NAVIGACE

Dělostřelecká tvrz Smolkov na Hlučínsku

připravil Petr Kovář

Obsah

1. Úvod

2. Poloha a stručná charakter. objektů tvrze "Smolkov"

3. Děl. otočná a výsuvná věž MO-38 "V lese"

4. Děl. srub MO-39 " U trigonometru"

5. Pěchotní srub MO 40 "Nad silnicí"

6. Vchodový objekt MO-41 "Nad valchou"

7. Děl. pozorovatelna tvrzová MO-42 "Nad hájem"

8. Podzemí tvrze

9. Překážky v okolí tvrze Smolkov

10. Osádka tvrze

11. Stavební a projekční práce na tvrzi Smolkov

12. Aktivity nacistické zpravodajské služby na Hlučínsku

13. Zájem nacistických špiónů o tvrz Smolkov

14. Stav tvrze Smolkov v září 1938

15. Situace kolem tvrze Smolkov od Mnichovské dohody až po současnost

16. Závěr

17. Poznámky a citace

18. Použitá literatura

19. Přílohy

zpět na obsah      

Úvod

V roce 1933 byl v sousedním Německu zvolen říšským kancléřem Adolf Hitler a moc tak uchopili do svých rukou pevně fašisté. Prudce vzrostlo nebezpečí německého útoku na Československo, které bylo první překážkou v budování velkoněmecké hegemonie v Evropě. Velení československé armády mělo na výběr dvě možnosti, jak zajistit obranu republiky. Buď vybudovat moderní motorizovanou armádu schopnou vést pohyblivou válku nebo se přiklonit k francouzskému způsobu obrany státu, a to postavením rozsáhlého systému opevnění podél hranic. Jako lepší se ukázala býti druhá varianta, protože československá republika neměla dost lidských a materiálních zdrojů pro postavení plně motorizované armády. O samotné výstavbě pohraničního opevnění bylo rozhodnuto na podzim v roce 1934 v souvislosti s vznikem nové koncepce obrany republiky. Následně bylo pro organizaci budování opevnění zřízeno Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) pod vedením generála Karla Husárka. Výstavba byla naplánována na několik etap. První etapa měla skončit v roce 1942 a poslední na začátku padesátých let. V typovém vývoji pevnostních staveb šlo ŘOP vlastní cestou a francouzských zkušeností při výstavbě Maginotovy linie využívalo spíše doplňkově. Opevnění se dělilo na lehké a těžké. Lehké opevnění sloužilo k obraně méně strategicky důležitých míst a také jako doplněk těžkého opevnění. Těžké opevnění se dělilo jednak na tzv. izolované pěchotní sruby a na tak zvané tvrze. Tvrze byly stavěny jen v místech nejpravděpodobnějšího nepřátelského útoku (pouze v úseku Odra-Krkonoše) a měly být schopny zastavit útočníka na delší dobu, než se zformují jednotky ve vnitrozemí. Jednou z mála dokončených staveb tohoto typu je i tvrz Smolkov, která je námětem mé proseminární práce. O této tvrzi nebylo zatím v literatuře zabývající se československým předválečným opevněním mnoho napsáno a stojí jaksi mimo zájem badatelů v tomto oboru, proto jsem se rozhodl psát právě o ní.

zpět na obsah      

Poloha a stručná charakteristika objektů tvrze "Smolkov"

Tvrz se nalézá na kopci Padařov kóta 3401 nad obcí Smolkov východně od Opavy. Stavebně byla zahrnuta pod II. ženijní skupinové velitelství - Hlučín, ale takticky přináležela i k opavskému úseku. Sruby tvrze jsou umístěny mimo palebné přehrady těžkého i lehkého opevnění v tomto úseku, což lze pokládat za velmi atypické neboť objekty měly tvořit základnu pro pevnostní dělostřelectvo podporující obrannou linii mezi plánovanou tvrzí "Orel" a Opavou.

Celý hlučínský úsek vytvářel přes 25 kilometrů dlouhou obrannou linii mezi obcemi Smolkov a Darkovičky, kde kromě dvou dělostřeleckých tvrzí (Orel a Smolkov) bylo vytyčeno dalších 47 objektů těžkého opevnění a zároveň v prostoru Smolkova i 28 objektů opevnění lehkého.

Pro lepší pochopení termínu tvrz zde ocituji oficiální definici tvrze podle směrnic Ředitelství opevňovacích prací:

"Tvrz jest uzavřená soustava pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží, podzemních ubikací pro osádku tvrze, skladiště střeliva a různého materiálu. Všechny tyto složky jsou spolu spojeny podzemními chodbami, na povrchu terénu jsou obklopeny souvislým pásmem překážek a tvoří tak samostatný celek". 2

Komplex tvrze Smolkova patří co do počtu objektů k nejmenším v rámci čs. opevnění, avšak je jednou z pěti tvrzí stavebně dokončených (mimo Smolkova se podařilo dokončit ještě tvrze Hůrka, Bouda, Adam a Hanička). V rámci úseku II. ženijního velitelství byla ale tato stavba největší.Tvrz je tvořena celkem pěti pevnostními objekty - dělostřeleckou otočnou věží, dělostřeleckým srubem, pěchotním srubem (tzv.bojové objekty), vchodovým objektem a dělostřeleckou pozorovatelnou tvrzovou.

zpět na obsah      

Dělostřelecká otočná a výsuvná věž MO-38 "V lese"

Byla součástí každé tvrze a při jejím projektování se vycházelo ze vzorů budovaných na Maginotově linii. Úkolem věže bylo vést přehradné palby a prostřelovat nástupní prostory nepřítele v okruhu asi 12 kilometrů. V případě nepřátelského odstřelování se mohla skoro celá věž zasunout do objektu a předpancíře, což jí zaručovalo prakticky nezranitelnost. Výzbroj otočné věže tvořily dvě rychlopalné houfnice ráže 10 cm vz. 38., které prostřelovaly kruhový prostor kolem celé tvrze a po odpálení granátu se vždy mohly ukrýt za pomoci výsuvného mechanismu. Kasematní houfnice vz. 38 se již do objektu z důvodu zpoždění ve vývoji a výrobě do konce září 1938 nedostaly. A ani samotnou pancéřovou dělostřeleckou věž se nepodařilo osadit neboť její výrobce plzeňská Škodovka ji už také nestačila vyrobit.

zpět na obsah      

Dělostřelecký srub MO-39 " U trigonometru"

Co se velikosti týče byl největším objektem celé tvrze a svojí kubaturou betonu (5500 m3) je čtvrtou největší stavbou čs. opevnění.3 Staveb tohoto typu bylo postaveno v celé republice pouze šest. Srub má protáhlý půdorys a na délku měří téměř padesát metrů a na šířku zhruba metrů šestnáct. Hlavní výzbroj se skládala ze tří kasematních houfnic ráže 10 cm vz. 38, které vyvinuli pracovníci plzeňské Škodovky přímo pro dělostřelecké sruby a dělostřelecké otočné věže. Jejich dostřel sahal až do palebného sektoru sousední tvrze Šibenice, která ležela zhruba deset kilometrů na západ od Opavy. Dělostřelecká výzbroj se do tohoto srubu vlivem politických událostí v září 1938 již také nedostala. Blízkou ochranu objektu zajišťovaly dva pancéřové zvony s těžkými kulomety a jeden lehký kulomet umístěný tzv. pod betonem.

zpět na obsah      

Pěchotní srub MO 40 "Nad silnicí"

Konstrukčně se v zásadě podobal izolovaným pěchotním srubům. Odlišoval se pouze v nasávání čerstvého vzduchu, což bylo na rozdíl od izolovaných srubů, které měly nasávání vzduchu řešeno pomocí vchodu, zabezpečeno speciálním ocelolitinovým ventilačním zvonem ve stropě objektu. Funkce srubu spočívala v plnění dvou taktických úkolů. Chránění blízkého okolí tvrze (hlavně dělostřeleckého srubu) a zároveň zajišťování pozorování pro tento srub. Byl vyzbrojen dvěma těžkými kulomety vz. 37 a jedním lehkým kulometem vz. 26 v kopulích, které postřelovaly západní svah kopce Padařov a blízkou silnici pod ním. Jako u každého dalšího objektu tvrze byly stěny, které neměly střílny opatřeny čtyři metry silným obložením z lomového kamene tzv. "kamennou rovnaninou".4 Ta tlumila účinky nepřátelských dělostřeleckých granátů ještě před jejich dopadem na stěnu objektu. Svým přírodním zjevem napomáhala i k dokonalému maskování objektu, který pak lépe splýval s okolím.

zpět na obsah      

Vchodový objekt MO-41 "Nad valchou"

Na rozdíl od francouzské koncepce z níž částečně ŘOP vycházelo, zajišťoval vstup do podzemí československý tvrzí pouze jediný tzv. vchodový objekt, postavený jako ostatní tvrzové sruby v nejsilnější IV. třídě odolnosti.Tento objekt je umístěný na odvrácené straně svahu směrem do vnitrozemí, aby byl tak lépe uchráněn před přímým nepřátelským ostřelováním. Z objektu vyčnívala pouze přední část s vjezdem do podzemí, vchodem pro posádku, střílnami a dvěma pancéřovými zvony. Zbytek byl zapuštěn ve svahu. K jeho výzbroji náležely dva lehké kulomety vz. 26 v kopulích a dva 4,7 cm kasematní kanóny vz. 36 pod betonem. Tyto zbraně chránily především bezprostřední okolí vchodu a měly rovněž kontrolovat přístupovou komunikaci Háj - Hrabyně. Vstup do nitra podzemí celé tvrze zabezpečovala čtyři metry široká mřížová vrata, dále vysouvací pancéřová vrata a ještě plynotěsná vrata. Za těmito vraty se nalézal prostor, kde se střelivo a proviant překládalo z nákladních automobilů na manipulační vozíky úzkorozchodné železnice a rozváželo se následně do podzemních skladišť. Byl zde také nasáván vzduch pro centrální filtrovnu, zajišťující přívod čerstvého vzduchu do hlubin tvrze. K objektu vedla příjezdová (zásobovací) cesta, napojená na veřejnou silnici.

zpět na obsah                         

Dělostřelecká pozorovatelna tvrzová MO-42 "Nad hájem"

Zajišťovala pozorování předpolí a řízení dělostřeleckých paleb ve směru na Hlučínsko. S podzemím tvrze byla propojena chodbou, což ji činilo v jistém směru unikátní, neboť ostatní vybudované dělostřelecké pozorovatelny se stavěly jako samostatné izolované sruby. Samotné pozorování se provádělo ze speciálních pozorovací dělostřeleckých zvonů bez výzbroje s jedním nebo až čtyřmi průzory, buď za pomoci standardních dalekohledů, anebo speciálními periskopy umístěnými ve vrchlíku zvonu. Pozorovatelna Smolkova měla pouze jeden takovýto zvon. Výzbroj pozorovatelny obstarával v tomto případě lehký kulomet vz. 26 umístěný v kopuli pod pancířem.

zpět na obsah      

Podzemí tvrze

Všechny objekty Smolkova byly napojeny na rozsáhlý podzemní systém, který měl přibližně tvar písmene ypsilon. Nezranitelnost podzemních prostor zajišťovalo jejich umístění minimálně dvacet metrů hluboko ve svahu. V hlavní přístupové chodbě do objektu se nalézalo stálé minové zařízení, které mohli obránci použít v případě, kdyby nepřítel dobil vchodový objekt. Destrukce by tak zavalila jedinou přístupovou cestu do hlubin tvrze. Za stálým minovým zařízením byly v podzemí zřízeny sály pro filtrovnu a ventilaci a strojovna s dieselagregáty na výrobu elektrické energie a ještě též sklady pohonných hmot. Potom následovaly hlavní sklad dělostřelecké a pěchotní munice a dolní kabelová komora. V těchto místech ústil z nitra tvrze také nouzový východ, který byl v případě zavalení hlavní přístupové chodby výbuchem jediným místem odkud mohla posádka tvrz opustit (jednotlivé objekty totiž vlastní východ neměly). Mezi rameny chodeb podzemního systému byly v nejhlubším místě kopce vybudovány prostorná kasárna a další kabelové komory. Pomocná úložiště munice se nalézala i pod objekty MO-38 a MO-39. Dopravu střeliva k jednotlivým srubům zde zajišťovala úzkorozchodná dráha a dále pak přímo ke zbraním nákladní výtahy. Celý tvrzový komplex byl plánován jako naprosto soběstačný, a proto měla tvrz i vlastní zdroje pitné vody a jak již jsem se zmínil i elektrické energie. Zásoby munice a proviantu měly být natolik dostatečné, aby vystačily posádce Smolkova na několik týdnů bojů i bez možnosti jakéhokoliv vnějšího zásobování.

zpět na obsah      

Překážky v okolí tvrze Smolkov

Okolí tvrze obklopoval důmyslný systém lehkých 3-řadých protipěchotních překážek z ostnatého drátu. Jednalo se jednak o tzv. "intervalové překážky", které přehrazovaly prostor mezi jednotlivými sruby a o tzv. "obvodové", jenž byly kolem jednotlivých objektů.5 Těžké překážky nebyly v bezprostředním okruhu kolem Smolkova vybudovány, jelikož se tvrz nacházela v hustě zalesněném terénu, znemožňujícím útok nepřátelských tanků. Trasy všech překážek se daly přímo postřelovat hlavními zbraněmi ve srubech, čímž se zabraňovalo útočící nepřátelské pěchotě v rozvinutí bojové formace.

Budování překážek a zátarasů bylo většinou svěřeno přímo firmě provádějící výstavbu těžkého opevnění v nejbližším okolí. V roce 1938 se tomu tak již stalo pravidlem jednak kvůli nižším cenovým nákladům a kvůli dosažení vyšší bojeschopnosti v daném úseku v kratším časovém období.

zpět na obsah      

Osádka tvrze

Jednotky určené pro tvrze nesly původně označení tzv. "zvláštní útvary".6 Pro tvrz Smolkov byl zřízen takovýto útvar se sídlem v Hrabyni v rámci 4. hraničářského pluku Hlučín v květnu 1938. Oddíl "zvláštního určení" byl za nedlouho přejmenován na V. prapor hraničářského pluku č. 4. Osádku tvrze tvořilo její velitelství a bojové objekty. Velitelem byl jmenován pplk. pěch. Ladislav Honc. Jeho zástupcem byl velitel baterie dělostřeleckého srubu škpt. děl. Jan Barták, který měl důstojníka pro vedení plánu palby por. děl. Břetislava Přikryla. Pod velitele tvrze spadali ještě ženijní důstojník, telegrafní důstojník a dopravní rotmistr, dbající o provoz úzkorozchodné dráhy a výtahů. Přesné řízení palby obstarával důstojník-pozorovatel, který měl na starosti sledování okolí v pozorovacích zvonech. V dělostřeleckých srubech a dělostřeleckých otočných věžích byl kromě velitele objektu ještě také počtář a výkonný rotmistr.

Velikostí posádky se řadil Smolkov k méně obsazeným tvrzím. Plánovaný válečný stav osádky měl být "394 mužů (z toho 25 důstojníků, 9 rotmistrů a 360 vojáků ostatního mužstva)"7. Podle Oty Holuba měl mít dělostřelecký srub osádku 3 důstojníků, 2 rotmistrů, 16 poddůstojníků a 55 mužů. Otočná dělostřelecká věž 3 důstojníky, 2 rotmistry, 11 poddůstojníků a 26 vojínů. Vchodový objekt tvrze měl mít jednoho velícího důstojníka, 7 poddůstojníků a 20 mužů.

Z národnostního hlediska byl V. prapor z drtivé většiny tvořen příslušníky české národnosti. Na konci roku 1937 měl totiž hraničářský pluk č. 4 přesně "2511 mužů, z toho 2507 Čechů, 3 Slováky a jednoho Rusa".8 Za mobilizace v září 1938 se počet vojáků u pluku více jak zdvojnásobil a útvar tak nabyl téměř svého plánovaného válečného stavu. V době míru byl každý hraničářský pluk rozdělen na dvě poloviny. Z nichž jedna vždy konala službu v objektech a upravovala či zdokonalovala opevnění a jeho okolí. Druhá odpočívala nebo cvičila v kasárnách. Poloviny se pak vždy po týdnu střídaly.

V tomto ohledu se lišilo těžké opevnění od lehkého, neboť to nemělo stálou posádku a bylo jen střeženo hlídkami, které byly ubytovány v strážných chatách po celé délce linie opevnění. Velitel tvrze Smolkov disponoval také jednotkou o velikosti půl roty pěchoty nad válečný počet, která neplnila přímo taktické úkoly uvnitř tvrze, nýbrž zajišťovala střežení intervalů, tedy prostorů mezi jednotlivými objekty, po případě mohla obsadit lehké opevnění v bezprostředním okolí Smolkova. Tato jednotka byla v případě nepřátelské agrese ubytována v podzemních kasárnách tvrze.

Jednotky určené pro obranu opevnění tvořily jakousi elitu v československé armádě, a proto procházely speciálním výcvikem. Každý člen útvaru zvláštního určení absolvoval výcvik u kulometných rot, musel být výborným střelcem z pušky, lehkého i těžkého kulometu. Polovina mužstva byla navíc vycvičena k obsluze kanónu a čtvrtina minometu. Důstojníci hraničářských pluků se připravovali pro službu v opevněních na střelnici v Brdech, kde byl postaven zkušební pěchotní srub.

Výjimečnost hraničářů podtrhovaly rovněž také jejich výložky s hlavou psa, za což byli též někdy označováni jako vlci. Armáda kladla na vojáky hraničářských pluků vysoké požadavky. Všichni hraničáři museli patřit mezi tzv. státně spolehlivé, být psychicky odolní, vyznačovat se vysokou kázní a mít dobré přátelské vztahy s ostatními členy útvaru.

Po Mnichovu ztratila existence hraničářských útvarů svoje opodstatnění. Hraničářské pluky byly zrušeny a mužstvo s důstojníky se rozkazem ze dnem 30. listopadu 1938 přesunulo k jiným útvarům.

zpět na obsah      

Stavební a projekční práce na tvrzi Smolkov

Výstavbu tvrze Smolkov řídilo ženijní skupinové velitelství II. (ŽSV)-Hlučín. Ve vedení ŽSV se postupně vystřídali čtyři vysocí armádní důstojníci, a to mjr. žen. Josef Libnar, pplk. žen. ing. Karel Špalek, pplk. žen. ing. Antonín Sameš a pplk. stav. ing. Stanislav Chramosta. O posledním z nich pplk. Chramostovi, který byl také velitelem stavebního podúseku 5./II. - Smolkov se ještě zmíním dále podrobněji.

Samotné Ostravsko se jako pevnostní úsek dělilo do pěti stavebních podúseků (Smolkov byl jeden z nich), kde se těžké objekty, jak bývalo podle směrnic ŘOP zvykem číslovaly zprava doleva, tedy MO - S 1 až 42. Zkratky v tomto případě znamenají MO - Moravská Ostrava a S jako srub. V této oblasti mělo stát 47 postavení těžkého opevnění a dvě tvrze (Smolkov a nedokončený Orel). Celý ostravský prostor, jak jsem uvedl, stavebně spadal pod správu ŽSV II. - Hlučín a měl celkem pět stavebních podúseků.

K povinnostem ženijního skupinového velitelství patřilo určení rozsahu stavebních prací, zajištění jejich organizace, vytvoření vojenských stavebních dozorů (VSD) a řešení finančních otázek s výstavbou tvrze spojených. Projektantem stavby hlučínské tvrze Smolkov byl škpt. žen. ing. František Novák "(pravděpodobně společně s kpt. žen. ing. Aloisem Staňou)".9 "Ve funkci velitele VSD se vystřídali během stavby tři armádní důstojníci, mjr. žen. Antonín Studený, pplk. stav. ing. Stanislav Chramosta a por. stav. Emil Brich. Funkci stavbyvedoucího vykonával dočasně již výše zmíněný pplk. Stanislav Chramosta, kterého později nahradil škpt. stav. Miloš Hrbas a nakonec por. stav. Emil Brich".10

Důstojníci VSD dohlíželi na řádné a kvalitní provedení výstavby jednotlivých objektů, kontrolovali nejsou-li porušovány pokyny vojenské správy ze strany firmy stavbu provádějící a především nedochází-li na staveništi a v jeho okolí k provádění špionážní činnosti, protože veškeré stavební práce probíhaly za co nejpřísnějšího stupně utajení. V blízkosti srubů a na staveništích se například nesmělo fotografovat a vstup sem byl povolen pouze na zvláštní legitimaci.

Samotná stavba byla zadána státně spolehlivé civilní firmě, která zvítězila v řádném výběrovém řízení. O Smolkov se jich ucházelo celkem osm. Vítězem konkursu se nakonec stala firma Ing. Alois Beneš a spol. z Přerova. Stavba jí byla zadána 7. února 1936 a od tohoto dne probíhaly na tvrzi nepřetržitě stavební práce až do Mnichovského diktátu. Celá stavba měla býti dokončena v řádné lhůtě 24 měsíců. Jako první se provedla betonáž objektu MO - 42 ve dnech "24. až 29. října 1936".11 Mezi povinnosti firmy patřilo mimo jiné i utajení veškerých prací, takže se plány a výkresy například schovávaly v trezoru, nesměly se kopírovat ani jinak šířit a po dokončení zakázky se měly opět vojenské správě vrátit.

Dělnictvo, které bylo zaměstnané na opevňovacích pracích muselo být tzv. státně spolehlivé.

Podle spolehlivosti se tedy dělilo do čtyř skupin :

Do skupiny A náležel pouze zaměstnanec české nebo slovenské národnosti, státně spolehlivý, příslušník státotvorné strany s dobrými osobními vlastnostmi. Tento dělník mohl pracovat i v objektech a v podzemí tvrzí.

Do skupiny B náležel dělník německé národnosti, člen aktivistických stran, čeští komunisté, osoby trestané, ale také například osoby se sklonem k alkoholismu. Ti pracovali v dílnách, u míchaček a na dopravě materiálu. Do objektů měli vstup zakázán.

Do skupiny C patřily osoby se spornou státní spolehlivostí.Ty mohly pracovat pouze mimo stavbu např. na dopravě materiálu.

Do skupiny D patřili členové SdP a ti nesměli být zaměstnáni při stavbě opevnění vůbec. Jmenný seznam dělníků musel být předkládán veliteli VSD. Základní plat na jednu hodinu pro dělníka byl 2.30 Kč. Hlučínsko bylo z národnostního hlediska značně homogenní, v roce 1930 se při sčítání obyvatelstva hlásilo přes 92% osob k národnosti české. Tudíž i na stavbě Smolkova nepracovalo mezi dělníky více než 7% občanů národnosti německé.

Firma Ing. Alois Beneš vyhrála soutěž na základě předložení nejlacinějšího návrhu, který počítal s náklady na výstavbu tvrze přibližně ve výši "11 101 000 Kč".12 Jak se později ukázalo nejlacinější předložený návrh neznamenal vůbec kvalitní. Po převzetí úseku firmou se rozběhly stavební práce sice naplno, ale za cenu mnohých potíží a nesrovnalostí, vzniklých především ze strany stavitele Beneše. Stavitel zaměstnával na Smolkově 19 úředníků a 370 dělníků (stav k 31. 12. 1937). Za dobu výstavby došlo k pěti smrtelným úrazům.

Původně ŘOP počítalo v komplexu tvrze pouze ze čtyřmi objekty, ale pak byl dodatečně zadán ještě pátý v roce 1937, a to MO-S 38 včetně podzemí. Jeho cena byla vyčíslena na částku něco málo přes tři milióny Kč. Lhůta k dokončení MO-S 38 stanovila vojenská správa na šest měsíců.

Jak již jsem uvedl výstavba tvrze se neobešla bez mnohých potíží. Docházelo především k ostrým názorovým střetům mezi velitelem vojenského stavebního dozoru podplukovníkem

Stanislavem Chramostou a stavitelem ing. Benešem a jeho úředníky. Předmětem sporů byla především kvalita prováděných prací a zacházení s dělníky. Dělnictvo si stěžovalo na velmi nízké mzdy a příliš rychlé pracovní tempo. Došlo dokonce k výstražné stávce asi třiceti pracovníků, kvůli propuštění několika zaměstnanců, kterým se nelíbily nelidské pracovní podmínky a malé mzdy. Vše urovnal až osobní zásah podplukovníka Chramosty, jenž zajistil zvýšení mzdy z dosavadních 2,20 Kč na 2,30 Kč za jednu pracovní hodinu.

Dalším jablkem sváru mezi vojenskou správou a stavitelem byly například nevypracované prováděcí plány stavby. Vojenská správa na svojí obranu uváděla fakt, že nelze udělat podrobnější plány než v měřítku 1:1000, aniž by se projektant neseznámil důkladněji ze všemi aspekty, které se během výstavby tvrze vyskytnou. Díky tomu docházelo opět k častým neshodám stavebního dozoru s inženýry firmy Beneš a spol.

Ženijní skupinový velitel pplk. ing. Chramosta si proto jednou poznamenal: "Nelze tvrdit, že by fa Beneš prováděla práce neodborně. Jsou-li na stavbě určité nedostatky a závady, pak nemají důvod v neodbornosti, nýbrž ve snaze ušetřiti. Toto se týká jmenovitě výdřevy štol a šachet a větrání."13

Souhrnně se dá tedy říci, že ing. Beneš při snaze získat zakázku na výstavbu Smolkova za každou cenu, uvedl při konkursním řízení v roce 1935 nižší náklady než, které ve skutečnosti stavba vyžadovala i když si dobře uvědomoval mnohé potíže, které nastanou s podkalkulováním celého projektu. Následně byl nucen žádat o příplatky na stavební materiál, potom co se jeho ceny pochopitelně po dvou letech výrazně zvedly. Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) bylo tedy nuceno uvolnit pro dostavbu Smolkova z vojenského rozpočtu dalších 775 500 Kč.

Tomuto rozhodnutí sice předcházelo bouřlivé jednání mezi ing. Benešem a generály Husárkem a Nosálem, kteří nakonec stavitelovým požadavkům museli vyhovět. Vedení ŘOP bralo totiž v potaz, že odebráním projektu firmě Beneš a předáním ho další firmě by se celá stavba zdržela nejméně o čtyři měsíce.

A takovouto záležitost si v polovině roku 1937 nemohla armáda v žádném případě dovolit u tolik strategicky významné stavby, jakou tvrz Smolkov bezesporu byla.

Bohužel práce na tvrzi neprobíhaly přes všechny urgence VSD dost rychle a podle plánu. Docházelo k časovému zpoždění vlivem špatné organizace stavebních prací ze strany firmy. Benešovi úředníci a inženýři se snažili na podkalkulovaném projektu ušetřit kde se dalo. Jejich nemístná spořivost a již zmiňovaná celková špatná organizace, se podepsaly především na kvalitě betonu a jeho následném pěchováním. Přes všechny potíže se kupodivu tvrz nakonec přece jen podařilo až na malé nedostatky dokončit. Ale jak napsal Ota Holub ve své knize Zrazené pevnosti: "Byla to prostě nešťastná stavba a kdo s ní měl cokoliv společného, litoval, že šťastný los státní zakázky padl právě na přerovského stavitele."14

zpět na obsah      

Aktivity nacistické zpravodajské služby na Hlučínsku

Hlučínsko patřilo v předválečném Československu mezi oblasti s drtivým podílem obyvatelstva české národnosti. Německá menšina zde byla zastoupena pouze necelými osmi procenty. Přesto bylo ale Hlučínsko regionem, který se Němci snažili soustavně tzv. nacionalisticky zneklidňovat vyvoláváním pronacistických nálad. Sloužilo jim k tomu hned několik organizací a spolků, jako např. tzv. Reichsverband heimatsliebender Hultschiner (Říšský svaz Hlučíňáků milujících svou vlast) z Ratiboře. Tento spolek sice v roce 1933 zanikl, ale na jeho základech vzápětí vyrostla další organizace mající už tentokrát více nacistické pozadí, a to BDO neboli Bund Deutscher Osten (Svaz Němců východu). Zanedlouho se transformoval BDO do dalšího spolku, sledujícího nyní však již nyní především nacistické cíle. Tento spolek nesl název Verrein für das Deutschtum im Ausland (Spolek pro němectví v zahraničí).

VDA byla velmi rozsáhlou organizací se sídlem v Berlíně v jejímž čele stál dr. Hans Steinacher. Jejím cílem bylo především připojení pohraničních oblastí (i Hlučínska) k Hitlerově třetí říši. Nelze se proto divit, že vedení spolku navázalo úzké styky s německou výzvědnou službou za účelem vyvíjení protistátní špionážní činnosti a vyvolávání pronacistických nálad mezi německým obyvatelstvem na Ostravsku. Kromě toho patřilo mezi aktivity spolku i tzv. "privatuntericht" - soukromé vyučování německých dětí, které bylo jednou z forem již zmiňované nacistické propagandy. Vyučování nalezlo u obyvatel Hlučínska velkou odezvu a navštěvovalo ho asi tisíc dětí. Československá vláda toto vyučování podstatně v roce 1936 zákonem omezila, aby zabránila šíření nacistické ideologie. VDA se proto stáhl do ústraní a vyučování začal provozovat ilegálně.

zpět na obsah      

Zájem nacistických špiónů o tvrz Smolkov

Na tvrzi Smolkov probíhaly stavební práce velkého rozsahu, které nebylo pochopitelně možné zcela utajit před okolním obyvatelstvem. Celý prostor kolem stavby byl sice důkladně střežen hlídkami V. hraničářského praporu a jednotlivé objekty obklopovala vysoká dřevěná ohrada, avšak přesto se německá zpravodajská služba o budování tvrze Smolkov již brzy dozvěděla.

Nacistická vojenská zpravodajská zpravodajská služba se snažila získávat informace o výstavbě opevnění především za pomocí agentů z řad místního obyvatelstva hlásícího se zejména k německé národnosti. Vedoucí agent špionážní rozvědky slezského gestapa advokát dr. Haroske z Ratiboře kontaktoval už například v roce 1935 zednického políra Emila Prasseka ze Sudic (člena VDA). Slíbil mu vysoký finanční příspěvek pro VDA na soukromé vyučování německých dětí a pro něj samotného, bude-li mu pravidelně jednou měsíčně poskytovat podrobné zprávy o postupující výstavbě opevnění na celém Hlučínsku a jeho okolí. Emil Prassek využil svých zkušeností zednického políra a důkladně rekognoskoval některá staveniště, kde se budovalo opevnění. A zároveň zaměřil rovněž svou pozornost na kopec Padařov u Háje ve Slezsku, kde se od dělníků na stavbě pracujících dozvěděl detaily o výstavbě tvrze Smolkov.

Agenta Emila Prasseka se podařilo odhalit až v souvislosti se zatýkáním členů již zmiňované protistátní organizace "privatuntericht". U zednického políra byla následně provedena domovní prohlídka a ostravská policie u něj nalezla podrobné plánky a nákresy opevnění v tomto úseku. Na základě těchto důkazů a svého přiznání byl rok po svém zatčení - v květnu 1938 Emil Prassek odsouzen k 25 letům těžkého žaláře za zločiny vyzvědačství. Vojenský znalec ho dokonce tehdy označil v soudním spisu jako "agenta-rezidenta."15

Pro nacistickou zpravodajskou službu operovalo na Hlučínsku ještě mnoho dalších agentů. Několik z nich se bohužel odhalit nepodařilo, někteří byli zatčeni např. na základě výpovědí svých dříve zadržených kolegů a k odhalení některých dopomohla pouze čistá náhoda. Jeden takový případ se stal i v okolí tvrze Smolkov. V srpnu 1937 si všiml totiž cestář František Měch krajně podezřelého muže na silnici vedoucí ze Smolkova do Hrabyně, který si nenápadně poznamenával něco do svého zápisníku. Neznámého podezřelého proto zadržel a odvedl na nejbližší četnickou stanici. Po osobní prohlídce vyšlo najevo, že se jedná o Franze Mlinka narozeného v Malých Hosticích. Jeho zápisník obsahoval nákresy lehkého i těžkého opevnění v této lokalitě. Při následné domovní prohlídce byly objeveny další kompromitující materiály, které ho usvědčily ze špionáže. Byly to především zdařilé snímky pevností, vzorky betonu na stavbách používaného a poměrně přesné nákresy polohy jednotlivých objektů, mezi nimi i Smolkova. Zadržený Franz Mlinek se na základě těchto nezvratných důkazů přiznal, že již pět měsíců spolupracuje s nacistickými agenty Gostekem a Flaschkem. A že za peněžní úplatu jim dodával informace o Hlučínském opevnění a tvrzi Smolkov. Brněnský krajský soud před nímž obviněný záhy stanul, ho odsoudil ke dvaceti letům vězení za vojenskou špionáž.

Přesto se podařilo mnoho agentů pracujících pro abwehr odhalit a soudy při vynášení rozsudků výškou trestu rozhodně nikdy nešetřily. Nepodařilo se zabránit utajení opevňovacího programu a nacistické zpravodajské službě se dostaly do rukou velmi cenné poznatky o stavu pohraničního opevnění v celé republice. Tento fakt měl za následek bohužel celkové oslabení bojeschopnosti tvrzí a řopíků v československém pohraničí.

zpět na obsah      

Stav tvrze Smolkov v září 1938

Do Mnichovské dohody se podařilo úspěšně dokončit betonáž všech pěti zadaných objektů a celého podzemí. Nestihl se však ale osadit složitý mechanismus dělostřelecké otočné věže a jeden ze zvonů pro lehký kulomet v objektu MO-S 38. Tvrzi scházely ale především hlavní dělostřelecké zbraně (kasematní houfnice vz. 38), které jak jsem uvedl v jedné z předchozích kapitol se z důvodu zpoždění ve výrobě a vývoji do žádného z dělostřeleckých objektů v československém pohraničí nedostaly. Velitelé tvrzí proto během zářijové mobilizace řešili tento problém provizorně, tak že umístili několik 75 mm horských kanónů do dřevěných kůlen před dělostřeleckými sruby. U tvrze Smolkov, jak dokládají dobové snímky stály tři takovéto kanóny před objektem MO-S 39 "U trigonometru".

Podzemní spojovací chodby pevnosti byly plně vybaveny dopravním zařízením. V objektech byly již instalovány výtahy pro dopravu munice, zabudován byl i kolejový systém, ale nedostávalo se například manipulačních vozíků pro dopravu střeliva. S dokončením tvrzové elektrárny se počítalo až na přelomu let 1938 a 1939. Podzemí bylo proto napojeno zatím přes transformátor u vchodového objektu na vnější vedení.

Vchodový objekt byl zabezpečen pouze mřížovými vraty (a to jen jejich levou částí), padací byla těsně před montáží a se zasouvacími protiplynovými se počítalo až v roce 1939. Napojení tvrze na telefonní síť a zemní telegrafii bylo provedeno, včetně instalování potřebných kabelových komor.

zpět na obsah      

Situace kolem tvrze Smolkov od Mnichovské dohody až po současnost

Mnichovskou dohodou připadlo Hlučínsko v říjnu 1938 Německu. Než tvrz Smolkov zabrala německá armáda, byly opuštěné objekty velkým lákadlem pro civilní návštěvníky z blízkého okolí. Na začátku války důstojníci wehrmachtu se zájmem studovali a zkoumali jednotlivé objekty a zde nabyté poznatky potom zužitkovali například při stavbě Atlantického valu. Následovalo vytržení všech zvonů a zabetonování otvorů po nich. Ušetřeny zůstaly pouze malé větrací zvony na střeše objektu MO-S 38 "V lese". Většina pancéřových prvků skončila buď v německých hutích nebo byla použita pro opevnění budovaná wehrmachtem na západě.

V roce 1941 se tvrz stala terčem cvičného leteckého bombardování a dělostřeleckého ostřelování, přičemž nad některými objekty byla natažena ocelová síť a zkoumala se její schopnost zachytit letecké pumy na objekty svržené. Stopy po mohutném ostřelování jsou v současnosti dobře patrné především na dělostřeleckém srubu.

V popisu situace kolem tvrze během válečných událostí v dubnu 1945 se prameny značně rozcházejí. Webové stránky Klubu vojenské historie Opava uvádějí, že německá armáda v prostoru Smolkova nekladla vůbec žádný odpor a útočící sovětské a čs. jednotky pevnost obešly, protože zde čekaly velmi silnou obranu. Tvrz měla být prý tehdy využita pouze jako skladiště porcelánu. Oproti tomu kolektiv autorů v publikaci Průvodce tvrzí Bouda píše naprostý opak a označuje prostor Hrabyně, Háj a Smolkov za místo těžkých bojů.16 Německá armáda kladla ve zdejších bunkrech podle této publikace tuhý odpor, který se podařilo sovětským jednotkám zlomit až za cenu vysokých materiálních a lidských ztrát.

V současné době je tvrz majetkem armády České republiky. Její podzemí a nejbližší okolí vchodového objektu jsou veřejnosti nepřístupné. V nedávné minulosti byl civilním návštěvníkům zakázán vstup na celý povrch tvrze, nyní zákaz platí jen do blízkosti objektů. Jednotlivé sruby jsou dosud zabetonovány a vchodový objekt je obklopen plotem.

zpět na obsah      

Závěr

V literatuře o československém opevnění je velmi často kladena otázka, jak by se vyvinula vojenská a politická situace ve Střední Evropě, kdyby se v osudný říjen 1938 vzepřela naše vláda mnichovskému diktátu a vojáci zůstali v železobetonových pevnostech a bránili se. Dějiny však šly jinou cestou a naše armáda opustila opevnění bez boje. O tom zda-li to byl krok správný se rozcházejí názory až do současnosti.

Pohraniční opevnění mělo rozporuplnou kvalitu. Na jedné straně stálo obrovské nadšení a odhodlání vojáků bránit svou vlast, ale na druhé straně mnohé objekty těžkého opevnění nebyly dokončeny a žádný z nich nebyl úplně vybaven speciálními dělostřeleckými zbraněmi a vnitřním zařízením. V obdobném stavu se nacházela i linie opevnění lehkého. Přesto odvedlo Ředitelství opevňovacích prací a stavební firmy od roku 1935, kdy byl vybetonován první objekt úctyhodný kus práce, který si zaslouží do dnešních dnů náš obdiv. Za necelé čtyři roky se totiž podařilo vybudovat přes deset tisíc lehkých objektů a 263 těžkých srubů. Většina z těchto tzv. řopíků a srubů stále dosud v pohraničí existuje a připomíná nám všem odhodlání minulých generací bránit naší republiku proti cizím agresorům.

zpět na obsah      

Poznámky a citace:

1. Stehlík Eduard: Lexikon tvrzí československého opevnění z let 1935 -1938, Praha 1992, s. 38.

   Novák Jiří : Těžké opevnění, Odra - Krkonše 1. díl projekce a výstavba, Jablonné nad Orlicí 1999, s. 12 je    to 339 metrů

2. Stehlík Eduard: Lexikon tvrzí československého opevnění z let 1935 -1938, Praha 1992, s. 3

3. Trojan Emil: Betonová hranice, Ústí nad Orlicí 1994, s. 118

4. Stehlík Eduard, Novák Jiří: Dělostřelecká tvrz Hanička v Orlických horách, Žamberk 1995, s. 12

5. Aron Lubomír a kol.: Československé opevnění 1935-38, Náchod 1998, s. 148

6. Holub Ota: Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 121

7. Stehlík Eduard: Lexikon tvrzí československého opevnění z let 1935 -1938, Praha 1992, s. 38

8. Aron Lubomír a kol.: Československé opevnění 1935-38, Náchod 1998, s. 35

9. Stehlík Eduard: Lexikon tvrzí československého opevnění z let 1935 -1938, Praha 1992, s. 38

10. Novák Jiří : Těžké opevnění, Odra - Krkonše 1. díl projekce a výstavba, Jablonné nad Orlicí 1999, s. 12

11. Novák Jiří : Těžké opevnění, Odra - Krkonše 1. díl projekce a výstavba, Jablonné nad Orlicí 1999, s. 38

12. Stehlík Eduard: Lexikon tvrzí československého opevnění z let 1935 -1938,Praha 1992, s. 38.

      Holub Ota: Souboj s Abwehrem, Praha 1975, s. 189 je to 12 600 000 Kč.

13. Holub Ota: Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 113

14. Holub Ota: Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 115

15. Holub Ota: Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 139

16. Ráboň Martin a kol.:Průvodce tvrzí Bouda, Dvůr Králové nad Labem 1991. s. 50

zpět na obsah      

Prameny a literatura

Časopisy a periodika

Historie a vojenství

Novodobé fortifikace

Literatura

Aron Lubomír a kol.: Československé opevnění 1935-38, Náchod 1998

Bauer Zdeněk: Československé opevnění z let 1937-38 v prostoru Střekov - Děčín - Hřensko, Dvůr Králové nad Labem, 1998

Holub Ota: A věže mlčí, Praha 1973

Holub Ota: Souboj s Abwehrem, Praha 1975

Holub Ota: Stůj! Finanční stráž!, Praha 1987

Holub Ota: Zrazené pevnosti, Praha 1982

Hřídel Karel, Lášek Radan - Československé opevnění z let 1936-38 na Šumavě, Dvůr Králové n. L.,1997

Ivanov Miroslav: Černý dostal mat, Praha 1967

John Miloslav: Září 1938 1 a 2 díl, Brno 1997

Lášek Radan: Pražská čára" vnější obrana Prahy, Dvůr Králové nad Labem, 1996

Novák Jiří : Těžké opevnění, Odra - Krkonoše 1. díl projekce a výstavba, Jablonné nad Orlicí 1999

Novák J.: Těžké opevnění, Odra - Krkonoše 2. díl, Jablonné nad Orlicí 1999

Novák Jiří: Opevnění na Králicku, Dvůr Králové nad Labem 1994

Ráboň Martin a kol.:Průvodce tvrzí Bouda, Dvůr Králové nad Labem 1991

Ráboň Martin, Svoboda Tomáš a kol: Československá zeď, Dvůr Králové nad Labem 1993

Stehlík Eduard: Lexikon tvrzí československého opevnění z let 1935 - 1938, Praha 1992

Stehlík Eduard: Čs. stálé opevnění a obrana ČSR v září 1938. Diplomová práce. Filozofická fakulta University Karlovy, Praha 1989

Stehlík Eduard, Novák Jiří: Dělostřelecká tvrz Hanička v Orlických horách, Žamberk 1995

Trojan Emil: Betonová hranice, Ústí nad Orlicí 1994

Internet:

freeweb.starweb.cz/KHV_Opava

www.fi.muni.cz/xhrabcak/cspo

muj.web.cz/www/fortifikace/index.htm

Jiné prameny:

Poznatky a zjištění z návštěv pevnostních muzeí Hanička, Bouda, R-S 87"Průsek" a R-S 90/"Pravý" a také postřehy z terénního výzkumu v letech 1999 až 2000.

zpět na obsah      

Přílohy

1. Přehled objektů tvrze "Smolkov"

Vysvětlivky:

DOV - dělostřelecká otočná věž

DS - tvrzový dělostřelecký srub

PS - tvrzový pěchotní srub

VO - vchodový objekt

DPT- tvrzová dělostřelecká pozorovatelna

D - krycí označení těžkého kulometu vz. 37

K - kopule pro zbraň D

L1 - krycí označení 4,7 cm kanónu vz. 36

lk - střílna lehkého kulometu

N - krycí označení lehkého kulometu vz. 26

RO - krycí označení dělostřelecké otočné věže

Y - krycí označení 10,5 cm houfnice vz. 38

ZN- zvon pro zbraň N

ZP - pozorovací zvon

zpět na obsah      

2. "Hlavní parametry pevnostních objektů tvrze Smolkov"

poznámka: Všechny rozměry jsou uvedeny v centimetrech.

zpět na obsah      

Obr. 1 Schéma průběhu opevnění v ČSR v roce 1938

Pramen: Aron Lubomír a kol.: Československé opevnění 1935-38, Náchod 1998

zpět na obsah