|
|
Linie těžkých objektů sama o sobě byla sice jistě
účinným prvkem obrany, ovšem jistě by nezabránila průniku nepřátelských vojsk,
kdyby mezi jednotlivými objekty byly mezery umožňující volný průchod útočících
jednotek, nebo kdyby těmto jednotkám byl umožněn přístup až k objektům. Mezi
jednotlivými sruby a kolem nich byly proto budovány překážky, jejichž prostor byl
postřelován zbraněmi srubů.
Překážky zesilující obranu linie těžkého opevnění bylo možné
rozdělit na dva základní druhy a to překážky intervalové vyplňující mezery mezi
jednotlivými objekty a překážky obvodové, které obcházely obloukem jednotlivé
sruby (někdy i skupiny srubů) ve vzdálenosti asi 50 metrů směrem do předpolí.
Intervalové i obvodové překážky se budovaly podle prostupnosti terénu buď jako
lehké (protipěchotní) nebo těžké (protitankové - v tehdejší terminologii proti
útočné vozbě). Překážkový systém byl zadáván k výstavbě buď firmám
stavějícím daný podúsek opevnění nebo v případě lehkých překážek byl
budován i ženijními jednotkami armády.
Intervalové překážky se nebudovaly v přímkách od jednoho srubu ke druhému, ale byly vždy vedeny s několikastupňovém úhlu směrem do předpolí, kde se lomily. Toto opatření zajišťovalo jednak dobrý výhled do prostoru překážek ze střílen a jednak zabraňovalo ohrožení střílen palbou ze sousedního srubu. Během postupu prací bylo vyzkoušeno mnoho variant a kombinací překážek, které se postupem času ustálily na nejefektivějších typech.
|
|
|
|
|
|
|
V literatuře týkající se opevňování je opomíjena
ještě jedna důležitá překážka a tou byla minová pole. Ta se zřizovala až v
případě ohrožení státu ženijními jednotkami armády a to jak v předpolí linie
těžkého opevnění tak v prostoru obranných linií opevnění lehkého. Bližší
údaje o minových polích a používaném materiálu však zoufale chybí.
|
Jako lehká protipěchotní
překážka se používalo několik řad (nejčastěji 5) železných kolíků různé
výšky zapuštěných v betonové kostce (tzv. prasečí ocásky), které byly spolu
propleteny ostnatým drátem. Tato se používala jako intervalová i obvodová. Navíc
téměř výlučně byla používána jako obvodová překážka z týlové strany
objektů.
Nejčastěji používanou a
nejúčinější překážkou protitankovou byl zátaras z ocelových sloupků
zapuštěných do betonového prahu a jedné řady ocelových rozsocháčů (tzv typ A).
Mezi řadami jehel a rozsocháčů byla instalována již zmíněná protipěchotní
překážka. Aby překážka nepřekážela výstřelu hlavních zbraní, zapouštěla se
v blízkosti srubů pod úroveň terénu.
V místech napojení
překážky na protitankové příkopy se rozsocháče nahrazovaly druhou řadou jehel
(typ B). Tato překážka se používala v některých případech i k vyplnění celého
intervalu mezi sruby
Již zmiňovaný protitankový
příkop byl další významnou a často používanou překážkou. Jednalo se
přibližně 250 cm vysokou železobetonovou stěnu obrácenou směrem k nepříteli,
které předcházel hluboký příkop. Za horní stranou příkopu pak byla instalována
protipěchotní překážka. Tyto příkopy se budovaly jako intervalová překážka
především v blízkosti srubů v délce 50-100 metrů a posléze pokračovaly některou
z variant protitankové překážky. Smysl tohoto opatření byl v tom, že zabraňoval
nepříteli zablokovat střílny hlavních zbraní vyřazenou technikou v místech, kde
bylo rozevření palebných vějířů ještě malé. V místech, kde to bylo takticky
vhodné se protitankové příkopy PÚV (proti útočné vozbě) budovaly v celém
intervalu mezi sruby.
Za zmínku stojí ještě
přenosná překážka, které se říkalo španělský jezdec. Je to konstrukce buď ze
železných profilů nebo i dřevěná propletená ostnatým drátem. Tato překážka se
používala pro uzavírání průchodu v překážkách např. na místech přístupu ke
srubům nebo na silnicích a cestách. Na snímku je vidět několik těchto překážek
ledabyle poházených kolem srubu.
V rámci experimentování s
překážkovým systémem se používaly různé kombinace výše uvedených překážek i
s dalšími typy, které se však příliš neosvědčily. Zde je např. betonový
rozsocháč, který byl postupně z překážkového systému vyřazen. Jeho robustnost
nebyla přímo úměrná pevnosti. Navíc mohl být dobrým úkrytem pro nepřátelské
pěšáky. Co se pevnosti týče, bylo vyzkoušeno, že palba zbraní srubu je schopná
tyto rozsocháče dokonale devastovat a to už pouhá palba z kulometů. .jpg)
Osud překážek je různý. Část překážek byla demontována při
ústupu čs. armády z opevnění, část odvezli Němci za okupace na svá opevnění.
Protitankové jehly se staly zdrojem železa pro německou válečnou výrobu. Betonové
prahy pro jehly vzaly za své v poválečné době, kdy byly na některých zemědělsky
obhospodařovaných plochách systematicky likvidovány. Protitankové příkopy byly
zaváženy sutí a odpadky, občas byly přebudovány na silážní jámy. V lesních
úsecích překážky zarostly vegetací a jsou dnes hluboko pod vrstvami jehličí a
hlíny. Celkově z překážkového systému mnoho nezbylo i když dodnes jsou jejich
pozůstatky patrné v terénu. Zde je např. vidět práh pro protitankové jehly mezi
sruby OP-S-15 a OP-S-16.