Šlo o první prototyp dopravního prostředku zvaného Ekranoplán. Funguje na principu tzv. přízemního efektu, který určitým způsobem využívají i vznášedla. Rozdíl je ten, že vznášedlo si vzduch pod sebe vhání samo ventilátory (statický přízemní efekt - vznášedlo se může zastavit), zatímco ekranoplán potřebuje dopřednou rychlost (dynamický přízemní efekt). Stručně řečeno, přízemní efekt spočívá v tom, že vzduch tlačený vztlakovým tělesem dolů se "odráží" od země a vytváří "vzduchový polštář". Jako dobrý příklad poslouží, když budete sledovat labuť nebo jiného velkého vodního ptáka, když vzlétá z vodní hladiny.

První typ nazývaný prostě Ekranoplan (ani konzultace s tlustým rusko-českým slovníkem neodhalila význam tohoto novotvaru) byl poháněn deseti proudovými motory a na délku měřil téměř 100 metrů! Běžně létal ve výšce 8 až 12 metrů nad hladinou, ale síla proudových motorů a vztlak křídla o rozpětí 36 m jej dokázala změnit v pravé letadlo, takže se mohl vznést až do výšky 3 000 m. Maximální rychlost překračovala 500 Km/h. Význam Ekranoplanu byl jednoznačný - šlo o dokonalý vyloďovací prostředek, který pojal až 900 vojáků a dva obrněné vozy. Celková nosnost činila 540 tun!

Brzy následovala další modifikace, a to typ projekt 903 alias Lun (Holubice), což byl vlastně zmenšený původní Ekranoplan s osmi motory a šesti protilodními řízenými střelami s plochou dráhou letu typu 3M80 Moskit (v kódu NATO SS-N-22 Sunburn). Když jej Sověti převáželi ke zkouškám na Kaspickém moři, jeho trup pokryli bílou fólií s logem Aeroflotu a tvrdili, že jde o civilní velkoletoun-hydroplán. 400tunový Lun byl v roce 1989 nakrátko zařazeno do operační služby.

V témže roce byl již stavěn druhý kus Lunu (tentokrát šestimotorový), ale ten dostal název Spasatěl (rusky Spasitel) a šlo o pátrací a záchranný letoun pro dlouhé operace nad mořem. Nikdy však nebyl dokončen - studená válka skončila.

V 80. letech byla navíc jako projekt 902 (nebo 904R) vyrobena kompletně nová verze jménem Orljonok nebo Orlan (Mládě orla). Zjistilo se, že velké proudové motory předchozích typů jsou nehospodárné, takže Orljonok měl dva turbovrtulové motory Kuzněcov NK-12, každý o výkonu přes 11 000 KW, které poháněly dvě třílisté protiběžné vrtule na ocase. Při vzletu pomáhaly dva menší proudové motory Kuzněcov NK-8 se směrovanými tryskami. Při rozpětí 31,4 m, délce 57,9 m a s doletem přes 3 000 Km měl Orljonok sloužit jako zásobovací plavidlo pro vojska v Sověty připravované světové válce, ale sériová výroba nebyla již nikdy zahájena.

Po zhroucení Sovětského svazu začala příprava civilní verze, nazývané Orljonok A-90-150. Rusové založili v Petrohradě společnost Ekolen, která navázala kontakty se zahraničními patrnery. Počítá se s verzí dopravní (až pro 500 cestujících) a záchrannou, která by mohla sloužit při lodních, ropných a jiných katastrofách.

Podívejme se ještě na ekranoplán z ekonomického, technického a vojenského hlediska hlediska. Do rychlosti asi 80 Km/h se chová jako loď, při 100 Km/h se mění ve vodní kluzák a při 150 Km/h vzlétá. Výkon motorů pak lze snížit na třetinu, protože voda je skoro tisíckrát hustší než vzduch. Oproti lodím je ekranoplán dražší, ale výrazně rychlejší, ve srovnání s letadly je o něco pomalejší, ale úspornější. Použijeme-li jej jako zbraň, mohl by se ukázat jako poměrně obtížně zničitelný. Protilodní zbraně jako miny a torpéda mu vůbec neublíží, protože se pohybuje nad hladinou. Pozemní protiletecké zbraně si s ním také neporadí - letí příliš nízko. Za nejspolehlivější metodu zničení bych považoval útok leteckými protiletadlovými střelami, které jsou schopné napadat cíle na pozadí země.

Video Kaspického přízraku

All Rights Released.