NAVIGACE

Josef Černota
legenda českých výsadkářů

Josef Černota se narodil 1.srpna 1916. Před 2. sv. válkou se učil krejčím – kabátníkem. K armádě měl částečný odpor. Netušil, že právě armádě dá nejlepší léta svého života a to díky druhé světové válce.

Polsko, Alžír, Francie

Jako mnoho dalších vyrazil po okupaci do Polska. V Polsku o ně zájem nebyl. Podepsal tedy vstup do Francouzské Cizinecké legie. Z Polska odjeli lodí do Francie. Ve Francie se nalodili v Marseille a přepluli do Alžíru. Sídlem legie v Alžíru bylo „Sidi bel Abbes“ V pevnosti Al Aricha se z civilisty začal stávat voják Cizinecké legie s číslem 84 986. Základní výcvik byl náročný. Od Polska by se svým přítelem Bierským, s kterým nyní sloužil ve 2. rotě. Den v legii začínal ve 4.00 a končil po 21.00 pokud nebyl noční výcvik. Se vstupem Francie do války přišla možnost odejít z legie a přihlásit se k Československým jednotkám. Nastoupili v Agde k výcviku u 1.praporu 4. roty. Po ukončení výcviku byli přiděleni ke 4. kulometné rotě 2. pluku. V červnu se dostali na frontu u Paříže na Marně. Po pádu Francie se dostali na jih odkud odplouvá parníkem Rod el Farag do Anglie.

Anglie

Po vylodění v Anglii jsou ihned rozděleni. Černota je umístěn k 2. rotě 2. praporu. Začíná znovu výcvik. Tentokráte pod vedením čs. instruktorů. V roce 1942 byl odvelen na úderný kurs. Tomuto kursu velel nadpor. Josef Otisk. To, že toto setkání bude osudové, nevěděl ani jeden z nich. Téhož roku Černota absolvuje ve Skotsku speciální kurs, který je ukončen výsadkářským výcvikem s 5 seskoky. Po absolvenci se vrací k údernému kursu. Ten je reorganizován na tankový útvar. Nyní slouží u 2. praporu tankového vojska v 2. rotě. V roce 1944 je pozván na zvláštní skupinu k pohovoru. Na otázku, zda chce do vlasti jednoznačně odpovídá Ano. Je sestavena skupina 6 výsadkářů – Bierský, Svoboda, Otisk, Matula, Řezníček a Černota.

Wolfram

Tato skupina pod velením Otiska je převelena k výcviku do Skotska a pak do Londýna. Skupině je přidělen krycí název Wolfram. Skupina má za úkol vytvořit partyzánské hnutí na Moravě jako protiváhu obdobným aktivitám ze SSSR. Na akci je připraveno vybavení pro přežití výsadku a pro vytvoření partizánské skupiny. Následuje přesun do Itálie do střediska Laureto, kde se čeká na let nad protektorát. 13. září 1944 startuje čtyřmotorový Halifax se skupinou Wolfram na palubě. Pro výsadek jsou rozděleni do dvou skupin. Jako první seskakuje skupina Bierský, Svoboda a Otisk. Bierský jde první, protože zná Beskydy, nad kterými jsou vysazeni. Za ním jde Svoboda s radiostanicí jako chráněná osoba. Trojici uzavírá Otisk jako velitel.

Svoboda jako radista seskakuje v první skupině, protože ta má nejmenší šanci na prozrazení. Svobodu provází smůla celou válku a ani teď mu štěstí nepřeje. Při seskoku se stanice vzpříčila v otvoru a skupina se tak roztrhala. Při druhém okruhu seskakuje skupina Matula, Řezníček a Černota. Mají více štěstí a po seskoku jsou do 10 minut pohromadě. Nedaří se jim kontaktovat s první skupinou. Přesunuli se na druhé záchytné místo. Přišel tam pouze Bierský. Po měsíci našli Otiska. Ten se ukrýval na osadě Kladnata. Svobodova smůla se měla dovršit úplně. Byl chycen gestapem na Bílém Kříži. Následně převezen do Ostravy a pak do Brna. Gestapákům se nepodařilo vymlátit z něj jména kamarádů ani kontaktů v místě seskoku. Nepovedlo se jim ani přimět ho k radiové protihře s Londýnem. Po bezvýsledných výsleších byl odeslán do koncentráku, kde přežil do konce války. Skupina přišla o radiostanici i telegrafistu. Situace skupiny byla nepříjemná v tom, že neměli jak se kontaktovat s Londýnem.

Před seskokem bylo domluveno, že se uskuteční další shoz materiálu včetně radiostanice během dalších dnů, bez ohledu na to, jestli se skupina ozve radiem nebo ne. Den před shozem se mělo ozvat ve vysílání BBC heslo „Voláme kapry“. Parašutisté se kontaktovali s místními lidmi a večer poslouchali u hajného rozhlas. Heslo se neobjevilo. Čekali ještě několik dní. Skupina měla u sebe velikou částku peněz, aby si mohla mnoho věcí zajistit. Zbraně a radio pro činnost si však koupit nemohli. Větší částky mezi lidmi také nebyly běžné. Skupina se kontaktovala se skupinou partyzánů Jan Žižka ze SSSR, které velel velitel Janko a komisařem byl člen Rudé Armády Mursin. Přes tuto skupinu se pokoušeli kontaktovat s Londýnem. Bezvýsledně. Spolupráce nebyla dobrá a tak se rozešli. Tato skupina prováděla akce v oblasti, kde měli základnu a hrozilo, že se základna vyzradí a že na to doplatí místní obyvatelstvo. Wolfram se kontaktoval se zpravodajskou skupinou Bělavského. S touto skupinou byl navázán delší kontakt a spolupráce byla dobrá. Žel při pokusu o kontakt na „Radu tří“ byl zastřelen Bierský jedním partyzánem, který byl gestapem stíhán za krádeže a doufal, že jej gestapo omilostní. Po válce byl odsouzen za zradu a za vraždu.

O kontakt s partyzány se pokoušela jedna žena, která donášela na gestapo. Po rychlém soudu byla odvedena mimo tábor a zastřelena. Její tělo bylo nahé pohřbeno v lese. Na podzim gestapo rozjelo proti-partyzánskou akci „Tetřev“, které velel přímo K.H.Frank. Parašutisté měli zakázáno z Londýna kontaktovat se s rodinami, aby je nedostali do problémů a případně někdo z rodiny neopatrně nehovořil o tom, že „náš....“ je doma. Gestapo prohledávalo Beskydy metr po metru. V té době však byli u Řezníčků doma, navzdory již uvedenému rozkazu. 50 metrů od domku stála hlídka, která uzavírala prostor, ze kterého se neměla dostat ani myš. Domek byl mimo toto pásmo a Němci se chodili ohřívat k Řezníčkům do kuchyně. Pár metrů od nich v holubníku nad chlévem se ukrýval Wolfram. Mít gestapáky a parašutisty v jednom domě není zdravé. Paní Řezníčková za těch 14 dní úplně zešedivěla. Jakmile se ukončila akce „Tetřev“ přesunuli se do Brna. Kam však jdou, nevěděl nikdo kromě Otiska. Opět proti rozkazu se ubytovali v rodině Otiskova bratra Bohumila. Ve stohu slámy přežili zimu. V březnu 1945 Černota s Řezníčkem vyrazili do okolí Brna a hledali spojení s civilními osobami jižně směrem na Kyjov. Kontaktovali skupinu „Lexa Černý“. Otiskovi se to nezamlouvalo a vybudovali si vlastní síť. Do této sítě patřil i Otiskův starší bratr Jan a bývalý poručík čs. armády Duda. V okolí Brna provedli, mimo jiné, útok na štáb 3. německé pancéřové brigády. Ten úplně zničili a narušili tak součinnost jednotek protivníka. Po přiblížení Rudé Armády přešli u Jiříkovic frontu. Hlásili se u velitele. Ten je nejprve chtěl popravit. Nakonec se však Otisk odvolal ke generálu Svobodovi, a tak je pustili. V květnu se přihlásili na štábu čs. armády v Praze. Otisk a Matula byli nasazeni na likvidaci německé partyzánské činnosti. Černota a Řezníček byli zařazeni jako šifranti na MNO.

Po válce

Na MNO se dočkal Černota ukončení válečných operací a začátku první dovolené. V září 1945 byl převelen do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Tam působil jako instruktor boje malých skupin do roku 1947. V roce 1947 byl zakladatelem výsadkového vojska čs. armády. Stavěli na zelené louce. Celé zařízení pro výcvik, vybavení a metodika se budovali na základě zkušeností z války, ale s tím, že se používaly i nejnovější poznatky. Cvičili pudovou střelbu, přepady atd. Činnost odpovídala tomu, co se naučil v Anglii. Proslulá je jeho hra „na zaháněnou“ s ručími granáty. Střelba ostrou municí bývala běžná. Byl jedním z těch kdo zaváděli první čs. padák VJ-1 do naší armády. V roce 1947 velel výsadkovému kursu HGN Izraelských vojáků – Haganah. Ti se stali základem výsadkového vojska nového státu Izrael.
Jelikož byly jeho metody příliš západní a neodpovídal představám nového pokrokového velení armády pod vedením KSČ, odešel na vlastní žádost r. 1951 do zálohy. Spolu s Černotou tak z naší armády odchází i boj ve stylu Commandos a prosazují se taktické výsadky sovětského vzoru.
Pracoval v nejrůznějších zaměstnáních. Čas od času se setkal s těmi, které vychoval a s jejich nástupci. Neustále jej všichni obdivovali, za jeho přímost, odvahu, ale i fyzičku.

Poprvé jsem se s Josefem Černotou setkal v květnu 2000. Toto je zápis z jeho vyprávění dne 14.5.2001. Loučil se slovy, že velice děkuje za návštěvu. Také já jsem za tuto návštěvu velice vděčný a velice si vážím toho, že jsem se mohl s tímto výjimečným člověkem setkat. Bylo příjemné si popovídat a dozvědět se něco z jeho bohatého života. Také děkuji za několik dobrých rad.

Josef Černota zemřel v pondělí 22.10.2001. Na jeho pohřbu který proběhl v pátek 26.10. v Břeclavi jsem měl možnost vidět jak jeho spolubojovníky, bývalé svěřence i ty, kteří dnes slouží u výsadkových jednotek. Určitě by na všechny byl hrdý, ale zcela jistě všichni jsou hrdí na něj!

Michal Uher