| NAVIGACE |
|
|
|
|
Desátého září 1943. Dva dny a dvě noci jsme ze sebe nesvlékli uniformy, a ačkoli náš generál byl na tom stejně, bylo velmi nutné, abych ho navštívil kvůli důležitému rozhodnutí. Nejdříve jsem však projednal všechny možnosti s Radlem. Oba dva jsme naprosto jasně věděli, že ze všeho nejdůležitější je rychlost. Každý den, každá hodina našeho zdržení zvětšovaly nebezpečí, že Duce může být převezen jinam, neřkuli něco horšího, že ho předají Spojencům. Tato domněnka se následně ukázala jako nejrealističtější. Jedna z podmínek příměří, kterou schválil generál Eisenhower, byla, že Duce bude předaný.
Pozemní operace vypadala beznadějně od samého začátku. Útok na strmé, skalnaté
svahy by nás stál těžké ztráty a současně by znamenal varování nepřítele a
poskytl mu dostatek času, aby zajatce ukryl. Abychom této možnosti zabránili, celý
masiv by musel být obklíčený dobrými horskými oddíly. K tomu by bylo zapotřebí
přinejmenším divize. Takovouhle operaci jsme škrtli. Faktor překvapení měl být
naším jediným triumfem, protože byly obavy, že stráže mají rozkaz zajatce zabít,
kdyby nastalo nebezpečí, že zajatec bude osvobozen. Taky tato domněnka se později
potvrdila jako velmi podložená. Takový rozkaz mohl být zmařený jedině bleskovým
přepadením.
Zbývaly jen dvě možnosti - přistání výsadkářů nebo kluzáky. Dlouho jsme obě
zvažovali a poté jsme se rohodli ve prospěch té druhé. V takových výškách a v
řídkém vzduchu by při seskoku normálním padákem nastalo příliš rychlé
klesání. Také jsme se obávali, že by se v takto skalnaté krajině výsadkáři
příliš rozpýlili, takže útok v uceleném útvaru by byl nemožný. Jako jediné
řešení zůstával tedy kluzák. Konečné rozhodnutí spočívalo na odbornících
Výsadkového sboru a na generálu Studentovi. Jaké byly naděje na úspěch s
přistáním kluzáků? Když jsme osmého odpoledne přinesli letecké snímky do veliké
laboratoře ve Frascati, zjistili jsme, že je úplně zničená. Požádal jsem jednoho
ze svých důstojníků, aby se podíval někde jinde, a on nakonec našel pomocnou
laboratoř na polním letišti. Bohužel jsme nemohli získat veliké stereoskopické
snímky, které by ukázaly všechny podrobnosti horského terénu. Museli jsme se
spokojit s normálními snímky o velikosti zhruba 14x14 centimetrů.
Ukázalo se, že jsou v docela dobré kvalitě a poznal jsem na nich trojúhelníkovou
louku. Na vhodnosti této louky jako přistávací plochy jsme založili celý náš
plán. Vypracoval jsem podrobné instrukce pro jednotlivé účastníky. Generál Student
navrhl, aby prapor výsadkářů pronikl v noci do údolí a obsadil dolní stanici
lanovky v čase, který bude určen pro přistání. Tím budeme krytí z této strany a
získáme také ústupovou cestu, když se bude po skončení operace třeba stáhnout.
Rozhovor s generálem Studentem přinesl žádaný výsledek. Samozřejmě, že si
uvědomoval, že je řada vážnějších námitek, ale souhlasil, že je pouze jediná
možnost, jak celou akci rychle dokončit. Poté byli přizváni odborníci na pozemní
přistání - náčelník štábu a náčelník odboru Ia Výsadkového sboru, aby
vyslovili svůj názor. Oba byli zpočátku proti tomuto plánu. Říkali, že přistání
v takovéto výšce, bez předem připravené přistávací plochy se nikdy
neuskutečnilo. Podle nich skončí celá operace ztrátou nejméně 80 procent
nasazených vojáků. Ti, kteří přežijí, nebudou podle nich mít žádnou naději na
úspěch. Řekl jsem jim, že si plně uvědomuji nebezpečí, ale že nějak začít
musíme. Věděli jsme, že louka je hladká, a že opatrné přistání nám umožní
vyhnout se ztrátám. K tomu jsem dodal: "Samozřejmě pánové jsem připravený
vykonat jakýkoli plán, který navrhnete."
Po pečlivé úvaze vyslovil generál Student svůj konečný souhlas a vydal rozkazy.
Požadované kluzáky okamžitě vyletěli z jižní Francie do Říma. Byla určena i
hodina H, a to na 12. září 6.00 hodin. V tomto okamžiku musí kluzáky přistát na
louce a zároveň musí být obsazena stanice lanovky. Předpokládali jsme, že v
ranních hodinách nebudou horské vzdušné proudy tak silné. Poté, co padlo toto
rozhodnutí jsem já a Radl vypracovali podrobnosti našeho plánu. Propočítali jsme
pečlivě vzdálenosti a určili, jaké zbraně a výzbroj bude každý voják mít.
Především bylo ale nutně propočítat a vyměřit místo pro přistání každého
kluzáku. Kluzáků bude celkem 12, každý s 10 muži a jedním pilotem. Rozhodl jsem se,
že poletím 3. kluzákem. Po skončení těchto příprav jsme strávili krátkou chvíli
při rozhovoru o našich šancích. Nic jsme si nenamlouvali - byly opravdu chabé. Nikdo
s určitostí nevěděl, jestli je Mussolini ještě v horách a zda nebude odvezen jinam,
než dorazíme. Dále nám dělalo starosti, zda-li nebude Mussolini zabit dříve, než
se k němu dostaneme.
V každém případě jsme museli počítat se ztrátami už při přistání. Navíc i
bez ztrát by nás bylo pouze 108 proti 150 Italům, kteří navíc znali dokonale
prostor. Ještě mě napadlo, jak bychom mohli zvýšit moment překvapení. Po dlouhém
přemýšlení dostal Radl nápad - vezmeme s sebou nějakého italského důstojníka,
někoho, kdo bude tamním strážcům poměrně známý. Jeho samotná přítomnost by
stráže na chvíli zmátla, čehož by jsme mohli dokonale využít. Dostali jsme
zprávu, že kluzáky nemohou proletět 12. září v raních hodinách, protože musely
často kvůli nepřátelským letadlům měnit trasu. Museli jsme tudíž posunout i
hodinu H. Generál Student přesunul hodinu H na 14 hodin. Tento přesun znamenal
nepříjemnné změny našich plánů a navíc ještě snížil naše šance na úspěch.
Nejen, že v odpoledních hodinách budou horské větry o mnoho silnější, což
zkomplikuje naše šance na přistání, ale zároveň se celá operace bude odehrávat za
denního světla. Bylo potřeba provést několik změn, a bylo je potřeba udělat
rychle.
V neděli 12. září 1943 jsme v 5 hodin ráno napochodovali v sevřeném útvaru na letiště. Tam jsme se dozvěděli, že kluzáky jsou očekávány v 10 hodin dopoledne. Znovu jsem tedy překotroloval výstroj svých lidí. Kolem 11 hodiny dorazili první kluzáky. Vlečná letadla rychle dotankovala palivo a srovanala se do pořadí, ve kterém měla startovat. Poté jsme se všichni sešli a znovu si probrali podrobnosti akce. Generál Student nám kategoricky zakázal nouzově přistávat. Ve 12.30 ale najednou zazněl letecký poplach. Byly hlášeny nepřátelské bombárdéry a za chvíli se ozvaly i nedaleko výbuchy bomb. Nálet skončil krátce před jednou. Ani jeden z kluzáků nebyl jako zázrakem poškozen. Chlapi se rozběhli ke svým letadlům. Přesně v jednu hodinu jsem dal rozkaz ke startu. Po letu v oblacích jsme se přiblížili k hotelu. Když jsem hotel spatřil nařídil jsem odepnout tažná lana. Jak jsme se přibližovali k louce, kterou jsem vybral jako přistávací plochu, najednou jsme zjistili, že se nejedná o hladkou louku, ale o kamenitý a hrbolatý sráz. V rozporu s generálovými rozkazy jsem zařval: "Nouzové přistání!"
Vypadl jsem z kluzáku bokem, po strašlivé ráně, při které se utrhl čep
výstupního poklopu. Jak jsem zjistil, byli jsme necelých 15 metrů od hotelu. Museli
jsme ihned vyrazit. Doběhli jsme do hotelu. Na stráže stačilo zařvat "ruce
vzhůru". Poté, co jsme prošli otevřenými dveřmi, jsme viděli italského
vojáka, který se snažil zapojit vysílačku. Stačilo mu podkopnout židli a samopalem
rozbít vysílačku. Poté jsme opět vyběhli na terasu a běželi po ní. Poté jsme
vylezli do prvního patra. V jednom okně jsem zahlédl Mussoliniho obličej. Rozběhl
jsem se směrem k jeho pokoji. Vtrhl jsem dovnitř a odstrčil jeho stráže. Poté jsme
všude rozestavěli stráže. Po telefonu jsem dostal zprávu, že lanovka je taky v
našich rukách.
Teď ještě zbývalo dostat Mussoliniho do bezpečí. Vézt ho 150kilometrů do Říma se
zdálo příliš nebezpečné. Vyslal jsem tedy rádiem zprávu do Říma. Moji muži
společně s Italy vyčistili jednu louku, aby na ní mohlo přistát letadlo. Kapitán
Gerlach projevil při přistávacím manévru mimořádný talent. Naložili jsme tedy
Duceho a vydal jsem příkaz ke startu. Moji muži podrželi letadlo, aby motory získaly
dostatečný tah a poté nás pustili. Letadlo vystřelilo dopředu. Už to vypadalo, že
se rozbijeme o skály, když pilot letadlo vybral a zamířil směrem na Řím. Tam jsme
Duceho přeložili do letadla He 111, které s ním zamířilo k Vídni.
Otto Skrozeny
Copyright © All Rights Reserved