Bezpilotní americké vojenské letouny
LoFLYTE
Accurate Automation, USA
Připravil Lukáš
Visingr
LoFLYTE čeká na start
Podivné slovo "LoFLYTE" je
samozřejmě zkratka, a to zkratka označení Low Observable Flight Test Experiment. Pod
tímto názvem se skrývá velice obskurní bezpilotní letoun, který společně
sponzorují a provozují USAF a NASA. Jedná se o 3 metry dlouhé samokřídlo tvaru
dvojitého delta se dvěma svislými plochami (vztlakové těleso). Poprvé byl
představen veřejnosti 2. srpna 1996, v den, kdy poprvé vzlétl k obloze ze základny
Oshkosh ve Wisconsinu. Program se odehrává převážně na základně Dryden, což je
hlavní letové testovací středisko NASA. Letoun má v zásadě dva úkoly: Jednak
slouží pro testy nového profilu křídla, jednak pro zkoušky revolučního systému
řízení. Co se týče prvního úkolu, jedná se o profil křídla (resp. v tomto
případě celého letounu), který umožňuje klouzat po rázové vlně, kterou letoun
sám vytváří. Anglicky se tato koncepce nazývá roztomilým slovem
"waverider".
Teď si asi ťukáte na čelo v domnění, že si z vás dělám blázny. Vypadá to jako
perpetuum mobile, že? Ale kdepak, jedná se prostě o využití Machova kužele, tj.
rázové vlny, která vzniká při překročení rychlosti zvuku. Nerad bych zabíhal do
fyzikálních podrobností (to přenechám expertům v teoretické aerodynamice), které
popisují chování předmětů v transsonické, resp. supersonické, případně
hypersonické oblasti rychlostí. Stručně řečeno, správným vytvarováním horních i
spodních ploch letounu lze docílit toho, že rázová vlna nebude mít tvar kužele
(jako je tomu u běžného letounu), nýbrž bude letoun jakoby "obtékat" a
vytvářet za ním a pod ním zónu přetlaku, takže letoun bude "tlačen"
vpřed a vzhůru, což pochopitelně výrazně přispěje k jeho výkonům. Fungování
tohoto systému bylo potvrzeno teoretickými výpočty, počítačovými simulacemi i
pokusy v aerodynamickém tunelu, takže zbývalo už "jen" vyzkoušet jej
"naostro".
Druhým, minimálně stejně vyspělým prvkem je řízení stroje. Lze jej sice ovládat
dálkově, ale většinu času je řízen počítačem, u něhož lze bez nadsázky
hovořit o umělé inteligenci. Počítač se doslova "učí napodobováním",
tj. opakuje povely, které dříve zadával lidský operátor, ale navíc využívá své
výpočetní kapacity ke zdokonalení a zpřesnění pohybů. Jak je to možné?
Řídící počítač využívá tzv. neuronovou síť (anglicky "neural
network"), což není nic jiného, než digitální napodobení činnosti
biologického mozku. Mozek se skládá z nervových buněk (neuronů) a proces učení se
děje vytvářením nových spojů mezi buňkami. Právě tak neuronový počítač má ve
své paměti tzv. matematické neurony, což jsou úseky programového kódu, které se
během "učení" také propojují (tj. vytvářejí se mezi nimi odkazy).
Výsledkem toho je, že počítač dokáže řídit letoun mnohem lépe než kterýkoli
člověk. Možnosti takového systému jsou pak v praxi omezeny pouze fyzickou výdrží
draku letounu.
O efektivitě takového systému řízení svědčí následující informace. Americké
ozbrojené síly již umělé neuronové sítě využívají pro řízení
"nepřátelských" sil při počítačových simulacích bojů. Když televize
Discovery Channel natáčela dokument o těchto "válečných hrách", jeden
důstojník poznamenal: "S těmihle systémy je jeden velký problém. Z jakéhosi
důvodu nedokážeme jejich proces učení efektivně regulovat, takže po několika
bitvách jsou absolutně neporazitelné, my je musíme resetovat a začít znovu..."
LoFLYTE je samozřejmě pouze začátek. Malý letoun (který váží 32 kg, takže jej
bez potíží přenese jeden člověk) je poháněn proudovým motorem firmy SWB Turbines
a létá rychlostí pouze 440 km/h. Podle Roberta Pegga, který vede Úřad
hypersonických letounů v Langley, však lze v blízké budoucnosti očekávat návrh
"velkého" letounu se zmíněným profilem křídla a neuronovým řízením.
Podle předběžných výpočtů bude schopen ve výšce 27 400 m udržovat rychlost Mach
5 a jeho dolet se bude pohybovat okolo 13 000 km. Technologie a profil LoFLYTE využívá
i bezpilotní superrychlý experimentální letoun X-43 Hyper-X, který by měl v blízké
budoucnosti dosáhnout rychlosti Mach 10, čímž se stane nejrychlejším atmosférickým
létajícím tělesem. A já si nemohu odpustit poznámku, že většinu teoretických
výpočtů už provedl ve 40. letech profesor Eugen Sänger pro svůj projekt kosmického
bombardéru...
Prameny:
All Rights Released.
Copyright © All Rights Reserved