F-100 history

North American F-100 Super Sabre

podrobná historie

F100 Super Sabre byl první stíhač USAF dosahující nadzvukové rychlosti v přímém letu. První na světě byl MiG-19. I když byl koncipován jako letoun pro udržení vzdušné nadvlády, používal se jako stíhací bombardér, a za války ve Vietnamu podnikl mnoho bojových letů.

YF-100A prototyp

Práce na nadzvukové verzi Sabre začaly v únoru 1949. Vývoj probíhal v režii NA. Nejprve byl zvětšen šíp křídla, ale to přineslo podle testů v aerodynamickém tunelu pouze minimální nárůst rychlosti. Bylo jasné, že pouze aerodynamické úpravy rychlost výrazně nezvýší. Motorářská firma Allison - součást General Motors vyvinula motor J35 , který měl téměř dvojnásobný výkon než J47 u F-86. Výkon s podobným výkonem vyvinul i General Electric zlepšením J47.
14.září 1949 rozhodl NAA , že se bude zaměřovat na pokročilou verzi F-86D - záchytný stíhač pro každé počasí - s cílem dosáhnout nadzvukové rychlosti. Letoun se stal známý jako "Advanced F-86D". Měl dosahovat 1.03 M na 10 600 m a měl být poháněn motorem Advanced J47 navrženm firmou General Electric.
North American se rozhodl dát USAF to co hledá, a přišel s typem "Advanced F-86E" - výkonný denní stíhač. F-86E, který se objevil v lednu 1951 se podobal Advanced F-86D, ale měl užší trup a v nasávacím otvoru v přídi chyběl radom. USAF se koncepce letounu líbila a vyzvalo NA aby ji převedla na stíhač pro dosažení a udržení vzdušné nadvlády.
Další návrh byl znám jako Sabre 45, "45" indikuje úhel šípu křídla. Kombinoval schopnosti Advanced F-86D a Advanced F-86E, ale byl poháněn novým motorem Pratt & Whitney J57-P-1. Maximální očekávaná rychlost byla 1.3 Mach (1 383 km/hod) na 10 600 m a bojový rádius byl 1 078. Bojová hmotnost byla 10 770 kg. Výzbroj tvořila čtveřice 20-mm kanónů T-130.
NAA dostal od USAF objednávku na dva prototypy Sabre 45.
Vzhledem k probíhající válce v Koreji, chtělo mít USAF nov letoun k dispozici co nejdříve. Proto zvolila takovou variantu vývojového cyklu, kdy současně s testováním prototypů již běží sériová vroba. To je ale velice riskantní postup, který může stát mnoho peněz a času v případě, že letové testy odhalí závadu, která pak bude muset být odstraněna u všech již vyrobených strojů a bude muset být upravena výrobní dokumentace a případně vyrobeny nové výrobní přípravky. 1.listopadu 1951 potvrdila USAF objednávku dvou prototypů a 110 sériových strojů.
9.listopadu 1951 byla hotova maketa Sabre 45. Práce na F-100A sériové verzi (tovární označení NA-192) byly zahájeny 29.listopadu 1951. 7.prosince 1951 přidělilo USAF letounu oficiální označení F-100. Byl to první stíhač z takzvané "Série století". Dva prototypy byly označeny YF-100 (NA-180).
V závěrečné fázi vvoje provedli inženýři NA několik změn jejichž cílem bylo snížení aerodynamického odporu a zvýšení tahu motoru. Okraj vstupu vzduchu byl předělán na ostrý, příď prodloužena
Vnitřní palivové nádrže byly pouze v trupu. Pod křídlo bylo možno zavěsit dvě přídavné nádrže.
Super Sabre byl první letoun na světě v jehož konstrukci byl ve větší míře použit titan. Titan je pevný, lehký a tepelně odolný, ale křehký a drahý.
Výzbroj sestávala ze čtyř kanónů T-160 (později M39), po dvou na každé straně přídě. Zásoba munice - 275 nábojů na hlaveň. Zaměřovač A-4 byl spřažen s radarem ve přídi.
Motor YF-100A byl Pratt & Whitney J57-P-7 - 6 711 kg. 26.srpna 1952 zvýšila USAF objednávku na 273 letounů plus jeden statický exemplář.
Když byl první YF-100A téměř hotov, oznámila Air Force že dva prototypy nebudou stačit a rozhodla, že prvních 10 sériových F-100A bude rovněž sloužit jako testovací stroje.
První YF-100A (52-5754) byl hotov 24.dubna 1953. Ve vší tajnosti byl převezen z továrny v Los Angeles na Edwards AFB. Tovární zkušební pilot George S. Welch se s ním poprvé vznesl 25.května 1953. Hned při prvním letu překonal letoun hranici zvuku. 6.července dosáhl YF-100A při střemhlavém letu z výšky 15 500 m rychlosti 1.44 M.
Zkušební piloti USAF prohlašovali, že YF-100A překonává všechny sériové stíhače Air Force. Ale během letových zkoušek se objevila řada problémů. Vhled přes příď byl pro vzlet a přistání nedostatečný.
Podélná stabilita letounu při vysokých rychlostech byla rovněž malá. Stoupavost bez forsáže také nedostačovala - na 12 000 m stoupal 16 minut. A navíc přistání bylo obtížné a přistávací rychlost vysoká.
Druhá fáze testů byla hotova 15.září 1953. K tomuto datu nalétal YF-100A při 39 letech celkem 19 hodin 42 minut. Druhý YF-100A (52-5755) vzlétl 14. října 1953.
USAF se chtěla se Super Sabre předvést, proto rozhodla použít ho na překonání světového rychlostního rekordu. Ten držel do té doby Douglas XF4D-1 Skyray, který dosáhl na trati 3 km při dvou průletech oběma směry průměrné rychlosti 1 212 km/hod. Aby mohl být uznán nový rekord, muselo by být dosaženo rychlosti vyšší alespoň o 1%. To je 1 224 km/hod. Pi prvním pokusu - Lt.Col. Frank K. (Pete) Everest, Salton Sea,
YF-100A 54-5754 - bylo dosaženo pouze 1 219 km/hod a rekord tedy nemohl být uznán.
Bylo rozhodnuto pokusit se o rekord na 15 km trati, kde neplatil požadavek 1% nárůstu rychlosti.
29.října 1953, Lt.Col. Everest dosáhl nového rekordu 1 215 km/hod. Rekord byl dosažen na výšce 300 m. Byl to poslední světový rekord ustaven na tak malé výšce.
Sériová čísla:
52-5754/5755 North American YF-100A Super Sabre

TTD YF-100A:

Motor: 1x Pratt & Whitney XJ57-P-7 , 5 986 kg
Rozpětí: 11.16 m
Délka: 14.37 m
Výška: 4.96 m
Maximální rychlost: 1 061 km/hod / 13 200 m.
Přistávací rychlost: 257 km/hod
Počáteční stoupavost: 3 821 m/min
Dostup: 16 000 m
Normální dolet: 680 km
Maximální dolet: 2 270 km
Hmotnost prázdná 8 200 kg , max.: 11 200 kg

F-100A, letoun pro vybojování a udržení vzdušné nadvlády

F-100A (tovární označení NA-192) byl první sériovou verzí Super Sabre. První F-100A (52-5756) byl hotov 25.září 1953, a poprvé vzlétl 29.října pilotován George Welchem. Bylo to jen o dva týdny později po vzletu druhého prototypu YF-100A. To ukazuje jak se s programem Super Sabre spěchalo.
F-100A byl podobný YF-100A, ale měl kratší SOP.
F-100A byl určen jako denní letoun pro vybojování a udržení vzdušné nadvlády a měl se stát následníkem F-86A/E/F Sabre. Výzbroj F-100A sestávala ze čtyř 20-mm kanónů Pontiac M-39 instalovaných ve spodní části trupu pod kokpitem. Zásoba střeliva byla 200 nábojů na hlaveň. M-39 byl testován v Koreji na modifikovaných F-86F a T-160 Byl schopen střílet 1 500 ran/minutu a rychlost střel byla 1 000 m/s.
V listopadu 1953, byly první 3 F-100A odeslány na George AFB k 436. Fighter Day Squadron - 479. Fighter Day Group - TAC. Tato skupina dosáhla operační způsobilosti 29.září 1954.
Díky problémům, které provázely program Republic F-84F Thunderstreak během roku 1953 požádalo Tactical Air Command (TAC), aby NA vyvinul na základě F-100A stíhací bombardér. 31.prosince 1953 USAF rozhodla,
že posledních 70 F-100A bude modifikováno na stíhací bombardéry a letoun bude přejmenován na F-100C. Čtvrtý sériový F-100A (52-5759) byl vybrán jako modifikační prototyp F-100C.
První F-100A měly nízký stabilizátor. Piloti se stěžovali na problémy se stabilitou. Toto nastávalo zejména tehdy, nesl-li letoun podtrupovou přídavnou nádrž. Z toho důvodu mnoho prvních F-100A nikdy nelétalo tak, aby využili celou výkonovou obálku.
11. F-100A měl zatahovatelnou ostruhu, aby se zabránilo poškození spodku trupu při přistání s velkým úhlem náběhu.
F-100A byl do služby nasazen předčasně. Posádky mívaly se svými Super Sabre časté problémy.
12.října 1954 došlo k tragické nehodě. Zkušen zkušební pilot George Welch prováděl test maximálního výkonu při střemhlavém latu s následným manévrem s velkým přetížením. Testoval sériový F-100A (52-5764). Ten se za letu rozlomil. Rozlomil se v místě pilotní kabiny, takže úlomky trupu vnikly do pilotova těla.
8.listopadu zahynul pilot RAF Geoffrey D. Stephenson na Elgin AFB když ztratil kontrolu nad svým F-100A a ten se zřítil. 9.listopadu se nad Nevadou zřítil F-100A (52-5771) majora Frank N. Emory. Pilot se naštěstí katapultoval. 10.listopadu USAF uzemnila prvních 70 F-100A. Dalších 108 jich bylo v továrně připraveno k odeslání.
Zjistilo se, že příčinou potíží se stabilitou je nový nízký stabilizátor. Bylo rozhodnuto vrátit se zpět k původnímu stabilizátoru z YF-100A. Tak se mohla maximální rychlost zvýšit na 1.4 M. Rozšíření konců křídel plánované pro F-100C se stalo standardem již pro F-100A. Na tento standard byly upraveny i všechny již vyrobené stroje. Poslední byl upraven v únoru 1955.
První jednotka vyzbrojená modifikovanými F-100A - 479. Fighter Day Wing na George AFB - dosáhla operační způsobilosti v září 1955. V roce 1955 se piloti USAF Air Proving Ground Command na Elgin AFB
na Floridě podíleli na projektu Hot Rod pro vyhodnocení vhodnosti F-100A pro operační nasazení. Výsledek byl, že výkonnost je dobrá, ale letoun má mnohé operační nedostatky, které mu znemožňují být skutečně dobrm denním stíhačem. V důsledku tohoto nebyl F-100A nikdy mezi letci příliš populární.
Vystřelovací sedačka F-100A předvedla svou účinnost 26.února 1955. Ten den tovární zkušební pilot George F. Smith letěl na malé výšce v F-100A sériové číslo 53-1659 nadzvukovou rychlostí, když letoun
v důsledku poruchy hydrauliky začal padat. Pilot se katapultoval při rychlosti 1.05 M, utrpěl několik poranění, ale po zotavení mohl dále létat.
Poslední F-100A byl předán USAF v červenci 1955. Celkem bylo postaveno 203 F-100A.
Jelikož F-100A nebyl uvažován jako skutečně efektivní stíhač pro vybojování a udržení vzdušné nadvlády, nesloužil u USAF příliš dlouho. Většina letounů byla vyřazena již v roce 1958. Vyřazené letouny byly převedeny do výzbroje Air National Guard (duben 1958 188.TFS New Mexico) nebo uskladněny na AFB v Nellisu.
V polovině roku 1959 bylo 15 z uskladněných F-100A převedeno na Taiwan. A v roce 1960, dalších 65 F-100 dostala Čína.
Během Berlínské krize v roce 1961 byl značný počet jednotek Air National Guard a Air Force Reserve mobilizován. Tak se dostaly zpět do služby i některé F-100A. Po ukončení krize v roce 1962 když byly uvolněny posádky ANG zůstaly F-100A u USAF, kde sloužily jako cvičné.
38 těchto reaktivovaných F-100A bylo předáno Taiwanu. Celkem to bylo 118 F-100A, což je více než 58% všech sériových F-100A.
F-100A drží neslavný rekord. Okolo 50 F-100A bylo ztraceno v nehodách během provozu. To asi 25% všech sériových F-100A. Poslední F-100A byl vyřazen od USAF začátkem roku 1970. ANG ztratila svůj poslední F-100A v roce 1967.
NACA dostala jeden F-100A (52-5778) pro své testy.

TTD F-100A:

Motor: 1x Pratt & Whitney J57-P-7/39, 6 711 kg
Rozpětí: 11.81 m
Délka: 14.37 m
Výška: 4.78 m
Maximální rychlost: 1 222 km/hod / 0 m; 1 370 km/hod / 10 600 m
Počáteční stoupavost: 7 259 m/min
Bojový dostup: 15 555 m
Dostup: 13 700 m
Normální dolet: 580 km
Maximální dolet: 2 080 km
Hmotnost prázdná 8 250 kg; max.: 11 300 kg
Výzbroj: 4x 20-mm kanón Pontaic M-39, 200 rpg, na závěsnících pod křídly bomby do 450 kg

RF-100A "Slick Chick"

Šest téměř hotových F-100A bylo během září 1954 modifikována na neozbrojenou fotoprůzkumnou verzi pod označením RF-100A. Sériová čísla byla 53-1545/1548, 55-1551, a 55-1554. Výzbroj byla kompletně nahrazena pěti průzkumnými kamerami. Protože veškerá průzkumná výbava se nevešla do stávajícího prostoru přídě, bylo další místo získáno v bublině vzniklé pod trupem. RF-100A byl znám pod jménem "Slick Chick".
Bylo publikováno málo fotografií RF-100A a ještě méně je informací o jeho službě. Většina dostupných fotografií jsou kopie z kopií. Existuje fotografie RF-100A s sériovým číslem 53-2600 (to bylo ale přiděleno F-89 Scorpion). Taková míra utajení je zdůvodňována domněnkou, že se RF-100A podílely na průzkumných letech nad Východní Evropou v časech Studené války. RF-100A mohl přelétnout Železnou oponu, udělat obrázky a vrátit se dříve než PVO protivníka stihla zareagovat.
V roce 1961 byly 4 RF-100A předány Taiwanu. Všeobecně se má za to, že zde tyto letouny prováděly průzkumné lety nad ČLR. Taiwan často předával informace z průzkumných letů americkým výzvědným službám.

F-100B, F-107

F-100B byl původně následník F-100A. Byl navržen jako rychlejší verze denního stíhače F-100A optimalizovaná tak, aby maximálně využila výkon motoru J57.
Projekt F-100B začal v roce 1953 jako tovární projekt NA-212. Letoun měl sytém řízení vstupu vzduchu a vstupních trysek. Nepoužíval přídavné nádrže. Velikostí a hmotností byl shodně s F-100A ale maximální rychlost byla zvýšena na 1.80 M.
V téže době začal North American zkoumat možnost přestavět Super Sabre na záchytný stíhač pro každé počasí. Projekt byl znám jako "F-100I" (I = Interceptor) nebo "F-100BI", Ale nebylo to oficiální označení přidělené USAF. Byl podobný F-100B s tím rozdílem, že měl modifikovaný kokpit a byl vybaven radarem v příďovém radomu.
F-100BI ale nenašel žádnou velkou odezvu u USAF. To v listopadu 1953 uvažovalo o tom, že by z NA-212 mohl být stíhací bombardér. Pod křídlo dostal 6 závěsných míst, byl vybaven pro tankovaní za letu a předělán překryt kabiny aby měl pilot lepší výhled.
16.května 1954 přerušil North American všechny práce na projektu záchytného stíhače F-100B a koncentroval se na adaptaci na stíhací bombardér. Příď s radomem zůstala.
11.června 1954 potvrdilo USAF kontrakt na 33 F-100B. 8.července 1954 bylo označení oficiálně změněno na F-107A. To proto, že letoun se již příliš odlišoval od původního F-100A.
Hlavní zbraní měla být jaderná puma. Testy ve větrném tunelu odhalily problémy při odhozu pumy a interference v proudění vzduchu mezi radomem a nasávacím otvorem. Proto bylo rozhodnuto přemístit nasávací otvor za kabinu, na horní stranu trupu.
První F-107A (sériové číslo 55-5118) vzlétl 10.září 1956 na Edwards AFB se zkušebním pilotem Bobem Bakerem. Hned při prvním letu překonal rychlost zvuku.
Na třetím prototypu (55-5120) byl instalován systém řízeni vstupu vzduchu.
F-107A soutěžil o zavedení do vroby s Republic F-105 Thunderchief. V roce 1957 USAF rozhodla, Že to bude F-105 a F-107 byl určen na aerodynamické testy. První a třetí F-107As byly převedeny k NACA pro testování letu vysokými rychlostmi. První F-107A byl tak mechanicky opotřebován, že byl NACA uzemněn již po čtyřech vzletech a rozebrán na náhradní díly.
Letové testy proměnného průřezu vstupu vzduchu na třetím prototypu (55-5120) byly pouze krátké, kvůli mechanickým problémům. Vstup byl zafixován v poloze umožňující let rychlostí 1.2 M.
Třetí F-107A (55-5120) byl zničen 1.září 1959 když zkušební pilot Scott Crossfield musel přerušit vzlet pro problémy s řízením a letoun se vzňal. Škoda na letounu byla příliš velká a NACA proto rozhodla letoun sešrotovat.
Další dva F-107A (55-5118 a 55-5119) jsou dnes muzejními exponáty.

TTD YF-107A:

Motor: 1x Pratt & Whitney YJ75-P-9, 11 110 kg
Rozpětí: 11.16 m
Délka: 18.85 m
Výška: 6.00 m
Maximální rychlost: 1 432 km/hod / 0 m; 2 083 km/hod / 11 000 m
Počáteční stoupavost: 12 170 m/min
Dostup: 16 200 m
Normální dolet: 1 270 km
Maximální dolet: 3 900 km
Hmotnost prázdná 10 290 kg; max.: 18 800 kg
Výzbroj: 4x kanón 20-mm, 6 podkřídlových závěsníků, 1 podtrupový závěsník

F-100C stíhací bombardér

F-100C stíhací bombardér byl první plně bojeschopnou verzí Super Sabre, a byl první verzí Super Sabre, která sloužila u USAF v relativně velkém počtu.
V říjnu 1952, ještě před vzletem YF-100A, požádala USAF NAA o vývoj takového křídla pro Super Sabre, které by mohlo nést přídavné nádrže. V červenci 1953 USAF svůj požadavek upřesnila, tak aby závěsníky unesly nejen nádrže, ale i výzbroj.
30.prosince 1953 USAF rozhodla, že posledních 70 sériových F-100A bude dokončeno jako stíhací bombardér pod označením F-100C (tovární označení NA-214). 24.únor 1954 objednala Air Force dalších 230 F-100C.
Pro prototyp F-100C byl vybrán 4. sériový F-100A (sériové číslo 52-5759). Ale pro potíže se zabudováním nádrže do křídla zůstal 52-5759 bez těchto nádrží. Poprvé vzlétl 26.července 1954. Tento letoun byl ještě vybaven krátkým stabilizátorem SOP, tak jak byly stavěny první F-100A.
F-100C měl šest podkřídelních závěsníků pro nádrže nebo výzbroj. Mohla to být celá řada zbraní včetně napalmových bomb, 12 12cm raket HVAR (high-velocity air rockets) a "speciální výzbroj" jako jaderná zbraň MK-7. Celkem 2 500 kg.
Zabudováním dalších nádrží do křídla u finální verze F-100C se zásoba paliva ve srovnání s F-100A zvýšila více než 2x (z 3 380 l na 7 280 l).
F-100C dostal nástavec pro tankování za letu.
První sériový F-100C (53-1709) měl roll-out 19.října 1954 a poprvé vzlétl 17.ledna 1955, s NAA zkušebním pilotem Georgem Hoskinsem. Měl ještě SOP z F-100A , ale ta byla později nahrazena novou větší.
27.května 1954 zvýšilo USAF počet objednaných strojů na 564. Avšak 27.září byl kontrakt upraven tak, že posledních 224 letounů bude dokončeno jako F-100D.
11.října 1954 bylo rozhodnuto o výrobě sériových Super Sabre v NA továrně v Columbusu v Ohiu. Tovární označení F-100C vyrobených v Columbusu bylo NA-222 Air Force odlišovala stroje vyrobené v Columbusu od těch vyrobených v Kalifornii příponou NH místo NA. První z 25 v Columbusu vyrobených F-100C (55-2709) poprvé vzlétl 8.září 1955.
Dodávky F-100C k TAC začaly v dubnu 1955 - 450.Fighter Day Squadron, Foster AFB, Texas dosáhla operační způsobilosti 14.července 1955.
Několik prvních F-100C bylo poháněno motorem J57-P-7, který byl později nahrazen podobným J57-P-39. Od 101.stroje byl F-100C poháněn motorem J57-P-21 - vylepšená verze J57-P-7. Tento motor poskytoval vyšší výkon na vyšších výškách a zvýšil maximální rychlost o 64 km/hod a o 10% snížil dobu vstupu na 10 600 m.
20.srpna 1955 Col. Horace A. Hanes zalétl s F-100C nový světový rychlostní rekord. Na trati 15-25 km dosáhl při průletech oběma směry průměrné rychlosti 1 322 km/hod na výšce 12 200 m. Byl to první nadzvukový rekord a první rekord ustaven na velké výšce.
4.září 1955 Col. Carlos Talbott přelétl USA od pobřeží k pobřeží což je 3 740 km průměrnou rychlostí 982 km/hod. Tím získal cenu Bendix Trophy.
Více než 150 F-100C sloužilo v Evropě. Hlavní základny byly v Bitburgu, Furstenfeldbrucku, Landstuhlu a Hahnu v NSR, dále Sidi Slimane v Maroku a Camp New Amsterdam v Holandsku.
U USAF sloužily F-100C relativně krátce, protože byly rychle nahrazovány F-100D. Vyřazené letouny přecházely k Air National Guard (ANG) - první perutě dostaly F-100C v půlce roku 1959. Mnoho F-100C zůstalo u USAF až do konce 50.let jako cvičné stroje.
1.října 1961 mobilizoval president Kennedy jednotky ANG, jako reakci na Berlínskou Krizi. Mnohé F-100C se tak dostaly do Evropy. Všechny ANG perutě byly demobilizovány v srpnu 1962.
F-100C byly jediným letounem ANG který létal ve Vietnamu. Celkem 4 perutě ANG (Colorado, New York, Iowa, a New Mexico) létaly s F-100C ve Vietnamu.
USAF display team Thunderbirds používal F-100C v letech 1956 až 1964. V ruce 1964 byly nahrazeny F-100D.
Celkem bylo postaveno 476 F-100C. Poslední v červenci 1956.
Některé vyřazené F-100C sloužily jako testovací stroje. NACA (a později NASA) používala dva F-100C (53-1712 a -1717) plus jeden JF-100C (52-1709) který byl použit pro rozličné studie stability v rámci programu X-15.

TTD F-100C:

Motor: 1x Pratt & Whitney J57-P-21 , 7 256 kg
Rozpětí: 11.81 m
Délka: 14.37 m
Výška: 4.72 m
Maximální rychlost: 1 222 km/hod / 0 m; 1 486 km/hod / 10 600 m.
Počáteční stoupavost: 6 588 m/min, na 10 600 m za 2.3 minuty
Dostup: 15 000 m
Normální dolet: 920 km
Maximální dolet: 3 143 km
Hmotnost prázdná: 8 740 kg; max.: 14 790 kg
Výzbroj: 4x kanón 20-mm Pontaic M-39, 6 podkřídelních závěsníků pro celkem 2 270 kg bomb, raket, přídavných nádrží.

F-100D

F-100D (tovární označení NA-223, -224, -235, a -245) byla pokročilá verze stíhacího bombardéru F-100C . Byla to nejvíce vyráběná verze Super Sabre, bylo postaveno témž 1274 exemplářů.
F-100D byl určen výlučně jako stíhací bombardér bez nároku na plnění úkolů zajištění vzdušné nadvlády.
Jeho křídlo bylo narozdíl od předchozích Super Sabre vybaveno přistávacími klapkami. Měl také 6 závěsníků, ale podvěšená výzbroj byla uvolňována vystřelením narozdíl od F-100C, kde se uvolňovala působením zemské přitažlivosti. Měl větší křídlo i SOP. Ze starších F-100 podědil příďový vyhledávací radar AN/APR-25(v). Byl vybaven autopilotem Minneapolis-Honeywell MB-3, který umožnil pilotovi soustředit se na navigaci nebo taktiku, zatímco letoun samostatně sledoval cíl.
Mohl odpalovat jaderné bomby MK-7, MK-28 EX, MK-28 RE, MK-38, Mk 43, TX-43, a TX-43 X1. Mohl nést tyto kombinace konvenčních pum: 6x 340 kg nebo 4x 453 kg.
První F-100D (54-2121) vzlétl 24.ledna 1956 pilotován Danem Darnellem. Dodávky USAF začaly v září 1956 - 405. Fighter Bomber Wing, Langley AFB, Virginia. Rychle nahradil F-100C u většiny wingů USAF. Koncem roku 1956 sloužilo 79 F-100D u TAC a 136 F-100D sloužilo na zámořských základnách v Japonsku, Francii a Maroku.
Od 184. kusu byly F-100D schopny nést čtveřici IČ řízených střel vzduch-vzduch GAR-8 (později označeny AIM-9B) Sidewinder. Střely byly testovány na šesti modifikovaných F-100C. Od 148. kusu byly F-100D vybaveny i podtrupovým závěsníkem pro "speciální náklad".
Jaderné zbraně mohly být neseny na podtrupovém nebo prostředním levém křídlovém závěsníku. Pro shoz jaderných pum nese F-100D systém pro bombardování z malých výšek AN/AJB-1B low-altitude bombing systém (LABS). Tento systém spočítal optimální okamžik shozu při toss-bombingu. Ten vypadá tak, že F-100D se k cíli přiblíží rychlostí 800 km/hod, pak začne prudce stoupat s přetížením 4g. V polovině stoupání počítač uvolní pumu, letoun pak dokončí loping, udělá půlvýkrut a s forsáží honem pryč.
Koncem roku 1959 bylo 65 F-100D modifikováno na nosiče střely vzduch-země Martin GAM-83A Bullpup. Střela Bullpup byla na cíl naváděna pilotem pomocí radiového řízení s optickým zaměřovačem. Byla vyzkoušena ve Vietnamu, ale neosvědčila se.
První F-100D vyroben v Columbusu v Ohiu (tovární označení NA-224) sériové číslo 55-2734 vzlétl 12.června 1956.
Vývoj pokročilé verze autopilota se zdržel, takže první stroj jím vybaven nebyl jak bylo plánováno 184. F-100D, ale až 384.
Posledních 48 F-100D bylo uzpůsobeno pro raketový start - zero-length launch (ZEL) viz níže.
Poslední F-100D sjel z výrobního pásu v srpnu 1959. Vroba v Columbusu skončila v prosinci 1957.
Většina F-100D vyrobených začátkem 60.let se navzájem kus od kusu velice lišila. Neustále se prováděly nějaké úpravy a proto prakticky neexistovali dva zcela identické stroje. To velice ztěžovalo údržbu. Proto vznikl v roce 1962 program na unifikaci asi 700 F-100D a F - Project High Wire. Hlavní náplní programu bylo rozšíření použitelné nejaderné výzbroje, úprava kokpitu, doplnění přistávacího háku. Nešlo o úpravu na palubní letoun, ale hák sloužil k zastavení letadla při přetaženém přistání. Modifikované letouny měly v sériovém čísle o jedničku zvýšený block number např. F-100D-25-NA na F-100D-26-NA. opravy byly hotovy v roce 1965.
F-100D byl široce použit ve Vietnamu. Několik letounů F-100 z Filipín bylo v květnu 1962 přelétnuto do Thajska. V Jižním Vietnamu začaly být F-100 rozmísťovány v únoru 1964. První bojový let absolvoval F-100D 9.června 1964, kdy jedenáct F-100D 615. Tactical Fighter Squadron vzlétlo proti cílům v Plaines des Jarres v Laosu. První ztráta byl F-100D (56-3085), sestřelen 18.srpna 1964 nad Laosem.
Po incidentu v Tonkinském zálivu začaly F-100D USAF podnikat bojové lety nad Severní Vietnam. Šlo o dva typy bojových letů: MiG-CAP - ochrana úderných letounů před severovietnamskými stíhači a bombardování pozemních cílů.
V červnu 1967 zůstalo v USA jen 5 squadron F-100. Zbytek byl převelen do Vietnamu. I když byly drobné potíže s údržbou, F-100 se ukázal jako letoun adaptabilní na tropické podmínky.
V roli taktického bombardéru byl lepší F-105 a F-4. F-105 mohl nést větší náklad pum. Však F-105 byl konstruován jako bombardér pro nízké výšky a vysoké rychlosti. Od roku 1965 operovaly stíhací bombardéry F-100D pouze na jihu a sever přenechávaly F-4 a F-105. Koncem 60. a začátkem 70.let byly F-100 z bojů ve Vietnamu stahovány a nahrazovány výkonnějšími typy jako F-105 a F-4.
Poslední F-100D opustily Vietnam v červenci 1971.
Následující Tactical Air Force Wings byly vyzbrojeny F-100D:
3. Tactical Fighter Wing (90, 416, 510, a 531 Squadrons)
27. Tactical Fighter Wing (478, 522, 523, a 524 Squadrons)
31. Tactical Fighter Wing (306, 307, 308, a 309 Squadrons)
354. Tactical Fighter Wing (352, 353, 355, a 356 Squadrons)
401. Tactical Fighter Wing (612, 613, 614, a 615 Squadrons)
474. Tactical Fighter Wing (428, 429, 430, a 481 Squadrons)
20. Tactical Fighter Wing (55, 77, a 79 Squadrons)
48. Tactical Fighter Wing (492, 493, a 494 Squadrons)
50. Tactical Fighter Wing (10, 81, a 417 Squadrons)
405. Tactical Fighter Wing (511 Squadron)

F-100D vyřazené USAF přecházely do výzbroje ANG. První v roce 1969 - 174.TFS Iowa ANG. V polovině roku měla ANG 335 F-100D.

F-100D sloužil u těchto squadron ANG:
152. Fighter Interceptor Squadron, Arizona ANG
188. Fighter Interceptor Squadron, New Mexico ANG
110. Fighter Interceptor Squadron, Missouri ANG
118. Fighter Interceptor Squadron, Connecticut ANG
119. Fighter Interceptor Squadron, New Jersey ANG
120. Fighter Interceptor Squadron, Colorado ANG
121. Fighter Interceptor Squadron, District of Columbia ANG
127. Fighter Interceptor Squadron, Kansas ANG
136. Fighter Interceptor Squadron, New York ANG
166. Fighter Interceptor Squadron, Ohio ANG
174. Fighter Interceptor Squadron, Iowa ANG
Poslední F-100D byl vyřazen od ANG v roce 1979.
Začátkem roku 1964 display team USAF Thunderbirds začal nahrazovat své F-100C Republicem F-105 Thunderchiefs. Tento krok se ukázal jako chybný. Řada nehod F-105 v květnu toho roku přiměla velení USAF nahradit F-105 u Thunderbirds jedenácti F-100D. Ty létaly od července 1964 až do listopadu 1968, kdy začaly být nahrazovány F-4E Phantom.
Celou kariérou F-100D se táhla vysoká poruchovost. Zejména motoru. Od roku 1956 do roku 1970 bylo v nehodách ztraceno přes 500 letounů, to je více než v bojích nad Vietnamem.

TTD F-100D:

Motor: 1x Pratt & Whitney J57-P-21/21A, 7 256 kg
Rozpětí: 11.81 m
Délka: 15,25 m
Výška: 4,95 m
Maximální rychlost: 1 239 km/hod / 0 m; 1 390 km/hod / 11 000 m (1.3 M)
Počáteční stoupavost: 5 800 m/min, na 10 600 m za 2.3 minuty
Dostup: 15 250 m
Normální dolet: 860 km
Maximální dolet: 3 210 km
Hmotnost prázdná: 9 500 kg; max.: 15 800 kg
Výzbroj: 4x kanón 20-mm Pontaic M-39, 6 podkřídelních závěsníků pro celkem 3 190 kg bomb, raket, přídavných nádrží,
jaderná puma MK-28 nebo Mk-43/57/61; pozdější verze: 4x AIM-9B/E/J Sidewinder (IČ,vzduch-vzduch)

F-100F Wild Weasel

F-100F dvojmístný Super Sabre se začal rodit 10.května 1954. Byla to nadzvuková cvičná verze jednomístného denního stíhače F-100. Nehod při zavádění F-100 do služby bylo příliš mnoho. Část se dávala za vinu malé vycvičenosti pilotů. Dvojmístný cvičný stroj to měl napravit. 2.září USAF vyzvala NAA aby upravila standardní F-100C na cvičnou verzi s označením TF-100C.
V prosinci 1955 byl uzavřen kontrakt na 259 TF-100C. Zároveň s tím byl snížen objednaný počet bojových F-100D.
Konvertovaný F-100C 54-1966 (TF-100C) vzlétl poprvé 3.srpna 1956, pilotován zkušebním pilotem Alvin S. Whitee. Tovární označení bylo NA-230. 9.dubna 1957 TF-100C byl ztracen při havárii. Naštěstí, zkušební pilot Bob Baker se bezpečně katapultoval.
Časem se dvojmístný Super Sabre vyvinul ve cvičně bojovou verzi s továrním označením NA-243. Označení USAF bylo změněno na F-100F. Závěsníky měly tutéž kapacitu jako u F-100D , ale zabudovaná výzbroj byla redukována na dva 20-mm kanóny. Zbraňový operátor seděl na předním sedadle.
První sériový F-100F (56-3725) vzlétl 7.března 1957, pilotovaný NAA zkušebním pilotem Gage Mace.
První dodávky USAF začaly v lednu 1958 a během roku se dostaly témž ke všem jednotkám používajícím F-100D.
F-100F-20-NA (tovární označení NA-255) byl speciální sériový model vyvinut podle požadavků Pacific Air Forces. Měl upravené křídlo.
Poslední z 339 F-100F byl odeslán v říjnu 1959. Všechny byly postaveny v losangeleské továrně NAA
Počet postavených letounů všech sériových verzí Super Sabre byl nakonec 2294, včetně 359 postavených v Columbusu.
V roce 1959 bylo 15 F-100F modifikováno na nosiče řízených střel vzduch-země GAM-83A Bullpup.
V roce 1962 prošly všechny F-100F standardizačním programem High Wire.
Když začaly USA v roce 1964 s masivními nálety na Vietnam, prudce vzrostly ztráty letounů USAF. To proto, že obránci používali protiletadlové radarem naváděné střely. Jako protiopatření se nabízelo ničení pozemních naváděcích stanovišť. V roce 1965, bylo několik F-100F modifikováno pro úkoly identifikace, označení a ničení severovietnamských radarů. Letoun byl vybaven systémem původně vyvíjeným pro U-2, který dokázal zachytit radarový signál. Kokpit byl dovybaven obrazovkou a varovnou signalizací pro případ zachycení nepřátelského radaru. Modifikované F-100F byly vyzbrojeny kromě 20-mm kanónu i dvěma raketnicemi pro 24 raket jež sloužily k ničení nepřátelských radarových stanovišť.
Projekt dostal jméno Wild Weasel (lasička).
Wild Weasel F-100F zahrnuje 58-1221, 1226, 1227, 1231, 1212 a 1232. První F-100F Wild Weasel I dorazil do JV Asie v listopadu 1965. První Wild Weasel F-100F bojový let podnikl 3.prosince pod kódovým jménem Iron Hand. Protiradarový útok podnikal obvykle jeden F-100F doprovázeny 4 F-105. F-100F označil cíl pro úder svých F-105D.
Další tři Wild Weasel I dorazily 27.února 1966. Pozdější F-100F nesly protiradarové střely AGM-45A Shrike. Shrike nese pasivní naváděcí systém, který řídí střelu po paprsku nepřátelského radaru. Poprvé byla použita v boji 18.dubna 1966.
11.srpna 1967, Lt.Col. James E. McInerney Jr a Capt. Fred Shannon se svým F-100F během jednoho letu zničili 6 a poškodili 4 radarová stanoviště. Tak vyčistili cestu pro úder na hanojský most Paul Doumer.
Na kontě F-100F Wild Weasel I je 9 potvrzených zničení radarových stanovišť. Během bojových akcí byly ztraceny 2 F-100F Wild Weasel I.
F-100F Wild Weasel I byl později nahrazen F-105F Wild Weasel III a F-4 Wild Weasel IV. F-100F pak létal jako návodčí, ve kteréžto roli nahrazoval lehčí letadla jako například Cessna O-2 Bird Dog.
Když byly F-105 a F-4 k dispozici v dostatečném množství byly F-100F z výzbroje USAF vyřazeny a převedeny k Air National Guard. Prvních šest letounů v roce 1958 a další až po skončení války ve Vietnamu.
V červnu 1972 byla většina USAF F-100F již vyřazena a u ANG sloužilo asi 100 F-100F.
I F-100F padal stejně jako F-100D. Okolo 25% všech postavených strojů bylo zničeno v důsledku havárií.
F-100F (56-3725) byl modifikován pro testy v rámci programů X-15 a Dyna-Soar. Brzdící padák měl nahrazen obracečem tahu.

TTD F-100F:

Motor: 1x Pratt & Whitney J57-P-21/21A, 7 256 kg
Rozpětí: 11.81 m
Délka: 15.25 m
Výška: 4.95 m
Maximální rychlost: 1 222 km/hod / 0 m; 1 370 km/hod / 10 600 m
Počáteční stoupavost: 7 259 m/min
Dostup: 15 555 m
Normální dolet: 580 km
Maximální dolet: 2 080 km
Hmotnost prázdná: 9 850 kg; max.: 17 740 kg
Výzbroj: 2x kanón 20-mm Pontaic M-39, 6 podkřídelních závěsníků pro celkem 2 270 kg bomb, raket, přídavných nádrží.

Super Sabre v cizích službách

Super Sabre sloužil u letectev čtyř zemí. Francie, Dánsko, Turecko a Taiwan.

Francie:

Armee de l'Air bylo prvním cizím letectvem, které Super Sabre dostalo. První Armee de l'Air Super Sabre dorazil do Francie 1.května 1958. Byl to dvojmístný F-100F. Celkem měla Francie 85 F-100D a 15 F-100F. Protože v té době měla Francie ještě plné členství v NATO (z vojenských struktur vystoupila v roce 1967) , byly tyto letouny zařazeny do 4. Allied Tactical Air Force a byla umístěny v NSR.
Dlouho před Americkou válkou ve Vietnamu podnikly Francouzské Super Sabres bojový let ze základen ve Francii na cíle Alžírsku.
Poslední Francouzské Super Sabre byly vyřazeny v roce 1977-78 a byl nahrazeny Jaguary.

Dánsko:

Stíhače F-100D a F byly dodávány Denmark's Det Kongelige Danske Flyvevaben od začátku července 1959. Celkem to bylo 48 F-100D a 10 F. Nahradily stíhací bombardéry Republic F-84G Thunderjet. Plnily úkoly vzdušné podpory a sekundárně i vzdušné obrany a námořního útoku.
F-100 drží neslavný rekord. Každý třetí letoun byl ztracen v důsledku havárie. Dánské F-100 byly několikrát uzemňovány a zase vraceny do služby. Definitivně vyřazeny byly začátkem 80.let a byly nahrazeny General Dynamics F-16As. Mnohé bývalé dánské F-100 byly převedeny do Turecka.

Turecko:

Koncem 50.let dostaly Turk Hava Kuvvetleri (THK) 206 F-100D a F. Zúčastnily se v roce 1974 v kyperském konfliktu s Řeckem. Poslední turecký F-100D byl vyřazen v roce 1982.

Taiwan:

Chinese Nationalist Air Force on Taiwan měl již typ F-100A. Bylo to jediné letectvo kromě USAF, které tento typ používalo. První Super Sabre který byl odeslán na Taiwan byl F-100F - v říjnu 1958. Byl následován 15 F-100A v roce 1959, a dalšími F-100A v roce 1960. V roce 1961 dostal Taiwan neozbrojen RF-100A. Celkem dostal Taiwan 118 F-100A a 4 RF-100A. Na Taiwanu sloužila polovina všech vyrobených F-100A. Většina
F-100A byla nahrazena F-100D.
CNAF Super Sabres létaly na výzvědné lety nad ČLR. Podrobnosti o těchto letech jsou stále utajovány.

QF-100 terč

Řada vyřazených F-100D byla modifikována na bezpilotní cíl, aby piloti Air Force a obsluhy protiletadlových střel získaly zkušenosti s reálnými cíli. Tento letoun byl přejmenován na QF-100.
Celkem bylo provedeno 209 konverzí na QF-100. Tyto stroje měly jasně červenooranžový nátěr. Poslední letoun byl konvertován v dubnu 1985.
QF-100 startoval pod dálkovým ovládáním. Do prostoru "boje" jej dovedl palubní počítač a rovněž manévrování terče bylo naprogramováno. V případě, že se terč zachránil dolétl zpět na základnu, kde zase "ručně" přistál.
První nepilotovaný let QF-100 se uskutečnil 19.listopadu 1981 - Tyndall AFB, Florida. QF-100 byl použit jako cíl v programu AMRAAM (Advanced Medium-Range Air-to-Air Missile). První sestřel QF-100 raketou AMRAAM se povedl 17.září 1985. Typická životnost terče byla okolo 10 letů.

ZEL

V polovině 50.let řešilo NATO ten problém, že sovětské jaderné zbraně mohly vyřadit z provozu letiště a tím i letouny na nich. Jedním z řešení bylo rozmístit letouny daleko od případného místa útoku a vybavit je schopností startovat pomocí raket ze zvláštní rampy. Tento koncept byl znám jako Zero-Length Launch, zkratka ZEL.
K startu sloužil raketový motor připevněný vespod zadní části trupu. Tento motor dával 4 vteřiny tah
59 000 kg a urychlil letoun na 480 km/hod. Po vyhoření se odhazoval. Prvních pět startů bylo provedeno s maketou letounu. Poprvé 12.prosince 1957. První start se skutečným F-100D (56-2904) se uskutečnil 26.března 1958. Zkušební pilot Al Blackburn nastartoval motor, zapnul forsáž a pak zapálil raketový motor.
Během 4 s dosáhl rychlosti 480 km/hod. Odhodil raketový motor a bezpečně přistál. Druh let nebyl tak úspěšný. Vyhořelý motor se nechtěl oddělit od letounu a Blackburn se musel katapultovat. Ale zbytek z celkem 20 raketových startů proběhl bez problémů.
Letoun na odpalovací rampě mohl nést standardní výzbroj včetně jaderné pumy.
I když se systém ukázal jako životaschopný nikdy nebyl operačně nasazen.
Podobný osud stihl i sovětskou ZEL modifikaci MiG-19.

Nevyráběné verze

Historie sériových Super Sabre skončila odesláním posledního dvojmístného F-100F. Existuje však několik dalších variant Super Sabre, které ale nikdy nebyly vyráběny.
Označení F-100G a F-100H nebyla nikdy použita.
F-100J (J = pro Japonsko (snad)) bylo označení projektovaného, ale nikdy nepostaveného záchytného stíhače pro každé počasí. Verze byla nabídnutá Japonsku, ale to nemělo zájem.
F-100K měla být verze dvojmístného F-100F s motorem J57-P-55 místo J57-P-21A.
F-100L bylo označení pro jednomístný F-100D poháněný J57-P-55.
Označení F-100M nebylo nikdy použito.
F-100N (N = pro NATO (snad)) byl F-100D se zjednodušenou elektronikou. Byla nabídnuta letectvům členských zemí NATO, ale ta projevila malý zájem.
Označení F-100P,Q, a R nebyla nikdy použita.
F-100S (S = pro Spey (snad)) byl návrh F-100F z roku 1964 poháněného motorem Rolls-Royce RB.168-25R Spey. North American doufal, že udá 200 kusů F-100S ve Francii. Ale marně.