Z archivu Martina Jurečky
prototyp XF-104
Lockheed F-104 Starfighter byl výsledkem pokusů zvrátit dosavadní trend stále
větších a složitějších stíhačů.
Díky svému štíhlému trupu a malému křídlu byl nazýván "pilotovanou
raketou".
F-104 byl první operačně nasazený stíhač dosahující rychlosti přes 2 M.
Původně měl Starfighter sloužit pouze krátce a v relativně malém počtu. Nakonec
vyhrál veliký kontrakt NATO pro víceúčelový stíhač nové generace schopný nést
jaderné zbraně. Ve velkém počtu ho stavělo evropské konsorcium firem z Německa,
Itálie, Belgie a Nizozemí stejně jako Kanada a USA. Byl významným letounem NATO v 60.
a 70. letech. Sloužil v letectvech Dánska, Holandska, NSR, Itálie, Belgie, Řecka,
Turecka, Kanady, Španělska, Norska, Japonska, Jordánska, Taiwanu
a Pákistánu. Licenčně se vyráběl v Japonsku.
Bylo vyrobeno celkem 2580 Starfighterů, což z něj dělá jeden z
nejdůležitějších západních poválečných letounů. Jeho nástup do služby byl
bohužel provázen řadou nehod. Ukázalo se, že příčinou nehod nebyla chybná
konstrukce, ale neodpovídající a nedostatečná vycvičenost posádek.
Počátky má Starfighter v listopadu 1952, kdy Lockheedův konstruktér Clarence L.
"Kelly" Johnson navrhl lehký, jednoduchý stíhač pro udržení vzdušné
nadvlády. Hlavními kritérii byla rychlost, dostup a obratnost.
Johnson v prosinci 1951 navštívil Koreu, kde hovořil se stíhacími piloty a na
základě jejich požadavků pak, po návratu do USA zpracoval projekt nového letounu.
Přestože armáda nedala požadavek na nový letoun, podařilo se Johnsonovi
přesvědčit vedení Lockheedu, aby vývoj letounu financovalo. Práce na projektu byly
zahájeny v březnu 1952. V první fázi byl projekt označen 227-0-6. Byl to
dolnoplošník a měl podobně jako MiG-21 kužel v nasávacím otvoru ve přídi.
Následovala varianta středoplošníku s delta křídlem 227-0-11
se vstupy vzduchu po stranách. Další model 227-16-2 měl ultratenké přímé křídlo.
Následovala celá řada dalších variant. Na jaře 1953 vznikla varianta označovaná
jako Lockheed L-246 nebo Model 83. Měl malé lichoběžníkové křídlo s úhlem šípu
náběžné hrany pouze 18ř. Tenké přímé křídlo bylo výhodné při letu s malými
úhly náběhu a vysokých rychlostech, ale způsobovalo vysoký odpor při velkých
úhlech náběhu a při velkém
přetížení. Náběžná hrana byla tak ostrá (poloměr hrany byl 0,4 mm !), že
musela být překryta ochranným krytem, aby nedošlo k poranění pozemního personálu.
Nebezpečí aeroelasticity bylo eliminováno malým rozpětím křídla a montáží
přídavných nádrží na jejich konce. Letoun měl povolen let nadzvukovou rychlostí
pouze tehdy, byly-li nádrže namontovány. Nádrže mohly být nahrazeny vypouštěcím
zařízením pro střely Philco Sidewinder GAR-8 AAM.
Křídlo vycházelo z dřívějšího Lockheedova pokusného letounu X-7. Při návrhu
byly vzaty do úvahy i výsledky Douglasova experimentálního letounu Douglas X-3
Stiletto.
Pro letoun byl plánován nový motor General Electric J79. Do doby než bude k dispozic
byl jako přechodný vybrán Wright J65-W-7.
Poloviční kužele v nasávacích otvorech sloužily k zamezení vniknutí rázové
vlny do motoru při rychlostech 2 M.
Byla vybrána dolů vystřelovací sedačka, protože se mělo za to, že klasické
vystřelení směrem nahoru by bylo při očekávaných vysokých rychlostech příliš
nebezpečné.
31.října 1952 předvedl Johnson návrh CL-246 vedení Lockheedu. To bylo nadšeno a
navrhlo předvedení návrhu letectvu. I letectvo bylo nadšeno a přestože tehdy nemělo
podán žádný požadavek na takovýto stíhač, vydalo 12.prosince 1952 požadavek na
lehký stíhač pro vybojování vzdušné nadvlády jako náhradu za North American F-100
začátkem roku 1956.
Na požadavek zareagovali:
Republic - Model AP-55, vycházející z XF-91 Thunderceptor
North American - Model NA-212 (F-107), pokročilá verze Super Sabre
Northrop - Model N-102 Fang
V lednu 1953 byl vybrán návrh Lockheeda a 12.3.1953 byla objednána výroba dvou
prototypů pod označením XF-104. 30.dubna 1953 byla hotova maketa. Původně navrhované
dva 30mm kanóny byly nahrazeny jedním General Electric Vulcan Gatling-T-171 (později
přeznačen na M61). Kanón měl kadenci 6000 ran/min, dlouhý byl 1.80 m, vážil 136 kg.
Zásoba munice byla 725 nábojů. Kanón byl propojen se systémem řízení palby K-19,
radarem AN/APG-34 a počítačovým zaměřovačem.
První prototypy byly poháněny bezforsážním motorem Wright J65 (licenční Armstrong Siddeley Sapphire).
Stavba prvního prototypu XF-104 (53-7786) začala v létě 1953 a druhého
(53-7787)--pro testování výzbroje-- na podzim 1953. První dva prototypy neměly v
nasávacích otvorech půlkužely neboť motor J65 nemohl urychlit letoun
na 2 M.První XF-104 (53-7786) byl hotov začátkem roku 1954, a
v noci z 24. na 25.února byl v tajnosti převezen na
Edwards AFB.Veteran Lockheed test pilot A. W. "Tony" LeVier prováděl první
testy. Pojížděcí zkoušky začaly 27.února 1954. 28.února 1954 provedl XF-104 první
plánovaný krátký let (asi 1.5 m) při zkoušce maximální pojezdové rychlosti.
První oficiální let se uskutečnil 4.března 1954. Během prvního letu se nezatáhl
podvozek. Po asi 20 minutách letu nízkou rychlostí Tony LeVier přistál. Druhý let
dopadl stejně. Zjistilo se, že příčinou byl nízký tlak v hydraulickém systému.
Další již úspěšný let se uskutečnil kvůli počasí až 26.března.
V červenci 1954 byl motor J65 nahrazen dlouho očekávaným J65-W-7. Nový motor
výrazně zlepšil výkony. Maximální rychlost byla Mach 1.49 na 12 500 m a v klesání
1.6 M.
Druhý prototyp (53-7787) vzlétl 5.října 1954. Od začátku měl motor J65. Protože
sloužil k testování zbraňových systémů byl vyzbrojen 20-mm kanónem Vulcan a
vybaven systémem řízení palby AN/ASG-14T-1 . Úvodní střelby byly úspěšné, ale
17.prosince došlo během palby k explozi a motor začal hlučet. Zkušební pilot Tony
LeVier motor okamžitě vypnul a klouzavým letem úspěšně přistál. Jak se zjistilo,
jedna střela explodovala mimo nábojovou
komoru a náboj pronikl do palivové nádrže. Palivo začalo vytékat do kanónu z něj
ven a vzduch je strhával do nasávacího otvoru. Motor byl zaplaven palivem. Tony LeVier
udělal to nejlepší co mohl a měl obrovské štěstí že to přežil.
XF-104 dosáhl 15.3.1955 maximální rychlosti Mach 1.79 na 18 000 m. Byla to
nejvyšší rychlost dosažená prototypem XF-104.
Druhý prototyp (53-7787) byl ztracen 14.dubna 1955. Při testu kanónu ve výšce 15
000 m kdy došlo k poruše kanónu a úniku tlaku z kabiny. Pilot Herman R.
"Fish" Salmon si myslel, že se opakovala situace z prosince 1954 a rozhodl se
pro katapultáž. Později se zjistilo, že stačilo sklesat na nižší výšku a letoun
mohl být zachráněn.
Testy zbraňových systémů byly dokončeny na modifikovaném Lockheed F-94C Starfire.
První XF-104 byl předán USAF v listopadu 1955 a byl ztracen při havárii
11.července 1957.
53-7786/7787 Lockheed XF-104 Starfighter c/n 083-1001/1002
YF-104A testovací letoun
V červenci 1954, se USAF rozhodla koupit 17 test letounů pod označením
YF-104A.
Sedmnáct YF-104A (serials 55-2955/2971) bylo poháněno ranou verzí motoru
General Electric XJ79-JE-3. YF-104A se liší od XF-104 o 1.67 m delším trupem (kvůli
delšímu motoru). Směrovka byla vyšší o 24 cm. Vstupu vzduchu byly vybaveny
půlkužely. Letoun mohl být vybaven čtyřmi podkřídelními a jedním podtrupovým
závěsníkem.
První YF-104A (55-2955) byl hotov v únoru 1956 a za přísného utajení byl
převezen na Edwards AFB. Zde poprvé vzlétl 17.února 1956 pilotován Lockheed test
pilot Herman "Fish" Salmon.
16.února 1956 byl druhý YF-104A (55-2956) použit pro slavnostní veřejný
rollout v Lockheedově továrně v Burbanku. Bylo to první představení veřejnosti.
Vstupu vzduchu byly překryty, protože letectvo nechtělo, aby lidé viděly půlkužely
ve vstupech vzduchu.
První fotografie Starfighteru byly zveřejněny na jaře 1956. Byly to pouze
letové snímky prototypy a pozemní fotografie YF-104A 55-2956 stále se zakrytými
kužely ve vstupech vzduchu. Kužely byly "přiznány" až v půlce roku 1956.
28.února 1956 dosáhl 55-2955 rychlosti Mach 2. Stal se tak prvním stíhacím
letounem schopným dosáhnout v přímém letu dvojnásobné rychlosti zvuku.
14.října 1956 byly objednány první sériové F-104A.
7.května 1958, Major Howard C. Johnson ustavil nový výškový světový rekord
27 830 m. 16.května 1958 Captain Walter W. Irwin zalétl nový světový rychlostní
rekord 2 259 km/hod. Poprvé v historii byly oba dva rekordy v držení jediného
typu letadla.
Velká část ze 17 testovacích YF-104A byla ztracena při haváriích během
zkoušek. Ostatní byly přestaveny na standard F-104A a předány USAF. V roce 1960 byly
4 ex-YF-104A (55-2956, 2957, 2969, 2971) přestavěny na bezpilotní cíle QF-104A.
Ze 17 YF-104A pouze dva přežily do dnešních dnů. První je 17. YF-104A
(55-2961). Tento letoun byl převeden k National Advisory Committee for Aeronautics (NACA)
v srpnu 1956. Jeho původní označení 018 bylo později změněno na civilní N818NA. V
roce 1958 bylo NACA přeorganizováno na NASA a YF-104A zůstal u NASA do
listopadu 1975. Tento letoun nyní visí v National Air and Space Museum ve
Washingtonu. Druhý přeživší je 13. YF-104A (55-2967). Nyní je vystaven před Air
Force Academy v Colorado Springs.
55-2955/2971 Lockheed YF-104A Starfighter c/n 183-1001/1017
F-104A, první sériová verze
TTD F-104A: F-104B dvojmístný cvičně bojový TTD F-104B: Historie služby F-104A/B
F-104A (tovární označení Model 183-92-02) byl úvodní sériovou verzí
Starfighteru. V kontraktu z 2.března 1956 objednala USAF 146 sériových F-104A.
Konečný počet pak byl 170 včetně zkušebních YF-104A.
V porovnání se zkušebními YF-104A měly sériové F-104A zpevněný drak pro
manévry s přetížením 7.33g. Radarový systém řízení palby AN/ASG-14T-1 byl
později nahrazen výkonnějším AN/ASG-14T-2.
Aby se dosáhlo nízké přistávací rychlosti, bylo křídlo ofukováno
tlakovým vzduchem od kompresoru. To společně s mechanikou křídla dalo přistávací
rychlost pouze o 5% vyšší než u dřívějších stíhačů.
F-104A měl původně od roku 1956 nahrazovat F-100 Super Sabre u TAC. Avšak
požadavky letectva se změnily. Relativně malá vytrvalost F-104A a malá kapacita
útočné výzbroje způsobily, že TAC ztratilo zájem. To mohl být konec F-104A. Avšak
zpoždění programu dvoumachového záchytného stíhače Convair F-106 Delta Dart vedlo
Air Defense Command k tomu, že se rozhodlo jako dočasnou náhradu použit F-104A. I
když neměl potřebnou vytrvalost a nebyl určen pro provoz za každého počasí,
upoutal ADC svou vysokou stoupavostí.
První jednotka dosáhla operační způsobilosti 20.února 1958 - 83.Fighter
Interceptor Squadron , Hamilton AFB - California.
Časté poruchy motoru J79-GE-3 nebo -3A a jimi způsobené havárie vedly k
uzemnění všech F-104A v dubnu 1958.
Hlavní závadou byl proměnný průřez výstupní trysky. Tryska se po vypnutí
přídavného spalování neuzavírala na menší průřez a to způsobovalo ztrátu tahu.
Po zabudování nové verze motoru J79 -3B se F-104 vrátily do služby v
červenci 1958.
Problémy byly i s kanónem M61 Vulcan. Docházelo k explozi nábojnic, a byl
nespolehlivý při vysokých přetíženích. Problémy byly tak závažné, že
1.listopadu 1957 rozhodlo letectvo demontovat M61 ze všech F-104 a do nových ho již
nemontovat. Tak sloužily Starfightery dlouhou dobu bez kanónové výzbroje, pouze se
dvěma Sidewindery na koncích křídel. V roce 1964 byl konečně k dispozici
vylepšený M61A1. F-104A se tak konečně dočkal plné výzbroje.
První F-104A byly vybaven Lockheedovou dolů vystřelovací sedačkou.
Vývojáři se domnívali, že při vystřelení nahoru, by při vysoké rychlosti
sedačka nestačila minout směrovku. Nevýhodou tohoto systému bylo to, že nešel z
logických důvodů použit v malých výškách. Proto byla sedačka nahrazena sedačkou
vystřelovanou nahoru.
Poslední ze 153 F-104A byl předán v prosinci 1958.
V prosinci 1958 ustavil F-104A několik rekordů ve vystoupání na výšku:
3000 m - 41.35 vteřin, 6000 m - 51.41 vteřin, 9000 m - 81.14 vteřin, 15000 m -
131.1 vteřin, 20000 m - 222.99 vteřin, 25000 m - 266.03 vteřin. V říjnu 1958 bylo 12
F-104A 83.FIS z Hamilton AFB převezeno letouny C-124 na Taiwan, kde sloužily během
Quemoyské krize. Po jejím mírovém vyřešení se vrátily zpět do USA.
Jak se očekávalo nebyl F-104A vhodný jako záchytný stíhač. Jeho malý
dolet vadil hlavně vzdušné obraně na severu USA. Rovněž již zmiňovaná neschopnost
provozu za každého počasí byla na překážku. Proto byl koncem roku 1960 u ADC
nahrazen mnohem lépe vyzbrojenými stíhači pro každé počasí McDonnell F-101B Voodoo
a Convair
F-106A Delta Dart.
F-104A vyřazené od ADC byly předány v roce 1960 perutím Air National Guard.
V jejich službách se v roce 1961 účastnili Berlínské krize. Po návratu do USA
zůstalo několik F-104A sloužit u ADC. Poslední F-104A byl od USAF vyřazen v prosinci
1969.
24 vyřazených YF-104A a F-104A bylo modifikováno na QF-104A rádiem řízené
cíle.
Nevhodnost F-104A pro protivzdušnou obranu vedlo USAF k povolení vývozu
F-104A. Sloužily na Taiwanu, v Pákistánu a Jordánsku. Používala je i NASA.
V listopadu 1954 začaly projektové práce na neozbrojené fotoprůzkumné
verzi. Označení bylo RF-104A (tovární označení Model 383-93-04). Avšak kontrakt na
11 letounů (56-939/956) byl v lednu 1957 zrušen ještě před dokončením prvního
stroje.
Neozbrojená dvojmístná cvičná verze Starfighteru - TF-104A neuspěla,
protože USAF preferovalo plně bojeschopnou verzi F-104B.
Motor: 1x General Electric J79-GE-3A/3B
Maximální rychlost: 1669 km/hod / 15 000 m
Minimální rychlost: 314 km/hod
Počáteční stoupavost: 18 400 m/min
Dostup: 19 760 m
Normální/maximální dolet: 1 174 km / 2 250 km
Rozpětí: 21 feet 9 inches,
Délka: 54 feet 8 inches,
Výška: 13 feet 5 inches,
Hmotnost prázdná: 13,184 pounds
Maximální vzletová: 25,840 pounds
Výzbroj: 1x 20-mm M61A1 kanón, 725 nábojů; 2x AIM-9B Sidewinder IR střela
vzduch-vzduch na koncích křídel
F-104B (Model 283-93-03) byla dvojmístná cvičně bojová verze F-104A. Kvůli
místu pro druhého pilota nebyl montován kanón.
První F-104B (sériové číslo 56-3719) vzlétl 16.ledna 1957. Měl o 25%
větší směrovku než F-104A.
První jednotka, která dostala F-104B byla 83.FIS v Hamilton AFB, California -
začátkem roku 1958. Následně dostaly F-104B všechny tři perutě F-104A ADC. Platilo
pravidlo čtyři F-104B na peruť. Poslední z 26 F-104B byl předán v listopadu 1958,
oproti 106 původně objednaným v roce 1957.
Výkony F-104B byly identické s F-104A, kromě menšího doletu.
Společné s F-104A, byly i F-104B od ADC předány v roce 1960 Air National
Guard. V roce 1961 se F-104A/B ANG účastnily Berlínské krize. Po jejím konci zůstaly
ve službě u ADC (od roku 1962). Poslední F-104B byl od ADC vyřazen v roce 1969.
V roce 1960, dostal Pákistán dva ex-USAF F-104B a 10 F-104A. Tento letoun se
zúčastnil válek s Indií v srpnu 1965 a prosinci 1971. Dva F-104B dostal Taiwan. Na
jaře 1967 dostalo tři F-104B a dva F-104A Jordánsko.
Motor: 1x General Electric J79-GE-3A/3B
Maximální rychlost: 1842 km/hod / 19 800 m
Minimální rychlost: 319 km/hod
Počáteční stoupavost: 19 670 m/min
Dostup: 19 760 m
Normální/maxialní dolet: 740 km / 1 971 km
Rozpětí: 21 feet 9 inches,
Délka: 54 feet 8 inches,
Výška: 13 feet 5 inches,
Hmotnost prázdná: 13 727 pounds
Maximální vzletová: 24 912 pounds
Výzbroj: 2x AIM-9B Sidewinder IR střela vzduch-vzduch na koncích křídel. V
případě nutnosti lze místo sedačky druhého pilota
namontovat 1x 20-mm M61A1 kanón
PÁKISTÁN:
Jediné F-104A/B které se zúčastnily bojů byly cizí. 10 ex-USAF F-104A a dva
F-104B dostal Pákistán (Pakistani Air Force) v roce 1961. Smyslem dodávky bylo vyrovnat
výhodu Indických 2 Mach stíhačů a sovětských MiG-21. Nahradily vrtulové Hawker
Fury. Nejprve byly dodány bez kanónu, který byl vmontován později.
Ve válce s Indií 11.září 1965 se odehrál historicky první střet
dvoumachových stíhačů. Jeden Pákistánský F-104A se
potkal se čtyřmi Indickými MiG-21. F-104 zvolil únik rychlostí 1.1 M ve
výšce korun stromů. Toho MiGy nebyly schopny.
Během války s Indií vzlétly Pákistánské F-104 246x včetně 42 nočních
akcí. Sestřelily 4 indické letouny a ztráty byly dva F-104A.
Po válce uvalily USA na Pákistán embargo. V jeho důsledku bylo začátkem
70.let bojeschopných pouze 7 jednomístných F-104A. Dalším pákistánským
dvoumachovým stíhačem byl Mirage III.
Válka mezi Pakistanem a Indií se znovu rozhořela 7.prosince 1971. Skončila
17.prosince téhož roku. Z jordánksa přilétlo Pákistánu na pomoc kolem 10 F-104A.
Není známo zda byly jordánské F-104 nasazeny v boji a pokud byly, tak zda je
pilotovali jordánští nebo pákistánští piloti.
Obě strany se velice liší v uváděných vítězstvích a ztrátách.
Indie uvádí: sestřeleno - 5 pákistánských a 2 jordánské F-104,
ztráty -
Pákistán: sestřeleno - 9 indických MiG-21 (2x F-104,1x F-6,6x F-86)
ztráty - 3 F-104
Pákistánští piloti zjistily, že F-104 byl slabý v těsném souboji. Lepší
byl čínksý F-6 a F-86 Sabre.
F-104A byly vyřazeny v roce 1975, kdy je nahradily Mirage 5PA.
JORDÁNSKO:
Celkem mělo Jordánsko v dubnu 1966 přislíbeno 36 Starfighterů.
Na jaře 1967 dorazily k Al Quwwat Aljawwiya Almalakiya Alurduniya (Royal
Jordanian Air Force) dva F-104A a tři F-104B.
Hned byly předány Turecku. Stalo se tak dva dny před vypuknutím šestidenní
války mezi Izraelem a Sýrií, Jordánskem a Egyptem.
Jordánské F-104 se tak ocitly mimo.
V polovině roku dostalo Jordánsko dalších 11 F-104A a 4 F-104B. Jordánské
F-104 pomáhaly Pákistánu ve válce s Indií v roce 1971. Zúčastnily se i bojŮ, ale
ztráty nejsou zveřejněny.
Začátkem 50.let začaly být F-104A/B nahrazovány Dassault Mirage F1CJ.
Definitivně vyřazeny byly v roce 1982-83.
TAIWAN (NATIONALIST CHINA):
V letech 1960-61 v blíže neurčeném počtu (snad 25 F-104A a 2 F-104B).
V letech 1964 až 1969 byly dodány pozdější verze jako F-104G, TF-104G a
RF-104G. V roce 1969 bylo 18 F-104A starších verzí převedeno do Jordánska.
NF-104A aerospace trainer
F-104C útočný stíhač TTD F-104C:
V roce 1963 byly tři ex-USAF F-104A (56-756, -760 a -762) modifikovány na
NF-104A aerospace training letoun. Veškeré vojenské zařízení bylo demontováno,
směrovka byla zvětšena. Rozpětí bylo zvětšeno o 1.20 m a byl doplněn raketový
motor Rocketdyne LR121/AR-2-NA-1.
První NF-104A byl předán 1.října 1963, další dva následovaly za měsíc.
Létaly u Aerospace Research Pilot School na Edwards AFB, ktreré v té době vlel Colonel
Charles E. "Chuck" Yeager.
6.prosince 1963 ustavil první NF-104A neoficiální výškový světový rekord
pro letouny vzlétnuvší ze země - 36 252 m. Oficiální rekord byl 34 717 m a držel
jej Mikoyan/Gurevich E-66A - experimentalní verze MiG-21. Později ten samý NF-104A
dosáhl výŠky 36 844 m.
10.prosince 1963, druhý NF-104A (56-762) pilotovaný Chuck Yeagerem se vymkl
kontrole a z výšky 31 000 m padal do 3 300 m. Zde se Yeager rozhodl katapultovat. Byl
zle popálen v obličeji od raketového motoru své sedačky. Příčinou havárie byl
velký úhel náběhu. Ten nezpůsobil pilot, ale setrvačné podmínky po zapálení
raketového motoru.
V červnu 1971 došlo k explozi raketového motoru u třetího NF-104A. Pilot ale
úspěšně přistál.
Program byl plánovaně ukončen (ne z důvodů havárií).
F-104C (Lockheed Model 483-04-05) byl taktickou útočnou verzí Starfighteru.
Byl navržen tak, aby splňoval potřeby Tactical Air Command (TAC), které dřive
zjistilo, že F-104A není pro ně akceptovatelný kvůli malé vytrvalosti a malé
možnosti výzbroje.
Že by se TAC rozhodlo pro F-104C se zdálo po néuspěchu F-104A nemožné. Ale
TAC zjistilo, že potřebuje nadzvukový taktický útočný stíhač jako mezityp mezi
zastarávajícím F-100C a dvoumachovým Republic F-105 Thunderchief. 2.března 1956 byl
uzavřen kontrakt na 56 F-104C. Objednávka byla později (26.12.1956) zvýšena na 77.
Objednavka na dalších 363 F-104C byl později zrušena,když USAF ukončila
své plány se Starfighterem.
První F-104C, neoficiálně označen jako YF-104C, poprvé vzlétl 24.července
1958. F-104C byl poháněn motorem General Electric J79-GE-7. Motor měl vyšší tah než
-3A/3B u F-104A/B. To si vyžádalo zvětšení průměru turbíny o 7.5 cm.
F-104C byl také vybaven pevnou, ale demontovatelnou hubicí pro doplňování
paliva za letu na pravé straně trupu.
F-104C byl navržen pro nesení pum Mk 12 a později jaderných pum, které mohl
nést na podtrupovém závěsníku s nosností 900 kg. Podtrupový závěsník mohl nést
i přídavnou nádrž. F-104C mohl nést bomby nebo rakety na podkřídelních nebo
podtrupovém závěsníku. Zůstal mu i 20mm kanón a Sidewinderry na koncích křídel.
Kanón se ovšem až do roku 1964 nemontoval, dokud nebyla k dispozici
vylepšená verze M61A1.
F-104C byl vybaven vylepšeným systémem řízeni palby AN/ASG-14T-2 který
nahradil AN/ASG-14T-1 od F-104A . To dalo F-104C schopnost operace v noci i ve dne. Ale
F-104C nebyl plně schopný operaci za každého počasí.
První F-104C dorazil k TAC v září 1958. Primárně byl určen pro jaderný
útok.
14.prosince 1959 ustavil F-104C pilotován Captain Joe B. Jordanem výškový
rekord - 31 500 m. Bylo to poprvé kdy letoun startující ze země dosáhl výšky nad 30
500 m (100 000 stop). Během letu dosáhl letoun rychlosti 2.36 M a rekordu ve vystoupaní
na výšku. Na 30 000 m vystoupal od okamžiku uvolnění brzd za 15 minut.
V říjnu 1961 prošel F-104C programem Project Grindstone – Lockheedův
program modernizace stíhačů. Přibyly závěsníky pod trupem. Letoun teď mohl nést i
6.8cm raketnice, napalmové bomby a řadu další výzbroje.
Během Kubánské raketové krize v říjnu 1962 byl 479.TFW F-104C převelen na
Key West, Florida. Pro ochranu USA před sovětskými a kubánskými letouny, nebo pro
případ invaze na Kubu.
I F-104C měl problémy s motorem - 24 zničených letounŮ, 9 mrtvých pilotů.
V dubnu 1965 byla jedna peruť 479.TFW se svými F-104C převelena na základnu
Da Nang v Jižním Vietnamu. Jejich úkolem byla ochrana amerických stíhacích
bombardérů před útoky Severovietnamských stíhačů. Na tyto lety létaly vyzbrojeny
svým kanónem M61A1 a čtyřmí střelami vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder. Naneštěstí
byl dolet F-104C příliš malý na to aby mohl úspěšně plnit funkci doprovodného
stíhače.
20.září 1965 byl jeden F-104C sestřelen čínskými Migy-19 (F-6). Další
dva F-104C se srazily při cestě zpět na základnu a o tyden později byl F-104C
sestřelen nepřátelskou řízenou střelou.
Po těchto ztrátách byl zbytek 479. odvelen zpět do USA a nový kontingent
F-104C přibyl do Vietnamu v květnu 1966. Tentokrát plnily úkoly útokŮ na pozemní
cíle. Ale i teď vadil malý dolet a malá kapacita výzbroje v podvěsu. Proto se
letectvo rozhodlo nahradit jej od července 1967 lepším McDonnell F-4D Phantoms.
Po návratu z JV Asie v roce 1967 byly zbylé F-104C převedeny k Air National
Guard, kde nahradily stíhací bombardéry F-86H Sabre. U ANG byly F-104C nahrazeny A7-D
červenci 1975.
Motor: 1x General Electric J79-GE-7
Maximální rychlost: 1850 km/hod / 15 200 m
Minimální rychlost: 315 km/hod
Počáteční stoupavost: 16 470 m/min
Dostup: 17 690 m
Normální/maximalní dolet: 1 367 km / 2 400 km
Rozpětí: 21 feet 9 inches,
Délka: 54 feet 8 inches,
Výška: 13 feet 6 inches,
Hmotnost prázdná: 12 760 pounds
Maximální vzletová: 27 853 pounds
Výzbroj: 2x AIM-9B Sidewinder IR střela vzduch-vzduch na koncích křídel; 1x
20-mm M61A1 kanón. 725 nábojů
907 kg na závěsnících
F-104D dvojmístný
F-104D (Lockheed Model 383-04-06) byla dvojmístná cvičně bojová verze
F-104C. Jeho vztah k F-104C byl stejný jako F-104B k F-104A.
Model D byl hodně podobný F-104B, ale s vylepšeními F-104C. Tak jako B neměl
ani D zamontovaný kanón. Jednou výzbroji pro souboj vzduch-vzduch byly dva SIdewindery
na koncích křídel. Později mohl nést další dva na podtrupových závěsnících.
Nejviditelnější rozdíl mezi F-104D a F-104B byl v překrytu kabiny. Verze D
jej měla dvojdílný, přičemž mezi oběma částmi byla pevná průhledná plocha.
Výkony F-104D byly identické s F-104C, kromě menšího doletu.
F-104D byl poslední verzí Starfighteru postavenou pro USAF.
21 F-104D bylo předáno mezi listopadem 1958 a srpnem 1959.
Vyřazené F-104C, ADC F-104D byly předány Air National Guard Puerto Rico v
roce 1967. ANG používala tyto F-104C a D do července 1975, kdy byly nahrazeny LTV A-7D.
F-104F dvojmístný pro Německo
Označení F-104E nikdy nebylo použito. F-104F byla původně cvičná verze
víceúčelového Starfighteru pro Evropu.
Lockheedův Starfighter USAF nevyhovoval. Měl malý dolet, vytrvalost a
útočnou kapacitu. Navíc to nebyl stíhač pro
každé počasí. Proto u Air Defense Command a Tactical Air Command sloužil
krátce a většina jich byla převedena k Air National Guard. A nebo byly exportovány do
Pákistánu, Jordánska nebo na Taiwan.
Z původně 722 objednaných Starfighterů bylo USAF skutečně předáno pouze
296. Zbytek byl zrušen.
Koncem 50.let se zdálo, že Starfighter bude pouze krátkou epizodou v historii
letectví. Ale stal se nečekaným vítězem
mnohonárodního evropského kontraktu. V polovině 50.let hledala letectva
evropských zemí NATO, kromě Francie a Británie, nový nadzvukový víceúčelový
stíhač schopný nést americkou taktickou jadernou zbraň B-43.
Zároveň nové německé letectvo hledalo nadzvukovou náhradu za své Canadair
Sabry a Republic F-84F Thunderstreak. Potenciální odbyt více než 2000 letounů velice
motivoval průmysl. Požadavek byl znám jako "sale ofcentury". Do soutěže
šlo 10 návrhů od výrobců z Anglie, Francie, Švédska a USA. Byly to: English
Electric Lightning, Saunders-Roe SR.177, Dassault Mirage III, SAAB J-35 Draken, Convair
F-102 Delta Dagger, Convair F-106 Delta Dart, Republic F-105 Thunderchief, Vought F8U
Crusader, Grumman F11F-1F Tiger a Lockheed F-104 Starfighter.
Lockheedův návrh byl označen F-104G (G for Germany). Byl prezentován jako
víceúčelový letoun pro každé počasí. Vycházel z F-104C, ale byl vylepšen tak,
aby byl schopný provozu za každého počasí. Byl vybaven radarem Autonetics F15A NASARR
(North American Search a Ranging Radar). Trup, křidlo a empennage byly zesíleny, aby
unesly větší náklad a snesly zátěž při bojových letech na malých výškách
vysokou rychlostí. Měl 5 závěsníků (4 pod křídly a 1 pod trupem), které unesly
celkem 2 000 kg.
Starfighter se přeměnil z denního stíhače pro vybojování vzdušné
nadvlády na víceúčelový útočný stíhač pro každé počasí.
6.listopadu 1958 byl F-104G vyhlášen vítězem soutěže. Stále není jasné,
jak mohl vyhrát papírový projekt vycházející z letounu s velkým počtem havárií,
který byl vyřazen z výzbroje USAF.
6.února 1959 byl s Lockheedem uzavřen kontrakt na 66 F-104G, který byl
později zvýšen na 96.
Německý ministr obrany Strauss rovněž naznačil, že Německo vyrobí v
licenci 210 F-104G. 18.března 1959 dostalo konsorcium německých leteckých výrobců
licenční oprávění.
Kanada byla druhou zemí NATO, která si vybrala F-104G jako bojový letoun nové
generace. 2.července 1959 vyhlásila úmysl vyrobit u Canadair Ltd koprodukčně 200
CL-90 nebo CF-104 (původně CF-111), plus 38 dvojmístných CF-104D. Motor J79 chtěla v
licenci vyrábět Orenda Engines Ltd of Malton, Ontario.
Jakmile se Německo rozhodlo pro Starfighter, připojily se k němu rychle i
ostatní evropské země NATO. Postupně se připojily k licenčnímu programu: 20.7.1960
Holandsko, 20.6.1960 Belgie, 2.3.1962 Itálie.
Než se vyrobí první licenční F-104G, plánovala Luftwaffe nákup 30
dvojmístných cvičných Starfighterů pro výcvik leteckých instruktorů. Výsledkem
této snahy byl F-104F (company Model 483-04-08), což byla minimálně změněná
dvojmístná cvičně bojová verze F-104D. První kus byl v Palmdale dokončen v říjnu
1959. Dostal však výsostné znaky USA. Sloužil pro úvodní výcvik německých
instruktorů. Pak byl předán Německu, kde dostal sériové číslos Luftwaffe
(BB360/BB389). V lednu 1968 bylo změněno na 2901/2930.
Cvičný F-104F Starfighter byl z výzbroje Luftwaffe vyřazen v prosinci 1971 a
byl nahrazen plně bojeschopnou dvoumístnou verzí TF-104G.
F-104G
TTD F-104G: RF-104G průzkumný Starfighter
F-104G (Lockheed Model 683-10-19) byl evropskou verzí Starfighteru, navrženou
pro letectvo evropských zemí NATO. Vycházel z F-104C, ale byl vylepšen tak, aby byl
schopný provozu za každého počasí. Starfighter se přeměnil z denního stíhače pro
vybojování vzdušné nadvlády na víceúčelový útočný stíhač pro každé
počasí. Byl vybaven systémem řízení palby s radarem Autonetics F15A NASARR (North
American Search a Ranging Radar).
Systémem řízení palby byl optimalizován pro dva základní režimy
vzduch-země a vzduch-vzduch. Letoun byl vybaven i IČ zaměřovačem. F-104G byl rovněž
vybaven inerciálním navigačním systémem Litton LN-3, který pilotovi indikoval směr
a vzdálenost k vybranému cíli.
Trup, křidlo a empennage byly zesíleny, aby unesly větší náklad a snesly
zátěž při bojových letech na malých výškách vysokou rychlostí. Měl tak jako
F-104C 5 závěsníků (4 pod křídly a 1 pod trupem), které unesly celkem 2 000 kg.
F-104G měl větší směrovku převzanou od dvojmístních F-104B/D, která
měla zvýšit stabilitu při vysokých nadzvukových rychlostech.
Měl o něco vyšší maximální vzletovou hmotnost než F-104C. Proto dostal
větší kola, vylepšené brzdy a brzdící padák se zvětšil z průměru 4.9 m na 5.5
m.
Nahoru vystřelovací sedačka Lockheed C-2 byla použitelná na všech
výškách v rozsahu rychlostí
170 km/hod - 1020 km/hod.
F-104G byl poháněn motorem General Electric J79-GE-11A. Byl licenčně
vyráběn u MAN-Turbo v Německu, Fabrique Nationale v Belgii a u Fiatu v Itálii.
F-104A-15-LO (sériové číslo 56-0770) byl modifikován u Lockheedu
zvětšením SOP na aerodynamický prototyp F-104G. Vnitřní uspořádání a vybavení
se od konečné verze G ale lišilo. Poprvé vzlétl v Palmdale 1.září 1960. Byl určen
jako prototyp CF-104, a vzlétl v barvách RCAF.
První opravdový F-104G (Werke Number 2001) vzlétl u Lockheedu poprvé
5.října 1960, a byl to první z 66 Německem objednaných exemplářů. Dodávky
sériových strojů započaly v květnu 1961.
V Evropě se o letoun podělili tito výrobci: Německo - Dornier, Heinkel,
Messerschmitt (později přejmenován na Messerschmitt--Bolkow-Blohm, - MBB),Siebel, BMW.
Focke Wulf,Hamburger Flugzeugbau, Weserflugzeugbau. Holandsko - Fokker, Dordrech a
Aviolanda. Belgie - SABCA (Societe Anonyme Belge de Constructions
Aeronautiques), Fairey S.A., Gosselies, Fabrique Nationale. Itálie - Fiat,
Aerfer-Macchi, Piaggio, SACA, a SIAI-marchenetti. Canadair v Kanadě vyrobil 121 křídel
zadní část trupu a část ocasních ploch pro SRN a Holandsko a 40 sad pro Lockheed
který pro Evropu vyrobil prvních 139 F-104G. O tyto stroje se podělily Německo,
řecko, Norsko a Turecko a vzorový stroj dostaly Belgie a Itálie. Lockheed postavil
rovněž několik dvojmístných cvičně bojových
TF-104G. První Lockheedem postavény F-104G vlétl 7.června 1960.
Evropští výrobci byly rozděleni do skupin. Následuje přehled skupin, vzlet
prvního stroje a interval výrobních čísel
přidělený dané skupině.
Jižní skupina - 5.10.1960 - 7000
Západní skupina - 3.8.1961 - 9002 až 9189
Severní skupina - 11.11.1961 - 8001 až 8350
Italská skupina - 9.6.1962 - 6502 až 6700
Po té co se rozběhla výroba evropských F-104G, objednalo USAF 140 F-104G u
Canadairu pro Norsko, Dánsko, Řecko, Turecko a Španělsko. Kanadské F-104G se od
evropských lišily jiným typem NASARRu - F-15AM-11 - optimalizovaným jak pro režim
vzduch-vzduch tak vzduch-země. G postavená Canadairem měla výrobní čísla
v rozsahu 6001 až 6140. První F-104G od Canadairu (c/n 6001, USAF sériové
číslo 62-12302) poprvé vzlétl 30.července 1963, a dodávky k NATO začly ještě
před koncem roku.
Původní vystřelovací sedačka byla dolů vystřelovací Lockheed Model C-2.
Zčátkem roku 1967 byla nahrazena sedačkou Martin-Baker Mk GQ7(F) "zero-zero".
Když program F-104G v roce 1973 končil posledními dodávkami od MBB , bylo
postaveno 1122 letounů, což je 44% všech vyrobených Starfighterů.
Motor: 1x General Electric J79-GE-11A
Maximální rychlost: 1843 km/hod / 15 250 m; 2136 km/hod / 10 600 m
Minimální rychlost: 348 km/hod
Počáteční stoupavost: 14 640 m/min
Dostup: 27 450 m
Normální dolet: 1 737 km; maximální: 2 600 km
Rozpětí: 21 feet 9 inches,
Délka: 54 feet 8 inches,
Výška: 13 feet 6 inches,
Hmotnost prázdná: 13 996 pounds
Maximální vzletová: 29 038 pounds
Výzbroj: 1x 20-mm M61A1 kanón, 725 nábojů; 4x AIM-9B Sidewinder IR střela
vzduch-vzduch;
1814 kg pum,raket,naplamu,...
RF-104G (Lockheed Model 683-04-10) byl taktická průzkumná verze F-104G.
RF-104G byl víceméně podobný
F-104G, ale bez kanónu, který byl nahrazen kamerami. Lockheed postavil 40
exemplářů RF-104G, Severní skupina 119 a Italská skupina 30. Většina RF-104G měla
3 kamery KS-67A zamontované vevnitř trupu, ale Holandské RF-104G mĚly kamery v
exeterních komorách.
TF-104G dvojmístný
Belgie: Holandsko: Itálie: Norsko: NATIONALIST CHINA - Taiwan:
TF-104G (Lockheed Model 583-10-20) byla plně bojeschopná dvojmístná verze
F-104G. Měl překryt kabiný podobný jako F-104D, byl vybaven systémem řízení palby
NASARR z jednomístného F-104G. Měl i podkřídelní závěsníky, ale chyběl mu
podtrupový. Neměl ani 20-mm kanón.
Všechny TF-104G vyrobil Lockheed, ale některé komponenty dodalo evropské
konsorcium.
Protože TF-104G byl tak podobný F-104D, nevyráběl se prototyp a hned první
stroj byl sériový. Lockheed postavil celkem 220 TF-104G v 6 verzích podle země kam
byly dodány.
Starfighter začal být vyřazován z výzbroje Luftwaffe v roce 1971. Nahradily
ho F-4 Phantom II. U námořnictva Panavia Tornado v červenci 1982. V roce 1982 byla
zrušena cvičná jednotka Luftwaffe na Luke AFB. Mnohé německé F-104G byly předány
Řecku, Turecku a Taiwanu.
Poslední F-104G byl vyřazen v roce 1987.
Od února 1963 dostala Force Aerienne Belge celkem 100 SABCAem postavených
F-104G a 12 Lockheedem postavených TF-104G. Starfightery byly v 80.letech nahrazeny
General Dynamics F-16A/B Fighting Falcons. Poslední Starfighter byl vyřazen v září
1983. Celkem bylo ztraceno 41 Belgikých Starfighterů (= 37%).
18 Belgikých F-104G bylo později převedeno do Turecka.
Od prosince 1962 dostalo Koninklijke Luchtmacht (KLu) celkem 138 Starfighterů. Z
toho 95 F/RF-104G od Fokkera, 25 od Fiatu a 18 TF-104G postavil Lockheed. NAhradily
Republic F-84F/RF-84Fs a Lockheed RT-33A.
Začátkem 80.let byly holandské Starfightery nahrazeny v evropě postavenými
F-16A/B Fighting Falcon. Poslední F-104G byl vyřazen 21.listopadu 1984.
43 holandských F-104 (35.8%) bylo ztraceno při nehodách. Zbylé byly předány
Turecku a Řecku.
V polovině 60.let dostala Aeronautica Militare Italiana (AMI) 125 Fiatem
postavených F-104G (včetně 11 RF-104G) plus 12 Lockheedem postavených TF-104G a 16
Fiatem postavených TF-104G. Sloužit začaly v roce 1963.
Italové měly 37.5% ztrát F-104G.
AMI se rozhodla používat F/RF-104G i po té co ostatní uživatelé své
Starfightery předaly jiným zemím. Od roku 1968 byla verze G nahrazována vylepšenou
verzí S. Poslední jednotka stíhacích bombardérů F-104G (154o Gruppo/6o Stormo)
vyměnila své Starfightery za Panavia Tornado začátkem roku 1983. Poslední RF-104G byl
vyřazen v červnu 1993 a TF-104G v roce 1995. Ale mladší verze F-104 zůstávají ve
službě i dnes (F-104S).
Kongelige Norske Luftforsvaret dostaly 16 Lockheedem postavených F-104G, 3
Canadairem postavené F-104G, a dva Lockheedem postavené TF-104G v roce 1963. Lockheedem
postavené F-104G byly konvertovány na průzkumné
RF-104G. Začátkem 80.let byly Starfightery vyřazeny. 12 jich bylo v roce 1981
předáno Turecku. Poslední norské Starfightery, CF-104/CF-104D byly vyřazeny v zimě
1982-83.
Norové ztratily při haváriích pouze 6 ze 44 letounů (=14%).
Dánsko:
V listopadu 1964,Kongelige Danske Flyvevaben dostaly 25 F-104G z Kanady a 4
Lockheedem postavené TF-104G.
Poslední jednotka F-104 byla zrušena 30.dubna 1986. Z 51 Starfighterů bylo
ztraceno 12 (=23.5%). Zbylé stroje dostal v roce 1987 Taiwan.
Řecko:
Elliniki Vassiliki Aeroporia dostaly začátkem roku 1964 35 Canadairem
postavených F-104G plus 4 Lockheedem postavené TF-104G.
Turecko:
V květnu 1963,Turk Hava Kuvvetleri (THK) dostalo 32 F-104G postavených
Lockheedem a Canadairem, plus
4 TF-104G od Lockheeda. F-104S dostalo Turecko z Itálie koncem prosince 1974.
Tyto letouny se účastnily i turecké invaze na Kypr v roce 1976. Turecké Strfighetry se
ale nikdy neutkaly tváří v tvář s řeckými. V 80.letech dostalo Turecko velký
počet CF-104/F-104G/TF-104G vyřazených Belgií, Kanadou, Německem, Norskem a
Holandskem.
Celkem Turecko dostalo přes 400 Starfighterů.
V roce 1987 začal F-16C/D Fighting Falcon nahrazovat F-104G. Výměna měla
skončit v roce 1996.
Španělsko:
18 Lockheedem postavených F-104G a 3 Lockheedem postavené TF-104G byly
předány Spain's Ejercito del Aire v roce 1965. Nahradily F-86F Sabre. Během 7 let
služby neztratilo španělské letectvo ani jeden stroj.V květnu 1972 byly nahrazeny
F-4C Phantom.
Přesná data dodávek nejsou známa, ale ví se že prvních 24 ex-USAF F-104A a
5 F-104B bylo předáno Taiwanu v roce 1960-61. Celkem dostal Taiwan 166 jednosedadlových
a 53 dvojmístných.
Starší série F-104A, B a D byly vyřazeny začátkem 80.let. Zbytek bylo
plánováno nahradit Ching-Kuo IDF.
Kanadský CF-104
2.července 1959 vyhlásila Kanada, že vybrala F-104 Starfighter jako náhradu
za Sabre Mk.6.
17.září byla podepsána dohoda o licenční výrobě F-104 v Kanadě u
firmy Canadair. Kromě 200 letounů pro RCAF vyráběl i křídla,ocas a zadní část
trupu pro Lockheedem stavěné Starfightery pro Luftwaffe.
Starfightery postavené Canadairem byly původně označeny CF-111, ale později
bylo změněno na CF-104. Tovární označení bylo CL-90.
Základ CF-104 byl shodný s F-104G, ale měl výbavu podle požadavků RCAF. Byl
optimalizován pro jadernou útočnou úlohu, oproti víceúčelovému F-104G. Měl
větší pneumatiky, zařízení pro tankování za letu a mohl nést průzkumný
kontejner. Nebyl zabudován 20-mm kanón M61A1 a jeho místo zaplnily palivové nádrže.
Lockheed poskytl jako mustr F-104A-15-LO sériové číslo 56-0770. První v
Kanadě vyrobený CF-104 (RCAF sériové číslo 12701) byl vzduchem přepraven do
Palmdale, California na jaře 1961, kde poprvé vzlétl 26.května. Druhý CF-104 (12702)
rovněž poprvé vzlétl v Palmdale.
CF-104 měly původně sériová čísla 12701 až 12900. 18.května 1970 byla
změněna na 104701 až 104900. Mateřský Lockheedův F-104A byl přečíslován z 12700
na 104700.
200. a poslední CF-104 (No. 12900) byl dohotoven 4.září 1963 a předán RCAF
10.ledna 1964. Mnoho dřívějších sériových letounů bylo modifikováno na standard
posledního sériového stroje. Po předání posledního CF-104 vyráběl Canadair
záložní F-104G pro NATO.
V lednu 1972 byly CF-104 převedeny ze své jaderné role na konvenční
protizemní bitevník. Byl instalován 20-mm kanón Vulcan.
Od roku 1983 byl CF-104 Starfighter v kanadském letectvu nahrazován McDonnell
Douglas CF-18 Hornet. Poslední CF-104 byl vyřazen 1.března 1986. Vyřazene stroje byly
předány Turecku.
V haváriích bylo ztraceno kolem 110 CF-104/CF-104D z celkem 239 (=46%).
TTD CF-104:
Motor: 1x Orenda Enginesem postavené J79-OEL-7
Maximální rychlost: 2494 km/hod / 12 200 m (2.35M); 1472 km/hod / 0 m (1.2M)
Na 9 000 m nastoupá za 1.5 minuty.
Rozpětí: 21 feet 11 inches,
Délka: 54 feet 9 inches,
Výška: 13 feet 6 inches,
Hmotnost prázdná: 13 909 pounds
Maximální vzletová: 28 891 pounds
Externí výzbroj: 5 závĚsníků - 1 podtrupový, 2 podkřídelní, 2 na
koncích křídel
CF-104D dvojmístný pro Kanadu
Lockheed postavil 38 dvojmístných cvičných F-104G Starfighter pro Royal
Canadian Air Force. Tento letoun byl podobný TF-104G, který stavěl Lockheed pro statní
členy NATO, ale byl poháněn Canadianem postavenými motory J79-OEL-7. Původně byl
označen CF-113, ale později bylo změněno na CF-104D. Kanada nepostavila žádný
CF-104D.
První CF-104D poprvé vzlétl 14.června 1961. CF-104D měl původně sériová
čísla 12631 až 12668, ale 18.května 1970 byly přečíslovány na 104631 až 104668.
V roce 1971-1973 byly CF-104D z výzbroje RCAF vyřazeny a předány Norsku a
Turecku.
RTF-104G1
RTF-104G1 byl průzkumný letoun pro každé počasí. Vznikl na základě
požadavku Luftwaffe z verze TF-104G. RTF-104G1 nesl fotoaparáty, IČ senzory a
radar.RTF-104G1 se nevyráběl protože Luftwaffe se rozhodla pro
McDonnell RF-4E Phantom II.
F-104H "Stripped Starfighter"
F-104H byla projektovaná jednodušší F-104G určená pro export do zemí
požadujícich 2 machový stíhač, ale které nemohly dostat plně vybavený F-104G.
Systém řízení palby NASARR byl nahrazen optickým zaměřovačem.
Byla připravena i dvojmístná verze, označená TF-104H.
O tuto verzi byl nepatrný zajem a nikdy se nevyraběla.
F-104J pro Japonsko
V listopadu 1960 Japonska vláda vyhlásila, že vybrala Starfighter jako
standardni stíhač pro vybojování a udržení vzdušné nadvlády. Výroba probíhala v
licenci u firmy Mitsubishi Heavy Industries.
Japonský Starfighter byl označen F-104J, J=Japonsko. Zvenku byl podobný
F-104G, ale byl vybaven jako záchytný stíhač pro každé počasí.
F-104J byl poháněn v Japonsku postaveným motorem J79-IHI-11A, vyrobeným v
licenci u firmy Ishikawajima-Harima. Měl systém řízení palby Autonetics NASARR
F-15J-31 optimalizován v módu vzduch-vzduch, byl vyzbrojen 20-mm kanónem M61A1 a
čtyřmi střelami AIM-9 Sidewinder - dva pod křídly a dva na podtrupovém závěsníku.
První Lockheedem postavený F-104J (Model 683-07-14) vzlétl 30.června 1961.
První 3 F-104J postavil Lockheed. Dalších 29 F-104Js bylo sestaveno u Mitsubishi z
dílů dodaných Lockheedem mezi březnem 1962 a březnem 1965.
Celkem 178 Mitsubishi-vyrobených F-104J bylo předáno od března 1965 do roku
1967.
F-104DJ (Model 583B-10-17) byla dvojmístná cvičná verze F-104J. Lockheed
vyrobil a Mitsubishi sestavil 20 exemplářů mezi červencem 1962 a lednem 1964.
F-104J začal sloužit u Koku Jietai (Japonské Air Self Defense Force, JASDF) v
říjnu 1966.
Od prosince 1981 začaly být japonské Starfightery nahrazovány Mitsubishi
postavenými F-15J/F-15DJ Eagle. poslední JASDF F-104J byl vyřazen v březnu 1986.
Japonsko zničilo v haváriích 34 F-104J a dva F-104DJ (=15%).
F-104N pro NASA
V srpnu 1956 byl 17. YF-104A (sériové číslo 55-2961) převeden k NACA
(později reorganizována jako NASA). Původní číslo bylo 818, ale později byl
přečíslován a dostal civilní registraci N818NA ("NA" = NASA). Tento letoun
uživala NASA pro letové testy až do listopadu 1975.
V říjnu 1957, NASA dostala dva ex-USAF F-104A (USAF serials 56-0734 a 56-0749),
tyto leouny nikdy nedostaly sériové číslo NASA. F-104A 56-749 havaroval v roce 1962.
V prosinci 1959, F-104B sériové číslo 57-1303 byl převeden k NASA. Dostal
NASA číslo 819. Sloužil do roku 1978.
Mezi srpnem a říjnem 1963, Lochkeed předal 3 F-104G Starfightery NASA, tyto
letouny byly označeny F-104N (N = NASA). Sloužily pro testy letů velkou rychlostí.
Pouze tyto 3 Starfightery byly postavené Lockheedem speciálně pro NASA všechny
ostatní Starfightery sloužící u NASA k ní byly převedeny od USAF.
Tyto 3 NASA F-104N byl původně očíslovany 011, 012, a 013. 013 byl ztracen
8.června 1966, kdy se ve vzduchu srazil s 2.prototypem North American XB-70A Valkyrie
během předváděcího letu. Pilot F-104N, zkušený testovací pilot Joseph A. Walker
zahynul. Pilot XB-70A Alvin S. White se katapultoval a přežil, ale druhý pilot XB-70A
Major Carl S. Cross se s Valkyrie zřítil a zemřel.
K NASA byla převedana ještě řada dalších F-104.
Italský F-104S
F-104S (S = "Sparrow") byl nej verzí Starfighteru. Byla to vylepšená
verze F-104G postavená Fiatem. Letoun byl původně postaven pro Aeronautica Militare
Italiana (AMI). Ale byl rovněž exportován do Turecka.
F-104S vyhrál soutěž na nový záchytný stíhač pro každé počasí
vypsanou v roce 1965 italským letectvem.
Lockheedův návrh CL-980 byl vybran po pečlivém výběru z nabídky
návrhů Dassault Mirage III, McDonnell Douglas F-4 Phantom, Northrop F-5, a North
American F-100.
F-104S pohání o 13% výkonnější motor J79-GE-19. Je vybaven pomocnými
nasávacími otvory po stranách vstupů vzduchu pro přívod většího množství
vzduchu během startu.
F-104S se lišil od F-104G radarem NASARR R-21G/H, který umí vyhledat a
sledovat ve spolupráci s radarem řízenými střelami středního doletu. Všechny
předchozí Starfightery dokázaly pouze odpálit IČ řízené střely vzduch-vzduch.
R21G/H rovněž může pracovat v režimu mapování terénu, tak může plnit i úkoly
stíhacího bombardéru.
F-104S má víc podvěsů. Celkem 9 (2 na koncích křídel, 4 pod křídly, 2
pod přední částí trupu a jeden centrální podtrupový). Podkřídelní nesou
nádrže nebo bomby a střely BVR (vnější závěsníky). Na koncích křídel bývají
nadrže a zrovna tak na centrálním podtrupovém. Podtrupové obvykle nesou střely AIM-9
Sidewinder. Kvůli větším vnitřním nadržím a nové avionice nemá F-104S zabudován
20-mm kanón M61A1.
Jako záchytný stíhač může F-104S nést pod křídly dva AIM-7 Sparrow
poloaktivní radarem řízenou střelu a nebo dva AIM-9 Sidewinder IČ naváděné
střely. Jako stíhací bombardér unese 3400 kg pum, naplamu nebo raket.
První Lockheedův F-104S vzlétl v prosinci 1966 a první Fiatem postavený
F-104S vzlétl 30.prosince 1968. 65% sériového F-104S bylo vyráběno v Itálii.
Úvodní objednávka AMI byla na 165 letounů F-104S. Dodávka začly na jaře
1969. První AMI F-104S začly sloužit v červnu 1969 u 22o (Interceptor) Gruppo.
Začátkem 70.let doobjednala AMI dalších 40. V říjnu 1974 Turkey objednalo 40 F-104S.
Skupina Fiatu vyrobila celkem 246 F-104S, 206 pro AMI a 40 pro Turecko. AMI
serials byly MM6701/6850, MM6869/MM6881,MM6886/MM6887, MM6890 a MM6907/MM6494. A turecké
6851/6868, 6888/6889 a 6891/6906.
Dodávkay F-104S skončily v březnu 1979. Celkem bylo na celém světě (USA,
Kanada, Belgie, SRN, Itálie, Japonsko a Holandsko) postaveno 2579 Starfighterů.
Výkonější motor J79-GE-19 F-104S dal letounu větŠí zrychlení, stoupavost,
manévrovatelnost na všech výškách a při všech rychlostech. Menší spotřeba paliva
zvýšila dolet. F-104S byla nejvýkonnější verzí Starfighteru.
F-104S ASA
TTD F-104S ASA:
(Aggiornamento Sistema d'Arma = Updated Weapons System) začal v prosinci 1984.
Program ASA měl za cíl prodloužit životnost záchytných stíhačů F-104S do konce
století. Měl radar Fiat R21G/M1 se schopnosaí look-down/shoot-down. Novou avioniku.
Mohl odpalovat poslední verze řízených střel. Díky místu ušetřenému moderní
miniturizovanou avionikou byl opět zamontován kanón, který F-104S neměly.
Mnoho Italských F-104S bylo přestavěno na tento standard. Sloužit začal v
roce 1988.
Poslední AMI F-104G byl vyřazen v roce 1983, F-104S slouži u Aeronautica
Militare Italiana dodnes.
Je plánováno nahradit F-104S Eurofighterem 2000. Než bude EFA k dispozici bude
dočasně používáno 24 záchytných stíhačů Tornado F Mk.3.
Protože EFA je ve skluzu, jsou F-104S/ASA modernizovány na verzi ASAM s novým
radionavigačním systémem.
Motor: 1x General Electric J79-GE-19
Maximální rychlost: 1450 mph at 36,000 feet, 913 mph (Mach 1.2) at sea level.
Stalling speed 196 mph.
Takeoff run with dva AIM-7 Sparrows byl 2700 feet.
Počáteční stoupavost: byl 55,000 feet per minute.
Dostup: 58,000 feet.
Normální dolet: 1550 miles
Maximální dolet: with four drop tanks 1815 miles.
Rozpětí: 21 feet 11 inches,
Délka: 54 feet 9 inches,
Výška: 13 feet 6 inches
Hmotnost prázdná: 14,900 pounds
Maximální vzletová: 31,000 pounds
Výzbroj: : 1x 20mm M61A1 rotační kanón with 750 rounds; 2x AIM-7 Sparrow
semi-active radar homing vzduch-vzduch střelas nebo 2x Selenia Apside radar homing
vzduch-vzduch střelas 2x AIM-9 Sidewinder infrared homing vzduch-vzduch střelas. 7500
pounds of bombs, rockets, napalm tanks, and fuel tanks could be carried on nine hardpoints
(2 na koncích křídel, 4 pod křídly, 2 pod přední částí trupu a jeden centrální
podtrupový).
Lancer
TTD Lockheed CL-1200-2 Lancer:
Lockheed CL-1200 Lancer byl firemní projekt nového a vylepšeného Starfighteru
z konce 60.let.
Byl určen pro export a soutěžil s Northrop F-5E Tiger II.
CL-1200 si zachoval trup F-104 ale byl to hornoplošník s větsím
křídlem. Rozpětí bylo 8.85 m. Výškovka se přesunula ke kořeni směrovky.
Měl o 60% výkonnější motor Pratt & Whitney TF30-P-100 nebo F100-P-100.
Lancer si zachoval 20-mm kanón General Electric M-61A1 jako primární výzbroj,
ale na přání zákazika mohl být nahrazen 30-mm kanónem DEFA. Měl 9 závěsníků. 1
pod trupem, 3 pod každým křídlem a po jednom na koncích křídel. Mohl nést 5 400 kg
výzbroje.
Vzletová dráha byla pouze 442 m (52% dráhy F-104G). Kelly Johnson projektoval
CL-1200-2 tak, aby ve vzdušném
souboji neměl sobě rovného.
USAF plánovala postavit jeden experimentální Lancer pod označením X-27. X-27
se od firemního projektu odlišoval
pravoúhlými nasávacími otvory. Avšak,program X-27 byl pro nedostatek
prostředkŮ zastaven dříve než byl letoun postaven.
CL-1200 byl v soutěži o exportního nástupce Northrop F-5 Freedom Fighter.
Dodávky CL-1200 mohly začít v roce 1974. Avšak v listopadu 1970 byl vítězem
soutěže vyhlášen Northrop F-5-21.
Jiným projektem byl CL-704 VTOL útočný a průzkumný letoun z roku 1962.
Motor: 1x Pratt & Whitney TF30-P-100
Maximální rychlost: 2735 km/hod / 10 600 m (2.57 M)
1480 km/hod / 0 m (1.21 M)
Minimální rychlost: 314 km/hod
Počáteční stoupavost: 18 300 m/min
Bojový dolet s nákladem 1800 kg: 675 km
Délka vzletu: 442 m
přistání: 628 m
Rozpětí: 29 feet 2 inches,
Délka: 57 feet 3 inches,
Výška: 17 feet 2 inches,
Hmotnost prázdná: 16,640 pounds
Maximální vzletová: 35,000 pounds
Výzbroj: 1x 20-mm M61A1 kanón, 725 nábojů; na 9 závěsnících 5 400 kg
výzbroje