NAVIGACE

Americké bitevní lodě

USS Iowa (BB-61)
připravil Michal Béza

Kategorie: Bitevní loď
Třída: Iowa

Charakteristika

Lodě třídy Iowa o standardním výtlaku 45 000 tun byly ráznou odpovědí na japonské konstrukce třídy Yamato. Třída Iowa byly největší bitevní lodě, jaké kdy byly pro americké námořnictvo postaveny a byly to nejrychlejší bitevní lodě světa. Konstrukčně vycházely ze třídy South Dakota, ale byly delší a tvarováním přídě předurčeny pro vyšší rychlosti. Třídu Iowa tvořily čtyři lodě - Iowa (BB-61), New Jersey (BB-62), Missoury (BB-63) a Wisconsin (BB-64), ačkoli bylo původně stavěno šest lodí - Illinois (BB-65) a Kentucky (BB-66) nebyly nikdy dokončeny (Illinois 22%, Kentucky 72,1%) z důvodu ztráty významu bitevních lodí v moderních námořních válečných operacích. Jak již bylo uvedeno, význam dělostřeleckých soubojů na moři ke konci Druhé Světové války ustoupil, a proto byla primárním určením těchto lodí ochrana svazů letadlových lodí a aby se alespoň částečně vykompenzovaly náklady na stavbu těchto gigantů a pro zadostiučinění admirality byly využívány jako lodě štábní.

Stavba lodi USS Iowa byla zadána loděnicím New York Navy Yard a zde byl 27. června 1940 položen kýl. Loď byla spuštěna na vodu 27. srpna 1942 a uvedena do služby 22. února 1943.

Vzhled lodi ve 40-tých letech

Výzbroj

Hlavní výzbroj třídy Iowa tvoří devět děl Mark 7 ráže 406mm (16"/50 na rozdíl od 16"/45 u třídy South Dakota) umístěných po třech kusech ve třech věžích. Tato děla používají dva druhy munice - protipancéřové AP (Armor Piercing - 1 223 kg) a bombardovací HC (High Capacity - 860 kg). Každé dělo je uchyceno ve vlastním ložišti a má svůj nezávislý elevační systém a nabíjecí mechanismus. Masivně opancéřované věže (viz. TTD níže) jsou umístěny na nerotujících barbetách - vyvýšených pancéřovaných plošinách - které mají pancíř tloušťky 430 mm na bocích a 298 mm vpředu a vzadu. Skrz barbety prochází vnitřní prostor věží k základům věží, přičemž protíná patra muniční komory se zásobami střeliva. Ložiště děl, obě zaměřovací stanoviště a stanoviště dálkoměru jsou umístěny v ohnivzdorných krytech. Všechny tři věže jsou virtuálně identické, věže I a III mají dvě muniční paluby, věž II má muniční paluby tři. Mezi barbetami a věžemi jsou vodotěsné spoje. Rotační část věží má hmotnost přibližně 1 700 tun, vnější průměr rotující části je 10 metrů a 46 centimetrů. Maximální rychlost otáčení jsou 4 stupně za vteřinu a elevace 12 stupňů za vteřinu. Všechny tři věže mají rotační rozsah 300 stupňů. Maximální odskok děla je 121,92 cm a rychlost střelby je dvě rány na dělo za minutu. Každou jednu věž obsluhuje 77 členů posádky.  

Střely HC mají vysoceexplozivní hlavici o hmotnosti 693 kg. Maximální dostřel je 37 876 m při použití standardní nálože o hmotnosti 297 kg a při úsťové rychlosti 820 m/s. Typická průbojnost projektilu MK7 AP (o hmotnosti 1215 kg) je 36,8 cm horizontálního pancíře na vzdálenost  38 493 m (úhel dopadu je 53,25 stupňů a rychlost dopadu 513,89 m/s). Při střelbě na krátkou vzdálenost na vertikální pancíř je průraznost 82,85 cm při rychlosti dopadu 762 m/s. Kapitán Edward Snyder (USS New Jersey) v roce 1969 uvedl, že střely typu AP jsou schopny proniknout železobetonem tloušťky 32 stop (9,75 m).

Sekundární výzbroj tvořilo dvacet děl typu Mark 12 DP (Dual Purpose) dvojího použití. Lze je použít k ničení plovoucích i létajících cílů a k ostřelování pobřeží. Děla jsou umístěna ve dvojhlavňových věžích po deseti na každém boku lodi. Obě hlavně mají společný elevační systém a pohonnou jednotku. Jedná se o děla ráže 127 mm (5 inch/38). Používají dva různé typy střeliva: protiletecké - Anti-Aircraft Common (AAC) a proti pozemním cílům - HE/HC. Náboje sestávají z 12,6 kg nábojnice, 24,3 kg projektilu a prachové nálože o hmotnosti 6,75 kg.

Původně byla loď vyzbrojena dvaceti děly ve dvojhlavňových věžích po pěti na každém boku lodi a to po dvou věžích na palubě 01 a po třech na palubě 02. Kvůli rozměrům nástaveb byl jejich úhel palby poněkud omezený a děla byla nejúčinnější při střelbě na cíl po boku lodi. Kvůli zaobleným nástavbám nebylo možné přidat další baterii směrem k přídi. Při poslední modernizaci bylo tedy rozhodnuto odstranit dvě baterie na každém boku z paluby 02 nejblíže zádi a uvolnit tak místo pro raketovou výzbroj.

Děla mohou být velice rychle zaměřena na cíl až do úhlu elevace 85 stupňů a nabíjena v jakémkoli sklonu. Děla jsou schopna vyšší rychlosti palby než je schopna posádka dosáhnout. Zkušená obsluha děla zvládne 15 ran za minutu a při ideálním nabíjecím úhlu až 22 ran za minutu. Zajímavostí je, že každá válečná loď spojených států, která byla vyzbrojena některým typem děl ráže 127mm, měla trenažér nabíjení, na kterém trénovala obsluha aby nevyšla ze cviku. Při modernizaci byly trenažéry odstraněny a jejich prostor zaujaly jiné zbraňové systémy a obsluha nyní trénuje přímo na dělech. Standardní kapacita zásobníků munice je 500 nábojů na hlaveň + 40 speciálních typů. Každá věž má příruční zásobník umístěný hned vedle o kapacitě 55 kusů munice. Munice je dělená, nabíjená současně a projektily a prachové nálože jsou uskladněny zvlášť.

Protiletecká výzbroj sestávala v období Druhé světové války až  z 20. čtyřhlavňových kompletů Bofors ráže 40mm/56 cal. a z 49.-60. jednotlivě uložených kanónů Oerlikon ráže 20mm/70 cal. Oba typy protileteckých kanónů byly vynikající zbraně s velmi vysokou kadencí (120-160 ran/min. u kanónů Bofors a 250-320 ran/minutu u kanónů Oerlikon). Kanóny Bofors byly nabíjeny pomocí pásků -clipů- po čtyřech nábojích, což umožňovalo obsluze dosáhnout tak vysoké kadence a při horizontálním náměru hlavně byla kadence díky gravitačnímu efektu ještě vyšší.

Současnou protileteckou výzbroj tvoří systémy CIWS (Close-In Weapon System) Phalanx. Jedná se o radarem naváděné systémy osazené 20 mm rotačním kanónem Vulcan. Jeho kadence je 3000 ran za minutu a kapacita zásobníku 1500 nábojů. Je určen jak k likvidaci nepřátelských letounů, tak také protilodních raket. Lodě třídy Iowa jsou osazeny čtyřmi systémy Phalanx - dvěma na každém boku lodi - umístěnými v blízkosti velitelského můstku a prvního komínu.

Raketová výzbroj byla doplněna při reaktivaci v osmdesátých letech. Toto umožňuje lodi provádět útoky dlouhého dosahu jak proti penvinským cílům tak proti plovoucím cílům. Kombinace dělové a raketové výzbroje činí lodě třídy Iowa jedněmi z nejlépe vyzbrojených lodí současnosti. Na lodi jsou dva typy raketových systémů - protilodní a rakety s plochou dráhou letu.

Prvním systémem je RGM-84 Harpoon cruise missile. Jedná se o protilodní raketový systém umožňující útoky na lodi daleko za horizontem, mimo jakýkoliv vizuální kontakt. Sestává ze čtyř odpalovacích zařízení Mark 141 a šestnácti raket RGM-84. Každý odpalovač nese čtyři rakety umístěné v pancéřovaných keramických kontejnerech. Rakety jsou odpalovány z kontejnerů pod neměnným úhlem. Po odpálení je střela vynesena raketovým pohonem na vzdálenost cca. 5 km od lodi, zde je raketový pohon odhozen a střela pokračuje k cíli prostřednictvím proudového motoru. Stabilizační a směrová křidélka jsou v kontejneru složená a rozkládají se po odpálení střely. Střela má svůj autonomní naváděcí systém. Její hmotnost je 688 kg, z čehož raketový motor má přibližně hmotnost 162 kg. Střela putuje rychlostí Mach 0,87 a dolet je 64 nám. mil (118,5 km).

Druhým systémem jsou střely BGM-109 Tomahawk. Jedná se o útočný systém, který poskytuje lodím třídy Iowa možnost útoku velmi dlouhého dosahu a to jak na plovoucí tak na pozemní cíle. Loď nese třicetdvě střely typu BGM-109 v osmi pancéřovaných odpalovacích kontejnerech. Každý kontejner obsahuje blok čtyř střel. Existují tři základní modifikace střel série Tomahawk: protilodní - Anti-Ship Missile (TASM), proti pozemním cílům - Land-Attack Missile-Conventional (TLAM-C) a nukleární - Land-Attack Missile-Nuclear (TLAM-N). Všechny tři varianty jsou vzhledově identické a používají stejné odpalovací zařízení a pohoný systém. Odpalovací hmotnost raket Tomahawk je 1 192,5 kg plus 247,5 kg raketový booster. Cestovní rychlost je Mach 0,5 a rychlost útoku pak Mach 0,75. Střela TASM má operační dosah 450 km a maximální 846 km, střela TLAM-C má maximální dolet  1 215 km a třela TLAM-N má dolet 2 700 km.

Letadlovou výzbroj tvořily ve čtyřicátých letech dva nebo tři letouny typu OS-2U Kingfisher. Jednalo se o pozorovací letadla, která v době, kdy byl radar ještě v plenkách, vykonávala úlohu včasné výstrahy, řízení palby a sledování jejích účinků. Další úlohou bylo vyhledávání a záchrana pilotů. Ke vzletu letadel z paluby sloužily dva parní katapulty umístěné na zádi. Velké problémy u letounů operujících z bitevních lodí bez dostatečné, nebo lépe řečeno žádné, přistávací dráhy spočívaly v jejich vyzdvižení. Letouny mohly přistávat pouze na klidném moři a loď pak pro ně musela doplout a v průběhu výzdvihu zcela zastavit. Tím se však vystavovala nebezpečí nepřátelské palby. Letouny Kingsfisher byly ke konci roku 1944 a na počátku roku 1945 nahrazeny typy Seahawk observation plane. V roce 1948 byly letouny a katapulty z lodí odstraněny a v padesátých letech nahrazeny vrtulníkovou palubou. Na této palubě dnes přistává šest typů vrtulníků: UH-1 Iroquois, H-2 Seasprits, CH-46 Sea Knight, CH-53 Sea Stallion a LAMPS III SH-60B Seahawk. USS Iowa byla v osmdesátých letech jako první z této třídy vybavená bezpilotním systémem RPV (Remotely Piloted Vehicle) Pioneer, který slouží, podobně jako jeho pilotovaní předchůdci, k vyhledávání cílů, řízení a sledování palby a hlášení úspěšnosti zásahů. Jeho výhodou oproti pilotovaným letům jsou menší rozměry zařízení, nízká cena a vyloučení ohrožení posádky.

 

Konstrukce - ochrana

Třída Iowa konstrukčně vychází z předchozí třídy South Dakota. Její výrazně vyklenutá a protažená příď umožňovala lodi dosahovat vysokých rychlostí kolem 33 uzlů. Svojí délkou 270 m předstihla i japonské "superlodi" Yamato, ačkoli měla poněkud menší výtlak. Jak již bylo výše uvedeno, standardní výtlak lodi činil 45 000 tun, tzn. bez paliva, střeliva a ostatního nákladu. Plně naložená loď třídy Iowa má výtlak 57 216 tun a maximální výtlak je pak 60 252 tun.

Lodě třídy Iowa byly jedny z nejlépe pancéřovaných lodí druhé světové války. Pancéřování trupu se dělilo na dvě základní části - nadhladinovou a podhladinovou část. Hlavní paluba byla vybavena třemi pancéřovými pásy. Horní pancéř tloušťky 38mm měl přivést leteckou pumu nebo granát k výbuchu, prostřední pás tloušťky 150mm tvořil hlavní ochranu proti účinkům rázové vlny a spodní pancéř měl zachytit střepiny a chránil důležitá centra lodi. Zde byl hlavní rozdíl oproti japonským konstrukcím třídy Yamato kde Japonci sázeli na jediný pancíř tloušťky až 210 mm. Ochrana vícevrstvým pancéřováním se však ukázala jako dokonalejší. Jádro lodi (tzv. citadel), které začínalo u přední dělové věže, postupovalo kolem muničních komor, strojoven a kotelen a končilo u věže číslo tři, bylo nejsilněji pancéřováno masivním pancéřem. Dno tohoto jádra tak silně pancéřováno nebylo. Pancéřování dělových věží a nástaveb pak tvořilo další, přídavný pancéř. Z nástaveb byla pak nejsilněji pancéřována velitelská věž s můstkem, kde pancéř dosahoval síly 444 mm. Ochrana podhladinové části sestávala především z protitorpédové obšívky se systémem vodotěsných přepážek a z trojvrstvého dna. Podhladinová část pancéřování měla chránit loď proti destrukčním účinkům torpéd a těsně minoucích pum, které nezasáhly palubu, ale explodovaly v blízkosti lodi. Trojité dno tvořilo ochranu proti minám.

 

Pohon

Pohon lodí třídy Iowa zajišťuje osm parních kotlů Babcock & Wilcox, které ženou páru o teplotě 454,4° C a tlaku 39,72 kg/cm² na čtyři turbíny General Electric (BB-61, BB-63) resp. Westinghouse (BB-62, BB-64). Tyto turbíny přes převodové ústrojí otáčejí čtyřmi lodními šrouby a dovolují plout lodi maximální rychlostí 33 uzlů. To činilo z lodí třídy Iowa ve druhé světové válce nejrychlejší bitevní lodi světa. Lodě pohání dva typy lodních šroubů - dva pětilisté vnitřní a dva vnější čtyřlisté šrouby. Průměr těchto šroubů je více než pět metrů. Manévrování zajišťují dvě kormidla.

USS Iowa v 90. letech

Kariéra lodi

Počátek roku 1943 po uvedení lodi do služby strávila USS Iowa cvičeními v Atlantiku. Ke konci roku v listopadu nastoupila USS Iowa první misi. Tou byla přeprava prezidenta Franklina D. Roosevelta do Casablanky v Maroku a zpět. Na začátku ledna 1944 byla převelena do Pacifiku a zapojila se do kampaně u Marshallských ostrovů. Boje probíhaly od konce ledna a v průběhu února. Na konci roku 1944 se podílela na útocích proti japonským zbrojním závodům a při dobývání Marián, Palau a ostrova Leyte. Zúčastnila se též bojů v zálivu Leyte a bitvy o Filipíny. Po přezbrojení ve Spojených státech se v roce 1945 zapojila do ostřelování Okinawy a Japonského souostroví. Druhého září 1945 byla přítomna v Tokijské zátoce oficiální kapitulaci Japonska. Ke konci září se vrátila do Spojených Států a poté se nadále podílela na operacích Tichomořské flotily do roku 1949, kdy byla vyřazena z aktivní služby.

USS Iowa byla poprvé reaktivována v padesátých letech v průběhu Korejské války. Byla reaktivována v srpnu 1951 a do korejských vod doplula v dubnu 1952. Zde sloužila jako vlajková loď Sedmé flotily a ostřelovala Severokorejské pobřeží do října 1952. Po návratu do Spojených Států byla převelena k Atlantické flotile a vykonala několik cest do evropských vod. V roce 1957 byla přítomna na International Naval Review v Hampton Roads ve státě Virginia a v únoru roku 1958 byla opět deaktivována.

Ze zakonzervovaného stavu byla opět aktivována v osmdesátých letech, kdy byla přezbrojena raketovou výzbrojí v rámci obranného systému Spojených Států a v dubnu 1984 byla opět uvedena v činnou službu. V letech 1985-1988 navštívila čtyřikrát evropské vody a poté byla převelena do Indického oceánu a Arabského moře. 19. dubna 1989 došlo na USS Iowa k neštěstí, když při požáru ve druhé věži hlavní baterie zahynulo 47 členů posádky. Loď pak v půli roku doplula do Středozemního moře a poté se vrátila do Spojených Států. Věž číslo dvě zůstala neopravená. V roce 1990 byla USS Iowa opět přesunuta do stavu rezervní floty.

V devadesátých letech kotvila USS Iowa v loděnicích Newport jako Námořně-vzdělávací a Tréningové Centrum. V roce 2001 se vydala na svou pravděpodobně poslední plavbu a to přes Panamský průplav do San Francisca. Zajímavostí je, že zatímco běžným lodím trvá proplutí kanálem zhruba šest hodin, tento obr absolvoval cestu za více než 48 hodin a to za úzkostlivé a takřka milimetrové asistence remorkérů.

V San Franciscu by měla USS Iowa završit svou kariéru a měla by se stát muzeem a památníkem.

 

      

Technicko - Taktická Data: