Ruské letouny Iljušin

NAVIGACE

Il-28 Beagle

Iljušin, SSSR

Práce na tomto typu taktického bombardéru zahájil S.V.Iljušin po ukončení prací na typech Il-22/Il-24. Souběžně s Il-28 pracovala Tupolevova konstrukční kancelář na konkurenčním typu Tu-14.
Jako pohonné jednotky pro Il-28 byla zvolena dvojice britských Rolls-Royce Nene. Snaha zamezit nasátí cizích předmětů do motoru vedla k tomu, že motory nebyly zavěšeny na pylonech, ale byly zabudovány do motorových gondol přiléhajících ke spodní ploše křídla. První let absolvoval Il-28 8.července 1948 pilotován zkušebním pilotem V.K.Kokkinakim. Prototyp byl poháněn motory Rolls Royce Nene. 30.prosince 1948 začly tovární zkoušky se sériovými tuzemskými motory RD-45F - licenční variantou Nene. 14.května 1949 bylo vládou rozhodnuto zvýšit rychlost letadla na 900 km/hod zástavbou výkonnějších motorů VK-1. Již za tři měsíce, 8.srpna 1949 vzlétl první takto upravený Il-28.
Veřejnosti byl letoun poprvé představen na prvomájové vojenské přehlídce v Moskvě v roce 1950.

Pro zkrácení vzletu bylo možno instalovat pomocné raketové motory. Ty byly v činnosti 13 sekund a po vzletu se odhazovaly.
Posádka - pilot, navigátor-bombometčík a střelec-radista - seděla v hermetizovaných kabinách. Pro nouzové opuštění letounu měli pilot a navigátork dispozici katapultovací sedačky.
Il-28 byl vybaven nejmodernějším odledovacím zařízením a špičkovou avionikou: autopilot, radiokompas, radiovýškoměr, systém pro přistání na slepo, odpovídač vlastní-cizí.

Střelecká věž Il-K6 na zádi Il-28

Na základě analýzy možných způsobů obrany bombardéru před stíhači, byla zvolena zadní střelecká věž Il-K6. Byla to první v SSSR zkonstruovaná dvouhlavňová elektrohydraulická střelecká věž. Hlavně se pohybovaly ve svislé rovině v úhlech +40 -60° a ve vodorovné rovině v úhlech +-70°. Maximální rychlost pohybu byla 36°/s. Ve srovnání s věží bombardéru B-29 byla o 50 kg lehčí a měla větší rozsah pohybu. Tato věž byla použita i u řady dalších sovětských bombardérů.

Il-28 se v SSSR vyráběl 6 let (1949-1955) a za tu dobu se ve třech závodech v Moskvě, Voroněži a Omsku vyrobilo 6 316 Il-28 v různých modifikacích. Byl to první sovětský proudový bombardér vyráběný ve velkém množství. Protějškem Il-28 na druhé straně Železné opony byla britská Canberra.

V 50. a 60. letech byl nejdůležitějším lehkým bombardérem zemí Varšavské smlouvy. Na počátku 60.let začal význam Il-28 upadat. Přispěly k tomu nové typy univerzálních nadzvukových letounů, jež mohou bojovat jako stíhací a přitom být vyzbrojeny jadernými zbraněmi.
SSSR zařadil Il-28 do služby v roce 1949 a vyřadil jej v roce 1980. Licenčně byl vyráběn u nás pod označením B-228. V našem letectvu sloužil ke konci 50.let. Výrobní licenci dostaly i Polsko a Čína, která jej vyráběla až do roku 1984 a to pod označením Harbin H-5 (H=Hong=bombardér). Čína kromě toho obdržela více než 500 letounů ze SSSR. První sériový čínský H-5 se vznesl v dubnu 1967. V září téhož roku byla postavena verze pro nesení jaderné pumy. První pokusný shoz se uskutečnil 27.prosince 1968. Čína měla po SSSR druhý nejpočetnější park Il-28.
Koncem 80.let sloužil ještě v 10 zemích. A v Číně jich i v 90. létech stále létá asi 300 a další čínské H-5 létají v Severní Koreji a Rumunsku.

Verze

Il-28U Mascot - cvičný (učobnyj)

Čínský licenční Harbin HJ-5 v barvách rumunského letectva
První vzlet se uskutečnil 18.března 1950.
Il-28R - pro taktický průzkum (rozvědčik)

První vzlet se uskutečnil 19.dubna 1950. Fotografické zařízení bylo umístěno v pumovnici a v ocasní části trupu. Zůstal mu kanón na levé straně přídě. Při průzkumných letech nad mořem mohl nést ve střední části trupu záchranný člun. Podtypem byla verze pro radiotechnický průzkum. Ta se od fotoprůzkumné verze liší vypuklým krytem pod střední částí trupu. Další modifikací vznikla podverze pro REB. Tyto stroje vypouštěly z pumovnice klamné RL cíle a nebo nesly rušící aparaturu.
Il-28T - nosič torpéd (torpedonosec)
Vznikl v letech 1950-51. Od bombardovací verze se lišil prodlouženou pumovnicí z 4,27 m na 6,43 m. V té mohlo být neseno jedno torpédo a jedna mina. Přitom mohla být verze T lehce upravena zpět na standardní bombardér. Zvětšená pumovnice a záchranný člun zmenšily kapacitu palivových nádrží. Proto byl letoun vybaven přídavnými nádržemi na koncích křídel. Tovární i státní zkoušky Il-28T dopadly úspěšně, ale sériově se nevyráběl. Hlavně kvůli tomu, že nemohlo být neseno více než jedno torpédo. Proto bylo rozhodnuto vybavit Il-28 námořnictva vnějšími závěsníky pro tři torpéda. I tato verianta dostala označení Il-28 T. V roce 1956 byly veškeré snahy upravit Il-28 na nosič torpéd zastaveny a bylo rozhodnuto použít pro tento úkol letoun Tu-16.
Il-28 PL - protilodní (protivolodočnyj)
Aby se prodloužila bojeschopnost Il-28, byly letouny 769.mino- -torpédového pluku baltické flotily přestavěny na nosiče protilodního torpéda AT-1. Nebyla to úspěšná přestavba neboť letoun již beznadějně zastaral a pro úkoly boje proti lodím již nevyhovoval.
Il-28 Š - bitevní (šturmovik)
Malá únosnost výzbroje tehdejších stíhacích bombardérů vedla k myšlence, využít pro tento účel Il-28. Výzbroj byla zavěšena pod křídly. Najaře 1967 byla stanovena TTD. Letoun měl mít stejné bojové schopnosti jako Su-7, ale měl nést 2-3x více výzbroje. Letoun byl určen k ničení živé síly a techniky protivníka, tanků, raketových ramp a jiných rozměrově malých cílů. Každé křídlo bylo osazeno 6 nosníky. Mohla být nesena tato výzbroj: raketnice, 6 těžkých neřízených protiletadlových střel, kanóny, bomby. Státní zkoušky Il-28 Š začly na podzim 1967. Hlavní předností letoun byl skvělý výhled všech členů posádky a možnost provozu z polních letišť. Maximální rychlost na výšce 200 m byla 660 km/hod a bojový rádius s raketnicemi UB-16 byl 295 km. Odpálení těžkých střel nezpůsobovalo na rozdíl od pozdějších typů bitevníků MiG-27 nebo Su-25 narušení chodu motorů. Příprava k bojovému letu nepřevyšovala 4 hodiny. Přesto nebyl letoun uznán plně bojeschopným a jeho vývoj nepokračoval. Hlavním nedostatkem byla slabá ochrana posádky a životně důležitých systémů letounu před palbou pozemních zbraní a neschopnost vystřelovacích sedaček fungovat v přízemních výškách.
Il-28 LL - létající laboratoř (letajuščaja laboratorija)
Když byl v roce 1952 dokončen radiolokátor Sokol určený pro perspektivní dvojmístné záchytné stíhače Jak-120 (sériové označení Jak-25) a La-200 vznikla potřeba vyzkoušet jej na reálném letounu. Volba padla na Il-28. Příď byla zvětšena a vyztužena, aby unesla bezmála půltunový radiolokátor.
Na speciálně upravených "dvacet osmičkách" se zkoušelo zařízení a výbava pro první let člověka do vesmíru. Kromě jiného i katapultážní křeslo a systémy přežití kosmonauta.
Il-28 ZA - zondirovščik atmosferi
Modifikace pro výzkum atmosféry.
Il-28 P (Il-20) - poštovní (počtovoj)
Il-28 S (strelovidnoje krylo)
Souběžně s pracemi na Il-28 vznikala v OKB Iljušina nová verze letounu s domácími motory VK-5 a šípovým křídlem. Ukázalo se ale, že nedosahuje lepších charakteristik než sériový Il-28 a proto byl další vývoj zastaven.
Il-28 A - nosič atomové bomby
Původní návrh nepočítal s využitím Il-28 jako jaderného bombardéru. Zvyšující se napětí mezi Východem a Západem si ale tuto alternativu vyžádalo. Úpravy znamenaly zabudování ohřevu pumovnice, osazení systémů pro shoz atomové bomby a instalaci rolet proti oslnění posádky.
Il-28 - vlekač terčů
Mohl vléci na laně v délce od 5 do 2 500 m terče na nichž se cvičili jak stíhací piloti tak protiletadlové dělostřelectvo. Vytrvalost letu s terčem byla 2,5 hodiny.
Il-28 - bezpilotní terč
V roce 1955 začala Lavočkinova kancelář práci na protiletadlové raketě určené pro obranu průmyslových center. A tak byl v letech 1955 až 1956 vyvinut a vyzkoušen systém, který umožňoval Il-28 automatický vzlet, vystoupání do výšky, horizontální let a provádění některých manévrů a přistání. Tyto létající terče byly široce používány při řadě dalších podobných zkoušek.
Il-28 - na housenkovém pásu
S úmyslem širšího využití bombardéru Il-28 byl vyvinut a v pozemních zkouškách ověřen pásový podvozek. Ten značně zvýšil průchodnost letounu náročným terénem (rozbředlý sníh, bláto, zaplavené VPD,...). Ale konstrukční složitost a velká hmotnost zabránily praktickému využití a jediný postavený stroj sloužil jako učební pomůcka.

Uživatelé

Afghánistán, Bulharsko, Maďarsko, Vietnam, NDR, Egypt, Indonézie, Írák, Jemen, Čína, KLDR, Maroko, Nigérie, Polsko, Rumunsko, Sýrie, Somálsko, Československo. Kromě toho sloužil i ve Finsku, které čtyři Il-28 (jeden bombardér a tři průzkumné) provozovalo od roku 1960 do roku 1981.

Bojové nasazení

Korejská válka
Přestože bylo na dálný východ v době války v Koreji odesláno dostatečné množství Il-28, do bojů nezasáhly.
Konflikty Egypta s Izraelem
Když v roce 1956 dostal Egypt 50 Il-28 staly se pro Izrael vážným nebezpečím. Proto hned na začátku Suezské války zničil Izrael všechny Il-28 ještě na zemi. To se opakovalo i v letech 1967 a 1973.
Válka v Jemenu
Kromě války s Izraelem byly nasazeny během egyptské intervence v občanské válce v Jemenu v roce 1960.

TTD Il-28

Motor:	2x Klimov VK-1 A (Rolls-Royce Nene), tah 2 700 kg
Délka:	17,65 m
Rozpětí:	21,45 m
Výška:	6,70 m
Prázdná hmotnost:	12 890 kg
Maximální hmotnost:	23 200 kg
Rychlost:	906 km/hod / 4 500 m
Dostup:	12 500 m
	Na 5000 m vystoupá za 6 až 7 minut
Dolet:	1 135 km
Maximální přeletová vzdálenost:	3 070 km
Vzletová dráha:	875 až 965 m
Dojezdová dráha:	960 až 1170 m

Výzbroj:
4x 23mm kanón dva pevné v přídi (2x 100 nábojů) dva v otočné věži na zádi (2x 225 nábojů) v pumovnici až 3 000 kg bomb (12x FAB-100, 8x FAB-250, 4x FAB-500, 1x FAB-1500, 1x FAB-30000)

Foto: Vladimír Čereba

Zdroj: http://legion.wplus.net/index_r.html