zpět letouny MiG

Ruské letouny MiG

NAVIGACE

MiG-17 Fresco

Mikojan/Gurjevič, SSSR

připravil Martin Jurečka

Byl následníkem MiG-15. Jeho vývoj začal v roce 1949 a měl odstranit nedostatky MiG-15. Hlavním nedostatkem MiG-15 byl jeho sklon k pádu do vývrtky při ostré zatáčce ve vysoké rychlosti. Výsledkem úprav byl experimentální letoun I-330. Protože z původního MiG-15 převzal beze změny příď i některé jiné konstrukční celky, byl též označován jako MiG-15 bis/45°; podle změněné šípovitosti křídla. Oproti MiG-15 měl prodlouženou zadní část trupu, zvětšenou SOP a VOP dostaly větší šípovitost. Křídlo bylo zcela nové s tenčím profilem a řadou aerodynamických změn. Další rozdíly byly: větší rozchod kol, přidaná kýlová plocha pod zadní částí trupu pro zvýšení směrové stability a přepracované aerodynamické brzdy. Aerodynamické brzdy se automaticky otevíraly při dosažení rychlosti 0,97 M a zavíraly se při poklesu rychlosti na 0,92 M pro ochranu před prekročením mezního Machova čísla.
Kabina byla přetlaková, větraná a vytápěná teplým vzduchem odebíraným od kompresoru motoru. Sedačka byla v horní části nad hlavou pilota vybavena madlem katapultáže a ochrannou záclonkou, kterou se zakrýval obličej letce před náporem vzduchu (patent britské firmy Martin-Baker). Sedadlo umožňovalo bezpečnou katapultáž od výšky 250 m a do rychlosti 850 km/hod.
Na 6 vnějších závěsnících nosily MiG-17 zpočátku pumy nebo raketnice a později dvě střely vzduch-vzduch typu AA-2 Atol. Vnitřní závěsníky byly zpravidla rezervovány pro přídavné nádrže.
Verze F (s forsáží) měly stavitelnou výtokovou trysku.

Prototyp SI-01/I-330 poprvé vzlétl 13.ledna 1950. V červnu roku 1951 byly ukončeny zkoušky a nový letoun pod označením MiG-17 nastoupil do služby v sovětském letectvu koncem roku 1952. Postupně nahrazoval svého předchůdce MiG-15 v úloze standardního stíhacího letadla. Později, s nástupem modernějších typů (MiG-19, MiG-21) se určení MiG-17 měnilo na stíhací bombardér a bitevník.

U nás sloužil MiG-17 od poloviny 50.let do roku 1969. Nahrazován byl typem MiG-21. MiG-17 byl utajován neboť tvořil významou složku PVOS. Byl to první letoun s palubním radiolokátorem v našich službách (verze PF). Piloti MiG-17 také poprvé u nás používali kompenzační (anti-g) kombinézy.
První dva MiG-17 dostaly v roce 1955 generálové Vosáhlo a Kúkel jako "osobní" letouny. Od roku 1956 pak byly do řadové služby zařazovány MiG-17 verze PF.
Všechny u nás provozované "17" byly vyrobeny v SSSR. U nás se MiG-17 nevyráběl, protože byl považován pouze za přechodný typ. Koncem roku 1956 se rozhodlo o tom, že perspektivnější bude přepadová verze nadzvukového MiG-19. Proto bylo kromě dvou generálských strojů objednáno pouze 24 kusů; převážně ve verzi PF a menší část ve verzi F.
Někteří naši piloti MiG-17 působili koncem 60.let jako instruktoři na Středním východě.


Polský bitevní Lim-6

Objem sovětské výroby ukončené v roce 1958 se odhaduje na 6 000 kusů.

Licenční výroba probíhala od roku 1956 v Polsku, kde se vyráběly verze F a PF pod domácím označením Lim-5 respektive Lim-5P (Licencyjny Mysliwiec - licenční stíhač). Průzkumná modifikace nesla označení Lim-5R. Celkem se v Polsku v letech 1956 až 1960 vyrobilo 477 kusů Lim-5 a 129 kusů Lim-5P.
Poláci vyvinuli i svou vlastní bitevní verzi Lim-5M. Ta měla brzdící padák na spodku zádě, zdvojená kola hlavního podvozku a bylo možno na tyto letouny upevnit startovací rakety.
Další polskou verzí byl stíhací bombardér Lim-6 s brzdícím padákem v kořeni SOP, novými klapkami ofukovanými vzduchem od motoru a dalšími úpravami. Tato verze se ale nedostala do řadové služby kvůli nevyřešeným problémům s pumpáží motoru.
Dalšími úpravami vznikl Lim-6bis, který měl původní klapky i podvozek a před šachtami hlavního podvozku navíc pylony pro raketovou nebo pumovou výzbroj. Sériová výroba byla zahájena v roce 1963.
Modernizací Lim-5 vznikly verze Lim-6M a Lim-6MR.


Šenjang JJ-5

Dalším licenčním výrobcem byla Čína. Ta vyráběla MiG-17 pod označením Šenjang J-5. Vyvyinula i vlastní dvoumístnou cvičnou verzi JJ-5. Celkem Čína vyrobila asi 2 000 letounů.

Verze

Uživatelé

SSSR od 1952, ČSSR 1955 (pod označením S-104), Polsko 1955, Čína 1956, Rumunsko 1956, Maďarsko 1956, KLDR 1956, Bulharsko 1957, NDR 1957, Afghánistán 1957, Sýrie 1957, Maroko 1961, Uganda 1966, Sri Lanka 1971, Vietnam, Albánie, Pákistán, Egypt, Alžírsko, Írák, Severní Jemen, Jižní Jemen, Indonésie, Kambodža, Somálsko, Súdan, Kuba, Mali, Angola, Mozambik, Nigérie, Tanzánie a Guinea.
MiG-17, nebo čínské J-5 ještě používá (v polovině 90.let) okolo 25 zemí. Čínské letectvo používá pouze cvičnou verzi JJ-5.

Bojové nasazení

TTD

  MiG-17 F MiG-17 PF
Motor: 1x VK-1F, 33.12 kN 1x VK-1F, 33.12 kN
Délka: 11.26 m 11.68 m
Rozpětí: 9.63 m 9.63 m
Výška: 3.80 m
Prázdná hmotnost: 3 930 kg 4 290 kg
Maximální hmotnost: 6 075 kg 6 380 kg
Rychlost: 1 144 km/hod / 3 500 m 1 121 km/hod / 3 000 m
Dostup: 16 600 m 16 300 m
Stoupavost: 65 m/s 55 m/s
Dolet: 1 670 km 1 730 km
Vzletová dráha: 590 m 600 m
Dojezdová dráha: 820-850 m 830 m
Přistávací rychlost: 170-190 km/hod
Rychlost odpoutání: 235 km/hod 246 km/hod
Objem vnitřních palivových nádrží: 1 400 l
Objem přídavných nádrží: 2x 400 l
Výzbroj:
  • 1x 37mm kanón N-37D,
    40 nábojů
  • 2x 23mm kanón NR-23,
    po 80 nábojích
  • 200 kg pum nebo raket
    na 6 vnějších závěsnících
  • 3x 23mm kanón NR-23,
    po 80 nábojích
  • 200 kg pum nebo raket
    na 6 vnějších závěsnících

 


Fotoarchiv Vladimíra Čereby

Zdroje:

 

Copyright © All Rights Reserved