| NAVIGACE |
|
|
|
|
Mikojan/Gurjevič, SSSR
připravil Martin Jurečka
Vznikl na základě požadavku z července 1951 na dálkový stíhací letoun, který měl být použitelný i jako přepadový stíhač a měl být schopný provozu za všech povětrnostních podmínek. V soutěži o armádní zakázku s ním soupeřily Jak-25 a La-200B.
Bylo to první sériově vyráběné a do řadové služby zařazené nadzvukové
latadlo na světě. Svými letovými výkony i vlastnostmi, zejména maximální
rychlostí, stoupavostí, ovladatelností a menévrovatelností výrazně překonával
jiné letouny své třídy.
Konstrukčně vychází z experimentálních letadel I-340 (SM-1) a I-350 (M). Nejsou to
ale jeho prototypy. Mikojan dostal za úkol, vyvinout na bázi MiG-17 dálkový
doprovodný stíhací letoun, poháněný dvěma motory, schopný dosahovat nadzvukové
rychlosti v přímém letu s plnou výstrojí a výzbrojí. Experimentální letoun I-360/SM-2
poprvé vzlétl 24.května 1952. Měsíc po prvním letu dosáhl SM-2 ve vodorovném letu
nadzvukové rychlosti ( 1 192 km/hod; M 1,04). Původně navržené ocasní plochy ve
tvaru T se ukázaly nevýhodné, protože VOP se dostávala do úplavu za křídlem a
ztrácela na účinnosti. Proto byla VOP přesunuta na horní stranu boků zádě trupu.
Byl dále vylepšen a 5.ledna 1954 vzlétl nový prototyp nazývaný SM-9.
Již 19.března vyrovnal sovětský rychlostní rekord 1 452 km/hod (1,33 M).
Ještě před ukončením zkoušek byl SM-9 pod označením MiG-19 zařazen do sériové
výroby a od roku 1954 do služby. Do výzbroje byl zařazen s dostatečným předstihem
před zavedením jeho protivníka F-100A Super Sabre (první let 25.května 1953).
Veřejnosti byl poprvé představen na letecké přehlídce v Tušinu 3.července 1955.
Ve výzbroji SSSR jej nahradil Su-9. Část vyřazených "19" sloužila jako
bezpilotní létající terče.
Při jednom ze zkušebních letů došlo k poruše obou motorů. Tak letoun předvedl
další důležitou vlastnost. V rukou zkušeného pilota se dokáže udržet poměrně
dlouhou dobu (na proudový letoun) i v klouzavém bezmotorovém letu a bezpečně
dosednout na přistávací dráhu.
Pro lety ve velkých výškách byl vyvinut nový kompenzační oblek, který měl
zaručovat pilotovi nutnou ochranu při dehermetizaci kabiny i při katapultáži v
nadzvukové rychlosti a ve velké výšce. Letoun má na spodku zádě trupu pouzdro s
přistávacím padákem.
Vývoj probíhal ve dvou větvích. První - verze bez palubního radiolokátoru, druhá -
verze s palubním radiolokátorem určené pro přepadové stíhání za všech
povětrnostních podmínek.
V SSSR se vyráběl od roku 1955 do roku 1960.
Licenčně se v ČSSR vyráběla od roku 1958 frontová verze MiG-19 S pod označením
S-105. Celkem vyrobil podnik Aero pro vlastní letectvo 103 ks těchto letounů.
Licenční výrobu spustilo i Polsko pod označením Lim-7.
V Číně se vyráběl od roku 1958 MiG-19 S/SF pod označením Šenjang J-6, MiG-19 PF
(J-6A), MiG-19 PM (J-6B), vylepšený J-6 označený J-6C a dodávaný do Pákistánu jako
F-6C, vylepšený J-6A označený J-6Xin. Postavili také cvičnou dvoumístnou verzi JJ-6
dodávanou do Pákistánu pod označením FT-6 a průzkumý stíhač JZ-6. Výroba J-6
skončila v roce 1981.
Na základě J-6 vyvinuli Číňané vlastní útočný letoun Nanchang Q-6 (exportní
označení A-5), který se vyráběl ještě v roce 1995.
Mimo Čínu bylo celkem vyrobeno asi 2 500 kusů MiG-19.
V naší armádě sloužil od konce 50.let do druhé poloviny let osmdesátých. Byl to náš první nadzvukový stíhač.
V polovině 90.let stále ještě ve 14 zemích sloužily čínské J-6, ale pouze Kuba jich měla významné množství (kolem 30).
Porovnání MiG-19 s jeho potenciálními protivníky není jednoduché. Především
proto, že stíhací letoun stejné třídy na Západě neexistoval. Často porovnávaný
americký F-100 Super Sabre není
ani ve své nejvýkonnější verzi F-100 D plně srovnatelný. A nikdy ke střetu těchto
dvou letounů ani nedošlo. Navíc Super Sabre neměl v letectvu USA takový význam jako
MiG-19 v letectvech zemí Varšavské smlouvy. Verze pro vybojování a udržení
vzdušné nadvlády F-100 A byla vyrobena pouze ve 203 kusech a sloužila pouze od roku
1955 do roku 1958. Mnohem rozšířenější (1 750 kusů) byly stíhací bombardéry
F-100 C a D.
Méně násilné je srovnání s francouzským M.D.454 Super Mystére IV B-2, který se i
svými rozměry MiG-19 více blíží.
| F-100 Super Sabre | M.D.454 Super Mystére IV |
| MiG-19 P | F-100 D | Super Mystére IV B-2 | |
|---|---|---|---|
| Rozpětí | 1,00 | 1,31 | 1,17 |
| Délka | 1,00 | 1,18 | 1,09 |
| Výška | 1,00 | 1,23 | 1,13 |
| Tah motoru | 1,00 | 1,18 | 0,69 |
| Stoupavost | 1,00 | 1,07 | ? |
| Dostup | 1,00 | 0,87 | 0,97 |
| Max.rychlost | 1,00 | 0,96 | 0,83 |
| Max.dolet | 1,00 | 1,38 | 0,51 |
| Max.hmotnost | 1,00 | 1,80 | 1,14 |
| Kanónová výzbroj | 2x 23mm | 4x 20mm | 2x 30mm |
Byl hlavní verzí MiG-19 bez palubního radiolokátoru a také hlavní
verzí MiG-19 vůbec. Oproti základní verzi měl pronikavě lepší výkony. Například
poloměr bojové zatáčky na 1 500 m při rychlosti 520 km/hod činil u základní verze
9 000 m a letoun ji vykonal za 2,58 minuty; naproti tomu verze S to zvládla s poloměrem
5 000 m a za 1,50 minuty. Byla vyzbrojena třemi účinnějšími 30 mm kanóny NR-30.
Jejich rozmístění je shodné jako u základní verze. Označení verze S znamená
stabilizátor. První sériové MiG-19 měly pevný stabilizátor a samostatné výškové
kormidlo. Při letech nadzvukovými rychlostmi docházelo ke snížení účinnosti VOP.
Proto byla nahrazena plovoucí VOP, která tuto závadu odstranila.
Další odlišnosti od základní verze jsou: zvětšený přechod náběžné hrany SOP
do trupu, nízký aerodynamický hřbítek mezi kabinou a kořenem SOP, nový překryt
kabiny bez výztužného žebra, pritiflutterovací závaží ve vřetenovitých pouzdrech
na koncích VOP, pouze jedna pitotstatická trubice pod nasávacím otvorem. Verze S a
další dostaly také další brzdící štít pod trup. Ten doplnil dva umístěné na
bocích zádě trupu. První prototyp verze S vzlétl 16.září 1954.
Tento přepadový stíhač pro každé počasí je základní verzí
druhé vývojové větve - MiG-19 s palubním radarem. Kromě v přídi zabudovaného
radaru RP-5 Izumrud se vnějškově od verze S liší o 36 cm delší přídí, delším
krytem pilotní kabiny a kanónovou výzbrojí redukovanou na dva 23 mm kanóny NR-23 v
kořenech křídel. Třetí kanón byl zrušen kvůli nárůstu hmotnosti způsobeném
zástavbou radiolokátoru. Kromě kanónů byl vyzbrojen dvěma PLŘS vzduch-vzduch K-13
(v kódu NATO AA-2 Atoll) a dvojicí raketnic. Pitotstatická trubice byla přemístěna
na konec pravého křídla a fotokulomet přemístěn z polohy nad nasávacím otvorem na
jeho pravou stranu. Poprvé vzlétl 28.srpna 1954 a do služby byl zařazen v roce
1955.
Období počátku druhé poloviny 50.let bylo ve
znamení euforie, že řízené rakety jsou všemocné a ve výzbroji přepadových
stíhačů zcela nahradí klasické kanóny ráže 20 a 30 mm. Studená sprcha přišla po
Šestidení válce v červnu 1967, kdy Izraelští stíhači dosáhli většinu svých
sestřelů ve vzdušných soubojích právě pomocí kanónů. Vývoj
"raketové" 19 začal v červenci 1956. Konstrukce verze P byla upravena pro
nesení a odpal čtyř PLŘS AA-1 Alkali. Zavedení PLŘS do výzbroje si vyžádalo i
nový radiolokátor Izumrud-2 pro navádění ŘS po RL paprsku. Jeho vyhledávací dosah
byl 12 km a naváděcí 6 až 8 km. První let se uskutečnil v lednu 1957. Verze
PM byla schopna navádět své rakety i na pozemní cíle.
SSSR, Polsko, ČSSR, Bulharsko, Kuba, Maďarsko, Rumunsko, Albánie, Alžírsko, Somálsko, Súdán, Tanzánie, Kongo, Uganda, Zambie, Egypt, Sýrie, Írák, Írán, Afghánistán, Pákistán, Čína, Bangladéš, Kambodža, KLDR, Indonésie.
| Pákistánský Šenjang F-6 |
| MiG-19 S | MiG-19 P | |
|---|---|---|
| Motor: | 2x Tumanskij RD-9B, 31,85 kN | |
| Délka: | 12,54 m | 12,90 m |
| Rozpětí: | 9,00 m | 9,00 m |
| Výška: | 3,88 m | 4,02 m |
| Prázdná hmotnost: | 5 760 kg | 5 468 kg |
| Maximální hmotnost: | 8 832 kg | 8 738 kg |
| Rychlost: | 1 452 km/hod / 10 000 m | 1 445 km/hod / 10 000 m |
| Dostup: | 17 500 m | 17 600 m |
| Stoupavost: | 9 090 m/min | 5 405 m/min |
| Dolet: | 2 200 km | 2 318 km |
| Vzletová dráha: | 515-900 m | ? m |
| Dojezdová dráha: | 610 - 1 090 m | ? m |
| Výzbroj: |
|
|
Zdroje:
Copyright © All Rights Reserved