| NAVIGACE |
|
|
|
|
připravil "Brian C"
Vyvrcholení bohaté historie vývoje tanků ve Francii představuje tank Leclerc, který byl vyvinut na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jedná se tedy o poslední tank, jehož takticko-technické parametry determinovala studená válka. Současně jde o jediný speciálně konstruovaný tank 4. generace.
Vývoji každého zcela nového tanku předchází období formulování takticko-technických požadavků a zkoumání různých koncepčních řešení. Ani Leclerc nebyl v tomto ohledu výjimkou. Jeho prvopočátky fakticky sahají až do roku 1964, kdy francouzská armáda zadala svým vývojovým pracovištím úkol formulovat požadavky na perspektivní tank (tzv. Engin Principal Prospectif). Vývoj nového tanku s označením Napoleon/Leopard 3 ve spolupráci se SRN byl zahájen v roce 1978, avšak již v roce 1982 byl ukončen, neboť SRN od projektu ustoupila. V SRN tehdy probíhala sériová výroba tanku 3. generace Leopard 2 a vývoj tanku 4. generace proto nebyl aktuální. Ve Francii však byla zcela odlišná situace, a proto bylo rozhodnuto pokračovat ve vývoji samostatně, přičemž nový tank byl zpočátku znám pod zkratkou EPC (Engin Principal de Combat). Jméno Leclerc na počest generála Philippa Leclerca, velitele 2. tankové divize francouzské armády ve druhé světové válce, jejíž tanky vjely jako první do osvobozené Paříže, bylo oznámeno až 30. ledna 1986.
Na počátku vývoje se vždy řeší konfigurace nového tanku (tzv. fáze definice projektu). V případě tanku Leclerc konstrukční kancelář Atelier de Construction d’Issy-les-Moulinaux zvažovala nekonvenční bezvěžové koncepce s externí lafetací kanonu, ale nakonec bylo v roce 1983 rozhodnuto použít konvenční věžové uspořádání s motorem v zadní části korby. Fáze definice projektu byla definitivně ukončena v roce 1985 a následně mohl být zahájen plnohodnotný vývoj včetně stavby šesti prototypů. První z nich byl představen odborné veřejnosti dne 15. ledna 1987. Svými vnějšími tvary (zejm. hranatou věží) silně připomínal německý Leopard 2. Další prototypy a sériově vyráběné stroje však mají specifický tvar daný modulárním pancéřováním. První veřejné předvedení tanku proběhlo v roce 1990 na výstavě vojenské techniky Satory a v prosinci 1991 byl vyroben první sériový tank, který francouzská armáda oficiálně převzala 14. ledna 1992. Přezbrojení prvního pluku na nové tanky pak bylo ukončeno v roce 1997. Původně chtěla francouzská armáda zakoupit až 1400 tanků Leclerc, avšak ukončení studené války vedlo k drastické redukci objednávky. Nakonec bylo rozhodnuto objednat 406 tanků, které budou vyrobeny ve třech výrobních sériích do roku 2005.
Z konstrukčního hlediska lze Leclerc charakterizovat jako tank s konvenční konfigurací s mnoha revolučními prvky. Zejména lze zmínit rozsáhlé využití elektroniky (tzv. vetronics neboli vehicle electronics), vysoký stupeň automatizace a uplatnění modulární konstrukce. Velmi důležitým rysem tanku Leclerc je také nízká bojová hmotnost 54,5t, což je sice asi o 17t více oproti AMX-30B2, ale zhruba o 8t méně než u konkurenčních tanků M1A2 Abrams, Leopard 2A5/A6 a Challenger 2. Nižší hmotnost mají pouze ruské tanky (T-80U např. váží 46t). Nízká hmotnost je u francouzských stejně jako u ruských tanků tradičním rysem. U tanku Leclerc jí bylo dosaženo zejména miniaturizací mnoha komponentů a použitím nových druhů materiálů na bázi kompozitů při výrobě pancéřování. Ke snížení hmotnosti významně přispívá automatické nabíjecí zařízení, díky kterému má tank pouze tříčlennou osádku (řidič, velitel a střelec) a menší opancéřovaný prostor. Podvozek tanku tvořený pancéřovou korbou a pojezdovým ústrojím má hmotnost asi 35,6 t. Jeho vývoj probíhal v konstrukční kanceláři Atelier de Construction Roanne. Pojezdové ústrojí tvoří šest párů pojezdových kol, tři páry opěrných kladek, přední pár napínacích kol a zadní pár hnacích kol. Plavnost jízdy zajišťují hydropneumatické závěsy každého pojezdového kola. Během zkoušek bylo testováno i klasické torzní pérování, které používá většina tanků světa. Nakonec však bylo použito hydropneumatické pérování, které je sice složitější a nákladnější, avšak mnohem účinnější. Francie má s tímto druhem pérování dlouholeté zkušenosti, neboť jej používají průzkumná vozidla AMX-10RC. Výhodou hydropneumatického pérování je možnost řízeného naklonění korby a zvětšení náměru kanonu až o 6°. Další výhodou je zvětšení prostoru ve dně korby, které jinak vyplňují torzní tyče.
V přední části korby se na levé straně nachází řidičský prostor. Napravo od něj je umístěn zásobník s 18 střelami pro kanon. Střední část korby, na níž je usazena věž, vyplňuje bojový prostor. Zadní část korby pak zabírá motorpřevodový prostor. Ucelený blok pohonné jednotky a převodovky lze snadno a rychle (do 30 minut) vyměnit i v polních podmínkách. Uvnitř korby se nacházejí také hlavní palivové nádrže o objemu 1300 l. Na zadní část korby lze navíc instalovat dvě přídavné nádrže, z nichž každá pojme dalších 200 l. Řidičský prostor se již na první pohled vyznačuje širokým využitím elektroniky. Řidič ovládá tank pomocí malého volantu, na jehož středové ploše jsou instalovány různé spínače a kontrolní světla. Na pravé straně jsou pak umístěny dva panely – jeden s displejem, který zobrazuje informace potřebné při jízdě, a druhý s ovládacími prvky. Klasické mechanické přístroje jsou prakticky vyloučeny. Elektronika významně zasáhla též do procesu řazení rychlostních stupňů a ovládání směru jízdy. Fakticky jde o obdobu systému „fly-by-wire“ používaného u letadel. Výhled řidiče do přední polosféry v rozsahu 160° zajišťují tři periskopy, z nichž prostřední je použitelný i při jízdě v noci, neboť je vybaven noktovizorem. Pohon tanku zajišťuje osmiválcový vodou chlazený dieselový motor Wärtsilä NSD V8X Hyperbar o výkonu 1500 ks. Jedná se o tzv. motor s přeplňováním, který dosahuje velmi rychlého nárůstu výkonu (z 0 na 1500k za pouhé 2,8 s, zatímco nejlepší dieselové motory k tomu potřebují minimálně 8 s). Přeplňování zajišťuje turbína TM 307B, která v případě potřeby slouží jako pomocná pohonná jednotka.
Bojový prostor tanku zaujímá střední část korby, v níž je usazena plochá otočná věž. Její vývoj probíhal v konstrukční kanceláři Atelier de Arbes. Nejvýznamnějším prvkem bojového prostoru je automatické nabíjecí zařízení instalované v zadní části věže, které nahrazuje obvyklého čtvrtého člena osádky – nabíječe. Velitel sedí na levé straně věže, střelec na pravé a mezi nimi je lafetován kanon. Ve spodní části bojového prostoru jsou pak instalovány hlavní počítače tanku. Velitel i střelec mají k dispozici různé elektronické panely s obrazovkami a ovládacími prvky systému řízení palby. Každý má také vlastní zaměřovač. Velitel používá stabilizovaný panoramatický zaměřovač HL 70 s denním a nočním kanálem (noktovizorem 2. generace) a laserovým dálkoměrem. Střelec má k dispozici zaměřovač HL 60, který se rovněž vyznačuje denním a nočním kanálem (termovizorem) a výkonným laserovým dálkoměrem o dosahu 8000 m. Zaměřovač střelce je spojen s hlavní kanonu, která je stabilizována ve dvou rovinách. Ke zvýšení přesnosti je však opatřen ještě tzv. přídavnou stabilizací. V případě potřeby může být kanon zaměřován také podle zaměřovače velitele. Hlavní výzbrojí tanku je kanon CN 120-26 ráže 120mm s hlavní o délce 52 ráží s hladkým vývrtem hlavně, která je opatřena zesílenou tepelnou ochranou. Nabíjení kanonu zajišťuje výše zmíněné automatické nabíjecí zařízení obsahující 22 střel, které je koncipováno jako pásový dopravník usazený v zadní části věže. Dalších 18 střel je umístěno v zásobníku vedle řidiče. K boji s tanky se používají zejména protipancéřové podkaliberní šípové střely stabilizované křidélky s oddělitelnou vodicí částí typu OFL 120FA, které jsou vyrobeny z ochuzeného uranu a titanu (počáteční rychlost střely činí 1750m/s a účinný dostřel je až 4000m). Dalšími používanými střelami jsou protipancéřová kumulativní střela a protipěchotní střela. Kromě toho lze používat standardní tankovou munici NATO ráže 120 mm. Doplňkovou výzbroj tanku tvoří spřažený 12,7mm kulomet. Další 7,62mm kulomet, který lze ovládat z vnitřního prostoru tanku, může být lafetován na střeše věže.
Jak známo, skutečné kvality každé zbraně spolehlivě prověří až její bojové nasazení. V případě tanku Leclerc k tomu došlo krátce po zařazení do výzbroje. V únoru 1999 bylo 15 tanků vysláno do Kosova, kde byly součástí francouzského mechanizovaného praporu sil KFOR. Kromě toho v Kosovu působila též jednotka ozbrojených sil Spojených arabských emirátů, která měla též 15 tanků Leclerc (SAE jako jediný zahraniční zákazník zakoupily celkem 388 těchto tanků). Tanky Leclerc sice v Kosovu nebojovaly, ale jinak byly velmi intenzivně využívány při hlídkové a doprovodné činnosti. Během 14 měsíců tanky ujely asi 4000km (300 hod. provozu), což odpovídá šesti letům mírové služby. I přes tuto obrovskou zátěž prokázaly tanky Leclerc vysokou spolehlivost.
| Celková délka | 9,87 m |
| Výška | 2,46 m |
| Šířka | 3,71m |
| Bojová hmotnost | 54,5t |
| Hlavní výzbroj | Kanón ráže 120mm s hladkým vývrtem |
| Max. rychlost | 71 km/h |
| Max. rychlost v terénu | 50 km/h |
| Motor | Wartsila NSD V8X- 1500ks |
| Posádka | 3 muži |
| Jízdní dosah | 550 km |
Copyright © All Rights Reserved