| NAVIGACE |
|
|
|
|
(Hawker Siddeley) British Aerospace / McDonnell Douglas, GB/USA
připravil Martin Jurečka
"Je mnohem jednodušší zastavit a pak přistát,
než přistát a pak zkusit zastavit."
Revolučním letounem světového významu se stal Hawker Siddeley Harrier - bitevní a
průzkumný letoun se schopností svislého vzletu a přistání. Vycházel z prototypu P.1127,
který vzlétl 21.října 1960. RAF ale projevila zájem o mnohem výkonnější
letadlo létající rychlostí 2 Mach. Tím se měl stát další projekt STOVL letounu z
kanceláře Hawker Siddeley - P.1154. Pak ale v 60.letech byl tento projekt pro nedostatek
financí zastaven. Vláda povolila vývoj mnohem menšího podzvukového letounu. Byl jím
Harrier.
Harrier je jednoduchý stroj, který se stal průkopníkem celé koncepce STOVL -
Short Take Off and Vertical Landing (krátký start a kolmé přistání). Schopnost STOVL
mu dávají dva páry otočných trysek motoru Rolls-Royce Pegasus umístěné před a za
těžištěm letadla. Jeden pár odvádí studený vzduch od dmychadla a druhý pár
odvádí horké výstupní plyny z motoru. Díky těmto tryskám je schopen dělat
pravoúhlé zatáčky, náhle snižovat rychlost nebo nečekaně měnit výšku letu beze
změny letové polohy. To dělá z Harriera, přestože byl navržen jako bitevní
letadlo, nebezpečného soupeře kterékoli moderní stíhačce.
Řez motorem Rolls-Royce Pegasus
Při nízkých rychlostech, kdy jsou neúčinné aerodynamické řídíci plochy,
využívá letoun k manévrování pomocné trysky na přídi, zádi a před pomocnými
koly v křídle. Motor Harrieru spotřebuje každou vteřinu 160 m3 vzduchu. To je krychle
o hraně 5,4 m.
Harrier je schopen i kolmého startu, ale s malým nákladem. Aby nebylo nutno omezovat
náklad, startuje Harrier s rozjezdem. Pak letoun zvedá jak tah motoru tak i vztlak na
křídle. Na britských a španělských letadlových lodích je pro usnadnění vzletu
instalován jakýsi "skokanský můstek".
Použítí motoru s vektorováním tahu umožňuje, aby křídlo takového letadla bylo
jednodušší oproti křídlu letadla s klasickým pohonem.
Zajímavý je i podvozek Harriera. Je tandemový. Příďový podvozek a hlavní podvozek
s dvojitým kolem pod střední částí trupu. Pod křídly jsou pomocná opěrná kola,
která se sklápějí do aerodynamických krytů.
Ve vzdušném souboji může Harrier využít techniku letu známou jako VIFF (Vectoring In Forward Flight). Jestliže pilot konvenčního stíhacího letadla zjistí, že má za zády protivníka, může se ho pokusit setřást například sérií různých obratů, ale zkušení stíhači jsou většinou schopni ho následovat a držet se v těsné blízkosti. Pokud se do podobné situace dostane pilot Harrieru, tak po přechodu do zatáčky nastaví výstupní trysky do polohy 90° - vektor tahu začne působit přímo do středu zatáčky. Důsledkem toho, je takové zmenšení poloměru zatáčky, jakého nemůže konvenční stíhací letadlo nikdy dosáhnout. Pokud pilot Harrieru nastaví výstupní trysky do polohy 110°, působí část tahu proti směru letu a pilot může Harrier ve vzduchu ubrzdit rychleji, než si to pilot konvenčního letadla dokáže vůbec uvědomit.
Firma Hawker Siddeley jako svou vlastní iniciativu vyvinula experimentální kolmo
startující letoun P.1127. Ten se poprvé zvednul ze země (jištěn lany) 21.října
1960 v Dunsfoldu pilotován Billem Bedfordem. 19.listopadu následoval první volný
let. První konvenční start se uskutečnil 13.března 1961. Poslední druhý prototyp
vzlétl 7.července 1961. A v září 1961 letoun poprvé přešel z vertikálního do
vodorovného letu a zpět.
Byl vylepšený P.1127 s novým křídlem a silnějším motorem. Poprvé vzlétl 7.března
1964. Bylo postaveno šest strojů. Ty od května do listopadu 1965 společně
testovaly USA, Velká Británie a Německo, aby ověřily bojové možnosti letadla
koncepce STOVL. V rámci těchto testů na základně West Raynham uskutečnil letoun 1
300 letů; z toho polovinu s krátkým startem. Po ukončení testů byly stroje odeslány
k dalším testům do USA. Tam dostaly označení XV-6A.
Je testovací mezityp na cestě od Kestrelu k sériovému Harrier GR Mk.1. Poprvé
vzlétl 31.srpna 1966.
Měl být cvičnou verzí pro bojový GR Mk.7. Byl odvozen od verze T Mk.4 a vybaven
avionikou bojového GR Mk.7. Kvůli odlišným letovým vlastnostem a zastaralosti draku
verze T.4, bylo od této úpravy upuštěno a cvičným strojem britského letectva se
stal T Mk.10 - ekvivalent amerického TAV-8B.
Je neúspěšná verze odvozená od GR Mk.5.
| Sea Harrier FRS Mk.1 1978 |
Sea Harrier FRS Mk.2/FA2 1988 |
||||||
| GR Mk.1 1967 |
GR Mk.3 1970 |
GR Mk.5 1985 |
GR Mk.7 1987 |
||||
| AV-8A 1971 |
AV-8B Harrier II 1981 |
AV-8B Harrier II Night Attack 1987 |
AV-8B Harrier II Plus 1992 |
Harrier GR Mk.1 byl první sériovou verzí letounu kategorie V/STOL. Poprvé vzlétl 28.prosince
1967 pilotován Duncanem Simpsonem. Do služby u RAF nastoupil 1.dubna 1969 na
základně Wittering.
Pro stroje osazené výkonnějším motorem Pegasus Mk.102 o tahu 90 kN bylo použito
označení GR Mk.1A. Kromě výkonnějšího motoru byla verze 1A vybavena laserovým
dálkoměrem a zaměřovačem.
Tak jako všechny Harierry neměl zabudovanou kanónovou výzbroj. Na dvou bočních
podtrupových závěsnících mohl nést kanónové kontejnery s 30 mm kanónem Aden a 150
náboji.
Kanónový kontejner
Další výzbroj do celkové hmotnosti 3 630 kg bylo možno zavěsit na čtyři
podkřídlové a jeden podtrupový závěsník.
Na začátku 60.let USMC naléhavě hledala letoun schopný zajišťovat palebnou podporu
obojživelných výsadků. V roce 1968 USMC testovala Hawkerův Harrier a nalezla tak
téměř přesně to co hledala. Harrier začala vyrábět v licenci firma McDonnell
Douglas a v Británii převzalo výrobu sdružení British Aerospace, jehož součástí
se Hawker Siddeley stal.
První let AV-8A se uskutečnil 20.listopadu 1971 a USMC dostala první stroje v
lednu 1971. Všech 110 objednaných letounů (z toho 8 ve cvičné verzi TAV-8A) bylo
vyrobeno v britském Dunsfoldu.
Od GR Mk.3 se AV-8A lišil radiostanicí, schopností odpalovat PLŘS Sidewinder, typem
vystřelovací sedačky a piloti měli přilbové zaměřovače. Výzbroj tvořily dva 30
mm kanóny Aden po 150 nábojích na vnějších podtrupových závěsnících a dalších
až 2 268 kg výzbroje zavěšených na 1 podtrupovém a 4 podkřídlových
závěsnících.
V letech 1979-1984 bylo v USA za pomoci BAe přestavěno 61 dosud přežívajícich AV-8A
na standard AV-8C s výkonnějším motorem, modernější elektronikou,
prodlouženou životností draku, vylepšenými prostředky na zvýšení vztlaku,
rozptylovačem rušících částic a dalšími úpravami.
Španělské námořnictvo koupilo od USA 11 AV-8S ve Španělsku označovaných jako VA-1 Matador podobných AV-8A, ale s dalším elektronickým vybavením. Do služby nastoupily v roce 1976. Později byly přestavěny na standard AV-8B.
AV-8S
Úpravou Mk.3 pro provoz na letadlových lodích třídy "Invincible" vznikla
verze Sea Harrier FRS Mk.1. Aby se zkrátila rozjezdová dráha letounu a zvýšila
vzletová hmotnost (více výzbroje a paliva), je vzletová paluba zakončena startovací
rampou o sklonu 13°.
Označení FRS znamená Fighting-Recconnaissance-Strike = stíhací-průzkumný-úderný.
Zrodil se v zemi, jejíž oficiální politika zněla: "Royal Navy nesmí mít už
žádné bojové letouny, leda vrtulníky". Dokonce i letadlové lodě se musely
nazývat "křižníky s průběžnou palubou", aby se nevyslovovalo zakázané
slovo "letadlová loď".
Prototyp Sea Harrieru vzlétl po třech letech vývoje 20.srpna 1978 a do služby
nastoupil v červnu 1979.
Určením letounu je vybojování nadvlády ve vzduchu, ochrana uskupení hladinových
plavidel před letectvem protivníka, doprovodné úkoly a průzkum. Druhotně pak
ničení pozemních nebo námořních cílů na kratší vzdálenosti.
Od verze GR Mk.3 se liší většími ocasními plochami, zcela novou rozměrnější
přídí s víceúčelovým radarem Blue Fox, vyvýšeným pilotním prostorem pro lepší
výhled do zadní polosféry a odlišným navigačním a útočným systémem
přizpůsobeným pro působení z palub letadlových lodí. Pilot má k dispozici HUD a
další MFD (multifunkční displej) na palubní desce. Letoun může být vybaven
nástavcem pro tankování za letu. Příď letounu je sklopná na levou stranu.
Na ochranu před mořskou slanou vodou způsobující korozi se místo hořčíkových
slitin v konstrukci použilo slitin hliníkových.
Letoun je vyzbrojen dvěma 30 mm kanóny Aden po 150 nábojích na vnějších
podtrupových závěsnících a na 1 centrálním podtrupovém a 4 podkřídelních
závěsnících může nést další výzbroj do celkové hmotnosti 3 630 kg. Proti
námořním cílům letoun může odpalovat protilodní ŘS Sea Eagle nebo Harpoon. Na
vnitřní podkřídlové závěsníky lze umístit dvě přídavné palivové nádrže o
objemu po 455 nebo 865 l.
Během Britsko Argentinské války o Falklandy v roce 1982 byly letouny upraveny pro
nesení ŘS Sidewinder na obranu před letouny protivníka. Války se účastnilo 28
strojů z 32 které mělo Royal Navy k dispozici. Letadla podnikala až šest bojových
letů denně, za extrémně špatného počasí, v noci a často i za krupobití. Devět
strojů bylo ztraceno z důvodů nehody a dva sestřelila nepřátelská palba ze země.
Harriery sestřelily 24 argentinských letadel raketami AIM-9L Sidewinder a 7 kanóny.
Proti pozemním cílům se používaly především 454 kg bomby, laserem naváděné
bomby Paveway a tříštivé pumy BL.755.
V roce 1978 Indie objednala 24 kusů Sea Harriera. Toto provedení pro indické námořnictvo dostalo označení FRS Mk.51. Od verze FRS.1 se liší jen nepatrně. Místo PLŘS Sidewinder používá francouzské Matra Magic. První let provedl John Farley 6.srpna 1982. Dodávka do Indie se uskutečnila v prosinci 1983 a předtím prošli indičtí piloti výcvikem na základně v Yeoviltonu.
V roce 1985 obdržela BAe instrukce pro vývoj verze FRS Mk.2 později přeznačené na
FA 2. První prototyp upravený z verze FRS Mk.1 vzlétl 19.září 1988. První
FRS Mk.2 upravený z verze FRS Mk.1 byl dodán v dubnu 1992 a první sériový Sea Harrier
FA2 v říjnu 1995.
Tato verze je navržená se schopností zaútočit na cíle za viditelným horizontem a to
včetně cílů v nižší letové hladině než letí Sea Harrier. K tomu má nový
výkonnější radar Blue Vixen a modernější řízené střely AIM-120A AMRAAM a vysoce
výkonné ofenzivní a defenzivní elektronické systémy. Kromě toho má revidovaný
pilotní prostor s řízením HOTAS a nepatrně zvětšené křídlo, které je teď
vyrobeno z jednoho kusu. Od verze FRS.1 se na první pohled liší přídí zvonovitého
tvaru.
Nemá pevnou kanónovou výzbroj. Na vnějších podtrupových závěsnících může
nést dva kanónové kntejnery s novým 25 mm kanónem Aden a 130 náboji. Letoun je
schopen nést i jadernou pumu WE 117. Maximální únosnost letounu je 3 630 kg.
V roce 1975 ztratila britská vláda o další spolupráci na vývoji Harrieru zájem.
Proto MDD samostatně podle požadavků USMC vyvinunl novou verzi Harrieru. USMC
požadovaly letoun pro okamžitou přímou podporu vyloďujícím se jednotkám se
základnou co možná nejblíže prostoru bojové akce a se schopností operovat z řady
výsadkových plavidel nebo jiných základen. Protože RAF ale měla o další vývoj
letounu zájem rozhodla se Británie nakonec podílet 40% na vývoji a výrobě nové
verze. Tento podíl platí pouze pro dodávky do USA a Velké Británie. Na exportních
zakázkách se podílí britský průmysl pouze 25%. Z v roce 1981 obnovené spolupráce
vznikl nástupce stroje AV-8A a Harrier GR.3 Nový letoun dostal označení AV-8B Harrier
II pro US Marine Corps a Harrier GR.Mk 5 pro RAF.
Letoun je určen k ničení pozemních cílů, přehrazování bojiště a průzkum.
Oproti AV-8A má jiný tvar přídě, větší dolet a dvakrát větší nosnost. To bylo
umožněno především překonstruováním křídla, které je nyní celé postaveno z
kompozitu. Ten je nejen zvláště pevný a odolává lépe únavě než kov, ale je i
korozivzdorný. Na křídlo přibyly další dva závěsníky (celkem 6 podkřídlových a
3 podtrupové) a byl prodloužen trup. Křídlo je vybaveno novými vztlakovými klapkami.
Byly zdokonaleny trysky a kvůli výkonnějšímu motoru byly zvětšeny vstupy vzduchu.
První sériové stroje poháněl motor F402-RR-406A (Pegasus 11-21) o tahu 92 kN. Od
prosince 1990 dostávaly letouny motor F402-RR-408 (Pegasus 11-61). Díky úpravám
křídla se o 50% zvětšil objem vnitřních nádrží. Křídlo má také protažený
přechod náběžné hrany do trupu (LERX - Leading Edge Root eXtension) zlepšující
obratnost letounu. Všechny tyto úpravy udělaly z Harrieru letoun, který je schopen
operovat s užitečným zatížením a doletem jako většina konvenčních útočných
letadel.
Letoun je vybaven novým autopilotem, se kterým se v roce 1983 podařilo první
automatické kolmé přistání.
Do přídě byl zabudován systém ARBS (Angle Rate Bombing System) s TV kamerou pro
sledování cílů a laserovým zaměřovačem a ozařovačem cílů. ARBS umožňuje v
součinnosti s palubním počítačem přesný odhoz pum a ničení i bodových cílů.
Letoun nemá pevnou kanónovou výzbroj. Na podtrupové závěsníky se zavěšují
kanónová pouzdra. Americké AV-8B jsou vyzbrojeny pětihlavňovým 25 mm kanónem
GAU-12/U. V levém kontejneru je kanón a v pravém zásobník s 300 náboji a optickým
zaměřovacím systémem LCOSS. Britské GR Mk.5 jsou vyzbrojeny dvěma jednohlavňovými
25 mm kanóny Aden se 100 náboji. Pokud nejsou kanóny podvěšeny, montují se na jejich
místo speciální štíty, které spolu se speciální klapkou, která se mezi nimi
vyklápí, usměrňují výtokové plyny při viseni letounu v blízkosti země.
Štíty a klapka pro zvýšení vztlaku
K další možné výzbroji letounu patří PLŘS AIM-9 Sidewinder, AIM-120 AMRAAM,
protizemní AGM-65 Mawerick, až 16 pum po 250 kg nebo 10 laserem naváděných pum
Paveway, naváděné či neřízené pumy, kontejnerové pumy, kazetové pumy, napalmové
raketnice, odhazovatelné nádrže nebo kontejnery ECM.
Ke standardní výbavě letounu patří zařízení pro doplňování paliva za letu. Jeho
hubice je umístěna na horní straně levého vstupu vzduchu.
Po úspěšných letových zkouškách dvou YAV-8B ukončených v dubnu 1979 (YAV-8B
vznikly úpravou AV-8A), byly zahájeny práce na předsériových AV-8B. První AV-8B
vzlétl 9.listopadu 1981 a první sériový kus 29.srpna 1983. První operační
letka AV-8B, VMA-331 byla zařazena do služby na MCAS Cherry Point v Severní Karolině v
lednu 1985 a počáteční operační schopnosti dosáhla v srpnu téhož roku.
GR Mk.5 se od americké verze liší úpravami nezbytnými pro operační nasazení v
Evropě - let nízko nad terénem vysokou rychlostí při nepředvídatelném počasí. Je
vybaven systémem zobrazení pohyblivé mapy, má dva další závěsníky pro PLŘS
Sidewinder na vlastní obranu, FLIR a zesílený kryt kabiny pro snížení rizika při
kolizi s ptákem. prototyp GR.5 vzlétl 30.dubna 1985 a do služby byl zařazen v
listopadu 1988.
Subverze GR Mk.5A není vybavena zařízením FLIR.
McDonnell Douglas dodává Harrier II i španělskému námořnictvu. Tato verze je
označována jako EAV-8B Harrier II a ve Španělsku VA.2 MATADOR II. První
let letounu tohoto provedení se uskutečnil v září 1987 a do služby byl
zařazen v říjnu 1987. V květnu 2000 byla uzavřena smlouva, podle níž má být do
konce roku 2003 modernizováno devět EAV-8B na standard verze Harrier II Plus. V rámci
této modernizace dostanou španělské Harriery nové motory, radiolokátor AN/APG-65 a
IČ zaměřovací systém.
86 AV-8B se zúčastnilo války v Perském zálivu (1991), kde ničily pozemní cíle. Během 42 dnů nasazení v Operaci Pouštní bouře uskutečnily 3 380 bojových letů, při nich nalétaly 4 112 bojových hodin a spotřebovaly přes 3 000 tun výzbroje s úspěšností vyšší než 90 procent.
Později vyráběné stroje AV-8B/GR Mk.5 (od 197. kusu) se doplňují na zlepšenou
útočnou verzi AV-8B Harrier II Night Attack / Harrier GR Mk.7, se zařízením FLIR na
přídi pro noční bojové akce, a silnějším motorem Rolls-Royce Pegasus F402-RR-408.
V prosklené špičce trupu zůstal zachován systém vyhledávání a automatického
sledování cílů s laserovým dálkoměrem a TV kamerou. Pilot má k dispozici HUD,
displej zobrazující pohyblivou mapu a brýle pro noční vidění.
Kanónovou výzbroj tvoří opět kanónové kontejnery s 25 mm kanóny a zásobou 100
nábojů na hlaveň zavěšované na podtrupové závěsníky. Kadence kanónů je
1650-1850 výstřelů za minutu. Na devět závěsných bodů lze podvěsit pumovou
(kontejnerové, klasické, laserem naváděné) nebo raketovou (neřízené a řízené
střely) výzbroj, průzkumné kontejnery nebo palivové nádrže. Mezi použitelné
řízené střely patří PLŘS AIM-9L Sidewinder, protiradiolokoační ŘS ALARM a
vyvíjené PLŘS ASRAAM a protitanková Brimstone.
Vnitřní palivová nádrž má objem 4163 litrů. Je možné podvěsit až čtyři
přídavné nádrže po 1135 litrech. Do letounu lze zamontovat zařízení pro
doplňování paliva za letu. Jeho hubice je umístěna na horní straně levého vstupu
vzduchu.
První let se uskutečnil 26.června 1987 a do služby nastoupil v září 1989.
Britské GR.7 mají oproti americkým strojům na spodní straně přídě navíc dvě
antény systému REB a jeden pár podkřídlových závěsníků navíc. Na verzi GR.7
jsou postupně konvertovány všechny GR.5.
První sériový stroj vzlétl 29.listopadu 1989 a do služby nastoupil v červenci
1990.
Prvním bojovým nasazením britských GR.7 bylo nasazení v rámci operace Warden - dohlížení na dodržování bezletové zóny nad Írákem. V této operaci se Harriery poprvé objevily v nové světle šedé kamufláži, která nahradila původní tmavě zelené zbarvení. V současné době je na Harriery GR.Mk 7 aplikována kamufláž všech ploch jiným tmavším odstínem šedé barvy.
22.září 1992 vzlétl v St.Louis prototyp další verze AV-8B Harrier II Plus. Je
přímo odozen z verze Night Attack. Má o 0,43 m prodlouženou příď, ve které je
místo systému ARBS instalován v boji vyzkoušený radar AN/APG-65. To rozšiřuje
možnosti využití Harrieru. Určením nové verze je ničení pozemních a hladinových
cílů, přehrazování bojiště, průzkum, ale i vzdušný boj za každého počasí i v
noci.
Nemá pevnou kanónovou výzbroj. Výzbroj do celkové hmotnosti 5 350 kg je možno
zavěsit na 11 závěsníků. Letoun je schopen použít moderní zbraně jako například
střely AMRAAM (Advanced Medium Range Air-to-Air Missile), přesně naváděnou munici a
protilodní střely HARPOON nebo Sea Eagle.
Je stejně jako Harrier II Night Attack vybaven motorem Rolls-Royce Pegasus F402-RR-408.
Má zvětšené přechody náběžné hrany do trupu.
Do služby byl Harrier II Plus zařazen od září 1993.
Harrier II Plus byl vyvinut ve spolupráci tří zemí: USA, Španělska a Itálie. V USA
létá 27 letounů u USMC, italské námořnictvo jich využívá 16 a španělské 8.
USMC nechává upravit 72 letounů Harrier II na verzi Plus. První takto upravené stroje
byly dodány v lednu 1996.
| Španělský VAE-1 (TAV-8A) |
Je dvojmístné cvičné provedení pro Sea Harrier FRS Mk.1. V roce 1978 Indie objednala
4 dvojmístné stroje pro výcvik budoucích pilotů svých Sea Harrier FRS Mk.51. Toto
provedení bez radaru dostalo označení T Mk.60.
| Velká Británie - Royal Air Force, Royal Navy | GR.3, T.2, FRS.1, FRS.2, GR.5, GR.7, T10 |
|---|---|
| USA - US Marine Corps | AV-8A, TAV-8A, AV-8B všechny varianty, TAV-8B |
| Indie | Sea Harrier |
| Itálie | Harrier II, Harrier II Plus, TAV-8B |
| Španělsko - námořnictvo | AV-8A, TAV-8A, EAV-8B Harrier II, Harrier II Plus |
| Thajsko | koupilo vyřazené španělské EAV-8A |
| P.1127 | GR.1A | GR.3 | AV-8A | FRS.1 | FA2 | AV-8B | GR.7 | II Plus | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Tah motoru [kN] | 48,93 | 84,43 | 95,6 | 95,6 | 95,6 | 95,6 | 105,8 | 96,75 | 105,8 |
| Délka [m] | 12,55 | 13,87 | 14,38 | 13,92 | 14,50 | 14,16 | 14,12 | 14,36 | 14,55 |
| Rozpětí [m] | 7,42 | 7,70 | 7,70 | 7,70 | 7,70 | 7,70 | 9,25 | 9,25 | 9,25 |
| Výška [m] | ? | 3,43 | 3,43 | 3,43 | 3,71 | 3,71 | 3,56 | 3,55 | 3,55 |
| Prázdná hmotnost [kg] | ? | 5 533 | 5 579 | 5 579 | 5 537 | 6 616 | 5 936 | 6 350 | 6 790 |
| Max.hmotnost [kg] pro svislý vzlet |
? | ? | ? | ? | ? | 7 992 | 8 702 | 9 300 | 9 413 |
| Max.hmotnost [kg] | 7 031 | 11 340 | 11 430 | 11 340 | 11 880 | 11 880 | 13 494 | 14 061 | 14 061 |
| Max.rychlost [km/hod] | 1 166 | 1 185 | 1 186 | 1 191 | 1 200 | 1 185 | 1 083 | 1 065 | 1 200 |
| Dostup [m] | ? | 15 000 | 15 240 | 15 602 | 15 545 | 15 545 | 15 240 | 15 240 | 15 240 |
| Max.dolet [km] | ? | 3 700 | 3 300 | 3 766 | 1 480 | ? | 3 900 | 3 885 | 3 300 |
| Nosnosti závěsníků [kg] (číslováno směrem od trupu) |
|||||||||
| P.1127 | GR.1A | GR.3 | AV-8A | FRS.1 | FA2 | AV-8B | GR.7 | II Plus | |
| Ccentrální podtrupový | - | ? | 907 | ? | ? | 907 | 454 | 454 | ? |
| 1. podkřídlový | - | ? | 295 | ? | ? | 907 | 907 | 907 | ? |
| 2. podkřídlový | - | ? | 100 | ? | ? | 295 | 454 | 86 | ? |
| 3. podkřídlový | - | - | - | - | - | - | 286 | 907 | ? |
| 4. podkřídlový | - | - | - | - | - | - | - | 381 | ? |
Zdroje:
Copyright © All Rights Reserved
