V roce 1923 emigroval do SSSR Robert L. Bartini (1897-1974), italský komunista a letecký konstruktér. Až do své smrti pak pracoval pro Sověty (z jeho známých prací je možno uvést např. lehký hydroplán se zaplášťovanou vrtulí). Podstatně méně známou skutečností je ovšem fakt, že Bartini byl i vynikající odborník v oblasti teoretické fyziky, zejména co se týká problematiky elektromagnetismu.

Je nade vší pochybnost potvrzeno, že Sověti od počátku 30. let pracovali na projektu neviditelného letadla a v roce 1935 proběhly dokonce testy. Řada současných ruských badatelů tak došla k názoru, že Bartini zkonstruoval zařízení vyvíjející elektromagnetické pole, které ohýbá veškeré elektromagnetické vlny (respektive částice) tak, že v podstatě "obtékají" dané těleso, neodrážejí se a dělají tak objekt zcela nezachytitelný, ať už optickými nebo jinými přístroji na principu elektromagnetického vlnění.

Této domněnce nahrává jeden velice zajímavý údaj. Projekt z 30. let prý skončil pro problémy s pohonem. V ruských dokumentech se vyskytuje slovo "ENERGIJA" (pochopitelně jde přepis z azbuky). To sice znamená i "pohon" (a v daném kontextu by byl takový překlad logický), ale samozřejmě především "energie". Slovo "ENERGIJA" se totiž zřejmě nevztahovalo k pohonu (tj. k motoru, vrtuli apod.), ale k onomu Bartiniho vynálezu - jestliže šlo o cívku či podobné zařízení, musíme pro vytvoření takového elektromagnetického pole předpokládat enormní spotřebu energie. V 30. letech odpovídající zdroj buďto neexistoval, nebo jej z nějakého důvodu nebylo možné umístit do letadla.

V každém případě není známo nic o tom, zda projekt sovětského neviditelného letadla vůbec skončil. V současné době teoreticky neexistuje žádná překážka na cestě k jeho vytvoření. Zdrojem vyvíjejícím dostatečné množství energie pro popsané elektromagnetické pole je s největší pravděpodobností malý jaderný reaktor (nyní existují reaktory s velikostí řádově v desítkách centimetrů). Což nás jen tak mimochodem přivádí k dalšímu supertajnému sovětskému letadlu, a to ke stroji s jaderným pohonem, který byl zkoušen počátkem 50. let. Teplo jaderné reakce měnilo vodu v páru, která roztáčela turbínu, a ta poháněla přes reduktor vrtuli. To je v zásadě vše, co je o něm známo, ale jen to potvrzuje, že sovětští (resp. ruští) vědci mají velké zkušenosti s jadernými technologiemi v leteckém výzkumu, zatímco Američané se dostali jen k tomu, že v rámci projektu X-6 umístili na palubu bombardéru Convair NB-36H Peacemaker jaderný reaktor, který však nepoháněl zhola nic.