Švédské námořní síly

NAVIGACE

Švédské ponorky

připravil ing. Radek Valkovič

Švédsko vyrábí jedny z nejlepších diesel-elektrických ponorek světa a dělá to už hodně dlouho.
Po skončení Druhé světové války bylo Švédsko dominantní silou na Baltu, ale díky masivnímu zbrojení se Sovětský Svaz rychle stal hrozbou. Vzhledem k dobrým válečným zkušenostem Finska s nasazením ponorek proti mnohem silnější sovětské flotile si Švédsko po celou dobu studené války udržovalo velmi silnou ponorkovou flotilu.

První poválečná třída Hajen patřila mezi ponorky střední velikosti ideální pro operace v mělkých vodách Baltu. Plně využívaly zkušeností s moderními německými válečnými ponorkami, které se při skončení války dostaly do Švédska, včetně ponorky U-3503 patřící k nejmodernějšímu Typu XXI. Bylo postaveno 6 ponorek třídy Hajen o standardním výtlaku 720 t, plném na hladině 785 t a pod ní 900 t. Ponorky 65,8 m dlouhé byly vybaveny šnorchlem a nesly výzbroj 4 příďových torpédometů ráže 533 mm, pro které bylo v ponorce 8 torpéd. Místo torpéd se daly naložit miny, posádku tvořilo 44 mužů. Elektromotory ASEA a diesely Pielstick umožňovaly dosáhnout rychlosti 16 uzlů na hladině i pod ní. Tyto ponorky odpovídaly světové úrovni 50. let, stavěny byly od roku 1953 a 1955. Do služby vstoupily v letech 1957 až 1960 a jen s malými úpravami úspěšně sloužily až do 1. července 1980, kdy byly vyřazeny.

V polovině 50. let začal vývoj další třídy ponorek, stavba šesti lodí třídy Draken probíhala od roku 1957. Ponorky měly jen jeden šroub a záďová kormidla do kříže. Ponorky dlouhé 69,3 m měly standardní výtlak 770 t, plný 835 t na hladině a 1110 t pod hladinou, pro 4 torpédomety nesly 12 torpéd ráže 533 mm nebo miny: Počet členů posádky klesl na 36 osob. Do služby vstupovaly v letech 1960-61, v letech 1970-71 prošly modernizací.
Po bezproblémové službě byly dvě vyřazeny v roce 1981, zbývající sloužily až do roku 1988, kdy už sloužily ponorky třídy Västergötland. Skutečným převratem byla v 60. letech třída Sjöormen.

Sjöormen (Typ A12)

Při konstrukci této třídy ponorek se využilo provozních zkušeností a výsledků výzkumných projektů, inspirací se stala i americká experimentální ponorka Albacore. Důsledným uplatněním všech poznatků tak vznikly ponorky, které v té době neměly obdoby. Původně se projekt označoval jako Typ 11B, později přeznačen na Typ 12. Přestože měly větší výtlak než předchozí třídy, byly mnohem obratnější a díky automatizaci měly menší posádku 23 osob.

Dokonalá hydrodynamika kapkovitého trupu o poměru délky k šířce 8:1, výkonný elektromotor a kvalitní akumulátory zajišťovaly vysokou podhladinovou rychlost. Kormidla ve tvaru X na zádi, z nichž každé se řídilo samostatně, zajišťovala obratnost neporovnatelnou s žádnou jinou tehdejší ponorkou.

Hlavní výzbroj tvořily čtyři torpédomety ráže 533 mm s celkem 8 švédskými protilodními drátem řízenými pasivními torpédy Bofors Typ 613, při rychlosti 45 uzlů mají dosah 20 km a hlavice váží 240 kg. Ponorky byly vybaveny speciálními torpédomety, které hlučně nevystřelují torpéda stlačeným vzduchem (jako u jiných ponorek), ale po zaplavení je nechají potichu vyplout. To výrazně zvyšuje šanci ponorky na únik po útoku, tento typ torpédometů se proto používá i na všech následujících ponorkách Švédska. Protiponorkovou výzbroj zajišťovaly dva torpédomety ráže 400 mm pro 4 torpéda, drátem řízená aktivní/pasivní Typ 431 nebo 451, při rychlosti 25 uzlů mají dosah 20 km a 45 kg kumulativní hlavici.

Tlakový trup z kvalitní oceli má dvě paluby a výrazně k přídi posunutou mohutnou věž s hloubkovými kormidly. Čtyři diesel-generátory Heremora-Pielstick V12A2 o výkonu 2100 hp zajišťují rychlost 15 uzlů na hladině a rychlé dobíjení baterií, elektromotor ASEA o výkonu 1200 hp nebo 2100 hp umožňuje dosáhnout rychlosti 20 uzlů pod hladinou. Výkon elektromotoru udávaný ve všech zdrojích se ale zdá příliš malý pro dosažení rychlosti 20 uzlů, pro takto velkou ponorku by se měl pohybovat v hodnotách nad 3000 hp, stejný problém je i u všech následujících švédských ponorek. Osobně se domnívám, že elektromotory mají větší výkon než je zveřejněno. Ostatní možnosti - nižší rychlost ponorky nebo poloviční hydrodynamický odpor oproti konkurenci - nejsou pravděpodobné.

Zásoby umožňují samostatné nasazení po dobu 21 dnů. Hloubka ponoru 150 m plně postačovala pro nasazení v mělkém Baltu. Stavba byla schválena v roce 1961. V loděnicích Kockums AB v Malmö bylo od roku 1965 postaveno celkem 5 ponorek této třídy, první Sjöormen (Mořský had) do služby vstoupila 31. července 1967 (25. ledna 1967), poslední pátá ponorka Sjöhästen vstoupila do služby 15. září 1969.

Přísná exportní omezení a politika neutrálního Švédska zabránila prodeji dalších ponorek zahraničním zájemcům, v souboji o uvolněné místo na trhu zvítězili většinou Němci se svými ponorkami Typ 209.

V letech 1984-85 prošla třída Sjöormen modernizací, při které všechny čluny dostaly moderní bojový informační systém Ericsson IBS-A17 a sonarový komplet Krupp-Atlas CSU-3-2. Sjölejönet a Sjöhunden byly začátkem 90. let vybaveny vlečným sonarem Plessey-Hydra.

Po skončení Studené války začalo Švédsko stejně jako ostatní země výrazně snižovat vojenské rozpočty a počty zbraní, ponorky třídy Sjöormen se tak staly přebytečné. Po jednání se podařilo sehnat kupce, stal se jím Singapur, který chtěl vytvořit ponorkovou flotilu. Pro výcvik posádek byla v roce 1995 objednána jedna ponorka třídy Sjöormen. V roce 1997 byly objednány další tři ponorky, celý program nese jméno Projekt Riken. Po důkladné opravě, úpravě pro službu v podstatně teplejších vodách a modernizaci střeleckého a řídícího systému byly do výzbroje Singapuru zařazeny 4 ponorky. První byla RSS Challenger (ex Sjöbjörnen), po které se třída nazývá, procházela opravou v letech 1996-97, znovu spuštěna na vodu byla 26. září 1997, sloužila ke zkouškám a výcviku ve Švédsku. Do služby v Singapuru jako první vstoupila 22. července 2000 RSS Conqueror (Sjölejönet), v roce 2002 Chieftain (Sjöormen) a v roce 2004 vstoupil RSS Centurion (Sjöhunden) a připlul i Challenger (Sjöbjörnen). Sjöhästen nebyl Singapurem zakoupen, bude rozebrán na náhradní díly pro sloužící ponorky, počet členů posádky se teď udává na 28. I když se jedná o staré ponorky, díky vysoké kvalitě a provedeným modernizacím mohou ještě léta sloužit, vše bude záviset na dalších plánech Singapurského námořnictva.

Jméno	Položení kýlu	Spuštění	Dokončení
Sjöormen (Chieftain)	1965	25.1.1967	31.7.1967
Sjölejönet (Conqueror)	1966	29.6.1967	16.12.1968
Sjöbjörnen (Challenger)	1967	6.8.1968	28.2.1969
Sjöhunden (Centurion)	1966	21.3.1968	25.6.1969
Sjöhästen	1966	9.1.1968	15.9.1969

Výtlak: 1130 t na hladině, 1400 t pod hladinou.
Rozměry: Délka 50,5 m, šířka 6,1 m, ponor 5,1 m.
Pohon: čtyři diesely Heremora-Pielstick V12A2 o 2100 hp, elektromotor ASEA o 2200 hp. Pětilistá vrtule, rychlost 15 / 20 uzlů.
Vybavení: sonarový komplet Krupp-Atlas CSU-3-2 (aktivní střelecký sonar a pasivní sonar).
Výzbroj: torpédomety 4 x 533 mm, 2 x 400 mm, 8 a 4 torpéda.
Posádka: 23 osob, 28.

Näcken (Typ A14)

V roce 1972 byly objednány další tři ponorky jako nástupce třídy Hajen. Kontrakt byl podepsán v březnu 1973, ponorky se stavěly v loděnici Kockums v Malmö. Stavba dvou začala ještě v roce 1973, třetí v roce 1974, spuštění na vodu proběhlo mezi dubnem 1978 a srpnem 1979. Do služby ponorky vstoupily mezi dubnem 1980 a červnem 1981.

Typ A14 vycházel z třídy Sjöormen, byl ale menší, počet členů posádky byl 24 (19 námořníků a 5 důstojníků), podle Válečných lodí 7 jen celkem 19. Výzbroj byla posílena, tvoří ji 6 torpédometů ráže 533 mm s celkem 8 protilodními torpédy. Protiponorkovou výzbroj tvoří 2 torpédomety ráže 400 mm pro 4 protiponorková torpéda. Výkonná protiponorková torpéda ráže 533 mm Švédsko po celou dobu studené války nepoužívalo, na Baltu totiž operovaly vždy jen sovětské dieselové ponorky, takže protiponorková 400 mm torpéda stačila.

Věž posunutá do středu trupu byla vybavena periskopy Kollmorgen Typ 76 z USA, bojový data systém byl domácí Saab NEDPS. Trup je charakteristický hranatou nástavbou nad tlakovým trupem s balastními nádržemi a pomocnými systémy, trup je užší a kratší než u třídy Sjöormen, povrch je pokryt anechotickým materiálem - pěnová guma pro snížení sonarového odrazu.

Radar je jen navigační typu Terma, sonarový komplet je typu Krupp-Atlas CSU-83 (obsahuje středofrekvenční sonar Thomson Sintra). Pohon tvoří pouze jeden diesel MTU 16V652 MB o výkonu 1730 hp (1,27 MW), generátor je typu Jeumont-Schneider a elektromotor ASEA má výkon 1800 hp (1,32 MW), Válečné lodě 7 uvádí 1800 / 1500 hp. Operační hloubka ponoru je 150 m, v nouzi je možné údajně dosáhnout až 300 m.

V roce 1987 začala přestavba ponorky Näcken, tlakový trup byl rozříznut za věží na dvě poloviny, vložen byl kompletně vybavený trupový úsek o délce 8 m, který obsahuje dva systémy AIP (Air Independent Propulsion - na vzduchu nezávislý pohon) s motory Stirling V4-275 o výkonu po 102 hp (75 kW). Zdrojem tepla pro motor je spalování nafty, okysličovadlem je kyslík uskladněný ve dvou kryogenních nádržích. Zásoba umožňuje ponorce plout 14 dní pod hladinou bez nutnosti doplňování kyslíku a dobíjení akumulátorů dieselovými motory, což je hlavní slabina konvenčních dieselových ponorek. Čtyřválcový Stirling pracuje při vysokém tlaku, pracovním plynem ve válcích je hélium, možná ve směsi s dusíkem. Výfukové plyny jsou vypouštěny do moře, kde se rozptýlí, systém se Švédům podařilo dokonale odhlučnit.

Näcken byla spuštěna na vodu 6. září 1988 a zkoušky začaly 23.11. Do služby vstoupila 11. dubna 1989 jako první operační diesel-elektrická ponorka světa s AIP systémem. Začátkem 90. let byly modernizovány sonary a vybavení u celé této třídy. Bojový informační systém byl vyměněn za modernější typ Ericsson IPS-17.

Další snižování rozpočtu koncem 90. let si vyžádalo vyřazení těchto ponorek ze služby. Näcken byla pod jménem Kronborg pronajata dánskému námořnictvu, Dánsko plánovalo nákup nových ponorek ve spolupráci se Švédskem a Norskem - Projekt Viking. Ponorka sloužila v Norsku od roku 2001 do roku 2004, kdy Dánsko z úsporných důvodů zrušilo svou ponorkovou flotilu a Näcken vrátilo. Švédsko se patrně snažilo tyto ponorky prodat zahraničním zájemcům, žádný obchod se ale neuskutečnil.

Jméno	Položení kýlu	Spuštění	Dokončení
Näcken	1973	17.4.1978	25.4.1980
Neptun	9.1973	6.12.1978	5.12.1980
Najad	3.1974	13.8.1979	26.6.1981

Výtlak 980 t standard, 1030 t na hladině, 1125 t ponořená, Näcken po přestavbě 1300 t.
Rozměry: délka 49,5 m, Näcken 57,5 m, šířka 5,7 a ponor 5,5 m.
Pohon: diesel o 1730 hp, elektromotor o 1800 hp, rychlost 10/20 uzlů.
Vybavení: sonarový komplet Krupp-Atlas CSU-83, navigační radar Terma, bojový systém Saab NEDPS, později Ericsson IPS-17.
Výzbroj: 6 x 533 mm (8 torpéd), 2 x 400 mm (4 torpéda), miny.
Posádka: 19 nebo 24 osob (5 důstojníků).

Västergötland (Typ A17)

Tato třída ponorek představuje náhradu za třídu Draken, vývoj začal už v roce 1978, kontrakt podepsán 8. prosince 1981. Čtyři ponorky byly stavěny v Malmö od roku 1983, dokončeny v letech 1987 až 1990.

Mohutnou výzbroj tvoří 6 torpédometů ráže 533 mm a 3 ráže 400 mm. Počet vezených torpéd vzrostl na 12 ráže 533 a 6 ráže 400 mm. Původně zvažované vybavení ponorek protilodními raketami Exocet nebo Harpoon bylo zamítnuto jako příliš drahé a neefektivní pro podmínky Baltu. Od roku 2000 jsou ve výzbroji nová drátem řízená aktivní/pasivní torpéda Typ 62 ráže 533 mm, která dosahují vyšší rychlosti a mají s 250 kg hlavicí dosah až 50 km, Saab je vyvinul pod názvem Torpedo 2000.

Novinkou je vybavení ponorek vnějším zásobníkem pro dalších 22 min. Vyhledávací periskop je typu Pilkington Optronics CK 38, integrovaný bojový informační systém a systém řízení palby je typu Ericsson IPS-17, sonarový komplet je Krupp-Atlas CSU-83.

Výtlakem ani rozměry se příliš neliší od předchozí třídy, použití kvalitní oceli vedlo ke zvýšení operační hloubky ponoru až na 300 m. Přední a zadní sekci stavěly v Karlskroně, stavba centrální sekce a konečná montáž probíhala v Malmö. Pohonný systém zahrnuje dva diesely Hedemora V12A/15 Ub o celkovém výkonu 2160 hp, dva generátory Jeumont-Schneider, elektromotor ASEA má údajně 1800 hp. Trup je opět pokryt anechotickým materiálem pro snížení sonarového odrazu.

Po vstupu do služby spolehlivě sloužily celá 90. léta.
Vzhledem k dalším škrtům švédského vojenského rozpočtu v 90. letech bylo rozhodnuto o vyřazení prvních dvou ponorek této třídy a zároveň o modernizaci a přestavbě novější dvojice. Södermanland a Östergötland tak zůstávají ve službě, při přestavbě v letech 2003 až 2004 byly vybaveny systémem AIP, modernější elektronikou a tak se dostaly na úroveň ponorek třídy Gotland, patří tak mezi nejlepší diesel-elektrické ponorky světa. Při přestavbě byla vložena trupová sekce o délce 12 m se Stirlingovými motory a nádržemi s tekutým kyslíkem. Ponorka tak může zůstat ponořená a plout rychlostí 4-5 uzlů asi 14 dní. Systém se Stirlingovými motory má oproti německému systému s kyslíko-vodíkovými palivovými články několik významných výhod. Používá naftu jako palivo, zatímco nádrže na kapalný vodík u palivových článků jsou rozměrné, vodík se při -255°C extrémně špatně skladuje. Vodíkové články jsou naprosto bezhlučné a zplodinou je čistá voda, ale Stirlingovy motory obecně jsou tišší, ve švédských ponorkách jsou důkladně odhlučněné a celý systém je vyladěný a vyzkoušený. Doplňování tekutého kyslíku je mnohem jednodušší než vodíku, celkově je švédský systém stejně výkonný při snazším provozu a výrazně nižších nákladech.

Úpravy ponorek skončily v červenci 2004, do služby vstoupily obě na podzim 2004. Ponorky sloužící ve švédském námořnictvu se teď nazývají třídou Södermanland (Typ A17S), byly také vybaveny upravenými chladícími systémy, takže nyní mohou sloužit i v mnohem teplejších a slanějších vodách při mezinárodních operacích.

O první dvojici vyřazenou ze služby projevil okamžitě zájem Singapur, který obě lodě po jednání koupil. Jedním z důvodů byl pravděpodobně kontrakt sousední Malajsie na dvě nové ponorky třídy Scorpene, uzavřený v roce 2002. Kontrakt na úpravu ponorek, jejich koupi a výcvik posádek byl singapurskými představiteli podepsán 4. listopadu 2005. Ponorky nejdřív projdou modernizací, při které budou vybaveny systémem AIP se Stirlingy ve vloženém segmentu, upraveny pro službu v tropických podmínkách a vybaveny moderními systémy. Nová jména singapurských ponorek ještě nebyla zveřejněna, po přestavbě, zkouškách a výcviku posádek mají vstoupit do služby v roce 2010. Vzhledem k životnosti ponorek nejméně 30 let budou ponorky sloužit minimálně do roku 2020.

Jméno	Položení kýlu	Spuštění	Dokončení
Västergötland	10.1.1983	17.9.1986	27.11.1987
Halsingland	1.1.1984	31.8.1987	20.10.1988
Södermanland	1985	12.4.1988	21.4.1989
Östergötland	1986	9.12.1988	10.1.1990

Výtlak: 980 t standard, 1070 t na hladině, 1140 t ponořená, po přestavbě 1500 t ponořená.
Rozměry: délka 48,5 m (60,5 m po přestavbě), šířka 6,1 a ponor 5,8 m.
Pohon: dva diesely Hedemora V12A/15 Ub po 1080 hp (2160 hp celkem), dva generátory Jeumont-Schneider, elektromotor ASEA o 1800 hp, modernizované ponorky mají ještě 2 motory V4-275R, rychlost na hladině 12, pod ní 20 uzlů.
Vybavení: sonarový komplet Krupp-Atlas CSU-83, navigační radar Terma, bojový systém Saab NEDPS, později Ericsson IPS-17.
Výzbroj: 6 x 533 mm (12 torpéd), 3 x 400 mm (6 torpéd), miny.
Posádka: 20 osob (5 důstojníků).

Gotland (Typ A19)

Nejmodernějšími ponorkami ve švédském námořnictvu jsou 3 ponorky třídy Gotland, vývoj třídy začal po několika studiích v roce 1986, v březnu 1991 byla podepsána objednávka na stavbu ponorek.

Stavba této třídy začala v roce 1992, na podzim téhož roku bylo definitivně rozhodnuto o vybavení ponorek systémem AIP se Stirlingovými motory, označení typu se změnilo na A19S. Spuštění na vodu proběhlo v letech 1995-96, do služby vstoupily v letech 1996-97.

Díky systému AIP, moderní elektronice a dokonalým systémům tlumení hluku jsou etalonem kvality pro moderní ponorky. Ponorky jsou vybaveny periskopem Kollmorgen s optronickým systémem. Je to jediné vybavení věže, které prochází tlakovým trupem. Sestava sonarů je typu Krupp-Atlas CSU90-2, zahrnuje příďový pasivní sonar, aktivní sonar a rozměrné boční antény pasivního sonaru. Navigační radar je typu Terma Scanter, pasivní radarový sledovací systém je typu Manta firmy Thales. Palubní bojový informační systém je typu 9SCS Mark 3 firmy Saabtech Vectronics, vojenské označení SESUB 940A.

Výzbroj tvoří 4 torpédomety ráže 533 a 2 ráže 400 mm, počet torpéd a min má být stejný jako u Typu A17, tedy 18 torpéd a 22 min ve vnějším zásobníku. Některé zdroje mluví o 48 minách, není jasné, zda se tím myslí jen zásobník nebo celková kapacita včetně min nesených místo torpéd (což považuji za nejpravděpodobnější), Naval-technology udává až 16 torpéd ráže 533 mm. Od roku 2000 jsou ponorky vyzbrojeny novými, drátem řízenými univerzálními torpédy Typ 62 s 250 kg hlavicí, aktivním/pasivním sonarem, rychlostí vyšší než 40 uzlů a dosahem 40 až 50 km. Ve vývoji je nová verze 400 mm torpéd Typ 43x2, která by měla být použitelná i proti lodím. Zavádí se nové miny Typ 42, které jsou vybaveny pohonem pro dálkové rozmístnění.

V listopadu 2004 obdrželo Švédsko návrh od US Navy na zapůjčení ponorky Gotland včetně posádky pro výcvik vlastních sil v protiponorkovém boji. Gotland připlul do San Diega v červnu 2005 a vstoupil do jednotky OPFOR (síly protivníka). V červnu 2006 byl na žádost US Navy kontrakt o rok prodloužen, takže nasazení skončilo až v červenci 2007.

V lednu 2006 byla se Saabem uzavřena dohoda o modernizaci systému na verzi SESUB 960, objednány jsou 4 systémy pro třídy Gotland i Södermanland. Zda bude objednán i pátý systém není zatím jasné. Třída Gotland patří mezi nejlepší na světě, srovnatelné jsou jen s německými ponorkami Typ 212/214.

Jméno	Položení kýlu	Spuštění	Dokončení
Gotland	10.10.1992	2.2.1995	1996
Uppland	14.1.1994	8.2.1996	1996
Halland	21.10.1994	27.9.1996	1997

Výtlak: (1240 t / 1494 t), 1494 t na hladině, 1599 t ponořená.
Rozměry: délka 60,6 m, šířka 6,1 a ponor 5,6 m.
Pohon: dva diesely MTU, dva motory Kockums V4-275R Stirling, dva generátory Jeumont-Schneider, elektromotor ASEA o 1800 hp, nejvyšší rychlost 11-12 uzlů na hladině, 20 uzlů pod hladinou.
Vybavení: sonarový komplet Krupp-Atlas CSU-90, navigační radar Terma, bojový systém Saab NEDPS, později Ericsson IPS-17.
Výzbroj: 4 x 533 mm (12-16? torpéd), 2 x 400 mm (4 torpéda), miny.
Posádka: 25 osob.

Další projekty švédských ponorek

V 80. letech Austrálie hledala náhradu za zastarávající třídu Oberon. V silné konkurenci německých, holandských, francouzských i jiných ponorek se objevila i švédská nabídka. Kvalita tříd Västergötland a Gotland vedla Austrálii k volbě švédského projektu Typ 471 pro vlastní námořnictvo. Přestože ponorky postavené jako třída Collins měly zpočátku problémy, po odstranění potíží jsou pýchou Australského námořnictva. Problémy byly převážně způsobeny prostým faktem, že Švédsko nikdy nestavělo ponorky s výtlakem 3500 tun a s tím souvisejícími problémy, další problémy způsobil rozpor mezi vyžadovanou nízkou cenou ponorek a kvalitou instalovaných nebo navrhovaných systémů.

Ve spolupráci s Dánskem a Norskem byl v 90. letech rozběhnut projekt Viking, Typ 24 (28), jako nástupce třídy Gotland. Po odstoupení Norska (škrty vojenského rozpočtu) se připojil Singapur, ale po odstoupení Dánska a snížení švédského rozpočtu projekt prakticky skončil. Ve firmě Kockums AB ale nadále probíhají vývojové a zkušební projekty pro další generaci ponorek. Zájem Taiwanu zastavil v 90. letech politický nátlak Číny, jednání s dalšími státy probíhají.

Švédsko se v roce 2004 stalo první zemí, která používá výhradně dieselové ponorky vybavené systémem AIP, význam těchto ponorek potvrzuje nejenom jejich rozbíhající se výroba, ale i Pentagon, který ponorky vybavené systémem AIP označuje kódem SSI (I jako Independent) namísto klasického SSK pro diesel-elektrické ponorky (a SSN pro jaderné stíhací). Přestože Švédsko v roce 2008 rozběhlo vývojový projekt pro novou třídu ponorek jako nástupce třídy Västergötland, vzhledem k mládí ponorek nebudou ještě dlouho nahrazeny.