podrobná historie
Z archivu Martina Jurečky
F-106A
O F-106A Delta Dart mnozí říkají, že je to nejkrásnější záchytný
stíhač pro každé počasí jaký kdy byl vyroben. Sloužil u US Air Force více než 28
let, což je mnohem déle než jakýkoli jiný jeho současník.
Počátek vývoje F-102 sahá do roku 1949, kdy USAF požadovalo nadzvukový
záchytný stíhač, který by se mohl postavit sovětským mezikontinentálním
proudovým bombardérům. North American F-86D Sabre, Northrop F-89 Scorpion, a Lockheed
F-94 Starfire byly podzvukové a neměly dostatečný zbraňový potenciál k plnění
výše zmíněného úkolu. Projekt byl znám jako "1954 interceptor", podle
předpokládaného roku nasazení.
Letectvo zjistilo, že je dále nemožné vyvíjet avioniku, drak letounu,
motory, výzbroj a další komponenty nezávisle na sobě. Byl vydán koncept nazývaný
"weapons systém" WS-201A, který znamenal vývoj všech zbraňových systémů
s ohledem na vzájemnou kompatibilitu. Jednalo se především o řízené střely
vzduch-vzduch, střelecký a vyhledávací radar a systém řízení palby. Vše schopné
zástavby do draku nadzvukového letounu.
Výběrového řízení se zúčastnily firmy: Republic, North American,
Chance-Vought, Douglas, Lockheed a Convair. 2.července 1951 byly do užšího výběru
vybrány návrhy Convairu, Lockheedu a Republicu.
Pozdějí připadlo USAF příliš drahé, platit vývoj tří letounů a proto
zrušila Lockheedův projekt.
Republic vyvíjel svůj letoun pod označením AP-57 (Advanced Project). Mělo
jít o letoun dosahující rychlosti 3 M ve výšce 24 000 m. To byly v začátku 50.let
nevídané parametry. Tento program dostal označení XF-103. Vládě se ale zdál projekt
příliš riskantní a proto byl zastaven
Convair vycházel ze svého experimentálního XF-92A z roku 1948, který
sloužil k experimentům s rychlostí 1.5 M. XF-92A byl postaven za konzultací s Dr.
Alexanderem Lippischem , který prováděl pokusy s deltovitým křídlem během 2.SV v
Německu. XF-92A byl první letoun s deltovitým křídlem na světě, který vzlétl.
Projekt F-92 byl ale zrušen ještě před stavbou prototypu.
11.září 1951 dostal Convair smlouvu na svůj letoun s deltovitým
křídlem, který měl označení F-102.
První F-102 měly mít proudový motor Westinghouse J40, ale pozdější stroje
již měly dostat výkonější Wright J67 (licenční Bristol Olympus). S motorem J40
měl F-102 dosahovat rychlost 1.88 M na výšce 17 000 m a s J67 1.93 M/19 000 m.
Pro urychlení vývoje programu "1954 Interceptor" použila Air Force
takzvaný "Cook-Craigie" program, pojmenovaný podle svých autorů generálů
Laurence C. Craigie a Orval R. Cook. Během konce 40.let vyvinuli tito generálové
koncept vývoje nového letounu, který se lišil od běžné praxe. Byla přeskočena
prototypová fáze, která předcházela sériové výrobě a během níž se prováděly
letové testy a odstraňovaly konstrukční závady. Až pak se rozběhla předsériová a
sériová výroba. Cook-Craigie program počítá s výrobou prvních sériových strojů
již během letových zkoušek prototypu. Takový postup je ale riskantní. Na jedné
straně je možný velice rychlý náběh výroby nového letounu pokud letové testy
probíhají podle plánu, ale také může v případě zjištění podstatných závad
celý vývoj pozdržet a prodražit.
Protože F-102 vychází ze zalétnutého XF-92A bylo dané riziko únosné.
V prosinci 1951 nebyl ani motor J67 ani systém řízení palby MA-1 ještě k
dispozici. Proto USAF rozhodla o vývoji prozatímní verze označené F-102A, která bude
později nahrazena konečnou verzí - F-102B. F-102A byl poháněn méně výkonným
motorem a měl starší systém řízení palby.
I když byl F-102A uvažován pouze jako mezityp na cestě k F-102B, provázely
jeho vývoj neočekáváné potíže. Mnoho prostředků původně plánovaných pro
F-102B nakonec pohltil F-102A. Jak se dostával F-102B do skluzu oproti plánu ztrácel
tak na své původní prioritě.
V polovině roku 1953 nebyl ještě hotov systém řízení palby a ani motor.
Protoo letectvo rozhodlo nahradit Wright J67 motorem Pratt & Whitney J75, což byla
pokročilá verze motoru J57, který poháněl F-102A.
V listopadu 1955 bylo objednáno 17 F-102B - sériová čísla 56-0451/0467.
Maketa F-102B byla hotova v prosinci 1955. V prosinci 1956 byl odeslán jeden prototyp a
ostaní v lednu 1957.
17.června 1956 bylo označení F-102B změněno na F-106A. Neboť mezi oběma
verzemi byly tak velké rozdíly, že šlo prakticky o dva různé typy.
V září 1956 se Air Force zmínila, že F-106A bude k dispozici v srpnu 1958
(téměř o 4 roky později než se původně plánovalo). Rádius bude 700 km na výšce
21 350 m. Maximální rychlost bude 2 M na vyšce 10 700 m. Bude schopen odpalovat
řízené střely vzduch-vzduch a rekety s využitím systému řízení palby Hughes
MA-1.
Celoraketová výzbroj byla skryta v pumovnicích. Sestávala z 1 neřízené
střely Douglas MB-1 (Air-2A nebo 2B) Genie s jadernou hlavicí a čtyř radarem
řízených Hughes GAR-3 nebo IČ GAR-4 vzduch-vzduch Falcon. Falcony měly konvenční
výbušninu. Mohly být odpáleny v salvě nebo po dvou. Výzbroj 68mm neřízenými
raketami tak jak byla použita u F-102A byla vynechána.
První F-106A (56-0451) byl hotov na konci roku 1956. Poprvé vzlétl 26.prosince
1956 pilotován Richardem L. Johnsonem na Edwards AFB. Druhý letoun (56-0452) následoval
26.února 1957. Dosahovaná rychlost 1.9 M byla nižší než se předpokládalo a
rovněž zrychlení bylo nízké. Z 1M na 1.7 M zrychloval 4 1/2 minuty a další 2 1/2
minuty zrychloval na 1.8 M.
Malá rychlost a akcelerace vedly k překonstruování vstupů vzduchu. Motor
J75-P-9 byl nahrazen výkonnějším J75-P-17. Byly rovněž potíže se systémem
řízení palby MA-1. Řídící páka v tradiční centrální pozici vadila ve výhledu
na Horizontal Situation Indicator, proto byla přemístěna na stranu. To se ale
neosvědčilo a vrátila se zpět do středu pilotní kabiny.
Prvních dvanáct letounů bylo označeno jako JF-106A - testovací. Celkem ale
bylo pro letové zkoušky použito 37 letounů.
V polovině roku 1957 dostal F-106A jméno
Delta Dart.
Původně Air Force plánovala objednat celkem 1000 Delta Dart pro 40 perutí Air
Defense Command (ADC). Avšak v půlce roku 1957 přetrvávajíci problémy v programu
F-106 (motory, systém řízení palby) zapříčinily to, že byl objednán jiný
záchytný stíhač McDonnell F-101B Voodoo. V září 1958 bylo z původního množství
potvrzeno pouze 260 kusů, jimiž mělo být vyzbrojeno 14 perutí.
První dodávky F-106A byl provedeny v květnu 1959 - 498. Fighter Interceptor
Squadron na Geiger AFB ve Washingtonu. To bylo o pět let později než se původně
plánovalo. Problémy se zprovozňováním způsobily to, že jednotka dosáhla operační
způsobilosti až 31.října 1959. Zbývajícíh 13 perutí bylo vyzbrojeno do konce roku
1960.Poslední Delta Dart byl Air Force odslán 20.června 1961.
Začátky služby F-106 provázela celá řada problémů. V prosinci 1959
po té co za letu došlo k samovolnému odhození krytu kabiny, byly všechny F-106
dočasně "uzemněny" až do vyřešení problému.
Posledních 37 sériových letounů F-106A bylo vybaveno lepší nadzvukovou
sedačkou se dvěma režimy časování - jeden pro malé výšky a malé rychlosti,
druhý pro vysoké výšky a vysoké rychlosti.
Letové zkoušky vyvolay mnoho konstrukčních změn. Tak vzniklo mnoho
modifikací F-106, takže jeho údržba se stala noční můrou pozemního personálu.
Již začátkem roku 1960 bylo provedeno 63 změn v systému řízení palby a 67 změn v
draku.
15.prosince 1959 ustavil Delta Dart pilotovaný majorem Joseph W. Rogersem
absolutní světový rychlostní rekord - 2 438 km/hod / 12 300 m.
Během svého dlouhého života byl F-106A průběžně vylepšován. Například
byl vybaven sedačkou, která se otáčela tak, že v okamžiku vystřelení z letounu byl
pilot na zádech.
V roce 1962 byl F-106A vybaven jako první letoun USAF záchytným hákem pod
zádí letounu pro případ přetažení přistání.
V roce 1965 byl instalován nový systém TACAN osazený integrovanými obvody, a
tím se zmenšil objem a hmotnost na 1/3 systému původního. Sedačka 0-0. Zařízení
pro tankování za letu a nadzvuková přídavná nádrž - rok 1967. Jednodílný
překryt kabiny - 1972.
F-106A operoval ve spolupráci s SAGE (Semi-Automatic Ground Environment) s
nímž byl spojen prostřednictvím systému řízení palby Hughes MA-1. Systém MA-1 byl
60x inovován během služby Delta Dart. Udává kurz nutný pro dostižení
nepřátelského letounu, automaticky označí cíl, odpálí střelay vzduch-vzduch a
provede únikový manévr. F-106 potřebuje pilota pouze ke vzletu a přistání a v
případě poruchy automatiky.
F-106A překvapil svou dobrou manévrovatelností, kterou se vyrovná stíhačům
pro manévrový vzdušný boj. V rámci programu Sharp Shooter byl vybaven 20-mm
rotačním kanónem M61A1 , který byl umístěn v místě kde dříve bývala pumovnice
pro jadernou střelu Genie. Tato inovace ale nebyla provedena u dvojmístného F-106B.
F-106 sloužil hlavně na kontinentálním území USA, na Aljašce, Islandu a v
Kanadě. A krátce v Německu a Jižní Koreji. V březnu 1968 byl F-106 krátce převelon
na základnu Osan v Koreji, aby zajišťoval vzdušnou obranu během incidentu Pueblo.
Delta Dart nikdy nebojoval.
V roce 1972 začal McDonnell Douglas F-15 Eagle nahrazovat Delta Dart u perutí
ADC. F-106 byl předáván jednotkám Air National Guard. Poslední Delta Dart - 119. FIS
v Atlantic City, New Jersey byl vyřazen 7.července 1988.
V roce 1986 bylo 192 nadbytečných F-106 konvertovano na tahače cílů a
uloženo na Davis-Monthan AFB v Arizoně pod označením QF-106A - program Pacer Six.
První let provedl v červenci 1987. Většina QF-106A byla odeslána na Tyndall a
Holloman AFB v roce 1989.
TTD F-106A:
Motor: 1x Pratt & Whitney J75-P-17 turbojet, 11 110 kg
Maximální rychlost: 2 453 km/hod / 12 200 m (Mach 2.31); 2 135 km/hod / 10 600
m
Přistávací rychlost: 278 km/hod
Počáteční stoupavost: 13 054 m/min
Dostup: 17 300 m
Normální dolet: 925 km
Maximální dolet: 2 910 km
Hmotnost prázdná: 10 700 kg
Bojová hmotnost: 17 550 kg
Maximální vzletová: 18 970 kg
Rozpětí: 11.68 m
Délka: 21.57 m
Výška: 6.18 m
Výzbroj: 1x Douglas MB-1 (AIR-2A nebo 2B) Genie neřízená střela s jadernou
hlavicí; 4x Hughes GAR-3 nebo GAR-4 (později přejmenován na AIM-4E a AIM-4G) radarová
nebo IČ střela. Později byla střla Genie nahrazena jedním 20-mm rotačním kanónem
M61A1.
F-106B dvojmístný
F-106B (Model 8-27) byla dvojmístná cvičně bojová verze Delta Dart. 3.srpna
1956 bylo objednáno 63 kusů. Letoun byl původně zamýšlen jako čistě cvičný a
jeho první označení bylo TF-102B a později byl přejmenován na TF-106A. Označení
F-106B dostal pozdě v srpnu 1956, kdy USAF požadovala plnou bojovou schopnost
dvojmístné verze.
Protože uspořádání sedadel vedle sebe u cvičného Delta Dagger TF-102A se
neosvědčilo, bylo zvoleno tandemové uspořádání. Druhé sedadlo snižilo objem
palivových nádrží a část avioniky se musela přesunout do pumovnice. Vnější
rozměry byly shodné s F-106A. F-106B měl systém řízení palby Hughes AN-ASQ-25 ,
který byl ekvivalentem MA-1 u F-106A. Výzbroj byla stejná jako u F-106A.
První let uskutečnil F-106B 9.dubna 1958. Prvních osm testovacích letounů
bylo dočasně označeno jako JF-106B. První stroj byl USAF dodán v únoru 1959.
Provázely jej ale tytéž problémy co F-106A a nebyl operačně způsobilý až do
července 1960.
Výroba F-106B skončila v prosinci 1960.
Každá peruť ADC a ANG měla několik dvousedadlových strojů pro výcvik. Ty
ale byly schopné v případě potřeby plnit i úkoly záchytného stíhače.
Dva F-106B byly poskytnuty NASA jako vývojový letoun. Byly přejmenovány na
NF-106B a dostaly civilní imatrikulaci N607NA a N616NAC.
TTD F-106B:
Motor: 1x Pratt & Whitney J75-P-17 , 11 110 kg
Max.rychlost: : 2 453 km/hod / 12 200 m (Mach 2.31)
Dostup: 17 385 m
Normální bojový radius: 925 km
Hmotnost: 15 870 kg
Rozpětí: 11.68 m
Délka: 21.68 m
Výška: 6.18 m
Výzbroj: 1x Douglas MB-1 (AIR-2A nebo 2B) Genie neřízená střela s jadernou
hlavicí; 4x Hughes GAR-3 nebo GAR-4 (později přejmenován na AIM-4E a AIM-4G) radarová
nebo IČ střely
F-106X, F-106C/D
F-106C/D (Model 8-28/8-29) byla studie následníka Delta Dart z roku 1956. Mělo
jít o letoun s kachní koncepcí křídel s pravoúhlými vstupy vzduchu. C byla
jednomístná verze a D dvojmístná. F-106X byl na svou dobu velice pokročilý letoun
(měl dosahovat rychlosti 5M !)
Jednu dobu uvažovalo Air Force o objednávce 350 kusů pokročilého
záchytného stíhače, ale projekt F-106X byl 23.září 1958 zrušen.
Po zrušení projektu modelu 8-28/29 byly dva sériové F-106A modifikovány pro
testy nového radaru v 1.5m prodloužení přídě. Tyto letouny provedly v roce 1959 10
letů.
F-106E/F
F-106E/F byla projektovaná verze Delta Dart s look-down radarem
zabudovaným v prodloužené přídi. Nikdy se
nevyráběl.
Top