Z archivu Martina Jurečky
F-94A, F-94B
V roce 1947 se objevil na leteckém dni v SSSR v Tušinu čtyřmotorový
dálkový bombardér Tupolev Tu 4, který vznikl okopírováním amerického Boeing B-29
Superfortress. Několik B-29 zůstalo v SSSR kde přistály po bombardování Japonska.
Očekávalo se, že SSSR vyvíjí jaderné zbraně, ale objevení se strategického
bombardéru byl pro USA šok. USA teď byly vystaveny nebezpečí jaderného úderu ze
vzduchu.
Bezprostředně po 2.SV nemělo USAF skutečně moderní stíhače pro každé
počasí. Curtiss XP-87 Blackhawk byl sice objednán v prosinci 1945, ale projekt byl pro
vleklé problémy při vývoji v říjnu 1948 zrušen.
Northrop P-89 Scorpion dával velké naděje, ale i jeho vývoj provázely
problémy a nevypadalo to, že by byl připraven pro službu dřive než v roce 1952. A
tak dále přesluhoval valečný noční stíhač Northrop P-61 Black Widow. Aby P-61
nebyl osamocen byl spěšně vyvinut vrtulový noční stíhač North American F-82 Twin
Mustang.
Zrušení Curtiss Blackhawk a zpoždění Northropova programu Scorpion nutilo
USAF uvažovat o náhradě. Aby uspokojilo okamžitou potřebu proudového nočního
stíhače, přijala USAF v březnu 1948 návrh Lockheedu na upravení svého cvičného
dvojmístného TF-80C na noční stíhač. Úprava spočívala v zastavění výzbroje a
systému řízení palby Hughes E-1 . System E-1 zahrnoval i radar AN/APG-33 a počítač
Sperry A-1C. USAF s nadšením očekávala první sériové letouny ještě před koncem
roku 1949.
Lockheed dal novému projektu označení Model 780. Clarence R. "Kelly"
Johnson svěřl vývoj nového stíhače týmu vedenému Russem Daniellem. Naštěstí
bylo v trupu TF-80C dost místa pro zabudování systému řízení palby a v kokpitu dost
místa pro operátora radaru a jeho aparaturu. V lednu 1949 byl Lockheedu potvrzen
kontrakt na nový letoun, který dostal označení F-94.
Standardní motor TF-80C Allison J33 měl pro nový težší stroj nedostatečný
výkon. Vznikl by tak stíhač s relativně malou maximální rychlostí a malou
stoupavostí. Hledání většího výkonu vyústilo ve změnu motoru za Allison J33-A-33
s přídavným spalováním. Komora pro přídavné spalování prodloužila trup a tak
posunula těžiště letounu dozadu, ale tato změna těžiště byla vyvážena
zástavbou systému řízení palby do přídě.
Plánovaná výzbroj šesti 12 mm kanónů byla z důvodu mála místa ve přídi
redukována na čtyři.
Byly překonstruovány a zvětšeny nasávací otvory, zvětšena svislá ocasní
plocha, zmenšeny vnitřní nádrže, ale přidány nádrže na konce křídel.
Dva TF-80C (48-356 a 48-357) byly modifikovány na prototypy F-94. Byly označeny
jako ETF-80C, což bylo později změněno na ET-33A, když TF-80C dostal označení
T-33A. První let se uskutečnil na letišti Van Nuys 16.dubna 1949 a posádku tvořili
Tony LeVier a Glenn Fulkerson.
Největší problémy v úvodních letových testech byly s přídavným
spalováním, které bylo v té době u letounů novinkou. Vyřešení tohoto problému
znamenalo připravenost F-94 k sériové výrobě.
První sériovou verzí Starfire byl F-94A. V lednu 1949 bylo objednáno 109
kusů. F-94A byl podobný YF-94, ale měl plnou operační výstroj. Prvních 17 F-94A
byly prakticky ručně předělané T-33. Ale ty ostatní již byly od začátku
vyráběny jako F-94A. Kanónová výzbroj mohla být doplněna dvojicí 450 kg bomb pro
noční bombardovací akce. Závěsné nádrže na koncích křídel bývaly nahrazovány
nádržemi "nabodenými" na konec křídla.
První F-94A dostala USAF v prosinci 1949. F-94A byl první sériový stíhač
standardně vybavený přídavným spalováním, a byl prvním proudovým záchytným
stíhačem pro každé počasí ve výzbroji USAF. Prvním bojově nasazeným proudovým
nočním stíhačem byl radarem vybavený Messerschmitt Me 262B německé Luftwaffe,
který se v březnu 1945 podílel na obraně Berlína.
F-94A začal nahrazovat North American F-82 Twin Mustangs u 317. Fighter
Interceptor Squadron na McChord AFB ve Washingtonu a u 319. Fighter Interceptor Squadron
na Moses Lake AFB rovněž ve Washingtonu v květnu 1950. Ve službě se později ukázal
jako problémový díky častým poruchám motoru a elektroniky.
Další verzí byl F-94B. Od verze A se lišil přístrojovým vybavením. 19.
drak F-94A (49-2497) byl použit jako testovací pro zástavbu nových systémů a byl
přejmenován na YF-94B. Změnami byl radar pro přistávání za špatného počasí,
nová hydraulika a vysokotlaký kyslíkový systém. Pilot dostal prostornější kokpit
neboť původní byl svou malou šířkou příčinou několika neštěstí při
katapultáži. "Nabodené" nádrže se staly standardem.
YF-94B poprvé letěl 28.září 1950. První F-94B-1-LO dostalo USAF v lednu
1951. F-94B-5-LO byly určeny pro službu v arktických podmínkách. První jednotka
F-94B která dosáhla operační způsobilosti byla v dubnu 1951 61. Fighter Interceptor
Squadron na Selfridge AFB v Michiganu. Celkem bylo postaveno 355 F-94B. Konstruktéři se
poučili z vad verze A a F-94B již nebyl tak poruchový.
Starfire létal také u Alaskan Air Command, kde měl chránit USA před
bombardéry SSSR, které by přilétaly ze Sibiře.
Po odstarnění konstrukčních závad byly F-94A/B i relativněn nenáročné na
údržbu. Jejich nedostatkem byl malý dolet a stoupavost. Ani výzbroj nebyla
dostatečná a adekvátní pro plnění úkolů záchytného stíhače.
V březnu 1951 byla letouny F-94A vyzbrojena dálněvýchodní 68.FIS na Itazuke
AFB v Japonsku. Ta tu sloužila jako obrana proti útokům Sovětských bombardérů.
Koncem roku 1951 přelétly dva F-94 do Koreje na Suwon AFB.
319. Fighter Interceptor Squadron začala se svými F-94B operovat ze Suwonu v
březnu 1952.
Nejprve sloužily F-94 v Koreji pouze jako ochrana letišť před nočními
nepřatelskými útoky. Měly zakázáno létat nad nepřátelským územím, aby se radar
a systém řízení palby nedostal do rukou nepřítele. Avšak velké ztráty B-29
způsobené čínskými a severokorejskými nočními záchytnými stíhači vedly v lednu
1953 ke zrušení tohoto zákazu. Tehdy začaly Starfire 319. Fighter Interceptor Squadron
létat jako doprovod bombárdérů při nočním bombardování. V noci 30.ledna 1953
sestřelil F-94B pillota Capt B. L. Fithiana a radarového operátora Lieut S. R. Lyonse
nepřátelský vrtulový Lavočkin La-9. To byl první úspěch F-94. V noci 12.června se
po kolizi s dvouplošníkem Po-2 zřítil jeden F-94B.
F-94B-5-LO sériové číslo 51-5502 byl modifikován pro testy radaru a
navádění střely F-99 (později IM-99) Bomarc . Radar a výzbroj byly z přídě
demontovány a nahrazeny přídí střley Bomarc.
A a B verze Starfire byly z USAF vyřazeny v polovině roku 1954, kdy již byly k
dispozici lepší záchytné stíhače jako Northrop F-89C/D Scorpion a North American
F-86D Sabre. Vyřazené F-94A/B byly převedeny do výzbroje ANG, kde nahradily F-51H
Mustang. F-94A sloužící u ANG bývaly vybaveny párem gondol se dvěma kanóny. Tak
měly F-94 celkem 8 kanónů.
Poslední Starfire ukončil službu u ANG v roce 1959.
Rovněž se objevil návrh dvojmístné verze postavené na základě F-94B. Měl
tovární označení L-199, ale nikdy nepřekročil fázi návrhu.
TTD F-94B Starfire:
Motor: 1x Allison J33-A-33 or -33A 2 721 kg
Rozpětí: 11.44 m (11.87 m s nádržemi na konci křídel)
Délka: 12.25 m
Výška: 3.86 m
Hmotnost prázdná: 4 560 kg; max. : 7 640 kg
Maximální rychlost: 975 km/hod / 0 m
Počáteční stoupavost: 2 090 m/min
Dostup: 14 640 m
Normální dolet: 1 070 km
Maximální dolet: 1 460 km
Výzbroj: 4x 12 mm kanón M-3 ve přídi
F-94C, F-97
F-94A/B Starfire byl uvažován jen jako mezityp záchytného stíhače pro
každé počasí do té doby než budou provozuschopné výkonnější letouny. Aby
F-94A/B byl dobrý záchytný stíhač pro každé počasí musel by mít větší dolet a
lepší stoupavost. Rovněž výzbroj nebyla ideální pro boj s bombardéry.
V červenci 1948, čtyři měsíce před přijetím kontraktu na první dodávku
F-94A, přišel Lockheed s návrhem vylepšeného F-94A. Projekt měl tovární označení
L-188. Aby letoun dosahoval vyšší rychlosti měl kompletně nové tenší křídlo.
Nesl větší zásobu paliva a měl vykonnější motor Pratt & Whitney J48 což byl
licenční
britský Rolls-Royce Tay. Výkonnější motor si vyžadoval větší nasávací
otvory. Letoun dostal nový systém řízení palby Hughes E-5 s radarem APG-40.
Kanónová výzbroj byla nahrazena raketovou.
USAF nejprve nejevila o Lockheedův návrh zájem a soustředila se na North
American F-86D Sabre a Northrop F-89 Scorpion. Přesto dostal návrh armádní označení
- F-97.
Lockheed se rozhodl v roce 1949, že postaví na své naklady letoun
demonstrátor, který bude kombinací křídla L-188 a trupu F-94A bez výzbroje. Protože
motor J48 ještě nebyl k dispozici, použili motor Rolls-Royce Tay bez přídavného
spalování.
Pod civilní registrací N94C, vzlétl porvé 19.ledna 1950, pilotován
zkušebním pilotem Tony LeVierem. Měl nestandardní kapkovité přídavné nádrže.
USAF byla novým letounem zlákána a v únoru 1950 jej koupila. Dostal
označení YF-97 a civilní registrační číslo nahradilo vojenské sériové číslo
50-955. Současně armáda objednala plně vyzbrojený prototyp YF-97 se sériovým
číslem 50-877. Bylo objednáno 180 sériových kusů (F-97A). Tovární označení pro
F-97A bylo Model 880.
Bylo provedeno několik změn na draku letounu a 12 září 1950 byl YF-97
přejmenován na YF-94C. To proto, že i když šlo o zcela nový letoun, logicky
vycházel z F-94.
Dva YF-94C sloužily pro zbraňové zkoušky. Celoraketová výzbroj sestávala z
24 68 mm raket Folding-Fin Aircraft Rockets (FFAR) montovaných ve skupinách po 4 ve
přídi. Rakety byly schovány za dvířky, která se otvírala těsně před výstřelem.
Sériové F-94C byly nejprve objednány pod původním označením F-97. První
sériový F-94C byl předán v červenci 1951. Teething problems oddálily operační
nasazení F-94C o více než dva roky. První jednotkou vyzbrojenou F-94C byla 437.
Fighter Interceptor Squadron na Otis AFB v Massachusetts v červnu 1953.
F-94C byl druhým stíhačem, který byl vyzbrojen pouze raketami. Prvním byl
North American F-86D Sabre.
Bylo postaveno 387 F-94C od června 1951 do května 1954.
Během své služby byl F-94C průběžně vylepšován. Nová vystřelovací
sedačka, lepší brzdící štít, lepší brzdící padák. Od 100. kusu F-94C byla pod
každé křídlo montována raketnice pro 12 raket. Dříve vyrobené stroje byly později
o tyto raketnice doplněny. Kvůli ozáření posádky při odpalu, nebývaly F-94C
vyzbrojovány raketami ve přídi.
F-94C Starfire byl první stíhač pro každé počasí, který překonal
rychlost zvuku.
Jeden F-94C zkušebně nesl střely Hughes GAR-1 Falcon. Tento letoun byl
přejmenován na DF-94C. Falcon se však nikdy nestal standardní výzbroji operačně
nasazených F-94.
F-94C sériové číslo 50-963 byl pokusně osazen kamerami, které nahradily
radar a výzbroj ve přídi. Měl označení EF-94C, E jako Exempt=vyňatý. E bylo
použito místo regulérního R - Reconnaissance=průzkumný, aby se zdůraznil pouze
výzkumný účel této verze.
Služba F-94C Starfire u USAF byla velice krátká. Většina strojů byla
nahrazena modernějšími letouny ani ne po dvou letech služby. Poslední F-94C byl
vyřazen v únoru 1959. Vyřazené F-94C sloužily u ANG. Poslední F-94C ANG byl vyřazen
v létě 1959.
TTD F-94C:
Motor: 1x Pratt & Whitney J48-P-5, 8 750 kg
Rozpětí: 12.93 m s nádržemi na konci křídel
Délka: 13.57 m
Výška: 4.54 m
Hmotnost prázdná: 5 760 kg; max. : 10 967 kg
Maximální rychlost: 1 029 km/hod / 0 m; 941 km/hod / 6 700 m
Počáteční stoupavost: 2 434 m/min
Dostup: 15 670 m
Normální dolet: 1 295 km
Maximální dolet: 2 051 km
Výzbroj: 24x raket 68 mm Mighty Mouse FFAR ve přídi; 2x12 raket FFAR pod
křídly
F-94D stíhací bombardér
F-94D bylo označení pro jednomístnou nikdy nerealizovanou verzi F-94C Starfire
jako stíhací bombardér.
V lednu 1951 dostal Lockheed objednávku na 113 kusů modelu 980-75-14
jednomístného stíhacího bombardéru vzniklého z dvojmístného stíhačího F-94C.
Označení bylo F-94D. Sériová čísla byla 51-13604 až 13716.
Letoun měl nové o 50% větší křídlo. Ušetřené místo operátora radaru
vyplnila palivová nádrž. Do přídě byl nainstalován nástavec pro tankování za
letu. Raketová výzbroj ve přídi byla nahrazena 8 12mm kanóny. Radarový systém
řízení palby F-94C byl nahrazen přehledovým radiolokátorem. Na podkřídlových
závěsnícich mohl nést 1 800 kg výzbroje.
15.října 1951 byl program zrušen s odůvodněním, aby se Lockheed mohl plně
věnovat programu F-94C.