podrobná historie

Z archivu Martina Jurečky

Bell XP-59A Airacomet byl první americký proudový letoun. Historie tohoto letounu sahá až k Bell XP-52. Ten vznikl jako návrh do soutěže USAAC o stíhací letoun s vysokou rychlostí, vekou stoupavostí, manévrovatelností, výzbrojí a velkým výhledem pilota. Zkrátka mělo jít o nejleší stíhač na světě. Soutěž byla vyhlášena na jaře 1939. Navíc to neměl být drahý letoun a měl být nenáročný na údržbu.
Na výzvu zareagovalo 50 firem. Jednou z nich byl i Bell se svým návrhem Model 16, který již byl několik měsíců ve vývoji. Bell byl znám svými neobvyklými návrhy a Model 16 nebyl vyjímkou. Měl válcový trup s kabinou ve přídi. Za kabinou byl 12 válcový motor, který pohaněl dvě protiběžné vrtule. Křídlo bylo šípové s úhlem šípu 20ř. Z křídel trčely dozadu dvě podvozkové gondoly mezi něž byla namontována VOP. Do spodku trupu byly zamontovány dva 20-mm kanóny a tři 12.5 mm kulomety byly ve špici každé gondoly.
Neobvyklým prvkem konstrukce byl chladič umístěný v nasávacím otvoru v prodloužené přídi. Tím se podobá pozdějším proudovým stíhačům.
Koncem roku 1940 vybrala armádní komise 6 návrhů včetně Bellova Modelu 16. Byl objednán jeden prototyp pod označením XP-52. Tato objednávka byla ale 25.listopadu 1941 zrušena. Stalo se tak ještě před zahájením stavby. Byl nahrazen jiným Bellovým návrhem z XP-52 vycházejíciím, ale poháněným výkonnějším motorem. Tento typ dostal označení XP-59. Předpokládané výkony byly: maximální rychlost 724 km/hod na 6 700 m a dostup 11 600 m.
Mezitím se v Anglii stalo něco, co radikálně ovlivnilo osud XP-59. V dubnu 1941 navštívil generálmajor H.H. Arnold Británii, kde mu předvedli přísně tajný proudový letoun Gloster E-28/39. Práce na proudových letounech byly velice pokročilé ve Velké Británii, Německu a Itálii. USA silně zaostávaly. Generál Arnold byl velice nadšen možnostmi nového leteckého pohonu a okamžitě požadoval, aby americké morářské firmy zahájily jednání o licenční výrobě britského motoru. V září 1941 byla vybrána firma General Electric. Byla to právě tato firma, protože již měla zkušenosti s výrobou turbín. Bylo objednáno 15 motorů. Pouhý den po tomto rozhodnutí byla firma Bell požádána, zda by nechtěla postavit stíhací letoun poháněný novým typem motoru. Že byla požádána právě tato firma je podivné. Snad to bylo proto, že všichni ostatní významní výrobci byly zcela vytíženi výrobou letadel pro bojiště 2.světové války. Jiní soudí, že to bylo pro Bellovu schopnost
vymýšlet nové konstrukce. Další možný důvod je blízkost továrny General Electric a tak snazší utajení převozu motorů. Nejspíš se při rozhodování o výrobci prvního amerického proudového letounu uplatnila všechna tato hlediska. Bell souhlasil a začal vývoj a výrobu třech letounů. První kus měl být hotov 11 měsíců po uzavření kontraktu 30.září 1941.
Projekt dostal označení XP-59A. Bylo zvoleno toto označení, aby zmátlo případné špióny. Nepovolaní se měli myslet, že jde o modifikaci projektu vrtulového stíhače XP-59. Projekt XP-59 byl oficiálně zrušen 1.prosince 1941.
Motor General Electric dostal označení I-A, což mělo vzbuzovat zdání, že jde o nový motor s přeplňováním.
Tak se XP-59A a jeho motor stal jedním z prvních příkladů "black" projektů.
Protože projekt XP-59A dostal nejvyšší prioritu, pokračovaly práce na něm velice rychle. Jelikož byl motor vyvíjen současně s letounem, neměli Bellovi konstruktéři dost znalostí o výkonosti motoru. Proto zvolili klasickou koncepci letounu. Dva motory byly zabudovány po stranách trupu pod kořeny křídel. Měl vysoko položenou VOP, tak aby zůstala z dosahu výtokových plynů. Byl vybaven přetlakovou kabinou, což byla na tehdejší dobu neobvyklá výbava. I když byl XP-59A zamýšlen především jako experimentální letoun, viděla v něm USAAF také potenciální bojový letoun a proto nesl v přídi dva 37-mm kanóny se 44 náboji na hlaveň.
Aniž by čekala na vzlet prototypu, objednala USAF v březnu 1942 13 sériových YP-59A. Sériová čísla byla 42-108771/108783. Měla je pohánět vylepšená verze motorů General Electric I-16 (později přeznačen na J-31) o tahu 750 kg.
První prototyp XP-59A byl hotov koncem léta 1942. 12.září byl po železnici převezen na Muroc Dry Lake, California (dnes Edwards AFB). Po příjezdu byl vybaven falešnou vrtulí. 1.října 1942 letoun při pojíždění krátce vzlétl. Den na to se konal první oficiální let.
 
TTD XP-59A
Hmotnost prázdná: 3 300 kg; maximální: 5 700 kg
Rozpětí: 13.88 m
Délka: 8.59 m
Výška: 3.76
 
Velkým problémem byl samotný start letounu s novým pohonem. Vzhledem ke své hmotnosti neměl motor dostatečný výkon a teplota výtokových plynů byla tak vysoká, že se turbínové lopatky často přehřívaly, lámaly se a jejich odletující kusy pak způsobovaly závažné škody. Maximální rychlost byla 650 km/hod na 7 600 m; o něco méně než se očekávalo. Zvolený způsob zástavby motoru nebyl aerodynamicky čistý a způsoboval nestabilitu letounu. Pilot by s takovým letounem nenebyl schopen udržet cíl v zaměřovači. Přesto práce na P-59 pokračovaly dál.
Druhý XP-59A vzlétl 15.února 1943 a třetí v dubnu téhož roku.
První YP-59A dorazil na Muroc v červnu 1943 a USAAF mu dala jméno Airacomet. První YP-59A vzlétl v srpnu 1943. YP-59A měl výkonnější motor General Electric I-16 (J31) o tahu 750 kg. Ale nárůst výkonů oproti XP-59A byl malý. Prázdná hmotnost se zvedla na 458 kg, a maximální rychlost byla pohých 660 km/hod na 10 600 m. Dostup byl 13 170 m. Poslední čtyři YP-59A měly těžší výzbroj: tři 12.5 mm kulomety a jeden 37mm kanón. Tato výzbroj se stala standardem pro sériový P-59A.
Třetí YP-59A (Ser No 42-22611) byl odeslán do Británie výměnou za první sériový Gloster Meteor I. Když dorazil do Anglie, byl v továrně Gloster sestaven a poprvé vzlétl 28.září 1943 pilotován bellovým zkušebním pilotem. Letoun dostal sériové číslo RAF - RJ362/G. 5.listopadu 1943 byl odeslán na Royal Aircraft Establishment ve Farnborough. Společně s Gloster E.28/39, De Havilland Vampire a Gloster Meteor byl přísně utajován. Vzlétl ale pouze několikrát, protože byl nedostatek náhradních dílů. Piloti RAF zjistili, že motor má nedostatečný výkon a velice dlouhou vzletovou dráhu. Podobně jako všechny první proudové stíhače měl i malou akceleraci.
V prosinci 1943 začla US Navy testovat 8. a 9. YP-59A (42-108778 a 42-100779). Mnohé zdroje tvrdí, že námořnictov označilo tento letoun YF2L-1. Je zajímavé, že toto označení bylo shodné s Bell P-39Q Airacobra používaným jako létající cíl. Opět šlo o krycí manévr, který měl navenek budit dojem, že si námořnictvo objednalo pouze další Aircobry. Výsledkem testů bylo konstatování, že Airacomet se vůbec nehodí pro provoz z paluby letadlové lodě pro svůj špatný výhled z kabiny a slabou akceleraci motorů.
Poslední YP-59A byl předán koncem června 1944.
Krátce před prvním letem XP-59A objednalo USAAF 100 P-59A Airacomet. Letové testy ale ukázaly, že letoun ještě není schopen nahradit tradiční vrtulové stroje v roli bojových letounů a byl proto určen pouze pro výcvk. Objednávka byla 30.října 1943 snížena na 50 kusů.
Sériový P-59A se od YP-59A lišil jen velmi málo. Pouze prvních dvacet objednaných P-59A bylo dokončeno jako P-59A. Sériová čísla byla 44-22609/22628. Většina těchto P-59A byla poháněna dvojicí motorů General Electric J31-GE-3 o tahu 750 kg. Několik posledních P-59A již bylo poháněno silnějšími 907 kg motory J31-GE-5.
 
TTD P-59A
Motor: 2x General Electric J31-GE-5, 907 kg
Maximální rychlost: 664 km/hod / 9 000 m; 611 km/hod / 1 500 m
Dolet: 386 km; s dvěma nádržemi 2x 570 l: 836 km
Na 3 000 m vystoupal za 3.2 minuty a na 6 000 m za 7.4 minuty.
Hmotnost prázdná: 3 600 kg; maximální: 5 760 kg
Rozpětí: 13.88 m
Délka: 11.84 m
Výška: 3.76 m
Výzbroj: 1x 37-mm kanón, 3x 12.5 mm kulomet; na podkřídlovém závěsníku 2x bomby 450 kg nebo 8x rakety 27 kg
 
Zbývajících 30 Airacometů bylo dokončeno jako P-59B. Sériová čísla byla 44-22629/22658. Měly motor J31-GE-5 z posledních P-59A, ale měly o 250 l větší objem vnitřních nádrží. Maximální dolet se zvýšil na 1 530 km.
Poslední P-59B byl předán v květnu 1945.
Většina P-59 sloužila u 412.Fighter Group na Muroc Dry Lake (později Edwards AFB). Sloužily jako cvičné stroje. Špatné zkušenosti pilotů i pozemního perzonálu s nedokonalým Airacometem udělaly proudovým letounům špatné jméno. To napravily až novější typy. Některé P-59 byly později modifikovány na naváděče vzdušných cílů nebo na řízene vzdušné cíle s druhým kokpitem instalovaným před hlavním kokpitem.
I když Airacomet nikdy nesloužil svému původnímu účelu - jako stíhací letoun, přesto s ním získla USAAF první zkušenosti s provozem proudových letounů a vyučili se na něm první piloti proudových letadel.
Airacomet je významný i něčím jiným. Bell začal z vlastní iniciativy práce na jednomotorové verzi. Ta byla označena XP-59B (nezaměňovat s P-59B). Byl to dolnoplošník s motorem v zadní části trupu, nasávacími otvory v kořenech křídel a tryskou v ocase. Továrna v Buffalo byla ale zaneprázdněna jimými projekty, takže koncem roku 1942 převedla USAAF dokumentaci jednomotorového XP-59B k Lockheedu, kde se stal inspirací pro famózní P-80 Shooting Star.