XP-80

Byl první americký bojeschopný proudový stíhač. Byl to také první americký sériový bojový letoun dosahující v přímém letu rychlosti přes 804 km/hod (500 mph). Byl prvním americkým proudovým letounem, který zvítězil ve vzdušném souboji. Byl vítězem v prvním souboji proudových letounů. Jako první tankoval při bojovém letu ve vzduchu. Krátktý čas držel světový rychlostní rekord. Byl základem pro úspěšný dvoumístný cvičný T-33.
Sloužil v letech 1945 až 1957. Pak byl nahrazen typy F-84E, F-86E/F a F-94.
USA se relativně pozdě pustily do výzkumu proudového pohonu. Průkopníky byli Němci se svým Heinkel He 178 V1,který poprvé vzlétl 27.srpna 1939. První proudový stíhač na světě Heinkel He 280 V1 vzlétl 2.dubna 1941. Messerschmitt Me 262 V-3 vzlétl 8.července 1942.
Britové za Němci příliš nezaostali, experimentální Gloster E.28/39 poprvé vzlétl 15.května 1941. Dvoumotorový Gloster Meteor vzlétl poprvé 5.března 1943. Prototyp de Havilland DH-100 Vampire vzlétl 21.září 1943.
V roce 1939 se motoráři od Lockheedu Clarence R. "Kelly" Johnson a Hall L. Hibbard začali zajímat o proudový pohon letounů. Lockheed financoval výzkumný projekt L-133. USAAF neměla o tento projekt zájem. Avšak po té, co se začaly objevovat zprávy o výzkumu v Anglii, Německu a Itálii obrátila i USAAF pozornost na tento druh pohonu bojových letounů.
Britové souhlasili s licenční výrobou svého motoru v USA u firmy General Electric. Bell XP-59A Airacomet poháněn dvojicí motorů General Electric I-A , vzlétl 1.října 1942. I když XP-59A poskytl USAAF cenné zkušenosti, byl to především testovací stroj a ne bojeschopný letoun.
USAAF hledala vhodný proudový stíhač.
Vzhledem ke své průkopnické práci s XP-59A Airacomet měl Bell Aircraft Corporation větší šance než Lockheed. Bell se však účastnil i v jiných projektech a proto USAAF s ohledem na Lockheedovy předchozí studie proudového pohonu převedla studie XP-59B - jednomotorové verze Aircometu - koncem roku 1942 od Bella k Lockheedu. V březnu 1943 dostal Lockheed specifikaci a popis motoru Halford H.1B (Goblin). Byl vyráběn v americké licenci u firmy Allis-Chalmers jako J36.
Na jaře 1943 proběhla mezi Lockheedem a Air Technical Service Command jednání o sériovém bojeschopném proudovém stíhači. 17.května 1943 byl Lockheed vyzván, aby předložil návrh stíhače poháněného motorem de Havilland Halford H.1B. Okamžitě začaly práce na továrním projektu L-140. 24.června 1943 byl potvrzen
pozdějsí kontrakt. Projekt dostal označení XP-80. Jeden z požadavků byl, že letoun musí být hotov do 180 dní od potvrzení kontraktu.
Aby splnil tuto podmínku vytvořil Clarence L. "Kelly" Johnson, William P. Ralston a Don Palmer malý tým, ve kterém pracovali 10 hodin denně 6 dní v týdnu. Usídlili se v dočasné budově nedaleko aerodynamického tunelu.
Postavili jednoduchý letoun s konvenčními ocasními plochami a příďovým podvozkem. Motor Halford H.1B nasával vzduch otvory v kořenech křídel a vyfukoval tryskou pod ocasem. Pilot seděl v přetlakové kabině. Výzbroj tvořilo 5 12.5mm kulometů ve přídi.
Model XP-80 1:1 byl hotov 20-22.července 1943. Inspekce doporučila pouze malé změny. Konstrukce prototypu XP-80 (sériové číslo 44-83020) byla zahájena okamžitě. Protože projekt dostal nejvyšší prioritu byly práce v předstihu před plánem. Bylo rozhodnuto, že první prototyp nemusí mít přetlakovou kabinu. Tím se ušetřil další čas. Avšak vývoj motoru nepokračoval tak hladce. Dodávka neletového motoru z anglie byla několikrát odložena a tak Lockheed pro první testy použil dřevěný model motoru.
Neletový motor byl konečně předán 2.listopadu 1943. Byl instalován do XP-80 a letoun byl převezen z Burbanku na Muroc Dry Lake. 16.listopadu byl XP-80 formálně převzat USAAF - 143 dní po potvrzení kontraktu.
Uvažovalo se o tom, že pro úvodní testy by mohl být XP-80 poháněn slabším motorem General Electric I-16 (licenční Whittle W2B). Tento motor by ale XP-80 nedával dostatečný výkon a proto byla tato myšlenka opuštěna.
V září 1943, Lockheed navrhnul větší a těžší verzi L-141, poháněnou motorem General Electric I-40 (později vyráběný jak General Electric tak i Allison jako J33). USAAF uzavřel kontrakt na dva XP-80A sériová čísla 44-83021 a 44-83022.
Letuschopný motor Halford byl předán Lockheedu v polovině listopadu 1943. 17.listopadu 1943 byly s nainstalovaným motorem H.1B provedeny pozemní zkoušky. Došlo k poškození vstupních otvorů a střepiny zničily motor. Než přišel nový motor byly zpevněny vstupy vzduchu. Náhradní motor přišel 28.prosince a byl ihned nainstalován do XP-80. XP-80 byl konečně připraven na první let.
První let XP-80 se uskutečnil 8.ledna 1944. Pilotem byl Milo Burcham. Let trval jen pět minut protože se porouchalo zatahování podvozku. Další zkušební lety odhalily další nedostatky. Po pátém letu byly tupé konce křídel a ocasních ploch nahrazeny zaoblenými. A na spoji křídla a trupu se objevil hladký přechod.
 
TTD XP-80:
Rozpětí: 11.29 m
Délka: 10.01 m
Výška: 3.12 m
Max.rychlost: 808 km/hod / 6 250 m
Dostup: 12 500 m
Počáteční stoupavost: 915 m/min
Hmotnost prázdná: 2 851 kg; vzletová: 3 716 kg

XP-80A

V září 1943 ještě před prvním vzletem XP-80 navrhnul Lockheed těžší a větší verzi L-141 poháněnou výkonnějším motorem General Electric I-40 (později vyráběn jak General Electric tak Allison jako J33). USAAF uzavřel kontrakt na dva exempláře pod označením XP-80A. Sériová čísla byla 44-83021 a 44-83022.
Motor General Electric I-40 měl další nasávací otvor těsně za větrným štítkem. Křídlo mělo větší rozpětí, letoun byl těžší (prázdná hmotnost 3 276 kg), měl větší zásobu munice a přetlakovou kabinu.
XP-80A 44-83021 vzlétl poprvé 10.června 1944. 44-83022 jej následoval 1.srpna. 44-83022 byl vybaven druhým sedadlem pro motorového pozorovatele. V počátku programu byly problémy s ventilem přetlakového systému kabiny, který se otevíral v důsledku přehřátí. Větším problémem byl ale nestabilní proud vzduchu v přívodním kanálu. Aby zjistil příčinu sedl na místo pozorovatele samotný Kelly Johnson - talentovaný motorář a příčinu zjistil – odtrhávání vzduchové vrstvy podél stěn vstupních kanálů.
Druhý XP-80A dostal jako první Shooting Star přídavné nádrže pod konce křídel. Tyto nádrže zlepšily aerodynamiku letounu.
První XP-80A byl zničen 20.března 1945, ale pilot Tony LeVier se zachránil. Druhý XP-80A byl později použit jako testovací pro motor Westinghouse J34 v programu XP-90.

YP-80A testovací letoun

Třináct YP-80A bylo objednáno 10.března 1944. Sériová čísla byla 44-83023 až 44-83935. Byl identický s
XP-80A a byl poháněn motorem General Electric I-40 jehož sériový model byl označen J33-GE-9 nebo
-11. Výzbroj tvořilo šest 12mm kulometů v přídi.
USAAF hledala fotoprůzkumný letoun s výkonností P-80, a 23.září 1944 objednala druhý YP-80 (44-83024) jako neozborejenou fotoprůzkumnou verzi. Dostal označení XF-14, označení F bylo před rokem 1948 vyhrazeno pro fotoprůzkumné stroje. Kanóny v přídi byly nahrazeny kamerami. Kariéra XF-14 byla krátká, byl zničen při havárii 6.12.1944.
Třetí YP-80A (44-83025) se zřítil při svém prvním letu 20.října 1944. Při havárii zahynul známý zkušební pilot Milo Burcham.
Další čtyři YP-80A byly převezeny do Evropy, aby demonstrovaly své schopnosti před válečnými piloty a pomohly při vývoji taktiky vzdušného boje s proudovými stíhači Luftwaffe. YP-80A 44-83026 a 44-83027 dorazily do anglie v polovině prosince 1944. 44-83026 spadl při svém druhém letu a zabil pilota. 44-83027 byl modifikován Rolls-Royce na testovací stroj pro prototyp motoru B-41 Nene. 14.listopadu 1945 byl zničen při nepodařeném přistání v důsledku poruchy motoru. 44-83028 a 44-83029 byly převezeny do středomoří. Zde vzlétly k několika operačním letům. Ale ani jednou nenarazily na nepřátelský letoun. Jeden z nich spadl 2.8.1945 po návratu do USA a druhý skončil jako bezpilotní terč.
Zbylých devět YP-80A sloužilo různým vývojovým a testovacím účelům.

P-80A, první sériový model

Úvodní sériová verze Shooting Star, P-80A, byla objednána 4.dubna 1944. Nejprve bylo objednáno 500 a později dalších 2 500 kusů. Po ukončení 2SV byl kontrakt zredukován na 917 letounů.
Prvních 345 letounů tohoto kontraktu bylo označeno P-80A-1-LO. Všechny byly poháněny stejným motorem J33 pouze některé byly od General Electric a jiné od Allison Division General Motors Corporation.
Dalších 218 letounů bylo postaveno jako sériový blok P-80A-5-LO. Měly výkonnější motor Allison J33-A-17. Později byly na tento standard upraveny i dřívější P-80A-1-LO.
19.ledna 1945, dostal North American Aviation nabídku na výrobu tisíce P-80A ve své dallasské továrně. Označení tohoto licenčního Shooting Star bylo P-80N. Tento kontrakt byl ale po ukončení 2SV zrušen. Nebyl postaven ani jeden P-80N.
První P-80A dostala AAF v únoru 1945 a poslední byl předán v prosinci 1946. První P-80A měly šedý nátěr, který se ale těžko udržoval. Proto byl nahrazen původní barvou kovu.
Jeden P-80A-1-LO (44-85201) byl modifikován jako neozborjený fotoprůzkumný letoun. Tento letoun byl přejmenován na XFP-80A, původně plánované označení F-14 pro průzkumné verze P-80 nebylo použito.
XFP-80A se od XF-14 lišil tvarem přídě, který umožnil lepší přístup ke kamerám.
38 P-80A-5-LO bylo dohotoveno jako fotoprůzkumný FP-80A-5-LO.
Mnoho F-80As skončilo jako terče nebo vlekače cílů (drone direktor). Tato modifikace byla přejmenována na DF-80A, a bezpilotní terče QF-80A.
Tři P-80A (44-8500, 44-85005, a 45-85235) byly testovány u US Navy.Byly upraveny pro provoz z letadlové lodi a testovány na letadlové lodi Franklin D. Roosevelt. Námořnictvo, ale o tento letoun nemělo zájem.
První proudové stíhače se ve srovnání se svými vrtulovými kolegy vyznačovaly velkou spotřebou paliva a z toho vyplívajícím malým doletem a vytrvalostí. Jedním z řešení bylo to, že by stíhač byl tažen za bombardérem jako větroň. F-80A 44-84995 byl převeden do Wright Field pro ověření této myšlenky. F-80 byl tažen za Boeingem B-29A-10-BN (42-93921). Ukázalo se, že tažení stíhače je nepraktické a projekt byl zrušen.
P-80A-1-LO (44-85044) byl testován s modifikovanou přídí se čtyřmi kulomety, které se mohly natáčet v úhlu 90°. Později byl vybaven druhým kokpitem v přídi, kde ležel pilot hlavou dopředu. Ani tato myšlenka se neujala.
P-80A-1-LO 44-85116 byl osazen vysouvatelnou raketnicí pro 12,5mm rakety na místě nádrží na koncích křídel. Později byla raketnice přemístěna do přídě.
P-80A byl experimentálně osazen čtyřmi 20mm kanóny místo standardních šesti kulometů. Tato kanónová výzbroj se ale nikdy nestala standardem.
P-80A 44-85214 byl osazen dvěma 750mm náporovými motory na konci každého křídla. Za letu byly poprvé použity 12.března 1947 a 30.června 1948 se uskutečnil let výlučně s použitím těchto motorů.
V červnu 1948 byly P-80A a FP-80A přejmenovány na F-80A a RF-80A.
 
TTD P-80A:
Rozpětí: 11.85 m (bez nádrží na koncích křídel)
Délka: 10.52 m
Výška: 3.45 m
Hmotnost prázdná: 3 590 kg
Maximální vzletová: 6 350 kg
Maximální rychlost: 897 km/hod / 0 m; 790 km/hod / 12 200 m
Počáteční stoupavost: 1 400 m/min; na 6 100 m vystoupá za 5.5 minuty
Dostup: 13 700 m
Normální dolet: 1 255 km
Maximální dolet: 2 316 km

 P-80B, P-80R rekordní stroje

Další sériovou verzí Shooting Star byl P-80B. Prototyp byl označen XP-80B a vznikl modifikací 9. P-80A-1-LO (45-82000). Motor J33-A-17 byl vybaven vstřikováním směsi voda+methanol. Aby se získalo místo pro nádrž směsi voda+alkohol byly zmenšeny palivové nádrže. 12.5 mm kulomety M-2 z P-80A byly nahrazeny vylepšenými M-3 stejného kalibru.
Celkem 240 P-80B bylo předáno mezi březnem 1947 a březnem 1948. Pozdější blok byl "zimní" model vybavený odmrazováním překrytu kabiny. Rovněž používal speciální maziva optimalizovaná pro arktické podmínky Aljašky.
117 F-80B bylo později upravena na standard F-80C. Po skončení války v Koreji putovaly k ANG a AFRES.
Koncem roku 1946 to bylo již 10 let, co letoun americké výroby utvořil světový rychlostní rekord. V té době držel rekord Britský Gloster Meteor F.4 - 7.září 1946, 991 km/hod. USAAAF požádala Lockheed aby modifikoval jeden XP-80B (44-85200) na rekordní letoun.
Modifikovaný XP-80B byl přejmenován na XP-80R, a byl osazen experimentálními vstupy vzduchu a překrytem kabiny s nízkým profilem. První pokus se nezdařil - 965 km/hod. Proto byl letoun vrácen zpět k Lockheedu do Burbanku. Vstupy vzduchu byly nahrazeny konvenčními a byl osazen silnější motor se vstřikováním směsi voda+alkohol.
19.června 1947 se pilotovi Colonel Albert Boyd podařilo vytvořit nový rekord - 1 004 km/hod.
V červnu 1948, the P-80B byl přejmenován F-80B.
 
TTD P-80B:
Rozpětí: 11.89 m (bez nádrží na koncích křídel)
Délka: 10.52 m
Výška: 3.43 m
Prázdná hmotnost: 3 700 kg
Maximální vzletová: 7 260 kg
Maximální rychlost: 897 km/hod / 0 m; 928 km/hod / 1 800 m
Počáteční stoupavost: 1 974 m/min
Na 6 100 m vystoupá za 5.5 minuty
Dostup: 13 800 m
Normální dolet: 1 270 km
Maximální dolet: 1 950 km
Výzbroj: 6x 12.5mm kulomet v přídi; 10x raketa 125 mm pod křídly

P/F-80C, T-33

Konečnou sériovou verzí Shooting Staru byl P-80C, což byla těžší a výkonější verze P-80B. První P-80C vzlétl 1.března 1948. Měl kulomety M-3.
V červnu 1948, bylo označení P-80C změněno na F-80C.
Mnoho P-80C bylo osazeno podkřídelními závěsníky, které nesly 16 12.5cm raket nebo přídavné nádrže.
Po skončení války v Koreji byly mnohé F-80C přestavěny na radiem řízené tahače cílů QF-80C. Některé byly osazeny měřícími přístroji pro testy atmosférických jaderných výbuchů.
Jeden F-80C (47-171) byl postaven z hořčíku. Raději nemyslet, co by se stalo v případě požáru! Jiný F-80C sériové číslo 49-429 byl na Aljašce testován s lyžovým podvozkem.
F-80D byl návrh z roku 1948. Byl to F-80C s novým motorem a vylepšenou avionikou. Nebyl realizován.
F-80E byl návrh F-80C se šípovým křídlem. USAF ale byla spokojena s F-86 Sabre a tak byl projekt F-80E zrušen. Projektovaná max. rychlost F-80E byla 1 065 km/hod na úrovni mořské hladiny. (F-86A Sabre 1 093 km/hod)
QF-80F byl modernizovaný tahač cílů QF-80A/QF-80C s vylepšenou elektronikou a byl vybaven záchytným přistávacím hákem.
Již od začátku vývoje P-80 chtěl Lockheed postavit i cvičnou verzi. USAF ale nemělo zájem. Ale v srpnu 1947 pod tíhou značného množství nehod posvětilo přestavbu jednoho P-80C (48-356) na dvojmístný cvičný letoun. Modifikovaný letoun byl přejmenován na TP-80C. Trup byl prodloužen. Posádka seděla za sebou. Aby se ušetřila hmotnost byla výzbroj redukována na dva 12.5mm kulomety.
TP-80C poprvé vzlétl 22.března 1948, pilotován Tony LeVier. 11.června 1948 bylo označení změněno na TF-80C. Od 129.kusu TF-80C bylo 5.května 1949 označení změněno na T-33A. Dvojmístný T-33 byl jedním z nejúspěšnějších poválečných cvičných letadel. V USA bylo vyrobeno 5 691 kusů, 210 v Japonsku a 656 v Kanadě.
Sloužil do roku 1959 a sloužil u více než 30 letectev.
 
TTD P-80C:
Rozpětí: 11.84 m
Délka: 10.49 m
Výška: 3.43 m
Hmotnost prázdná: 3 820 kg; maximální: 7 640 kg
Maximální rychlost: 955 km/hod / 0 m; 874 km/hod / 7 600 m
Počáteční stoupavost: 2 095 m/min; na 7 600 m vystoupá za 7 minut
Dostup: 14 200 m
Normální dolet: 1 330 km
Maximální dolet: 2 220 km
Výzbroj: 6x 12.5 mm kulomety; na závěsících až 900 kg výzbroje.

Námořní Shooting Star, TO-1

V letech 1947-1948 byly dodávky proudových palubních stíhačů Grumman F9F Panthers a McDonnell F2H Banshee příliš pomalé. Proto se US Navy rozhodla do doby než bude letounů dostatek a pro účely výcviku na proudových strojích použít 50 USAF P-80.
U námořnictva dostaly Shooting Star označení TO-1. T označovalo hlavní použití P-80 u námořnictva jako cvičný - trainer. Označení TO-1 bylo změněno na TV-1 po roce 1950.
Tyto Navy- a Marine Corps TV-1 byly výlučně pozemní stroje. Nebyly vybaveny zařízením pro provoz z letadlových lodí. Když bylo dosaženo cílového počtu Pantherů a Banshee, byl TV-1převeden k rezervním jednotkam.

Historie služby

Shooting Star začal sloužit v roce 1944, kdy čtyři testovací YP-80A byly převezeny do Evropy, aby demonstrovaly své schopnosti před válečnými piloty a pomohly při vývoji taktiky vzdušného boje s proudovými stíhači Luftwaffe. YP-80A 44-83026 a 44-83027 dorazily do anglie v polovině prosince 1944. 44-83026 spadl při svém druhém letu a zabil pilota. 44-83027 byl modifikován Rolls-Royce na testovací stroj pro prototyp motoru B-41 Nene. 14.listopadu 1945 byl zničen při nepodařeném přistání v důsledku poruchy motoru.
44-83028 a 44-83029 byly převezeny do středomoří. Zde vzlétl k několika operačním letům. Ale ani jednou nenarazil na nepřátelský letoun. Jeden z nich spadl 2.8.1945 po návratu do USA a druhý skončil jako bezpilotní terč.
10., 11. a 12. YP-80A byly předány začátkem roku 1945 31.Fighter Squadron 412.Fighter Group v Bakersfield, Kalifornie. První sériový P-80A dostala AAF v únoru 1945. Po konci 2SV začal P-80A nahrazovat P-51D a P-59A. Prvních 17 P-80A putovalo k 31.Squadron 412.Fighter Group, kde nahradily YP-80A. V roce 1948 začaly operační jednotky dostávat F-80C.
Když Severní Korea zaútočila 25.června 1950 na Jižní Koreu, byly 4 groups v Japonsku vybaveny P-80C (8., 51., 49. a 35.). A 8.Taktická Průzkumná Peruť létala FP-80A. První akci podnilky Shooting Star 27.června kdy přelétly z Japonska jako doprovodné a záchytné stíhače. V ten den čtyři Shooting Star zachytily 11 severokorejských bitevníků Il-10 a čtyři z nich sestřelily. To bylo první vítězství amerického proudového stíhače. 28.června začaly RF-80A podnikat průzkumné lety a později byly F-80 nahrazeny i jako bitevní, proti pozemním cílům.
F-80C se rychle staly vládci vzdušného prostoru nad Koreou. Velkým překvapením pak bylo objevení se MiG-15. 7.listopadu 1950, Lieut Russell J. Brown, pilotující F-80C (49-737) sestřelil MiG-15. Byl to první vzdušný souboj proudových letadel v historii. F-80C ale nebyl MiG-15 se šípovým křídlem rovnoceným soupeřem. Byl o 160 km/hod pomalejší. Proto byl F-80 převeden na akce proti pozemním cílům a vzdušné souboje přenechal F-86 Sabre.
Na F-80 a RF-80 bylo poprvé v historii vyzkoušeno tankování ve vzduchu. 6.července 1951 tankovaly tři RF-80A od Boeing KB-29M. Bylo to první tankovani ve vzduchu při bojové akci. S F-80C byla podobna akce provedena 28.září . Tankování však nebylo jednoduché a Shooting Star v Koreji je standardně nepoužívaly.
Během Korejské války vzlétly Shooting Star 98 515 krát a zničily 31 nepřátelských letounů ve vzduchu (z toho 6 MiG-15) a 21 na zemi.Svrhly 41 593 tun bomb a napalmu a odpálily přes 81 000 raket. Za 34 měsíců bojů utrpěly F-80C těžké ztráty (35% všech vyrobených F-80C). 14 jich bylo sestřeleno stíhači protivníka, 113 bylo sestřeleno pozemní palbou a 150 bylo ztraceno z jiných příčin.
Jsou nepotvrzené zprávy, že komunistické síly během války získaly jeden letuschopný F-80.
Během Korejské války se F-80A/B používaly v USA pro výcvik. Koncem roku 1951 byly definitivně vyřazeny. V Evropě byly v roce 1950 nahrazeny F-84 Thunderjet. Aljaššké Shooting Stary byly nahrazeny F-94 Starfirey v roce 1951. Poslední průzkumný Shooting Star byl ze služby u USAF vyřazen koncem roku 1957.
U Air National Guard začly F-80C sloužit v červnu 1948, 196.Fighter Squadron of the California ANG. Rovněž peruťe Air Force Reserve létaly s F-80C od léta 1953 do podzimu 1957.
V roce 1958 byl F-80C definitvně vyřazen z výzbroje Air National Guard a Air Force Reserve. 113 Shooting Starů bylo předáno letectvům jihoamerických států.
Top