NAVIGACE

Význam úrovně kadence hlavní baterie při námořním dělostřeleckém souboji

připravil Michal Béza

Lodní děla versus polní dělostřelectvo
Na úvod je potřeba si uvědomit základní rozdíly mezi námořním a polním dělostřelectvem z pohledu taktiky (řeč je samozřejmě o zbraních druhé světové války). Polní dělostřelectvo většinou provádí dělostřeleckou přípravu před útokem pozemních jednotek nebo jednoduše ostřeluje pozice nepřítele a tedy útočí na nepohyblivý cíl. Bývá zaměřeno předem a pokud se zaměřuje až při palbě, stačí jedna - dvě salvy a je poměrně přesně zaměřeno. Lodě jsou naproti tomu pohyblivé a útočí na pohyblivé cíle. Zdálo by se, že v tomto ohledu mají blíž k dělostřeleckému souboji tanků. Jenomže! Lodní dělostřelectvo většinou střílí horní skupinou úhlů na velké vzdálenosti, podobně jako dalekonosné polní dělostřelectvo, a tak se způsob a taktika zaměření v porovnání s tankovým soubojem značně liší - spíš se blíží polnímu dělostřelectvu. Pro docílení zásahu vzdáleného manévrujícího cíle je potřeba vysoké kadence co největšího počtu hlavní v baterii.

Kadence se přizpůsobuje vzdálenosti
Kadence je určitě velmi důležitá při boji na krátké vzdálenosti. V námořním dělovém boji odjakživa platilo, že o kolik víc projektilů dokážeme vypálit na nepřítele než on na nás, o to větší je pravděpodobnost, že zničíme my jeho a ne on nás. S vývojem lodního děla se zvětšovala jeho ráže, prodlužovala hlaveň a zvyšoval dostřel. Kadence se s rostoucí ráží snižuje v důsledku technických limitů při manipulaci s rozměrnou a těžkou municí, zároveň při palbě na obrovské vzdálenosti a především při jejím zaměřování je nutno počítat s dlouhou dobou letu projektilu. Při boji na vzdálenost přibližně 20 km byly účinky palby zjistitelné po cca 30 sekundách*, což přesně odpovídá kadenci děl 2 rány za minutu (např. 16" kanóny na USS Iowa). Jak se vzdálenost snižuje, jsou účinky palby zjevné za kratší čas a je tedy výhodnější vyšší kadence. Avšak ani při dělostřeleckém souboji na větší vzdálenost není potřeba kadenci přizpůsobovat časovému limitu do jehož vypršení nejsou účinky palby známy. Například při palbě na vzdálenost cca 30 km jsou účinky známy až po cca. 60 sekundách, což by snížilo efektivní kadenci baterie na 1 ránu za minutu.

"Žebřík" a "Skupinové salvy"
Při takovémto souboji by tedy znělo logicky, že úroveň kadence nerozhoduje, protože se musí přizpůsobit vzdálenosti na kterou se střílí - je potřeba počkat na odezvu od předcházející salvy, aby bylo možno udělat správnou korekci náměru. To by však drasticky degradovalo palebnou sílu baterie, zvláště pokud mají její děla vysokou kadenci, a při palbě na manévrující cíl je nemyslitelné, aby byla kadence baterie 1 ránu za minutu, protože loď při rychlosti 28 uzlů urazí za tu dobu přibližně 860 metrů. Na účinek palby se čekalo prakticky pouze při první salvě. Pokud byl cíl správně zaměřen hlavním stanovištěm řízení palby a děla správně nastavena, došlo k zásahu cíle nebo k těsnému zásahu. Pokud bylo při zaměřování obtížné určit přesnou vzdálenost a polohu cíle, používaly se dva systémy pro zpřesnění palby - Britové, Japonci a Američané používali systém nazývaný "Žebřík", Němci pak systém "Skupinové salvy". Při způsobu zaměření "žebřík" byly jednotlivé hlavně zaměřeny v přibližně 200 yardových odstupech nebo byly takto zaměřeny jednotlivé věže. První skupina hlavní nebo věž byla zaměřena na předpokládanou polohu cíle, druhá 200 yardů před něj a poslední skupina 400 yardů před cíl. Baterie vypálila naráz a jednotlivé skupiny projektilů dopadaly v různých časových intervalech, podle trajektorie svého letu. To umožnilo přesněji určit polohu cíle. Podobně fungoval systém "skupinových salv" - první salva byla vypálena na předpokládanou polohu cíle, druhá 400 metrů před cíl a třetí 400 metrů za cíl. Jakmile byl cíl "zarámován", byly všechny hlavně baterie nastaveny na nejpřesnější hodnotu a přešlo se do režimu "rapid fire" - tedy nepřetržité palby při maximální kadenci. Případné korekce, například při změně kurzu cíle, byly prováděny v rámci přípravy děla k palbě (velká děla byla nabíjena pod určitým úhlem a tak se stejně vždy musela před střelbou vrátit do potřebné elevace). Takto bylo možno využít maximální kadence baterie i při střelbě na velké vzdálenosti, což využívaly hlavně křižníky, jejichž hlavní baterie měly velký dostřel a vysokou kadenci. Navíc nemusí pálit všechna děla baterie současně, ale mohou se střídat a tak relativně zvyšovat kadenci baterie (ne však celkovou hmotnost vystřelené munice). Pochopitelně s rostoucí vzdáleností se snižuje pravděpodobnost zásahu cíle.

Rychlost plavidla
Ještě poznámka k rychlosti plavidla. Zdálo by se, že rychlost nepřátelských plavidel, lišící se v řádu několika uzlů, nebyla až tak podstatná. Ale to není vůbec pravda. Samozřejmě, že při palbě na pohyblivý cíl je nutno pálit před něj - do jeho budoucí dráhy. Při změně kurzu nepřátelského plavidla je okamžitě změněn i kurz plavidla, které jej ostřeluje, aby další salva nemusela být znova složitě zastřelována (ideální je, pokud se vzdálenost k cíli nemění). Z toho vyplývá, že pokud nedokáže pronásledující plavidlo držet krok s pronásledovaným, nemůže ho efektivně zaměřit svými děly. Naopak vyšší rychlost, i jen o několik uzlů, dávala lodi šanci odpoutat se od bitvy a prchnout z bojiště.

 

* Tabulka časů letu střely 406mm AP (1.225 kg) u děla 16"/50 cal Mk7

vzdálenost	čas letu střely
9 140 m	13,2 s
18 290 m	29,6 s
27 430 m	53,2 s
32 920 m	66,1 s

 

Zdroje:
Kromě zdrojů na hlavní stránce,
- US Naval Fire Control, 1918
- Definitions & Information about Naval Guns