NAVIGACE |
|
|
Tupolev, SSSR
připravil Martin Faix
Svým účelem a dobou, kdy se objevil, byl tento letoun protipólem bombardérů jako
byly B-47 a britský Valiant.
Narozdíl od svých západních protějšků ale zůstává ve službě dodnes a dokonce
v Číně pokračuje i jeho výroba. Stroj se vyznačuje vynikající a dlouhodobě
životaschopnou konstrukcí, která je schopna snést nejrůznější konverze, takže
letoun od svého původního plánovaného nasazení výškového strategického
bombardéru z let 1949-1950 ušel značný kus cesty k úkolům velmi
odlišným.
Klíčem k této vynikající konstrukci byly průběžné inovace
turboreaktivních motorů, které přesto,že jsou značně primitivní (vycházejí
z původní německé válečné technologie), mají výkon dostačující
k tomu, aby při dvou pohonných jednotkách zabezpečily bez problémů činnost
celého stroje.
Motory jsou uloženy v kořenech dlouhých šípovitých křídel a jejich trysky se
stáčejí mírně k trupu, aby tak zajistily lepší ofukování střední části
křídla. Mezi pohonnými jednotkami ve střední spodní části křídla je velká
pumovnice.
Přední část trupu vyplňuje přetlakový pracovní prostor osádky, v němž
v původní konstrukci bombardovacího letounu je v průhledové přídi
působiště navigátora/bombometčíka, který má k dispozici vizuální i
radarový zaměřovací systém.
Dva piloti mají k dispozici kabinu, která připomíná civilní dopravní letadlo, a v zadní části je umístěno pracoviště radisty/střelce, který odtud řídí palbu hřbetní a spodní střelecké věže.
V zadní části trupu je další přetlakový prostor, v němž je pracoviště zadního střelce, který ovládá radarem zaměřované zadní kanóny, a obvykle ještě pozorovatele, jenž má k dispozici boční průhledy.
Hlavní podvozkové nohy se zatahují dozadu do vřetenovitých krytů umístěných v zadních částech křídla.
Původní projekt Konstrukční kanceláře A.N.Tupoleva Tu-88 dostal ve službách sovětského vojenského letectva označení Tu-16, pod nímž zahájil svou úspěšnou kariéru.
Postaveno bylo okolo dvou tisíc letounů. Do teď se podařilo identifikovat minimálně jedenáct různých verzí. Většina strojů stále zůstává ve službě
V roce 1987 byl stav těchto letounů u vojenského letectva 287 strategických
bombardérů, dvacet tankerů, patnáct průzkumných letounů a devadesát až stodeset
letadel určených pro radioelektronický boj
U námořního letectva bylo dvěstěčtyřicet útočných strojů, pětasedmdesát
tankerů a okolo osmdesáti průzkumných letounů a strojů pro radioelektronický boj.
Indonésie měla v té době své Tu-16 uzemněné, Egypt svou flotilu těchto
letounů obnovoval s čínskou pomocí a Irák měl několik strojů verze G
dodaných přímo ze Sovětského svazu. K 16.lednu 1991 před zahájením operace
„Pouštní bouře“ měl údajně osm letounů Tu-16.
Roku 1958 získala licenci na stavbu těchto letounů v základní bombardovací
podobě Čína. Po zhoršení vztahů se Sovětským svazem roku 1960 byly ale tyto vztahy
ukončeny.
Později Čína práce obnovila a od roku 1968 těchto letounů vyrobila pomalým tempem
přinejmenším sto dvacet nových letounů. Současně ale provedla rekonstrukci
původních sovětských bombardérů na čínský standart.
Sovětský svaz, Egypt,Indonésie, Irák, Čína
Válka za připojení západního Irianu k Indonésii (1961-1962 - Indonésie)
Pohonná jednotka:Dva turboreaktivní motory Mihulin RD-3M o tahu 9500kg
Rozměry:Rozpětí(bez radioelektronických zařízení)-32,93m, s radioelektronickými zařízeními-33,95m. Délka základní verze-34,8m.Výška-10,8m.
Hmotnost:Prázdného letounu základní verze Badger-A-37 000kg
Výkon: 2x 93,16 kN
Výzbroj:Původní Badger-A měl vnitřní pumovnici pro přinejmenším dvě jaderné pumy nebo až pro devět tisíc kilogramů konvenčních pum a sedm 23mm kanónů NR-23-šest ve třech střeleckých věžích a jeden pevný střílející dopředu
Copyright © All Rights Reserved