Ruské rakety vzduch-zem

NAVIGACE

Ch-20 (AS-3 Kangaroo)

MiG, SSSR

připravil Zdenek Kussior

Ch-20, první ruská letecká strategická střela, je určena pro ničení radiolokačně kontrastních cílů. Dne 11. března 1953 vyšlo Ustanovení Sovětského svazu o zahájení prací na systému K-20, využívající okřídlené střely Ch-20 a jejich nosiče Tu-95K. Číslo 20 bylo přejato od původního označení letounu Tu-20, které bylo po zavedení do výzbroje změněno na Tu-95.

Skicový projekt Tu-95K byl Tupolevem podepsán 26. října 1954. Rok na to letectvo odsouhlasilo maketu tohoto nového raketového nosiče. Po srovnání s bombardovací verzí má letoun následující úpravy: v přídi je instalován dvouanténní radiolokátor A-336Z "JAD" pro nalezení cíle a navedení raket, v pumovnici je umístěn zbraňový závěs BD-206 pro nesení a vypuštění polozapuštěných raket, bylo změněno rozložení trupových palivových nádrží a přidána doplňující nádrž pro motor střely Ch-20. Během letu je závěs ve zdvižené poloze, příď střely je skryta pod aerodynamickým krytem. Před vypuštěním se závěs spouští do odpalovací polohy, odhodí se aerodynamický kryt střely a spouští se motor.

Pro provedení zkoušek střely Ch-20 byly v rozmezí 1. března až 31. října 1955 přestavěny dva bombardéry Tu-95 na verzi Tu-95K. Nový letoun vzlétl 1. ledna 1956. Během téhož roku byl vyzkoušen i druhý letoun. V souladu s ustanovením č. 0908-425 "O výrobě strategického bombardéru 3M konstruktéra V. M. Mjasiščeva" bylo potvrzeno řešení z roku 1953 o vytvoření komplexu K-20(MK), skládajícího se z letounu 3M a střely Ch-20.

Vývoj rakety Ch-20 byl prováděn v OKB-155-1 (Dubna) pod vedením M. I. Gureviče. Systém řízení, vyráběný v KB-1 pod vedením B. M. Šabanova, byl kombinovaný. Raketa se na cíl vypouští ze vzdálenosti do 800 km z výšky 9 - 12 km. Po opuštění letounu klesne o 300 až 400 metrů, následuje dosažení maximálního výkonu motoru a začíná nábor výšky, přičemž se střela dostává před letoun-nosič. Ve čtvrté minutě letu začíná střela dostávat zpřesňující rádiové povely z nosného letounu. V šesté až sedmé minutě dosahuje výšky 15 km a dále už pokračuje jen horizontálně s pomocí barovýškoměru. Letoun-nosič musí letěl vstříc cíli za raketou. Na vzdálenost kolem 450 km radiolokátor letounu objeví cíl (loď střední velikosti). Operátor určí polohu letounu a střely vzhledem k cíli a současně předá povely pro ovládací systém střely. Tato fáze letu střely končí 70 km před cílem, kdy je Tu-95K od cíle vzdálen 270 až 360 km. Dále už raketu řídí autopilot "JAK", letoun se otáčí a odlétá. Po uplynutí času, zadaného operátorem Tu-95K při ukončování spojení, zahájí raketa neřízený sestup na cíl. V nastavené výšce exploduje jaderná nebo vodíková nálož. Z vnějšího pohledu byla Ch-20 podobná stíhačce MiG-19, měla klasické letounové aerodynamické schéma. Pohon tvořil turbokompresorový motor AL-7FK.

Tovární zkoušky leteckého-raketového komplexu K-20 byly provedeny ve třech etapách na dvou Tu-95K. První probíhala v rozmezí 4. srpna až 15. října 1956. Druhá, zaměřená na přípravu nosiče k vypuštění, probíhala mezi 15. srpnem a 13. říjnem 1956. Ve třetí etapě, ukončené 24. ledna 1957, provedli doladění systému řízení a aparatury samonavedení na pilotovaných obdobách střel Ch-20 - na letounech MiG-19. OKB-155 sestrojila dva tyto letouny: bezpilotní MiG-19SM-20 a pilotovaný MiG-19SM-20P. Letouny se do vzduchu dostávaly na zkušebních Tu-95K, po shozu byly pilotovány systémem K-20. Na SM-20P nebyla instalována aparatura pro koncové navedení. Na těchto unikátních pilotovaných zkouškách se podílelo mnoho slavných letců, nejvíce však "Hrdina Sovětského Svazu", zkušební letec Amet-Chan Sultan, mající velkou zásluhu nejen na tomto projektu, ale také na dřívější protilodní střele KS-1. Další zkoušky už probíhaly se střelami Ch-20.

V roce 1957 byly sestrojeny tři zkušební exempláře střely: Ch-20/1 (odeslaná na zkoušky 9. ledna), Ch-20/2 (odeslaná 5. srpna) a Ch-20/1 (odeslaná 4. prosince). V závodě č.256 bylo pro tyto účely sestrojeno ještě dalších 17 kusů včetně osmi Ch-20M (viz dále). Zkoušky rakety byly zahájeny 6. června 1957. První vypuštění Ch-20 bylo provedeno 17. března 1958 z výšky 12,5 km. Díky vysoké spotřebě paliva však k cíli nedoletěla. Po čtvrtém vypuštění (29. července 1958) bylo možné přejít ke státním zkouškám.

V té době se už pro střely vyvíjela nová, termojaderná nálož a také se připravovaly některé konstrukční změny. Nová verze dostala označení Ch-20M.

Státní zkoušky začaly 5. října 1958 s raketou Ch-20 a skončily 1. listopadu 1959 s raketou Ch-20M. Během zkoušek byla prověřena práce komplexu v reálných podmínkách a za přítomností rádiového rušení. Komplex dostal vysoké hodnocení jak díky svým charakteristikám, tak i spolehlivosti, využitým technologiím a snadnosti přecvičení personálu. Pro státní zkoušky bylo poskytnuto 16 střel. Po provedení všech zkoušek byla střela v roce 1960 předána do sériové výroby. Systém K-20 byl do výzbroje zařazen 9. září 1960. Ch-20M je určena pro letouny Tu-95K (přesněji Tu-95K-20), Tu-95KM a Tu-95KD (poslední dvě verze jsou schopny tankovat ve vzduchu). Proudový motor zůstal stejný, bojová hlavice může být konvenční (2300 kg) nebo jaderná. Mezi léty 1958 a 1961 vyrobil závod č.18 přesně 47 raketových nosičů verze Tu-95K a 28 verze Tu-95KD. Prvními Tu-95K byla vybavena 1006. a 1226. těžká bombardovací letka. Mezi lednem a říjnem 1962 bylo uskutečněno dalších 19 vypuštění Ch-20, ze kterých bylo 15 úspěšných. Na základě Ch-20 byl rozpracován cvičný cíl M-20. Ten byl zkonstruován, otestován a přijat do výzbroje, ale kvůli vysoké ceně se příliš nerozšířil.

V roce 1963 proběhly testy s použitím motoru střely Ch-20M jako pomocné síly pro manévrování samotného letounu-nosiče.

Zvýšení vzdálenosti působnosti amerických prostředků PVO a zavedení nové protiletecké střely Bomarc s doletem 420 km a následně také Super Bomarc s doletem 710 km výrazně snížilo pravděpodobnost přiblížení raketového nosiče Tu-95K k cíli. V té době už do výzbroje SSSR začaly přicházet mezikontinentální balistické rakety R-7A, R-9, R-10 a další. Zajímavostí je, že cena letounu Tu-95K s raketou Ch-20M byla přibližně 40% ceny střely R-7A.

Vedení Vzdušných Sil společně s Národním Výborem tuto situaci částečně vyřešilo změnou určení střel Ch-20M. Ty měly být nyní používány proti svazům plavidel kolem letadlových lodí. V rozmezí 15. srpna a 10. října 1960 byly provedeny experimentální vypuštění raket Ch-20M na dva křižníky třídy 686 v Barentsvě moři, simulující letadlovou loď. Hledání cíle bylo prováděno ve výšce 10 km (z takové výšky se dá cíl zaměřit na 400 km). Vypuštění se uskutečnilo na vzdálenost okolo 350 km. Pro bezpečnost lodí bylo do řídícího systému Ch-20M naprogramováno záměrné odklonění od cíle o 15 km.

Ze tří vypuštění se dvě ukázala jako neúspěšná, jedno částečně úspěšné. V prvním případě raketa explodovala s přeletem 4 km a odkloněním vlevo o 8,5 km od plánovaného místa dopadu. Při druhém letu selhala aparatura "JAR", raketa přeletěla nad cílem a po dalších 300 km letu musela být zničena rádiovým příkazem. Třetí let byl též poznamenán poruchou systému "JAR".

Tyto zkoušky ukázaly, že pravděpodobnost potopení letadlové lodě raketou Ch-20M není s termojadernou hlavicí (do 3MT) příliš velká. Při takovéto přesnosti střelby by se v lepším případě podařilo potopit dvě, maximálně tři lodě ze skupiny doprovodných plavidel. Střela byla označena jako nebojeschopná. Výroba Ch-20 byla zastavena v roce 1965. Na začátku 80. let, kdy se pomalu připravovalo její vyřazení, jich bylo k dispozici 70 kusů. Ch-20 vydržela ve výzbroji SSSR (překvapivě) až do konce 80. let.

Typ	Ch-20	Ch-20M
Délka	14950 mm	14960 mm
Průměr	1800 mm	1805 mm
Rozpětí	9150 - 9400 mm	9040 mm
Výška	3015 mm	3015 mm
Hmotnost	11600 - 11800 kg	11000 kg
Bojová hlavice	jaderná 800 Kt	termojaderná do 3 Mt nebo konvenční o hmotnosti 2300 kg
Pohon	proudový motor AL-7FK
Navedení	radiopovelové + inerciální
Dolet	800 km	350 - 800 km
Výška vypuštění		do 15000 m
Let - výška	do 18000 m	do 20000 m
- rychlost		1850 km/h
Odchylka dopadu	500 - 1500 m (?)