Řada zemí je schopná samostatně vyvinout lehčí podzvukové stroje (např. argentinská Pampa), ale projekt plnohodnotného nadzvukového bojového letounu je natolik náročný, že jen ty zcela nejvyspělejší státy jsou schopné ji zvládnout zcela bez cizí pomoci. Méně pokročilé země musejí nakupovat motory, avioniku a výzbroj, ve většině případů navíc spoléhají na přímou pomoc zahraničních partnerů.

Trochu zvláštní postavení zaujímá Kanada, která sice patří mezi sedm nejvyspělejších států světa, ale po druhé světové válce vyvinula jen málo vlastních bojových letounů (Avro CF-100 Cannuck), ale jinak se soustředila na licenční výrobu amerických typů (např. F-104 Starfighter nebo F/A-18 Hornet).

Mírně chaotická je situace Čínské lidové republiky. Ta prošla během studené války třemi obdobími, která jsou charakterizována zahraničními partnery. Do konce šedesátých let stavěli Číňané licenční verze sovětských stíhaček MiG-15, 17, 19 a 21 (typy J-4, 5, 6 a 7) a bombardérů Il-28 a Tu-16 (typy H-5 a 6). V roce 1969 však došlo k roztržce se SSSR (která dokonce přerostla v malou válku) a následné izolaci, což donutilo Čínu pracovat samostatně. Vznikly typy Q-5 (bitevník na bázi MiGu-19) a J-8 (jakýsi nepovedený hybrid MiGů-21 a 23). S koncem studené války však skončila i izolace Číny a Říše středu zahájila spolupráci s Ruskem, Evropou i Izraelem. Evropa způsobila vznik "westernizovaných" letadel, tj. starých typů se západním vybavením (např. F-7, což je J-7 s francouzskou avionikou, či A-5, což je Q-5 s italskou avionikou). Izrael prodal Číně celý projekt Lavi (viz níže), který je dokončován jako J-10. J-11 označuje čínskou verzi ruských Su-27 (resp. Su-30), které byly Číně prodány a budou se tam patrně licenčně vyrábět. Kromě toho Čína spolupracuje s Ruskem na projektu lehkého stíhače FC-1 (alias S-7) který by měl v Pákistánu nahradit zastaralé J-7. Koncem 80. let Čína také samostatně vyvinula první svůj zcela původní typ, a to dvoumístný bitevník JH-7 Flying Leopard (pro export FBC-1 Flying Panther). Ve spolupráci s Pákistánem vznikl cvičný a lehký bojový letoun K-8 Karakorum, což je mimochodem jediná aktivita Pákistánu v leteckém průmyslu. Na závěr části o Číně musím uvést projekt stíhacího letounu pro 21. století, který je označován jako J-12 nebo XXJ.

Co se týče dalších zemí Východu, na prvním místě je to samozřejmě Japonsko. Japonská společnost Mitsubishi Heavy Industries vyvinula ve spolupráci s USA v 70. letech nadzvukový cvičný letoun T-1, z něhož byl později odvozen stíhač F-1. V současné době je do služby zařazován typ F-2 (dříve známý jako Fighter Support X nebo krátce FS-X), což je modernizace americké F-16.

Indická společnost Hindustan Aeronautics Limited získala cenné zkušenosti z licenční výroby ruských (MiG-29) i západních (Jaguar) strojů. Počátkem 80. let pak rozběhla vlastní programy LCA a MCA (Light, resp. Medium Combat Aircraft). V roce 1995 byl zalétán první z nich, lehčí jednomotorový LCA, s nímž se počítá pro službu na nové indické letadlové lodi. Těžší MCA je stále ve stadiu projektu, ale proslýchá se, že nebude mít ocasní plochy a bude řízen jen vektorováním tahu motorů. Mám-li se vyjádřit diplomaticky, pak si Indové opravdu hodně věří!!!

Letecký podnik AIDC z Taiwanu ve spolupráci s americkým General Dynamics vyvinul lehký stíhací letoun Ching Kuo, připomínající zmenšený F/A-18 Hornet. Letectvo Čínské republiky chtělo odebrat 250 kusů, ale vzhledem kezrušení dovozního embarga a následné objednávce amerických F-16 byl tento počet snížen na 130.

Lehký nadzvukový stíhací a cvičný letoun A-50 / T-50 vytvořila ve spolupráci s Lockheedem firma Samsung z Jižní Koreje. První let je plánován na rok 2002 a v roce 2005 by měl nahradit zastaralé typy F-5, T-38 a Hawk. Korejci by rádi také exportovali, ale pochybuji, že budou mít nějakou šanci proti monstróznímu projektu Joint Strike Fighter, o který už projevuje dlouhá řada zemí výrazný zájem.

Co se týče zemí střední a východní Evropy, tak patří mezi málo známé skutečnosti, že Jugoslávie a Rumunsko (nejspíše s tajnou pomocí Italů nebo Francouzů) vyvinuly koncem 70. let nadzvukový stíhací bombardér J-22 Orao, který chtěly nabídnout zemím třetího světa, avšak neuspěly. Počátkem 90. let se objevily zprávy o letounu Novi Avion či YCA (Yugoslavi Combat Aircraft), což měl být jugoslávský stíhací letoun pro 21. století (sic!), ale kvůli občanské válce na Balkáně už měla tehdy Jugoslávie jiné starosti. Rumunský podnik Aerostar se ve spolupráci s Izraelem nyní angažuje v modernizaci starších východních strojů - mám na mysli především mimořádně úspěšný MiG-21 Lancer.

Nejsem nějaký horlivý vlastenec, ale nemůžu neuvést Českou republiku. Já vím, že L-159 má do stíhačky daleko, ale přece jen si myslím, že Aero Vodochody by mohlo (samozřejmě s pomocí Boeingu) vyvinout něajký lehký nadzvukový stíhací letoun, nějaký L-259 ATLAS (Advanced Trainer / Light Attack Supersonic). Když to hergot dokázali Rumuni...

Je to s podivem, ale Izrael sám žádný nový bojový letoun nevyvíjí. Má už dlouhou tradici - jeho typy Nesher (kopie Mirage 5 vyráběná podle ukradených plánů), Dagger (exportní verze téhož) a Kfir (totéž zdokonalené tak, že jde prakticky o úplně nový letoun) slavily zasloužený úspěch. Jeho hyperambiciózní projekt Lavi z konce 80. let byl však zrušen a následně prodán do Číny, takže izraelská společnost IAI (Israel Aircraft Industries) se zatím věnuje modernizaci ruských, francouzských, amerických a Hospodin ví jakých strojů. Ale jak znám Izraelce, určitě už připravují nějakou novou superstíhačku, a až s ní vyrukují, bude to zaručeně stejný šok, jaký způsobila střela vzduch-vzduch Python 4...

Ani mnozí letečtí nadšenci nevědí, že Jihoafrická republika má nadzvukovou stíhačku vlastní výroby. Stroj jménem Atlas Cheetah je v podstatě zdokonalená Mirage III (starší verze) nebo izraelský Kfir (novější verze). Zdá se však, že ona novější verze byla přímo vyvinuta z Kfiru, navíc nejspíše s izraelskou pomocí. Obě země totiž již dlouho spolupracují na vývoji různých zbraňových systémů; jako příklad lze uvést bezpilotní průzkumné letouny nebo novou střelu vzduch-vzduch středního dosahu, nazývanou Derby (v Izraeli), resp. Alto (v JAR).

Malou kuriozitou je výroba nadzvukových stíhaček v Egyptě, kde je ale věcí dávno minulou a navíc neuskutečněnou. V této severoafrické zemi nalezl po 2. světové válce útočiště geniální německý konstruktér Willy Messerschmitt, kterého tehdejší egyptský král Farúk požádal o konstrukci nadzvukového bojového letounu. Profesor Messerschmitt skutečně postavil nadějně vypadající prototyp jménem HA-300, ale v roce 1952 došlo k převratu a moci se ujal prezident Násir. Egypt navázal úzké vztahy se SSSR, který slíbil dodání MiGů, a "nacistický" konstruktér se náhle stal nežádoucím...

A teď se konečně dostávám ke státu, který způsobil vznik tohoto článku - k Íránu. V dubnu 1997 prohlásil íránský brigádní generál Arasteh, že Írán vyvinul, vyrobil a úspěšně otestoval nadzvukový stíhací bombardér Azrakaš (Blesk). V září téhož roku následovala zpráva o zahájení sériové výroby. Z určitých náznaků vyplývá, že nový stroj by měl částečně vycházet z amerických F-4 a F-5, které byly v 70. letech dodány přátelskému šáhovu režimu. Další zprávy hovoří o vývoji lehkého stíhače Owj (Horizont), vrtulového cvičného letounu Parastu (Vlaštovka), proudového cvičného letounu Dorna (Skřivan) a snad i jakési univerzální helikoptéry. Faktem ovšem je, že ani jeden z uvedených strojů ještě nikdy nikdo neviděl. Ehm. Íránci navíc přidali tvrzení, že jsou schopni vyrábět i veškeré náhradní díly. Tak proč je z těch 80 dodaných kusů stíhaček F-14 Tomcat v provozu sotva pětadvacet???
Můj osobní názor je ten, že Íránci by nebyli samostatně schopní vyvinout, vyrobit a otestovat ani rogalo, natož stíhačku. A i kdyby se jim to nějakým zázrakem podařilo, tak by první dva kusy rozbili při startu, další dva při přistání a ten zbytek by zlikvidovali svou "odbornou údržbou".

Prameny: Internet