NAVIGACE

Bristol Beaufighter

V kritických letech 1935-39 spočívala nejzjevnější mezera ve výzbroji Velké Británie v tom, že neměla žádný dálkový stíhací letoun, žádný kanóny vyzbrojený stíhací letoun a žádný stíhací letoun schopný účinně doprovázet bombardéry a stíhat nepřátelská letadla v noci. Nad obdobným letounem bádali projektanti firmy Bristol a byli rozhodnuti vytvořit stroj, který by vycházel z již realizovaných letadel typu Blenheim a Beaufort a jenž by splňoval všechny podmínky. Bohužel neexistovalo žádné oficiální zadání, místo něj přišla překvapivá propozice požadující těžký stíhací letoun vyzbrojený kanónovou věží. Dva odborníci firmy (Leslie Frise a motorář Felder) bádali dále a nakonec navrhli letoun vybavený dvěma motory Hercules s pevnou dopředu mířící výzbrojí natolik silnou, že byla schopna smést z oblohy jakéhokoliv případného protivníka. Skutečnost, že převzali od bombardéru Beaufort křídlo, kormidla, podvozek a řadu systémů a postupů, jim umožnila zavést nový letoun do výroby velmi rychle. Ministerstvo letectví bylo nadšeno a o šest měsíců později se slavné letadlo vzneslo poprvé do vzduchu.

Krátkonosý stroj byl mimořádně silný, překvapivě dobře manévroval a navíc představoval dobrý základ pro další vývoj. V bojovém provozu se později projevily i nedostatky typu - tendence přepadávat do vývrtky při startu a přistání a nestabilita při nízkých rychlostech. To se stalo důvodem, proč byla u dalších verzí dodána prodloužená ploutev ke kýlovce a proč se změnilo nastavení vodorovných ocasních ploch. Rané modely dosahovaly s motory Hercules pouze necelých 480 km/h, proto bylo 450 letounů vybaveno motory Merlin, které ale byly slabé (motory Griffon nebyly ještě k dispozici). Jakmile po německých nočních útocích proti Británii vznikla potřeba nočních stíhaček, nebyla otázka rychlosti už tak důležitá. Beaufightery s radary AI Mk.IV se staly důvodem, proč Luftwaffe vzdala noční ofenzívu proti Británii.

Beaufightery sloužily na všech frontách; na přídi měly v roce 1942 "náprstek" s radarem AI Mk.VII, torpédy byly vybaveny v roce 1943, raketami v roce 1944 a speciálním vybavením v roce 1945. Kromě 5564 britských bylo vyrobeno ještě 364 Beaufighterů v Austrálii, poslední stíhací a torpédonosné verze sloužily u Coastal Command, na Dálném východě a u RAAF (Royal Australian Air Force) až do konce roku 1960. Letouny Luftwaffe se jich obávali v Atlantiku ještě ve vzdálenosti 800 km od pobřeží, Japonci je pro jejich tichý chod překřtili na "Šeptající smrt". Spojenci měli štěstí, že měli takový stroj.

Jirka Wagner