zpět | britské stíhačky druhé světové války |
připravil Jirka Wagner
NAVIGACE |
|
|
V kritických letech 1935-39 spočívala nejzjevnější mezera ve výzbroji Velké Británie v tom, že neměla žádný dálkový stíhací letoun, žádný kanóny vyzbrojený stíhací letoun a žádný stíhací letoun schopný účinně doprovázet bombardéry a stíhat nepřátelská letadla v noci. Nad obdobným letounem bádali projektanti firmy Bristol a byli rozhodnuti vytvořit stroj, který by vycházel z již realizovaných letadel typu Blenheim a Beaufort a jenž by splňoval všechny podmínky. Bohužel neexistovalo žádné oficiální zadání, místo něj přišla překvapivá propozice požadující těžký stíhací letoun vyzbrojený kanónovou věží. Dva odborníci firmy (Leslie Frise a motorář Felder) bádali dále a nakonec navrhli letoun vybavený dvěma motory Hercules s pevnou dopředu mířící výzbrojí natolik silnou, že byla schopna smést z oblohy jakéhokoliv případného protivníka. Skutečnost, že převzali od bombardéru Beaufort křídlo, kormidla, podvozek a řadu systémů a postupů, jim umožnila zavést nový letoun do výroby velmi rychle. Ministerstvo letectví bylo nadšeno a o šest měsíců později se slavné letadlo vzneslo poprvé do vzduchu.
Krátkonosý stroj byl mimořádně silný, překvapivě dobře manévroval a navíc představoval dobrý základ pro další vývoj. V bojovém provozu se později projevily i nedostatky typu - tendence přepadávat do vývrtky při startu a přistání a nestabilita při nízkých rychlostech. To se stalo důvodem, proč byla u dalších verzí dodána prodloužená ploutev ke kýlovce a proč se změnilo nastavení vodorovných ocasních ploch. Rané modely dosahovaly s motory Hercules pouze necelých 480 km/h, proto bylo 450 letounů vybaveno motory Merlin, které ale byly slabé (motory Griffon nebyly ještě k dispozici). Jakmile po německých nočních útocích proti Británii vznikla potřeba nočních stíhaček, nebyla otázka rychlosti už tak důležitá. Beaufightery s radary AI Mk.IV se staly důvodem, proč Luftwaffe vzdala noční ofenzívu proti Británii.
Beaufightery sloužily na všech frontách; na přídi měly v roce 1942 "náprstek" s radarem AI Mk.VII, torpédy byly vybaveny v roce 1943, raketami v roce 1944 a speciálním vybavením v roce 1945. Kromě 5564 britských bylo vyrobeno ještě 364 Beaufighterů v Austrálii, poslední stíhací a torpédonosné verze sloužily u Coastal Command, na Dálném východě a u RAAF (Royal Australian Air Force) až do konce roku 1960. Letouny Luftwaffe se jich obávali v Atlantiku ještě ve vzdálenosti 800 km od pobřeží, Japonci je pro jejich tichý chod překřtili na "Šeptající smrt". Spojenci měli štěstí, že měli takový stroj.
Stručná charakteristika | |||
Základní funkce | Těžký útočný/stíhací letoun, noční stíhač, torpédový bombér; s dlouhým doletem | ||
Pohon | Dva hvězdicové motory Bristol Hercules XVII | ||
Výkon | 2x 1770 HP | 2x 1320 kW | |
Rozpětí | 57 ft 10 in | 17,63 m | |
Délka | 41 ft 8 in | 12,6 m | |
Výška | 15 ft 10 in | 4,84 m | |
Hmotnost | prázdná | 15 650 lb | 7100 kg |
max. | 25 420 lb | 11 530 kg | |
Speed | cest. | 205 mph | 330 km/h |
max. | 328 mph | 528 km/h | |
Poč. stoupavost | 1850 ft/min | 564 m/min | |
Dostup | 26 500 ft | 8077 m | |
Dolet | 1500 mi | 2400 km | |
Výzbroj | 4x 20mm kanón Hispano, 1x 7,7mm kulomet (stíhačky- 4x kanón, 6x kulomet); 728 kg torpédo nebo 2x 454 kg bomba nebo 8x raketa | ||
Posádka | 2 | ||
První vzlet | Prototyp 17.7.1939 | ||
Datum výroby | červenec 1940 | ||
Vyrobeno | 5928 (vč. 364 postavených v Austrálii) |
Jirka Wagner
Copyright © All Rights Reserved