Britské letectvo

NAVIGACE

ANTONÍN KAREL PADEVÍT
(30.3.1918 Duchcov - 17.4.1983 London)

Anglie, Československo a zpět

Nyní začíná poslední část. Vůbec nevím, jak se otec do Anglie dostal. To byl taky důvod, proč jsem začala pátrat na internetu a zkoušela najít nějaký písemný dokument o tom, jak se čeští muži pohybovali po Africe a z ní do Anglie. Někdo by to snad vědět měl!

Vím jen, že otec a několik dalších mužů bylo posláno na výcvik na Bahamy, ale pak byli ubytováni v campu v Glamorganshire (Wales) u 311. perutě. Nedaleko od tohoto tábora byl jiný camp, v němž žila moje matka (pracovala jako letecký mechanik) a kde ji otec také potkal. Vzali se v roce 1943 a měli dceru Janu, ale ta zemřela po třech týdnech (otec byl v té době pryč).

Matka mi vyprávěla o těch strašných leteckých náletech i o tom, jak vždy utíkala do podzemních krytů a zakrývala si uši, když slyšela to hrozné ječení pum a výbuchy. Matce je dnes jednaosmdesát.

Protože moji rodiče hovořili každý jinou řečí, nedokázali spolu dost dobře komunikovat, takže se matka nikdy pořádně nedozvěděla, co otec dělal, když byl pryč - jednoduše jí to po návratu neuměl vysvětlit.

Když válka skončila, otec se vrátil zpátky do Československa a poslal pro matku a mého bratra (nar. 1945). Otec se znovu dostal do hnutí odporu, jenže tentokrát už ne proti Němcům, ale proti Rusům. Stal se jedním z ilegálních velitelů a pomáhal přátelům s útěkem ze země. Matka mi říkala o tom, jak příslušníci NKVD přišli k nim domů a otci nabídli velký nový dům, jestliže se dá ke komunistům, ale on odmítl. Pak jej NKVD neustále hlídala, oni věděli, že sloužil v RAF. Nakonec matka s bratrem Česko vlakem opustili a vrátili se do Anglie, zatímco otec se za nimi vydal pěšky - cestou prošel celou zemi a několik dalších navíc..

Vyprávěl mi příběh... Izolované místo poblíž hraničního přechodu, pár ruských vojáků se psem. Otec a několik jeho přátel ukryti nedaleko, ale dost blízko na to, aby slyšeli rozhovor Rusů. Jeden ze strážných říkal druhému, aby psa odvázal, ale ten nechtěl, protože věděl, že by se pes mohl zaběhnout a někdo by ho mohl zabít. Otec si sundal tričko a ovázal si je okolo ruky pro případ, že by psa přece jen pustili a ten by se na něj vrhnul. Jiná příhoda, kterou mi otec vyprávěl, byla o tom, jak se brodili nějakými bažinami, ale už si nepamatuji, kde to mělo být.

Nicméně přes všechny překážky a nesnáze se otec do Anglie dostal a pak jsem se narodila já :-) On stále pomáhal Čechům v útěcích z vlasti, ale nevím, jakým způsobem to prováděl. Nikdy se už nechtěl zpátky vrátit, dokonce ani když zemřela jeho matka.

My jsme potom (v roce 1957) přesídlili do Kanady, žila tu otcova teta. Spíš jsme tam odcestovali, abychom se dostali pryč od nějaké ženy, s kterou se otec v Anglii seznámili, ale ta získala tetinu adresu, začala psát do Kanady dopisy a moje matka je našla. Tak se moji rodiče rozvedli, bylo to v roce 1961 a otec zmizel z mého života až do roku 1982.

Bylo to velice podivné, slyšet v telefonu otce po jednadvaceti letech. Pak přijel na třítýdenní návštěvu (moje a jeho fotka je z okamžiku, kdy jsem jej poprvé viděla). Zemřel následující jaro... sám, opuštěný.

Takže, to je konec příběhu. Pravděpodobně jsem něco zapomněla, ale napsala jsem většinu vzpomínek. Než půjdu zase pracovat, musím ještě něco napsat:

Život s otcem byl pro mě jako dítě velice těžký, ale já mu odpustila, protože on prošel válkou jak nejlépe uměl a přežil od začátku do konce. A to je neuvěřitelné...

LOJZA

Ještě k Lojzovi: nic osobního o něm nevím. Dostal se do Kanady krátce po nás, rovněž v r. 1957. Vzal si za manželku Francouzku a neměli žádné děti. Měla jsem jej moc ráda, ale po tom, co se naši rozvedli, jsem jej už nespatřila. Zemřel po astmatickém záchvatu ve svých padesáti letech a je pohřben ve Ville St. Laurent MontreaL.

Na té fotce s mým otcem je Lojza ten s tím dalekohledem. Vzali mě s sebou na lov, když mi bylo deset a já tehdy pořídila tenhle snímek - proto také fotografie vypadá, jako by byla pořízena ze země. Byla jsem malé děcko a proto jsem musela namířit objektiv nahoru. A přestože už bylo dávno po válce, Lojza i můj otec stále milovali své zbraně - i ten lov a rybolov...