| NAVIGACE |
|
|
|
|
Iljušin, SSSR, (nezavedený do výzbroje)
připravil Zdeněk Kussior
Tradičním výrobcem ruských bitevních letounů (šturmoviků) byla konstrukční kancelář (OKB) S. V. Iljušina. Široká světová veřejnost se s tímto týmem poprvé seznámila v souvislosti s legendárním Il-2 a jeho vylepšenými verzemi Il-10 a Il-10M. V roce 1953 v OKB rozpracovali projekt prvního proudového šturmoviku Il-40, k sériové výrobě se však nedostal. Za 15 let, v rámci konkurzu na lehký bitevní letoun, vytvořil Iljušin projekt ještě jednoho takového letounu, Il-42. Také on se nedočkal sériové výroby, přednost byla tehdy dána předloženému projektu T-8, prototyp pozdějšího Su-25, z OKB Suchého. Nicméně Iljušinova OKB, od roku 1970 vedená hlavním konstruktérem G. V. Novožilovem, se nesmířila s porážkou. Projektování šturmoviků se nezastavilo. Nové práce se rozjely koncem 70. let (1978), kdy OKB dostala úkol sestrojit zkušebně-experimentální prototyp bitevního letounu s charakteristikami konkurenčního Su-25. V návaznosti na legendární Il-2 bylo stroji přiděleno označení Il-102. Předpokládalo se (a prakticky splnilo), že při srovnání se Su-25 bude mít zvýšenou bojovou životnost a může nést dvojnásobné množství bojového nákladu.
Pro dobrou manévrovatelnost a zvýšení rádiusu působnosti byly použity dva výkonné a současně ekonomické dvouproudové motory Izotov I-88 bez přídavného spalování (motor I-88 vznikl úpravou motoru Klimov RD-33 s přídavným spalováním z letounu MiG-29). Tyto kvalitní motory by mohly být v budoucnosti vybaveny reverzem a vektorováním tahu.
Charakteristickou vlastností Il-102 je využití druhého člena posádky – střelce, dálkově ovládajícího záďové obranné střeliště s dvouhlavňovým 23 mm kanónem. Pilot i střelec jsou umístěni v individuálních dobře pancéřovaných kabinách ve střední části trupu, mezi kterými se rozkládají palivové nádrže, bloky avioniky a po stranách proudové motory. Vhodná konstrukce dovolovala umístit velkou část hmotnosti vystrojeného letounu do blízkosti těžiště. Letoun sestrojený normálním aerodynamickým schématem má dolnoplošné šípové křídlo o velmi tlustém profilu, poskytujícím dostatek volného prostoru pro vytvoření celkem šesti nevelkých křídlových pumovnic (mezi gondolami podvozku a křídlovými závěsy) pro 100 nebo 250 kg těžké bomby. Toto netradiční řešení zachovávalo aerodynamickou čistotu letounu s normální bojovou zátěží a zaručovalo dobré letové výkony i s maximálním nákladem zbraní. Další výzbroj zahrnovala letecké bomby různých typů o hmotnosti do 500 kg, velké neřízené rakety, raketové bloky, kanónové kontejnery, submuniční kontejnery KMGU, jaderné zbraně, podtrupové přídavné nádrže, řízené protizemní střely Ch-25 (včetně protiradarové verze Ch-25MP) a těžké Ch-29, pro vlastní obranu je možné použít dvě protiletecké R-60M nebo R-73. Vnější náklad je nesen na dvou podtrupových závěsech a šesti podkřídelních. Kanónovou výzbroj zastupují pod trup zavěšované kanóny a již zmíněné záďové střeliště. Pod trup se zavěšují v zařízení NU-102-1 s dvojicí kanónů ráže 30 mm (hlavně sklopeny 15° dolů, 500 nábojů) nebo NU-102-2 s jedním 30 mm kanónem případně NU-102-3 s jedním 45 mm kanónem.
Celkem byly vyrobeny dva exempláře Il-102 – jeden pro statické pozemní zkoušky, druhý pro letové. Létající prototyp – zkušebně-experimentální letoun OES-1 prvně vzlétl 25. října 1982 (prototyp Su-25 vzlétl o 7 let dříve). Obsah firemních zkoušek byl završen v roce 1984, bylo možno přistoupit ke státním zkouškám a následně předat letoun do sériové výroby. Po provedení těchto druhých zkoušek však bylo stále jasnější, že Il-102 zůstane pouze zkušebním letounem. V SSSR v té době už plným proudem probíhala masová výroba bitevního Su-25 a připravovala se jeho modernizovaná varianta Su-25T (následovaná pokročilým Su-39 v 90. letech). Přestože Iljušin převyšoval v mnoha charakteristikách Suchoje, bylo přijato řešení nenarušovat už probíhající výrobu a provozování dvou typů by se pravděpodobně nevyplatilo. V roce 1986 bylo na Il-102 provedeno ještě několik letů včetně posledního, 360-tého. Za 7 let byl letoun i se svou výzbrojí představen na aerosalónu MAKS 93 v Žukovském. Široká veřejnost do této výstavy vůbec nevěděla o jeho existenci.
TTD
| Délka | 17,75 m |
| Rozpětí | 16,95 m |
| Výška | 5,08 m |
| Nosná plocha | 63,5 m2 |
| Hmotnost - prázdná | 13000 kg * |
| - maximální vzletová | 22000 kg |
| - obvyklá přistávací | 13470 kg |
| - vnitřního paliva | 3700 kg |
| - paliva i s přídavnými nádržemi | 5630 kg |
| - výzbroje | 7200 kg |
| Pohon | Dva dvouproudové motory Izotov I-88 s tahem po 52,8 kN (5380 kg) |
| Dolet – praktický | 750 – 800 km |
| - akční rádius | 400 km (250 - 500 km podle zátěže a paliva) |
| - s maximální výzbrojí | 600 km |
| - přeletový | 3000 km |
| Rychlost – minimální | 203 km/h |
| - cestovní | 850 km/h |
| - maximální | 950 km/h |
| - vzletová | 178 km/h |
| - přistávací | 175 km/h |
| Dostup – praktický | 10000 m |
| - s jedním motorem | 7000 m |
| Délka vzletu | 640 m |
| Délka přistání | 600 m |
| Zrychlení z min. rychlosti na max. | 45 s |
| Zpomalení z max. rychlosti na min. | 45 s |
| Minimální poloměr bojové zatáčky | 550 m |
| Délka bojové zatáčky | 26 s |
| Maximální povolené přetížení | 5 g |
* podle jiného zdroje je prázdná hmotnost letounu 11600 kg, normální vzletová 17200 kg a maximální vzletová 21200 kg
Zdroje:
Copyright © All Rights Reserved