NAVIGACE

Boeing B-47 Stratojet

Výzkum a vývoj B-47 začal v roce 1945 a prototyp poprvé vzlétla v prosinci 1947. USAF chtělo podzvukový bombardér středního doletu operující ve vysokých výškách (požadovalo minimální rychlost 805 km/hod, taktický dolete 1609 km a dostup 12 190 m). Před nasazením protiletadlových raket SAM (Surface-to-Air-Missiles) byly za největší hrozbu pro bombardéry považovány oprávněně stíhací letouny s vysokým dostupem (u B-29 za války byl nejčastější příčinou sestřelení útok zezadu). Protože Boeingův navrhovaný B-47 měl rychlost i obratnost stíhačů z konce 40. let a jejich hrozba tak byla minimalizována, byl vybrán pro sériovou výrobu a do služby začal být zařazován od roku 1952. Vzhledem k tomu, že tehdy ještě neexistovaly ani mezikontinentální (ICBM), ani ponorkové (SLBM) balistické střely, byl takový bombardér jediným možným nosičem jaderných zbraní, takže do roku 1956 bylo vyrobeno 2039 letadel B-47.
B-47 byl prvním čistě proudovým strategickým bombardérem mezi jehož hlavní znaky patřilo šest proudových motorů instalovaných po dvou na dvou podkřídelních pylonech blízko trupu a po jednom na dvou podkřídelních pylonech na vnějších stranách křídel. Rovněž bicyklové řešení zatahovatelného hlavního podvozku bylo revoluční a podpůrná kolečka pod křídly udržovala boční stabilitu a zatahovala se do pylonu nesoucího pár motorů. Při vzletu plně naloženého letadla byly také používány pomocné rakety a při přistání padák uložený v ocasní části.
Přestože byl B-47 těžší než jakýkoliv bombardér 2. světové války, jeho dolet byl 3500 nám. mil (6480 km). Díky základnám na území Spojeného království (UK), ve Španělsku, Maroku, na Guamu a na Aljašce a díky tomu, že byl schopen tankovat palivo za letu, byl jeho dolet považován za dostatečný (ve vzduchu dokázal vytrvat až 36 hodin).
Protože jaderné zbraně v 50. létech byly velmi rozměrné, byla pumovnice B-47 přizpůsobena pro jednu, maximálně dvě jaderné bomby o vysoké ničivé síle. Omezená nosnost letadla tedy byla kompenzována jejich počtem, přičemž cena za jeden stroj nepřesahovala 2 milióny dolarů. Jinak mohl bombardér nést samozřejmě i větší náklad konvenčních pum.
Sériová výroba pak umožnila snazší zavádění změn, u nejpočetnějších verzí B a E to byly například výkonnější motory se vstřikováním vody, vystřelovací sedačky, zvýšená nosnost a pumovnice uzpůsobená novým zbraňovým technologiím. Došlo také na modernizaci avioniky včetně rušícího zařízení ECM (Electronic CounterMeasures).
Nejdůležitější však byla revize určení letadla – v polovině 50. let došlo k rozvoji sovětských protiletadlových raket SAM a z výškového bombardéru se stal bombardér pro malé výšky. Schopnosti sovětských SAM názorně demonstrovalo sestřelení výškového průzkumného letadla U-2 pilotovaného Gary Powersem v květnu 1960.
Některé letouny B-47 byly upraveny na průzkumnou verzi RB-47, ale od roku 1960 započalo jejich vyřazování ze služby, které bylo ještě urychleno prudkým nástupem střel ICBM a SLBM. Poslední B-47 byl vyřazen v roce 1965 a na jeho místo nastoupily bombardéry B-52.
V souhrnu lze konstatovat, že B-47 byl technologickým pokrokem mezi bombardéry svými šípovitými křídly, proudovými motory, možností tankování za letu a operačními schopnostmi srovnatelnými s tehdejšími stíhači. Přes to všechno byl limitován vnitřními prostory, nosností a doletem a nedokázal se vyrovnat novým, nebezpečnějším hrozbám, ani pokročilejším letadlům, která byla schopna tatáž poslání plnit daleko efektivněji.
 

Jirka Wagner