NAVIGACE

Dunkerque
připravil Michal Béza

Kategorie: Bitevní loď
Třída: Dunkerque

Třída Dunkerque byla první třídou moderních bitevních lodí postavených ve Franci po První světové válce. Lodě konstrukčně částečně vycházely z britského typu Nelson, jejich koncepce se podřizovala podmínkám Washingtonské dohody z roku 1922 a měly být protiváhou německým kapesním bitevním lodím třídy Deutschland. Standardní výtlak této třídy činil 26 500 tun.

Bitevní loď Dunkerque byla stavěna loděnicemi Arsenal de Brest a její kýl byl položen 24. prosince 1932. Hlavní část trupu byla stavěna v suchém doku a jelikož se do doku trup nevešel celý, byla příď stavěna zvlášť a později zkompletována s trupem při spouštění na vodu. To proběhlo 2. října 1935 a loď byla uvedena do služby 15. dubna 1937.

Lodě třídy Dunkerque sice částečně vycházely z britské lodi Nelson, ale byly mnohem rychlejší a na druhou stranu zase mnohem hůře pancéřované, především vzhledem k jejich rozměrům. Navíc jejich hlavní výzbroj tvořila pouze děla ráže 13". Když pak Itálie oznámila stavbu nové třídy bitevních lodí bylo rozhodnuto přidat další pancéřování kamkoli to jen šlo, až nakonec jeho hmotnost přesáhla 10 000 tun. Přesto se jednalo o poměrně lehce pancéřované lodě, které těžily především ze své rychlosti a tak je některá literatura řadí mezi bitevní křižníky nebo lehké bitevní lodě.
Namísto dříve používaného klasického můstku byla na lodích instalována rozměrná velitelská věž podobná jako na lodích Nelson. Zvláštností prý byla výrazná výška pater - tedy rozestupy jednotlivých palub.

Jak je uvedeno výše, hlavní baterie byla celá soustředěna v přední části trupu před velitelskou věží. Tvořilo ji osm děl ráže 340 mm (13"/52 cal) Model 1931 uložených ve dvou rozměrných čtyřhlavňových věžích. Hlavně byly uloženy po párech a bylo možno je nabíjet v jakémkoli sklonu. Kadence činila 3 rány za minutu a děla pálila projektily o hmotnosti 540 kg. Maximální náměr hlavní byl 35°. Každé dva páry hlavní byly od sebe poměrně dost vzdáleny, což mělo snížit efekt rázové vlny při střelbě, především při situaci, kdy byly věže otočeny směrem do zadní polosféry, aby se zabránilo poškození struktury velitelské věže.
Sekundární výzbroj byla soustředěna na zádi a tvořilo ji šestnáct děl ráže 130 mm (5,1"/51 cal) Model 1932 uložených ve třech čtyřhlavňových věžích a ve dvou dvouhlavňových věžích na bocích lodě. Jednalo se o univerzální kanóny s velmi vysokým úhlem náměru a kadencí přibližně 10 ran za minutu. Jejich účinný dostřel se blížil 10 000 metrů.
Protileteckou výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 37mm/60 CAIL Mk 1933 a třicetdva lehkých protileteckých kanónů Hotchkiss ráže 13,2mm/76.

Boční pancéřový pás byl stejně jako u HMS Nelson integrální, v nejsilnějším bodě 247,6 mm mocný, zužující se na tloušťku 146 mm. U čáry ponoru byl přídavný pancéřový pás tloušťky 200 mm. Pancéřování mělo odolat projektilu ráže 11" (279,5 mm) vypálenému na vzdálenost 16 640 m a větší. Palubu po celé délce chránil pancéř tloušťky 127 mm. Přední příčná přepážka byla silná 210 mm, u lodi Strasbourg o něco více. Dělové věže hlavní baterie měly čela tloušťky 355 mm a boky 152 mm. Velitelská věž měla stěny silné 269 mm.

Na záďové palubě byl umístěn katapult pro vypouštění hydroplánů a hangár, který mohl pojmout až čtyři letouny, většinou typu Loire 130.

Hnací systémy tvořilo šest kotlů Indret a čtyři parní turbíny Rateau s převodovým ústrojím. Výkon soustavy činil standardně 112 500 koňských sil, při rychlostních testech bylo krátkodobě dosaženo výkonu 135 585 KS. Maximální rychlost byla 29,5 uzlu, při rychlostních testech bylo dosaženo rychlosti 31,06 uzlu. Lodě měly poměrně velký akční rádius - při rychlosti 15 uzlů činil 7 500 námořních mil, při 31 uzlech pak 3 600 námořních mil.

Lodě třídy Dunkerque bylo možno od sebe rozlišit podle jednoduchého identifikačního znaku - Dunkerque měla dva bílé pruhy na komíně a Strasbourg jenom jeden.

Bitevní loď Dunkerque čekal v průběhu Druhé světové války nešťastný a neslavný osud. V roce 1939 sice spolu se sesterskou lodí Strasbourg ještě plnily úkoly při ochraně konvojů, ale po kapitulaci Francie v roce 1940 se lodě dostaly mimo kontrolu vlády ve Vichy a s částí flotily uchýlily do přístavu v Oranu na severozápadě Alžíru. Britové měli obavu aby lodě nepadly do nepřátelských rukou a proto se je rozhodli potopit, což ještě více prohloubilo napětí mezi spojenci. Navíc se tyto akce později ukázaly jako neopodstatněné.

Bitevní loď Dunkerque byla těžce poškozena palbou britských válečných lodí pod vedením bitevního křižníku Hood u Mers-el-Kebiru (přístavní město přiléhající k Oranu) 3. července 1940 a uvázla na mělčině. Tři dny nato, 6. července, byla zasažena britským leteckým torpédem. Po vyzdvižení ze dna byla odvlečena do Toulonu, kde měly být opravena a znovu vyzbrojena, ale zde byla 27. listopadu 1942 opět potopena britskými silami. Později v roce 1945 byla Dunkerque vyzdvižena a v roce 1953 byla prodána do šrotu.

        

Technicko-Taktická Data: