NAVIGACE

Giulio Caesare
připravil Michal Béza

Kategorie: Bitevní loď
Třída: Giulio Caesare

Třída bitevních lodí Giulio Caesare byla navržena před První světovou válkou a jednalo se o lodě se standardním výtlakem 25 086 tun se silnou výzbrojí. Konstrukčně tato třída částečně vycházela z předcházejícího typu Dante Alighieri, ale uspořádání dělových věží hlavní baterie bylo poněkud jiné. Třída sestávala ze tří jednotek - Giulio Caesare, Conte di Cavour a Leonardo da Vinci, ale poslední z nich se akcí Druhé světové války nedočkala, neboť v roce 1916 došlo na její palubě k výbuchu munice právě když kotvila na základně v Tarentu. I přes několikaleté pokusy o její vyzdvižení a opravu byla nakonec v roce 1923 sešrotována. Naopak první dvě lodě prošly v meziválečném období natolik rozsáhlými modernizacemi, že mohly směle konkurovat moderním bitevním lodím, ačkoli byly poněkud menší.

Bitevní loď Giulio Caesare byla postavena v loděnicích Cantieri Odero, Sestri Ponente v Janově. Zde byl 24. června roku 1910 položen kýl. Stavba probíhala rychle a 15. října 1911 byl trup spuštěn na vodu, nicméně poté se práce zpomalily a loď byla dokončena a uvedena do služby až 14. května 1914.

Giulio Caesare v roce 1911

Koncepce z roku 1915
Podle původního návrhu tvořilo hlavní baterii 13 děl ráže 305 mm (12"/46 cal) Model 1909 umístěných v pěti věžích - na přídi a na zádi byla vždy jedna trojdělová a jedna dvojdělová věž a uprostřed lodi byla třetí trojdělová věž. Sekundární výzbroj pak tvořilo 18 kasematově uložených děl ráže 120 mm (4,7"/50). Na střechách věží hlavní baterie bylo umístěno 13 děl ráže 76 mm (3"/50) a v roce 1920 bylo přidáno 6 protileteckých děl ráže 76 mm (3"/40)

Lodě byly poměrně rychlé, ale špatně pancéřované. Hnací systémy Giulio Caesare tvořilo 24 kotlů Babcock&Wilcox (12 uhlových a 12 naftových) a čtyři parní turbíny. Maximální rychlost se tehdy pohybovala mezi 21-22 uzly a loď vezla zásobu paliva 606 - 1 488 tun uhlí a 300 - 600 tun nafty.

Původní standardní výtlak z roku 1915 činil 21 751 tun a maximální pak 25 086 tun. Loď byla dlouhá 176 metrů a ponor byl tehdy 8,7 - 9,4 metrů

Giulio Caesere po modernizaci v roce 1937

Přestavba v roce 1937
Giulio Caesare prošla v letech 1933-37 rozsáhlou přestavbou, která zasáhla do všech systémů a parametrů lodě a vytvořila z ní moderní plavidlo. Trup byl prodloužen o více než 10 metrů, strmá příď byla přestavěna na příď kliprového typu a přidáním pancéřové ochrany vzrostl výtlak 2 000 tun resp. 4 000 tun u maximálního výtlaku. Prostřední dělová věž byla odstraněna, kotelny byly sloučeny a byly instalováno 8 nových výkonných kotlů Yarrow 3 drum type. Turbíny byly vyměněny za dvě nové turbíny Belluzzo a loď poháněly pouze dva lodní šrouby. Plavební rychlost se zvýšila až na maximálních 28 uzlů, což z ní činilo jednu z nejrychlejších bitevních lodí na světě. Palivové nádrže pojaly 2 250 tun nafty a akční rádius se zvýšil na 4 800 námořních mil při rychlosti 10 uzlů nebo 3 100 námořních mil při rychlosti 20 uzlů.

Hlavní dělová baterie byla přezbrojena výkonnějšími děly ráže 320 mm (12,6"/43,8 cal) Model 1934 OTO v počtu deseti kusů. Tato děla měla dosah 28 600 metrů při úhlu náměru 27° (max. u třídy Giulio Caesare). Pálila projektily o hmotnosti 525 kg (protipancéř) nebo 458 kg (bombardovací) rychlostí přibližně dvě rány za minutu. Odskok děla činil 1,05 m. Na lodi byla zásoba 100 projektilů na hlaveň a projektily byly nabíjeny při elevaci +12°. Náměr hlavní se pohyboval v rozsahu -5° až +27°, úhel odměru věže činil přibližně +/- 120° a rychlost její rotace byla 5° za sekundu.
Kasematová děla byla odstraněna a úlohu sekundární baterie zaujalo dvanáct děl ráže 120 mm (4,7"/50 cal) model 1933 uložených v šesti dvojhlavňových věžích na bocích lodě.
Protiletecká baterie sestávala z osmi děl ráže 100 mm /47 cal Model 1924 umístěných ve čtyřech dvojvěžích. Jejich kadence se pohybovala mezi 8 - 10 ranami za minutu. Dále pak zde bylo osm dvojhlavňových kompletů ráže 37mm/54 cal. a šest dvojhlavňových kompletů Breda ráže 20mm/65 cal.

Boční pancéřový pás tloušťky 79 mm se táhnul po celé délce lodi, uprostřed měl pak tloušťku 129,5 mm - 249 mm (viz. nákres). Hlavní pancéřová paluba měla tloušťku 101,6 mm, protistřepinová paluba tloušťku 12,7 mm. Dělové věže hlavní baterie měly čela silná 279,4mm, boky 238,7mm a stropy 84 mm silné. Pancéřování barbet mělo tloušťku v rozsahu 130 - 305 mm, velitelská věž měla pancéř tloušťky 259 - 100 mm.

Schéma pancéřování třídy Giulio Caesare po přestavbě

Bitevní loď Giulio Caesare nebyla v průběhu První světové války aktivní. V roce 1926 podstoupila částečnou modernizaci a od roku 1928 sloužila jako školní loď. Generální přestavba a modernizace započala 25. října 1933 v loděnicích Cantieri del Tirreno v Janově a 1. října 1937 byla loď opět uvedena do služby.

V roce 1940 vstoupila Itálie do války. K první srážce s britskou středomořskou flotilou došlo, když na sebe narazily dva nepřátelské civilní konvoje. Italský zásobovací konvoj ze severní Afriky se 9. července střetl u mysu Stilo (jižní Calabrie) s britským konvojem evakuujícím uprchlíky z Malty. Jejich krytí tvořené válečnými loděmi se do sebe pustilo a hned první salvy britských lodí zasáhly bitevní loď Giulio Caesare. Italskému svazu se nakonec podařilo uprchnout jen díky dýmové cloně vytvořené torpédoborci. Giulio Caesare utržila zásahy těžkým dělostřelectvem britské bitevní lodě HMS Warspite na vzdálenost 24 000 m(!), což je dosud nepřekonaný světový rekord zásahu lodními děly na pohyblivý cíl. Opravy trvaly do 31. srpna 1940. K další srážce s britským svazem Force "H" došlo 27. listopadu 1940 u Cabo Teulada.
Na počátku roku 1941 kotvila Caesare v neapolském přístavu. 8. ledna byl přístav napaden britskými letouny a Giulio Caesare byla lehce poškozena, když 3 letecké pumy explodovaly v blízkosti jejího trupu. Ve dnech 8.-10. února se opět střetla s britskou Force "H" a opět neúspěšně. Dalším úkolem byl doprovod konvojů ze severní Afriky, při kterém se střetla 17. prosince 1941 s britskými křižníky a torpédoborci, ovšem ani na jedné straně nedošlo k úspěšnému zásahu.
V lednu 1942 ještě doprovodila tři konvoje se severní Afriky a poté kotvila až do konce roku 1942 v Tarentu.
Následně v roce 1943 sloužila jako školní a ubytovací loď v přístavu Pula (dnes patří Chorvatsku). Po kapitulaci Itálie byla Caesare 12. září 1943 přesunuta na Maltu, kde zůstala zakotvená až do 28. června 1944, kdy byla opět přesunuta do Tarenta.

Podle podmínek mírové smlouvy z 10. února 1947 byla Giulio Caesare jako část válečných reparací přiřčena Sovětskému Svazu (dnešní Rusko) a 3. února 1949 byla po označením "Z11" přesunuta do Sevastopolu a následně přičleněna k Černomořské flotile pod jménem Novorossijsk.

V roce 1955 byla Giulio Caesare potopena pravděpodobně výbuchem miny u sevastopolské rejdy.

         

Technicko-Taktická Data (1937):