NAVIGACE

Littorio (později ITALIA)
připravil Michal Béza

Kategorie: Bitevní loď
Třída: Littorio

O třídě italských bitevních lodí Littorio se často říká, že se jednalo o "architektonicky" a esteticky nejkrásnější bitevní lodě světa. Skupina čtyř bitevních lodí spatřila světlo světa na konci třicátých let a byla měla být protiváhou francouzským lodím třídy Dunkerque, které dalece překonávala jak výzbrojí, tak pancéřováním. Série čtyř lodí byla stavěna ve dvou etapách - stavba prvních dvou započala v roce 1934 a druhých dvou 1938. Kýly lodí Littorio a Vittorio Veneto byly dokonce položeny ve stejný den a pro třídu se pak střídavě používala obě označení.

Bitevní loď Littorio byla postavena v loděnicích Cantieri Ansaldo v Janově a kýl byl položen 28. října 1934. Trup byl spuštěn na vodu 22. srpna 1937 a loď byla uvedena do služby 6. května 1940.

Původní projekt vycházel z podmínek Washingtonské dohody a loď měla mít standardní výtlak 35 000 tun, ale v době vzniku těchto plavidel již bylo tajné ale i otevřené porušování podmínek smlouvy na denním pořádku a tak standardní výtlak poměrně značně vzrostl - až na cca. 41 000 tun. Pancéřová ochrana nebyla příliš kvalitní - konstruktéři kladli důraz především na rychlost plavidla. Pancéřování boků bylo poněkud slabší, zato palubu chránil pancéř tloušťky až 200 mm. Protitorpédová ochrana však byla vynikající - její konstruktér Pugliese navrhl uprostřed trupu jakousi cisternu o průměru 3,8 metru, která byla naplněná naftou nebo mořskou vodou a měla absorbovat tlakovou vlnu z výbuchu u bočních protitorpédových přepážek.

Loď byla vyzbrojena devíti kanóny ráže 381 mm (15"/50) Model 1934, což byla největší ráže, jakou Italské zbrojovky dokázaly v té době vyrobit. Konfigurace byla standardní, tedy tři trojdělové věže - dvě na přídi a jedna na zádi. Zadní věž však byla nezvykle vysoko umístěná, aby tlaková vlna při palbě neohrožovala palubní letouny, neboť loď neměla hangár. Hlavně ráže 381 mm měly 96 drážek a byly i s nabíjecí komorou 20,7 metru dlouhé. Kadence se pohybovala okolo 1,3 ran za minutu a úsťová rychlost byla 850 - 870 m/s (podle typu munice). Používaly protipancéřové projektily o hmotnosti 885 kg a bombardovací granáty o hmotnosti 774 kg, které dokázaly vystřelit do vzdálenosti 42 800 metrů. Náměr hlavní se pohyboval v rozsahu od -5,5° do +36° a odměr věží byl přibližně +/-120° při rychlosti rotace 6° za sekundu. Děla se nabíjela pod úhlem 15°.
Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 152 mm (6"/55) Model 1936 uložených ve čtyřech trojhlavňových věžích po dvou na přídi a na zádi. Tato děla byla určena pro boj s torpédoborci a jinými rychlými a slabě pancéřovanými plavidly. Jejich kadence se pohybovala mezi 4 až 5 ranami za minutu. Projektily o hmotnosti 50 kg (AP) nebo 44,4 kg (HE) byly schopné vypálit na vzdálenost 25 000 metrů. Náměr se pohyboval v rozsahu -5° až +45° a odměr věží byl přibližně +/-120°.
Protileteckou baterii tvořilo především dvanáct samostatně uložených kanónů OTO ráže 90 mm (3,5"/50) Model 1939, které obklopovaly nástavby s komíny. Jednalo se o velmi moderní zbraně jejichž uchycení však trpělo různými nedostatky. Jejich kadence dosahovala rychlosti 12 ran za minutu a dostřel byl více než 10 000 metrů. Další protileteckou výzbroj tvořilo 20 kanónů Breda ráže 37 mm/54 cal., 20 - 28 kanónů Breda ráže 20 mm/65 cal. a různý počet kanónů ráže 13,2 mm. Tyto kanóny byly uloženy po dvou nebo po čtyřech hlavních. Na přídi byly umístěny čtyři kanóny ráže 120 mm/40 cal.

Na zádi byl umístěn katapult a jeřáb pro vyzdvižení hydroplánů - většinou to byly Reggiane Re2000

Bitevní loď Littorio se téměř okamžitě po svém dokončení zapojila do válečných operací ve Středomoří. V srpnu až září 1940 se neúspěšně pokoušela atakovat britské konvoje směřující na Maltu a také se střetla s loděmi britského svazu Force "H". Dne 11. listopadu byla spolu s dalšími italskými bitevními loděmi překvapena leteckým útokem na svém kotvišti v jihoitalském přístavu Tarent. Letouny Swordfish z britské letadlové lodě Illustrious ji zasáhly třemi torpédy a následná oprava se protáhla až do dubna 1941. V září 1941 se pak opět bez úspěchu pokoušela o blokádu Maltských konvojů. Ke střetu s britskými válečnými loděmi došlo ve dnech 13. - 18. prosince 1941 v zálivu velké Syrty. Littorio spolu se svojí bitevní skupinou prováděla vzdálené krytí italského zásobovacího konvoje z Afriky a britský svaz křižníků a torpédoborců chránil svůj konvoj. Střetnutí proběhlo poklidně, protože oba svazy se snažily chránit vlastní konvoj a přitom nevěděly o přítomnosti cizího konvoje.
Při další akci zaměřené na blokádu Malty byla Littorio 15. června 1942 zasažena pumou z amerického dálkového bombardéru B-24 Liberator. Při návratu na základnu pak byla objevena pěti torpédovými letouny Wellington a byla zasažena jedním torpédem. Následné opravy trvaly do února 1943. V červnu 1943 byla loď zasažena jednou pumou z amerických bombardérů při náletu na loděnice La Spezia.
Po svržení Mussoliniho byla loď 30. července 1943 přejmenována na Italia. Po kapitulaci Itálie se spolu se sesterskou lodí Roma snažila uprchnout na Maltu, ale lodě byly napadeny německými lehkými bombardéry Dornier Do217. Italia byla zasažena klouzavou bombou SD1400X na přídi a druhá puma explodovala v těsné blízkosti zádě. Roma byla zasažena dvěma pumami a potopila se. Italia se těžce poškozená dovlekla na Maltu a po zbytek Druhé světové války se bojů nezúčastnila a byla internována na jezeře Amaro (u jižního konce Suezského průplavu).
V roce 1946 byla loď vrácena Itálii, později však v rámci válečných reparací připadla USA. V letech 1948 - 1950 pak byla Italia sešrotována.

Technicko-Taktická Data: