| NAVIGACE |
|
|
|
|
připravil ing. Radek Valkovič
Současně s diesel-elektrickými nosiči letounových střel třídy Juliett (Typ 651)
vznikl projekt na třídu Echo - Typ 659. Díky přednosti při vývoji a výrobě
vstupovala třída Echo do služby jako první. Ponorky byly stavěny v Komsomolsku na
Amuru, stavba první ponorky K-45 začala 28.12.1957, spuštěna na vodu byla 12. května
1959 a do služby vstoupila 18. září 1960. V roce 1961 se stala první jadernou
ponorkou Pacifické floty, velitelem byl kapitán V.G. Delašev. Dvě další ponorky
vstoupily do služby 10.12. 1961, poslední dvě v roce 1962, celkem tedy vzniklo 5
ponorek této třídy. Konstrukce vycházela z jaderné třídy November (Kit) a třídy
Juliett, tlakový ocelový trup se dělil na 9 úseků. Letounové střely vypouštěné z
kontejnerů při plavbě na hladině umožňovaly napadnout hlavně přístavy a jiné
pevné cíle. Na rozdíl od třídy Juliett nebyly ponorky vybaveny radary pro napadení
lodí, ty mohly napadnout pouze torpédy. Výzbroj tvořilo 6 střel P-5D Pjaťorka
(SS-N-3c Shaddock) s jadernou hlavicí, doletem až 500 km, výškou letu 100-400 m a
rychlostí M 0,9. Vzhledem k cílové kruhové odchylce 3 km byla nutná jaderná hlavice
RDS-4 o váze 930 kg a pravděpodobně 350 kt TNT. Dále pak byly ponorky vyzbrojeny 4 příďovými
torpédomety ráže 533 mm a 4 nebo 2 záďovými ráže 406 mm pro protiponorková torpéda.
Kvůli zastaralosti byly letounové střely v 70. letech vyřazeny ze služby a ponorky
byly převedeny mezi klasické stíhací a označeny jako typ 659T. Pravděpodobně na
K-66 plující poblíž Okinawy vypukl 21.srpna 1980 požár, který zabil 9 mužů a došlo
k úniku radiace, ponorka pak byla vyřazena ze služby. Na lodi K-122 vypukl 21.8.1983 požár,
který byl sice uhašen, ale zahynulo 14 osob. Ponorka pak byla také vyřazena ze služby.
Tyto dvě nehody jsou někdy považovány za jedinou, ruské zdroje ale jasně mluví o
dvou ponorkách vyřazených v těchto letech. Ostatní byly vyřazeny až na začátku
90. let.
Lodě: K-45, K-59, K-66, K-122, K-259.
Výtlak: 3731 / 4920 t.
Posádka: 100-120.
Rozměry: 111,2 m délka, 9,2 m šířka, 7,6 m ponor.
Výzbroj: 6 střel P-5D (protizemní), 4 torpédomety 533mm, 4 (2) ráže 406mm pro lehká
protiponorková torpéda.
Pohon: 2 reaktory, 2 turbíny, 25 000 hp, 2 vrtule, 20 / 25 uzlů.
Zdokonalená verze třídy Echo, ponorky byly stejně jako třída Juliett vybaveny radarovým systémem Front pro napadení lodí, cílem měly být hlavně americké letadlové lodě. Trup byl prodloužen o 5 metrů, takže výzbroj vzrostla na 8 střel P-6 (SS-N-3a Shaddock), každá z nich měla dolet 400 km a rychlost M 1,2. Letounové střely byly vybaveny buď jadernou, nebo konvenční hlavicí o váze 1000 kg. Podle odhadů NATO vynoření pro odpal všech střel trvalo asi 20 minut. Po vynoření totiž musel být vyklopeny kontejnery se střelami a radar ve věži. Po odpálení střel musela ponorka nějakou dobu zůstat na hladině pro odeslání zpřesněných dat o poloze cíle střelám. Dlouhá doba strávená na hladině výrazně snižovala šance ponorky na přežití, taky rakety byly díky výšce letu snadno zranitelné PLŘR z lodí a stíhaček, jejich radar nebyl odolný proti rušení. Význam připisovaný této třídě sovětským vedením jasně vyplývá z celkem 29 postavených ponorek. Dvouplášťový trup byl vyroben z nízkomagnetické oceli, ponorka se mohla ponořit do 240 m, nouzově až do 300 m. Trup byl rozdělen na 10 úseků: 1. přední torpédový, 2. s akumulátory a důstojnickou jídelnou, 3. strojní, řídící a rádiový, 4. úsek se systémy řízení reaktoru, 5. s diesel-generátorem a výrobníkem vody, 6. reaktory, 7. turbíny, 8. elektromotory, 9. prostory posádky a kuchyně a 10. úsek s torpédy a systémy řízení. V polovině 80. let 20. století bylo 10 ponorek přezbrojeno modernějšími střelami P-500 Bazalt (SS-N-12 Sandbox) s rychlostí M 2,5 a doletem 500 km, což zvýšilo bojovou hodnotu zastaralých a hlučných ponorek. Třída Echo II má na svém „kontě“ velké množství různých nehod, které si příliš často vyžádaly oběti na životech. V 60. letech byly ponorky nové a sloužily na nich výborně vycvičení námořníci, postupně ale se zaváděním nejnovějších lodí klesala kvalita posádek (nejlepší dostávaly nové lodě) a také rostla četnost poruch, což byla špatná kombinace.
20. června 1970 se u Kamčatky srazila K-108 s ponorkou SSN-639 Tautog třídy
Sturgeon, která ji sledovala, K-108 přišla o jeden šroub, ale dokázala se vrátit na
základnu a nedošlo k žádnému úmrtí. K-56 se 13. června 1973 při plavbě na hladině
srazila s lodí Akademik Berg, která ponorce prorazila tlakový trup v 1. a 2. úseku v délce
4 m, okamžitě byly uzavřeny přepážky, ale mořská voda zaplavila nárazem poškozené
akumulátory a uvolněný plynný chlór zabil všechny osoby v 2. úseku, 22 osob v uzavřeném
prvním úseku bojovalo se zaplavením, nakonec zůstaly naživu ve vzduchové kapse, ze
které byly zachráněni poté, co kapitán s lodí najel na břeh. Ve druhém úseku
zahynulo 27 členů posádky (z toho 15 důstojníků a 1 civilní technik). 26. září
1976 vypukl na K-47 v Barentsově moři požár v 8. úseku, který zabil 8 námořníků.
Na K-131 vypukl požár 18. června 1984 opět v 8. úseku, když se ponorka vracela na základnu
na ostrově Kola. Jednomu z členů posádky se při práci na elektrickém systému vznítily
šaty, požár se rozšířil i do 7. úseku, celkem zahynulo 13 námořníků. 10.srpna
1985 (Wikipedia udává datum 13. ledna 1986, Bellona prosinec 1985) v zátoce Časma došlo
při výměně paliva na K-431 k tepelnému výbuchu reaktoru - 10 mrtvých, 10 silně ozářených
a 39 mírně, množství uniklé radiace je srovnáváno s Hirošimou. 25. června 1989 při
návratu ponorky K-192 Norským mořem k poloostrovu Kola byl objeven únik radioaktivní
vody z primárního chladícího okruhu. Unikající voda byla pumpována do moře, její
ztrátu nahrazoval přívod pitné vody ze zásob ponorky, reaktor posádka nevypnula.
Vodu dodávala taky sovětská nákladní loď a později ji nahradila zásobovací loď
Amur, která se postarala i o odběr kontaminované unikající vody. Byl vypnut reaktor a
posádka se ho pokusila opravit, přitom byl odpojen přívod chladicí vody z Amuru. Když
šla posádka na oběd, nikdo chlazení znovu nespustil, v reaktoru došlo k enormnímu nárůstu
teploty a po znovuotevření chlazení studená voda způsobila popraskání reaktoru a
masivní únik radiace, reaktor se podařilo uchladit velkým množstvím mořské vody,
která pak kontaminována unikala přímo do moře, protože na Amuru došlo k poruše
dekontaminačního systému. Pravděpodobně nikdo nezahynul, ale část posádky byla ozářena.
K-192 kotví v doku, palivo z poškozeného reaktoru není možné odstranit běžnými
postupy a tak se čeká, jestli se najde někdo, kdo složitou demontáž zaplatí.
10.4.1968 došlo na K-172 k zamoření ponorky rtuťovými výpary a přiotrávení posádky,
naštěstí prý bez úmrtí. Na K-36 vybuchla 7.12.1975 část akumulátorů, jen dva muži
byli zraněni. Beznadějně zastaralé ponorky této třídy byly vyřazeny začátkem 90.
let.
Lodě: Severní flota
K-166 (původně K-71, první Echo II), K-144 (pův. K-104), K-86, K-47, K-1, K-428 (pův.
K-28), K-74, K-22 Krasnogvardějec, K-35, K-125, K-192 (pův. K-131).
Pacifická flota
K-127 (původně K-7), K-172, K-175, K-184, K-189, K-135, K-128, K-108, K-116, K-90, K-94,
K-48, K-56, K-557 (pův. K-57), K-431 (pův. K-31), K-134 (pův. K-34 Kefal), K-10, K-23.
Výtlak: 4500 / 5760 t
Posádka: 130-137.
Rozměry: 115 m délka, 9,3 m šířka, 7,5m ponor.
Výzbroj: 8 střel P-6 (protilodní), 4 příďové 533 mm torpédomety (použitelné do
hloubky 100 m), 2 nebo 4 záďové ráže 406mm (použitelné až do 250m).
Vybavení
Pohon: 2 reaktory VM-A 2 x 70 MW tepelný výkon, 2 turbíny, 30 000 hp, od K-172 výkon
35 000 hp, 2 pětilisté vrtule, 20 / 25 uzlů. Vytrvalost 50 dní.
Třída Skat (Charlie) byla plánována jako doplněk k titanovým ponorkám třídy
Papa. Bylo jasné že sovětský průmysl není schopen třídu Papa stavět ve větším
počtu a třída Echo I/II s nutností vynoření při odpalu a letu střel je velmi
zranitelná. Po zamítnutí stavby dalších ponorek třídy Papa se výroba soustředila
jen na třídu Charlie. V letech 1967-72 bylo postaveno celkem 11 ponorek v loděnice
Krasnoje Sormovo v Gorkém. Ponorky nové generace měly kontejnery se střelami zabudované
v přídi, poprvé bylo možné odpálit střely pod vodou v periskopové hloubce. Výrazně
se tak zvýšila hrozba pro americké letadlové lodě. Ponorky měli jen jeden reaktor
typu VM-4, takže mohly dosáhnout rychlosti jen 24 uzlů, což bylo dost málo pro sledování
rychlých svazů. Ponorky poháněné jednou vrtulí byly schopné ponoru až do hloubky
300 m a celkově byly menší než ponorky třídy Echo. Poprvé také mohly přijímat údaje
z první generace námořních průzkumných satelitů, ty ale nebyly nijak úspěšné,
takže většinu dat poskytovali klasické průzkumné letouny a průzkumné „rybářské“
lodě. Střely Ametyst P-70 (SS-N-7) měli menší dolet, ale odpadala nutnost vyslat údaje
pro korekci dráhy a tedy sledovat cíl i rakety výkonným radarem. Střely letěly níž
nad mořem rychlostí M 0,9, hlavice vážila 500 kg, dolet byl 50-65 km. Původně se plánovalo
vyzbrojení lodí raketami Malachit (SS-N-9), jejich vývoj se ale zdržel. Na ponorce
K-320 došlo při stavbě 18.1.1970 k neřízenému startu reaktoru, což vedlo k úniku
radioaktivní vody. Na K-313 v prosinci 1985 také unikla radioaktivní voda, obě nehody
ale byly bez vážnějších následků. Největší smůlu měla ponorka K-429, ještě v
loděnici v Nižném Novgorodu (Gorkij) na ní v roce 1970 došlo k neřízenému startu
reaktoru, který způsobil požár a únik radiace. V noci z 23. na 24. června 1983 na ní
došlo k nehodě, když při zkušebním ponoření na periskopovou hloubku v zátoce
Saranaja u přístavu Petropavlovsk Kamčatskij došlo k zaplavení všech balastních nádrží
ponorky a ta klesla na dno do hloubky 39 m. Vlastními silami se nemohla dostat na
hladinu, protože chybnou manipulací přišla o většinu tlakového vzduchu a navíc
ventilačními otvory otevřenými kvůli svařování při opravě vniklo do reaktorového
úseku asi 400 t vody, utopilo se 14 námořníků. Velení přístavu přitom o ničem
nemělo tušení, z ponorky ráno 25., tedy po asi 30 hodinách, vyplavali dva námořníci,
kteří museli v arktické vodě doplavat na břeh, kde je rychle zatkla vojenská
policie. Teprve v poledne se jejich hlášení dostalo k veliteli přístavu a ten vyhlásil
poplach. Večer 25. ponorku našla záchranná loď a před půlnocí byla posádka zachráněna
- ovšem tím způsobem, že námořníci museli vyplout přes torpédomety na hladinu,
kde je záchranné čluny vylovili. Při tom zahynuli další dva námořníci. 6. srpna
byla ponorka odvlečena na mělčinu a 8. vytažena do suchého doku. Velitel Suvorov
dostal 10 let, velitel 5. úseku Lichovozov 8 let vězení, celkem zemřelo 16 námořníků.
Přitom měla většina posádky vlastně štěstí. Opravovaná ponorka byla totiž
urychleně vyslána na cvičení, přitom polovinu její posádky se nepodařilo z dovolené
svolat a tak za ni zaskočili námořníci z 5 dalších lodí. Třetina posádky (na
palubě bylo 120 osob) tak nikdy předtím na K-429 nebyla. Kapitán se rozhodl provést
zkušební ponor (v souladu s řádem) a porušil tak přímý rozkaz, podle kterého měl
plout přímo na místo zkoušek. Pokud by se ponorka ponořila podle rozkazu až ve zkušební
oblasti s hloubkou 2000 m, byla by ztracena s celou posádkou. Takto se ponorku podařilo
rychle opravit. Je téměř neuvěřitelné, že o dva roky později, 13. září 1985, došlo
k téměř stejné nehodě - ponorka se potopila u mola, přitom se nemohla vynořit.
Tentokrát údajně zahynuli 2 námořníci. Unikátem v historii jaderných ponorek bylo
zapůjčení K-43 Indii od ledna 1988 do ledna 1991, sloužila pod jménem Čakra. Indové
na ní získali praktické zkušenosti s jadernou ponorkou. Ponorky třídy Skat (Charlie
I) sloužily jen u Pacifické floty, všechny byly vyřazeny do poloviny 90. let.
K-43, K-212 (původně K-87), K-25, K-121, K-313, K-308, K-320, K-302, K-325, K-429,
K-201.
Výtlak: 3574 / 4980 t
Posádka: 100.
Rozměry: 94,3 m délka (104?), 9,9 m šířka, 7,5m ponor.
Výzbroj: 8 střel Ametyst P-70 (protilodní SS-N-7 Starbright), 4 příďové 533 mm torpédomety
(12 torpéd nebo střely Vyjuga), 2 ráže 406mm.
Vybavení: radar Snop Tray.
Pohon: 1 reaktor OK-350 s jádrem VM-4, 89 MW tepelný výkon, 1 turbína, 18 800 hp, 1 pětilistá
vrtule, rychlost 16 / 24 uzlů.
V letech 1973 až 1982 bylo vyrobeno a dodáno 6 ponorek vylepšené třídy Skat-M
(670M). Jsou delší a větší, mají ve výzbroji střely P-120 Malachit (SS-N-9) s
doletem 70 až 110 km a 500 kg hlavicí, rychlost byla původně M 0,9, později údajně
až M 1,4. Hlavice byla buď konvenční 500 kg nebo jaderná o 200 kt TNT. Ocelový
tlakový trup byl stejně jako u třídy Skat (Charlie I) rozdělen na 7 vodotěsných úseků:
1. torpédový, 2. ubytovací s akumulátory, 3. centrála a akumulátory, 4. s
elektromechanismy, 5. reaktorový, 6. turbínový a 7. s mechanizmy a řízením. Byly to
ve své době moderní ponorky se sníženou hlučností. Hloubka ponoru zůstala na 300
m. Všechny sloužily v Severní flotě, v další stavbě lodí této třídy se nepokračovalo,
protože se začala stavět nové mnohem výkonnější nosiče třídy Oskar. Třídu
Skat-M postihly jen lehké nehody beze ztrát na životech. Drobná nehoda postihla K-508
v roce 1984 - došlo k úniku radioaktivní vody. V dubnu 1984 na ní vypukl malý požár.
Na K-503 v lednu 1984 došlo k průniku vody do reaktorového úseku. Také tyto ponorky
byly v polovině 90. let vyřazeny.
K-452 Berkut, K-458, K-479, K-503, K-508, K-209.
Výtlak: 4372 / 5500 t
Posádka: 98.
Rozměry: 104,9 m délka, 9,9 m šířka, 7,8 m ponor.
Výzbroj: 8 střel P-120 Malachit (SS-N-9 Siren), 4 příďové 533 mm torpédomety (12
nebo 14 torpéd, střely Vyjuga, až 26 min), 2 torpédomety ráže 406mm.
Vybavení: radar Snop Tray, sonary a dva periskopy.
Pohon: 1 reaktor OK-350 s jádrem VM-4 89 MW tepelný výkon, 1 turbína, 18 800 hp, 1
vrtule, 24 uzlů.
Jediná postavená ponorka této třídy K-222 byla původně značena K-162, tlakový
titanový trup se dělil na 9 úseků. Byla postavena v Severodvinsku jako rychlá
experimentální ponorka s rychlostí až 42 uzlů, cenou za rychlost byla značná hlučnost.
Hloubka ponoru byla nejméně 400 m. Na rozdíl od stíhací třídy Alfa měla klasické
tlakovodní reaktory. Už v průběhu stavby se ukazovalo, že cena za stavbu bude nepřijatelně
vysoká a že původně plánovaná sériová výroba nebude. Hlavní výzbrojí bylo 10
šachet pro střely P-120 Malachit (SS-N-9 s doletem 70 km) v přední části ponorky, střely
se odpalovaly při plavbě v periskopové hloubce. Stavba začala 28. prosince 1963, do
služby loď vstoupila 31. prosince 1969. Náklady na provoz a údržbu byly vysoké. 30.
září 1980 došlo při kontrole reaktorů v Severodvinsku k nehodě, posádka odešla na
oběd a na palubě zůstali jen dělníci. Chybou v postupu dělníků a poruchou
automatického systému došlo k neřízenému startu reaktoru, jádro reaktoru tak bylo
poškozeno. Rozsah úniku radiace ani počet ozářených není znám, ponorka už nebyla
opravena a byla vyřazena ze služby.
Výtlak: 5200 / 7000 t
Posádka: 82.
Rozměry: 106,9 m délka, 11,6 m šířka, 8,2 m ponor.
Výzbroj: 10 střel P-120 Malachit (SS-N-9 Siren), 4 nebo 6 torpédometů 533mm.
Vybavení: radar, sonary, 2 periskopy.
Pohon: 2 tlakovodní reaktory VM-5m, 177,4 MW tepelný výkon, 2 turbíny, 80 000 hp, 2
vrtule, rychlost 25 uzlů na hladině, 42 uzlů.
Výtlak: 5197/7000 tun. Posádka 82. Rozměry 106,9 x 11,5 x 8,2 m.
Výzbroj: 10 x P-120 Malachit, 4(6) x 533 mm.
Pohon: 2 R., 2 T., 80 000 hp, 25/42 uzlů.
Balistická ponorka K-420 třídy Yankee (projekt 667) byla přestavěna pro střely SS-N-24 Meteorit. Délka a šířka ponorky vzrostla na 153 a 16 m, hrb pro rakety za věží zmizel. Vně tlakového trupu bylo 12 šachet pro střely. Přestavba začala v prosinci 1982 a skončila v prosinci 1983. Několik dalších ponorek třídy Yankee I bylo v letech 1982 až 1991 vybaveno 20-40 šachtami pro střely SS-N-21 Granat (AS-15 Kent, CH-55), tyto ponorky nesly označení 667AT (Yankee Notch), jejich nástavba pro rakety za věží nebyla upravena, délka vzrostla na 140 m a výtlak na 11 500 t. Tyto ponorky byly vyřazeny do roku 1994.
Tato dvojtřída je podrobně popsána jinde.
Poznámka k havárii ponorky Kursk:
Ponorka bývá vyzbrojena 24 letounovými střelami P-700 Granit. Tyto velké protilodní střely
dlouhé 10 metrů o váze 7 tun jsou vybaveny jadernou nebo konvenční hlavicí.
Poháněny náporovým motorem dosahují rychlosti Mach 2,5 a doletu 550 km.Vzhledem
k tomu, že každá bojová ponorka atomových mocností vyplouvá na moře vždy
plně vyzbrojena, je velmi pravděpodobné, že i na palubě Kursku se nacházejí
jaderné hlavice. Vzhledem k velkému množství pojistek a k složitosti
atomových zbraní je však riziko zanedbatelné. Pokud atomová puma není odpálena
správným způsobem, k jadernému výbuchu nemůže dojít. Toto není teorie, ale
realita potvrzená několika skutečnými případy. K nim patří havárie
bombardéru B-52 v
60.letech, kdy se letoun srazil s tankovacím letounem KC-135. B-52 nesl 4
vodíkové bomby, přičemž v jedné z nich explodovala trhavina sloužící ke
spuštění řetězové reakce. Došlo k zamoření části území plutoniem a
uranem, ale k jadernému výbuchu nedošlo.
K ruskému tvrzení o srážce Kursku s britskou jadernou ponorkou je nutno říct, že jde o totální blud. Žádné jaderné ponorky s balistickými střelami (SSBN) se nikdy nesmí dostat tak blízko ke břehu do mělkých vod . Kursk leží v hloubce 105 metrů, SSBN operují v hloubkách 200 až 300 metrů. Britské jaderné ponorky mají výtlak (na hladině/ponořené):
SSBN třídy Resolution 7500 / 8400 tun. SSBN třídy Vanguard 15850 tun pod hladinou.
Jediné ponorky, které hrají s ruskými hru na kočku a myš,
při které hrozí srážka, jsou jaderné
stíhací SSN (viz film Hon na ponorku). Ty jsou však podstatně menší:
Britské SSN třídy Valiant 4000/4900 tun (už vyřazeny), SSN třídy Swiftsure
4200/4500 tun.
SSN třídy Trafalgar 4800/5300 tun. Jak by dopadla srážka 5 300 tun těžkého
Trafalgaru s 18 000 tun těžkým Kurskem si jistě každý dovede představit.
http://spb.org.ru/bellona/ehome/russia/nfl/nfl2-2.htm
http://www.globalsecurity.org/military/world/russia/ship.htm
http://worldnavy.info/photogallery/nuclear_submarines/index.html
http://www.paolopizzi.com/paolopizzi/reviews/kursk/kursk.htm
http://reference.info.com/reference?qkw=K-429&source_id=2222&source_key=Soviet+submarine+K-429
Copyright © All Rights Reserved