| NAVIGACE |
|
|
|
|
Stryker
připravil "Brian C"
V rámci reformy všech druhů ozbrojených sil USA je reforma U.S. Army (U.S. Army Transformation) patrně nejobtížnější. Až na několik vysoce mobilních jednotek (výsadkové jednotky a speciální síly) vycházela výstavba U.S. Army po dlouhá léta z představy klasické války, přičemž byl víceméně znám možný prostor bojových operací (např. střední Evropa či Korejský poloostrov).
V tomto prostoru byly jednotky U.S. Army trvale rozmístěny i se zásobami a výzbrojí (navíc zde byla výzbroj i pro jednotky, které by se rychle přesouvaly z USA). Tato filozofie ovlivňovala vývoj vojenské techniky (zejména tanků a obrněných vozidel), která se vyznačovala značnou hmotností a náročností na technické zázemí.
U.S. Army proto nyní čeká nesmírně náročný úkol „odlehčení“, který si vyžádá nejen obrovské finanční náklady, ale také dlouhou dobu. Protože není možné okamžitě reformovat celou U.S. Army, uskutečňují se souběžně tři programy známé jako Legacy Force, Interim Force a Objective Force.
Program Interim Force (prozatímní síla) spočívá ve výstavbě tzv. prozatímních brigádních bojových týmů IBCT (Interim Brigade Combat Teams) označovaných též jako „střední“ brigády (Medium Brigades), resp. brigády „střední“ hmotnostní kategorie. Jejich základním bojovým prostředkem budou kolové obrněné transportéry Stryker různých verzí.
Hlavním požadavkem na OT Stryker byla přepravitelnost transportními letouny C-130 Hercules, což mu zajišťuje vysokou míru strategické pohyblivosti (stroje C-130 mohou přepravovat náklad na velkou vzdálenost a operovat i z provizorních letišť). Díky programu Interim Force získá U.S. Army velmi rychle schopnost účinně zasahovat kdekoli ve světě.
Ačkoli OT Stryker disponují dostatečnou ochranou a v případě některých verzí i účinnou palebnou silou, přece jen se nevyrovnají bojovým prostředkům Legacy Force, tj. tankům Abrams a BVP Bradley. Z tohoto důvodu jde o prozatímní řešení, neboť definitivní řešení si vyžádá delší čas.
Požadavek na vysokou míru strategické mobility OT Stryker vyplývá z časového limitu pro přesun a rozvinutí IBCT kdekoli ve světě (výchozím místem jsou USA), který je 96 hodin. Kompletní divize tvořená třemi IBCT pak má limit 120 hodin. Těmto tvrdým časovým limitům mohou vyhovět pouze jednotky přepravitelné vzduchem. Jak bylo zmíněno výše, od obrněného vozidla pro IBCT byla požadována schopnost přepravy letounem C-130 Hercules, přičemž vozidlo musí být přepravováno v takovém stavu připravenosti, aby se ihned po vyložení mohlo zapojit do bojové činnosti. Letectvo USA samozřejmě disponuje transportními letouny s mnohem větší nosností, ale ty buď vyžadují kvalitní letiště s dlouhými startovacími drahami (C-5 Galaxy a C-141 Starlifter), nebo nejsou k dispozici v dostatečném počtu (C-17 Globemaster III). Dalšími hlavními požadavky byly schopnost integrovat se do stávajících i perspektivních systémů C4ISR a možnost vývoje verze s kanonem k ničení zodolněných cílů, ženijní verze a obrněného transportéru schopného přepravovat devítičlenný roj.
Zajímavé je, že ve finále byly rovnoměrně zastoupeny kolové i pásové typy, což symbolicky odráží současnou odbornou diskusi o přednostech kolového a pásového podvozku (tomuto problému byl věnován článek v ATM 1996/5 na str. 15–19). Následné porovnávací zkoušky finalistů nedaly jednoznačnou odpověď na otázku, zda jsou lepší kola nebo pásy. S ohledem na předpokládaný prostor bojového nasazení vozidel se však U.S. Army přiklonila spíše ke kolovému typu. Očekává se totiž, že ozbrojená střetnutí budoucnosti se budou odehrávat ve městech či pouštních oblastech, tzn. lokalitách, v nichž kolové vozidlo dosahuje stejné průchodivosti jako vozidlo pásové (jinými slovy lze říci, že obecně lepší průchodivost pásových vozidel se v těchto lokalitách neprojevuje). Výhodou kolových vozidel je také vyšší rychlost. V požadavcích byla mj. povinně požadována max. dlouhodobě udržitelná rychlost 64 km/h (při jízdě po silnici), přičemž vítaná byla rychlost 96 km/h, což pásové typy nemohou dosáhnout. Požadavek na poměrně velkou rychlost jízdy vyplývá z předpokládaného použití vozidel k doprovodu kolon automobilů, které se pohybují velmi rychle. Pásová vozidla se k tomuto účelu nehodí také proto, že jejich pásy mají negativní vliv na povrch silnice, pokud nasazení probíhá v oblastech s rozvinutou infrastrukturou.
Po rozsáhlých porovnávacích zkouškách čtyř finalistů probíhajících od března 2000 bylo dne 17. listopadu téhož roku oznámeno vítězství typu LAV III (Light Armored Vehicle) od konsorcia GM/GDLS Defence Group. Jde o účelově vytvořené konsorcium kanadské firmy General Motors Defence, která vozidla LAV III vyrábí, a jejího amerického partnera General Dynamics Land Systems. Kolový OT LAV III 8x8 je vlastně švýcarský OT Piranha III vyvinutý firmou MOWAG. Licenční výroba tohoto typu pro potřeby kanadské armády byla firmou General Motors Defence zahájena již v roce 1998. V Kanadě je toto velmi zdařilé vozidlo zavedeno pod označením Kodiak. Rozhodnutí U.S. Army ve prospěch typu LAV III představuje další úspěch v rámci vítězného tažení obrněných vozidel řady Piranha na světových trzích.
Je ironií dějin, že U.S. Army mohla být kolovými OT rodiny LAV vyzbrojena již v druhé polovině osmdesátých let minulého století. V roce 1981 Námořní pěchota USA (USMC) spolu s U.S. Army formulovala požadavky na „lehké obrněné vozidlo“ LAV. Do finále se tehdy dostaly pásové typy Scorpion 90 a Stormer od britské firmy Alvis, typ Piranha 8x8 vyráběný v licenci kanadskou firmou General Motors of Canada a typy Commando V-150 (4x4) a V-300 (6x6) od americké firmy Cadillac Gage. Koncem roku 1982 byl za vítěze vybrán typ Piranha, který byl následně pod označením LAV-25 zaveden do výzbroje USMC (kromě základní verze LAV-25 vyzbrojené 25mm automatickým kanonem byly zavedeny též různé specializované verze). U.S. Army však v roce 1984 ztratila o vozidla Piranha zájem a od jejich nákupu ustoupila.
Brigády IBCT budou vyzbrojeny vozidly Stryker ve dvou základních a osmi specializovaných verzích. Firma GDLS také z vlastní iniciativy vyvíjí samohybné dělo na bázi vozidla Stryker, a to ráže 105 mm i 155 mm (zatímco verze MGS používá tankový kanon pro přímou palbu, samohybné dělo by bylo primárně určeno pro nepřímou palbu). Všechny verze budou mít společný podvozek a jejich unifikace bude (s výjimkou samohybného kanonu MGS) dosahovat asi 85 %. Rovněž pohonná jednotka bude u všech verzí totožná – půjde o vznětový motor Caterpillar 3126 o výkonu 260 kW (350 ks) spojený s automatickou převodovkou Allison MD3066P.
Jedním z klíčových požadavků na vozidlo pro brigády IBCT byla schopnost integrovat se do systémů velení, řízení, spojení, výpočetní techniky, zpravodajství, pozorování a průzkumu (C4ISR). Vozidla Stryker jsou v současnosti integrována do systému FBCB2 (Force XXI Battle Command Brigade and Below) se softwarem MCS (Maneuver Control System). V každém vozidle bude instalován počítač systému FBCB2 s barevnou obrazovkou, na níž bude především zobrazováno rozmístění vlastních sil (modrými symboly) a nepřátelských sil (červenými symboly).
Základní verzí vozidla Stryker, která bude vyrobena v největším počtu, je obrněný transportér ICV určený pro přepravu devítičlenného družstva pěšáků. Jeho osádku tvoří dvě osoby (velitel a řidič) a výzbroj obvykle představuje 12,7mm kulomet M2 instalovaný na lafetě Remote Weapon Station (RWS) od norské firmy Kongsberg Protech. Místo kulometu může být též instalován 40mm granátomet Mk.19. Na lafetě jsou rovněž umístěny vrhače zadýmovacích granátů. Lafeta RWS je dálkově ovládána z vnitřku vozidla, což je užitečné zejména při bojovém nasazení vozidla v zastavěném terénu. Jak totiž ukazují zkušenosti z ozbrojených konfliktů minulosti i současnosti, střelec vysunutý z korby je velmi zranitelný.
Druhou základní verzí vozidla Stryker je samohybný kanon MGS určený primárně k ničení opevnění na bojišti (zejm. bunkrů). Na rozdíl od ostatních verzí má MGS sníženou korbu, na níž je externě lafetován 105mm kanon M68A1E4 s drážkovaným vývrtem hlavně (jde o upravený kanon základní verze tanku M1 Abrams). Vozidlo MGS je dále vybaveno nabíjecím automatem s kapacitou osmi střel (dalších 22 zásobních střel je uloženo v korbě). Osádku MGS tvoří díky nabíjecímu automatu tři osoby (velitel, střelec a řidič). Ačkoli je kanon M68A1E4 původně tankovým kanonem určeným k ničení obrněných cílů, v případě MGS se s jeho použitím proti tankům a jiné obrněné technice nepočítá. Tato skutečnost se odrazí i na složení palebného průměru (jeho součástí např. nebudou protipancéřové podkaliberní střely). Boj s tanky bude úkolem protitankové verze ATGMV či přenosných PTŘS Javelin, které budou ve výzbroji vojáků přepravovaných obrněnými transportéry ICV. Rozhodnutí použít tankový kanon M68A1E4 bylo zřejmě motivováno ekonomickými důvody. Kanony totiž nebudou nově vyrobené, ale půjde o kanony demontované z tanků M1 Abrams v rámci jejich modernizace na verzi M1A2, která je vyzbrojena 120mm kanonem. Vozidlo MGS bude prvním obrněným vozidlem s externě lafetovaným tankovým kanonem, které bude zavedeno do výzbroje (dosud byly tankové kanony vždy lafetovány ve věžích). Vývoj verze MGS si v porovnání s ostatními verzemi vozidla Stryker vyžádá největší úsilí a pohltí větší část ze 62 mil. USD, které U.S. Army vyčlenila na vývoj specializovaných verzí vozidla Stryker. První z osmi prototypů MGS byl předán U.S. Army ke zkouškám dne 26. července 2002. Se zavedením této verze do výzbroje se ovšem počítá až od roku 2005. Do té doby bude úkoly MGS plnit protitanková verze ATGMV.
Všech osm ostatních verzí vozidla Stryker vychází z obrněného transportéru ICV, od nějž se vlastně liší speciálním vybavením. U některých z nich se krátce zastavíme.
Jedním z hlavních požadavků na vozidlo pro brigády IBCT byla schopnost přepravy plně naloženého vozidla (s osádkou, devítičlenným rojem, pohonnými hmotami a plným palebným průměrem) transportním letounem C-130 na vzdálenost 1853km (tj. tisíc námořních mil). Z tohoto důvodu byl limit tzv. bojové hmotnosti stanoven na 17 236 kg. Letoun C-130 sice unese i těžší náklad, ale jeho dolet v takovém případě klesá. Hlavním argumentem odpůrců typu Stryker byla skutečnost, že osm z deseti plánovaných verzí stanovený hmotnostní limit překračuje (v případě verze MGS dokonce o 2313kg). Výrobce na tuto situaci reagoval zvýšenou snahou o odlehčení vozidla, mj. používáním kompozitních materiálů v jeho konstrukci. Tato snaha nakonec přinesla své ovoce, neboť hmotnostní limit se podařilo dodržet. Výjimkou je verze MGS, jejíž hmotnost bude i po odlehčení dosahovat 18 750 kg.
O ukončení debat na téma velké hmotnosti typu Stryker se nakonec nejvíce zasloužily vzdušné síly USA (U.S. Air Force), které dne 16. října 2002 připravily praktickou ukázku přepravitelnosti typu Stryker. Za účasti novinářů a předních kritiků byla na letecké základně Andrews předvedena přeprava pěti vozidel Stryker prostřednictvím jednoho letounu C-17 (přepravoval tři vozidla) a dvou C-130 (každý s jedním vozidlem). Vozidla byla samozřejmě plně naložená a do 10 minut po výjezdu z letounů byla připravená k boji. Uvedených 10 minut bylo využito na instalování některých komponentů, které byly při přepravě složeny či demontovány (např. lafeta RWS s kulometem). Kombinace letounů C-17 a C-130 vychází z předpokládaného způsobu přepravy brigády IBCT. Z USA budou totiž vozidla Stryker přepravovány na „tranzitní“ letiště v blízkosti místa nasazení, kam je po přeložení dopraví stroje C-130.
Obavy z horší průchodivosti kolových vozidel Stryker v porovnání s pásovými typy byly přesvědčivě rozptýleny jejich prvním cvičným nasazením v rámci cvičení Millennium Challenge 2002 (MC-02). Toto rozsáhlé cvičení ozbrojených sil USA probíhalo od 24. července do 15. srpna 2002 a vyznačovalo se rozsáhlými simulacemi. Jedna část tohoto cvičení (tzv. Army Transformation Experiment 2002/ATEx-02) se odehrávala v Národním výcvikovém středisku (National Training Center/NTC) ve Fort Irwinu v Kalifornii. Asi 800 výsadkářů známé 82. výsadkové divize zde obsadilo „nepřátelské“ letiště, na které byly krátce poté letecky přepraveny čtyři stroje Stryker. Ty se vzápětí zapojily do cvičení v obtížném skalnatém terénu NTC. K překvapení mnohých zde prokázaly vynikající průchodivost. Úspěch jejich nasazení zvýraznil také velmi tichý chod pohonné jednotky.
V rámci požadavků na vozidlo pro IBCT byla specifikována pancéřová ochrana odolná proti průbojným střelám ráže 7,62mm a střepinám dělostřeleckých granátů ráže 152 mm. Tuto základní ochranu vozidla zajišťuje pancéřová korba vyrobená ze 7,31mm silných desek z vysoce tvrzené oceli. Do budoucna pak byla požadována možnost zvýšení odolnosti pancéřové ochrany i proti průbojným střelám ráže 14,5mm (tuto ráži mají velmi rozšířené kulomety KPV z Ruska a Type 14-1 z ČLR). Výrobce se však rozhodl zesílit pancéřování již u prvních sériových vozidel. Na nejvíce ohrožené plochy vozidla byly proto instalovány přídavné pancéřové desky (tzv. appliqué armour panels) na bázi keramických materiálů (tzv. High Density Ceramic).
Ještě v listopadu 2000 byl s vítězem tendru na vozidlo pro IBCT sjednán kontrakt na dodávku 2131 vozidel Stryker v hodnotě 4 mld. USD (přesně 3 998 349 372 USD). Počet objednaných vozidel byl určen tak, aby mohlo být do roku 2009 postaveno šest brigád IBCT. Realizace kontraktu byla nicméně závislá na množství finančních prostředků přidělených Kongresem USA. Ten doposud schválil finance pouze na výstavbu čtyř brigád, z nichž první (3. brigáda 2. pěší divize U.S. Army) má mít ve výzbroji přes 300 vozidel Stryker. Z tohoto počtu bylo v polovině prosince 2002 dodáno 128 vozidel verze ICV, 22 vozidel verze CV, 38 vozidel verze MCV a 30 vozidel verze RV. Zbývající vozidla budou rychle následovat a počáteční operační způsobilosti má být dosaženo v létě tohoto roku.
Nový OT obdržel jméno Stryker na počest dvou příslušníků U.S. Army, kteří v minulosti prokázali velké hrdinství v boji a obdrželi nejvyšší americké vyznamenání za statečnost – Medaili cti (Medal of Honor). Prvním byl Pfc. Stuart S. Stryker, příslušník 513. parašutistického pěšího pluku 17. výsadkové divize, který padl 24. března 1945 při útoku na silně opevněné pozice německé armády u německého města Wesel. Druhým hrdinou byl Robert F. Stryker, příslušník 26. pěšího pluku 1. pěší divize nasazené ve Vietnamu. Dne 7. listopadu 1967 se jeho jednotka dostala pod těžkou palbu protivníka. Spc. 4 Robert F. Stryker si během boje všiml, že skupina zraněných příslušníků jeho jednotky se nachází v zóně výbuchu nepřátelské miny. Vlastním tělem proto minu zalehl a při jejím výbuchu zahynul. Ačkoli měli oba hrdinové stejné jméno, nebyli příbuzní.
Vozidlo má zahrocené čelo s výraznými světlomety, mírně kolmé jsou boky, záď je kolmá a střecha vodorovná. Na boky je možné nainstalovat bloky přídavného pancéřování.
Řidič sedí v levé přední části korby, nad ním je průlez s poklopem a perikopy, napravo od řidiče se nachází motorpřevodový prostor. Ve střední části může být nainstalována věžička s výzbrojí, případně i větší věž s kanonem, některé verze jsou čistě bezvěžové a neozbrojené.
Do prostoru roje se vstupuje dvoudílnými dveřmi na zádi, které se otevírají do stran, případně u starších verzí je to sklopná jednodílná rampa. V zadní části mohou být na bocích umístěny po každé straně dvě střílny, další střílny se mohou nacházet ve dveřích. Výsadek sedí čelem k sobě, zády k bokům korby na pevných sedačkách. Počet členů výsadku závisí na verzi vozidla, u obrněných transportérů je následující: 6x6 10 vojáků, 8x8 14 vojáků a 10x10 16 vojáků.
Vozidlo může vézt i náklad o hmotnostech 1 400/1 500 kg (Piranha I/II 4x4), 2 500 (Piranha I 6x6), 3 000 kg (Piranha II/III 6x6), 3 500/4 000 kg (Piranha I/II 8x8), 6 000 kg (Piranha III 8x8), 7 500 (Piranha III 10x10) a 10 000 kg (Piranha IV 8x8).
Většina vozidel má vodotěsnou korbu pro obojživelné operace, k pohybu ve vodě pak slouží dvojice vodometů na zádi. Korba je také vzduchotěsná, vybavená přetlakovým systémem ochrany před ZHN a osobními obličejovými maskami, k dispozici je i protipožární systém.
Modulární koncepce umožňuje rychlou výměnu celé pohonné jednotky. Je možné nainstalovat motory MTU 6V183TE22, Scania DSJ9-48A (oba 400 hp) s automatickou převodovkou ZF Ecomat 6hp 600, nebo Caterpillar 3126, Detroit Diesel 6V53TA a Cummins 6CTAA8.3-T350 (každý 350 hp) s automatickou převodovkou Allison MD 3560P.
Uspořádání podvozku může být 4x4, 6x6, 8x8 a 10x10 (dle verze), kola jsou zavěšena samostaně, všechna poháněna a hydropneumaticky odpružena. Řiditelná je u verzí 4x4 a 6x6 první přední náprava, u verzí 8x8 a 10x10 pak první dvě přední nápravy, řízení usnadňuje posilovač řízení a systém ABS.
Součástí vybavení je systém centrálního huštění pneumatik umožňující měnit tlak v pneumatikách v závislosti na terénu.
Maximální rychlost na silnici dosahuje u všech verzí 100 km/h, plavba ve vodě pomocí vodometů pak až 10,5 km/h, dojezd 500 až 800 km (dle verze).
Vozidla mohou být vybavena nejrůznějšími typy věží a věžiček od nekrytých lafet kulometů po jedno/dvoumístné věže s 25mm, 30mm, 40mm nebo i 105mm kanonem.
Copyright © All Rights Reserved