NAVIGACE

Trento
připravil Michal Béza

Kategorie: Těžký křižník
Třída: Trento

Křižníky třídy Trento byly prvními italskými tzv. "Washingtonskými křižníky", tedy křižníky postavenými dle dispozic Washingtonské dohody. Podobně jako lodní konstruktéři jiných námořních mocností shledali i Italové obtížným skloubit limity Washingtonské smlouvy s požadavky námořnictva na silně vyzbrojené, dobře pancéřované a rychlé jednotky. Italové vsadili na rychlost a jelikož admiralita nemohla akceptovat výzbroj menší ráže, než bylo maximálně povolených 203 mm, šetřilo se na pancéřování. To ovšem neznamená, že by byla třída Trento vysloveně špatně chráněna - ve srovnání s tehdejšími britskými a francouzskými konstrukcemi (což byli hlavní protivníci italské Maríny) bylo pancéřování minimálně srovnatelné, ale pozdější třídy jej překonávaly. Také celková odolnost a tuhost trupu byly kritizovány. Přesto se standardní výtlak přehoupl o více než 500 tun přes limit.
Program na výstavbu dvou jednotek třídy Trento byl schválen pro fiskální rok 1923/24, loděnicím byly přiděleny zakázky 11. a 18. dubna 1924.

Těžký křižník Trento byl postaven společností OTO v Livornu. Kýl byl položen 8. února 1925, trup spuštěn na vodu 4. října 1927 a loď uvedena do služby 3. dubna 1929. Jména Trento a Trieste byla použita na počest dvou měst, která byla Itálii navrácena po porážce Rakousko-Uherska v První světové válce. Tato tradice byla uplatněna u všech následujících těžkých křižníků.

Hlavní výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 203 mm /50 cal. Ansaldo model 1924. Děla byla uložena po dvojicích ve čtyřech dělových věžích, dvě na přídi a dvě na zádi plavidla. Ačkoli byly hlavně umístěny snad až příliš blízko u sebe, vykazovala baterie značný rozptyl. Děla používala projektily o hmotnosti 125 kg, v období války pak lehčí typy - 118 kg AP a 111 kg HE. Maximální dostřel se pohyboval v rozmezí 28 - 32 km podle typu munice, životnost hlavní byla přibližně 162 ran. Agregáty pro elevaci hlavní, odměr věží, nabíječe a výtahy na munici byly elektrické.
Sekundární výzbroj sestávala ze šestnácti kanónů ráže 100 mm /47 cal. OTO model 1924. Jednalo se vlastně o modifikaci českého kanónu Škoda K10 (100mm/50, model 1910). Tyto zbraně byly uloženy ve dvouhlavňových kompletech, čtyři na horní palubě a čtyři na nástavbách. Děla používala projektily o hmotnosti 26 kg a kadence byla asi 8-10 ran za minutu.
Protiletecká baterie sestávala pouze ze čtyř postarších britských dvouliberních pom-pomů Vickers (40mm/39). Později bylo doplněno čtyřiadvacet kanónů ráže 20 mm a čtyři těžké kulomety ráže 12,7 mm.
Torpédovou výzbroj tvořilo osm pevných torpédometů ráže 533 mm. Jejich hlavně byly uloženy po dvojicích v bocích plavidla - dvě mezi komíny a dvě pod zadním stanovištěm řízení palby.

Loď mohla nést až tři průzkumné hydroplány Piaggio P6, později Macchi M41, CRDA Cant 25 nebo Ro43. Hangár pro dva stroje byl umístěn na přídi a jeho vrata se nacházela pod hlavněmi dělové věže "A". Na přídi byl v ose plavidla umístěn katapult na stlačený vzduch typu Gagnotto. Umístění hangáru a katapultu mimo dosah jakéhokoli palubního jeřábu naznačuje, že manipulace s letouny musela být náročná a jejich vyzdvižení z hladiny a opětovné nalodění prakticky vyloučeno. To však koresponduje s odlišnou taktikou uplatňovanou na poměrně malém prostoru Středozemního moře, kdy mohl letoun vždy přistát na pevnině nebo u pobřeží, na rozdíl od obrovských vzdáleností světových oceánů.

Pancéřová ochrana byla provedena následovně: Boční pancéřový pás tloušťky 70 mm byl v místech muničních skladišť uzavřen příčnými přepážkami o síle 40 - 60 mm. Nahoře na něj dosedala pancéřová paluba tloušťky 50 mm, která začínala za příďovým hangárem a končila za zadním muniční skladem. Dále pokračovala v tloušťce 20 mm a na bocích se svažovala v tloušťce 30 mm, čímž byly chráněny lodní hřídele a mechanismus ovládání kormidla. Příď pancéřována nabyla. Čela dělových věží dosahovala tloušťky 100 mm, stejně jako velitelský můstek. Celkově představovalo pancéřování 888 tun výtlaku plavidla.

Hnací systémy byly chytře rozděleny do samostatných pohonných jednotek. Prvních osm kotlů ve dvou kotelnách, jejichž kouřovody ústily do prvního komína, hnalo páru na první dvojici turbín. Tyto otáčely vnějšími lodními šrouby. Za nimi byly zbylé čtyři kotle následovány druhým párem turbín pro vnitřní lodní šrouby. Při zkušebních plavbách v roce 1929 byla při výtlaku 11 203 tun dosažena rychlost 35,6 uzlu a udržena po 8 hodin.

Po svém uvedení do služby se v červnu 1929 vydala Trento do jižní Ameriky a v tamních vodách pobývala do 10. října 1929. V únoru 1932 se loď vydala ke břehům čínské provincie Tianjin (Tienshin), kde se připojila k batalionu San Marco jako demonstrace síly ve druhé Čínsko-Japonské válce. Do Itálie se Trento vrátila 30. června 1932 a v srpnu 1933 spolu s Trieste a právě zprovozněnou Bolzano vytvořily Druhou námořní divizi. V roce 1934 bylo italské námořnictvo (Regia Marina) reorganizováno a všechny tři lodě byly převedeny do Třetí námořní divize.
V průběhu Španělské občanské války prováděla Trento v rámci Třetí divize eskortní činnost v západním Středomoří.

Po vstupu Itálie do Druhé světové války se Trento podílela na významných námořních operacích, při kterých se italská Marína střetávala s mnohem těžším protivníkem - britskou Royal Navy. Zúčastnila se bitvy u Calabrie (neboli bitvy u Punta Stilo) 9. července 1940. Trento byla v listopadu 1940 u Tarentu zasažena bombou, která však naštěstí nevybuchla. Tentýž měsíc, 27. listopadu 1940, se střetla s britskými křižníky u mysu Spartivento (v Itálii je tento střet znám jako bitva u mysu Teulada). Konfrontace skončila nerozhodně, a lodě obou stran se musely stáhnout z bojiště, ale italská flotila pokračovala v podobných špatně připravených akcích, což pro ni vyvrcholilo poměrně tragickým střetnutím u mysu Matapan v Jónském moři, což byla vlastně britská past.
V bitvě u Matapanu (27.-29. března 1941) byly potopeny tři italské těžké křižníky, Trento však vyvázla bez vážnějších poškození a v průběhu roku pak doprovázela konvoje do severní Afriky.
Na jaře roku 1942 byla poškozena v bouři v zálivu Malé a Velké Sirty.

Dne 15. června 1942 se Trento, spolu s dalšími plavidly italské flotily, vydala zadržet nebo zničit britský konvoj směřující na Maltu. Ráno v 5:15 byla loď torpédována letounem typu Bristol Beaufort (což byl velký torpédový bombardér startující z Malty), byly poškozeny strojovny a loď se stala nepohyblivou. Zatímco zbytek italského svazu pokračoval na jih, Trento zůstala osamocená a k nebi stoupal sloup dýmu z požáru strojoven. Po čtyřech hodinách kouř objevila britská ponorka HMS Umbra, která loď opět torpédovala. Tentokrát byl zasažen muniční sklad a Trento se po tomto útoku poměrně rychle potopila s téměř polovinou své posádky. Někteří námořníci také zahynuli, když italské pomocné lodě odpalovaly hlubinné miny, aby zničily britskou ponorku. Trento dodnes leží na dně Jónského moře, v místech, kde je Středozemní moře nejhlubší.

Technicko-Taktická Data: