NAVIGACE

Deutschland (později Lützow)
připravil Michal Béza

Kategorie: Těžký křižník
Třída: Deutschland

Německo, svázané kapitulační smlouvou z Versailles z roku 1918, bylo postaveno před zdánlivě neřešitelný problém výstavby bitevních lodí. Podmínky smlouvy dovolovaly bitevní lodě o maximálním standardním výtlaku 10 000 tun, což při tehdejším světovém standardu 30 - 40 tis. tun představovalo sotva třetinovou tonáž. Konstruktéři měli na výběr - buďto postavit malou pomalou bitevní loď, konstrukčně podobnou monitoru, nebo rychlý křižník se silnou výzbrojí, ale slabou ochranou. Od roku 1920 byla navržena spousta studií, než se od těchto dvou variant definitivně upustilo a v roce 1928 se začala projektovat, sice ne rovnocenná, ale přesto třída bitevních lodí. Omezený výtlak nutil konstruktéry dělat kompromisy, ale také využívat moderní materiály a nové a netradiční pracovní postupy. První jednotkou byl křižník Deutschland, který měl proti svým následovníkům Admirálu Scheerovi a Admirálu Graf Spee ještě konvenčnější trup slabší konstrukce. Kvůli svým rozměrům byly lodě třídy Deutschland před Druhou světovou válkou často vysmívány a posměšně nazývány "Kapesní bitevní lodě", svoji reputaci si však vzápětí napravily v boji. Německý název pro tuto speciální třídu hybridů mezi bitevními loděmi a křižníky zněl "Panzerschiffe" - neboli pancéřová loď. V průběhu Druhé světové války však byly lodě klasifikovány jako těžké křižníky.

Křižník Deutschland byl postaven firmou Deutche Werke v Kielu. Kýl lodi byl položen 5. února 1929, loď byla spuštěna na vodu 19. května 1931 a uvedena do služby 1. dubna 1933.

Němečtí loďaři při stavbě této lodi poprvé použili elektrického svařování vedle klasického nýtování. K úspoře tonáže také přispěly na bitevních lodích nezvyklé pohonné jednotky - osm dieslových dvoutaktních motorů MAN (typ M9Z 42/58). Jejich výkon dosahoval 41 748 kW a tuto malou a lehkou loď dokázaly hnát rychlostí 28,5 - 29 uzlů, což bylo hodně i na křižníky té doby. Motory byly připojeny ke hřídelím lodních šroubů prostřednictvím převodovky Vulcan. Deustchland se od svých sesterských lodí lišil především tvarem velitelské věže a můstku, ale také tvarem trupu a ostatních nástaveb. Měl také maličko menší výtlak a slabší pancéřování.
Lodě Deutschland nebyly nikdy klasifikovány jako bitevní lodě, ale při jejich konstrukci bylo použito stejných postupů. Trup byl rozdělen na dvanáct vodotěsných oddílů s 28. přepážkami. Celých 92% trupu krylo dvojité dno, které na bocích stoupalo vzhůru až k pancéřové palubě a tvořilo tak protitorpédové oddíly, obdobu tzv. bulges u bitevních lodí. Trup podélně rozdělovaly pancéřové přepážky, které ještě zvyšovaly tuhost trupu a mezi ně pak byly natěsnány hnací systémy. Takovýto způsob umístění hnacích systémů byl pak používán u všech bitevních lodí postavených pro Kriegsmarine před Druhou světovou válkou. Svařované spoje snižovaly hmotnost konstrukce a byly používány kdekoli to bylo možné, především pak na obšívce a nástavbách.
Hlavní boční pancéřový pás byl silný 80 mm a chránil kotelny a strojovny a většinu muničních skladišť. Pás se směrem dolů skláněl k ose lodi pod úhlem 13,5° a zasahoval až za protitorpédové oddíly. Na přídi pokračoval pás tloušťky 60-30 mm a na zádi 60-18 mm. Za pásem byla umístěna protitorpédová přepážka tloušťky 45 mm. Pancéřová paluba měla tloušťku 40-30 mm. Dělové věže věží hlavní ráže měly pancéř silný 100 mm, barbety a velitelská věž 140 mm. Pancéřování následujících dvou lodí této třídy bylo zesíleno téměř na všech místech.

Původní úvahy o výzbroji 15" (381 mm) kanóny byly kvůli nízké tonáži plavidla rychle smeteny ze stolu a v původní koncepci lodě Deutschland již figurovaly 12" (305 mm) kanóny. Taková ráže děl však narazila na podmínky kladené spojenci, neboť podle podmínek smlouvy mohla být tato děla použita pouze u pobřežních baterií a navíc mohla být vyrobena pouze jedna hlaveň ročně. Nakonec bylo tedy rozhodnuto lodě vybavit 11" (280 mm) kanóny, což bylo to nejlepší v co mohli Němci v té době doufat. Hlavní výzbroj tedy tvořilo šest děl ráže 280 mm ve dvou trojhlavňových věžích Derh C/28 - jedna na přídi a jedna na zádi. Hlavně byly vyrobeny v Kruppových závodech, vážily 48 tun jedna a měly 80 drážek ve vývrtu. Jejich dostřel byl 36 475 metrů a pálily projektily o hmotnosti 300 kg rychlostí 2,5 rány za minutu. Maximální náměr děl byl 40°
Sekundární výzbroj tvořilo osm děl ráže 150 mm (5,9"/55 cal) SK C/28 uložených v osmi věžích MPL C/28. Jejich kadence byla 6-8 ran za minutu a dostřel 23 000 metrů.
Protiletecká výzbroj sestávala z šesti kanónů ráže 88mm/76cal  SK C/32 ve dvoudělových věžích Dopp LC/31, dále pak z osmi kanónů ráže 37mm/83cal  SK C/30 uložených ve dvoudělových věžích Dopp LC/30 a v neposlední řadě deseti kanónů ráže 20mm/65cal uchycených jednotlivě.
Deutschland byl původně vyzbrojen osmi torpédomety ráže 500 mm, ale později byly nahrazeny osmi torpédomety ráže 533 mm. Byly umístěny na zadní palubě ve dvou čtyřhlavňových kompletech a chránily je pancéřové štíty proti účinkům rázové vlny při palbě zadní dělové baterie.

Katapult umístěný uprostřed lodi byl na Deutschland přidán teprve v roce 1936 a startovaly z něj hydroplány - nejprve Heikel He-60 a později Arado Ar-196.

Od svého uvedení do služby do konce roku 1933, prováděl křižník Deutschland plavební a rychlostní testy. V roce 1935 podnikl zkušební plavbu do Jižní Afriky, při níž měla být otestována výdrž hnacích jednotek - loď urazila 12 268 námořních mil za 32 dní bez jakýchkoliv problémů. V létě 1935 pak prováděl hlídkové plavby v Atlantiku společně s křižníkem Admiral Scheer a s lehkým křižníkem Emden. V roce 1936 Deutschland obeplul Britské ostrovy, navštívil Kodaň a cvičil střelbu v Severním moři a Baltu. V letech 1936-38 prováděl spolu s křižníkem Admiral Scheer blokádu Španělska a při kotvení u ostrova Ibiza byl napaden španělským republikánským letounem, který způsobil menší škody.

Křižník Deutschland vyplul po začátku války v září roku 1939 do vod Atlantiku a pustil se okamžitě do korzárského vedení boje - tzn. napadání nepřátelských obchodních a zásobovacích lodí. Zanedlouho potopil dvě lodě a jednu zajal, ale kvůli poruše motorů byl nucen se v listopadu vrátit na základnu. Poté se přemístil do Wilhemshavenu a 15.12.1939 byl přejmenován na Lützow. Jedna z teorií hovoří o tom, že loď byla přejmenována po potopení křižníku Admiral Spee (17.12.1939) a Hitler měl obavy, aby stejný osud nepotkal loď nesoucí jméno "Velkého Německa".

V dubnu 1940 se Lützow připojil k 5. squadroně (bitevní skupina č.5) a vydal se spolu s ní k norským břehům. Při norském tažení se německý svaz dostal v Oslofjordu pod palbu pobřežní baterie a Lützow utržil tři zásahy. Vedoucí loď skupiny, těžký křižník Blücher, byla norskými děly potopena a Lützow přebral úlohu velení svazu. Následujícího dne, 11. dubna 1940, vstoupily německé jednotky v čele s Lützowem dopřístavu v Oslu a Lützow byl ještě týž den převelen zpět do Kielu kvůli opravám. Křižník se vydal zpět bez doprovodu a 12. dubna byl napaden britskou ponorkou Spearfish a přišel o oba lodní šrouby a kormidlo. Neovladatelná loď byla nakonec odtažena do Kielu minolovkami. Následné opravy trvaly až do jara roku 1941.

V létě 1941 se Lützow vydal do norského fjordu u Trondheimu, kde mělo probíhat cvičení střelby z torpédometů, ale loď byla 12. června 1941 objevena osamělým britským torpédovým letounem, který křižník torpédoval v průlivu Eger. Plánovaná mise v Atlantiku byla zrušena a Lützow musel znovu do doků.

Na jaře 1942 byl Lützow převelen na Norskou základnu, nejprve k Trondheimu a později do Narviku. V létě křižník při německém útoku na britský konvoj nedopatřením najel na písečný práh v průlivu Tjeld a musel být opět odtažen do Trondheimu a následně v srpnu do Kielu. V prosinci 1942 prováděl Lützow cvičení v Baltu a poté se připojil ke svazu tvořeném křižníkem Admiral Hipper a šesti torpédoborci. Tento svaz měl z úkol zničit konvoj JW51B v operaci nazvané "Regenbogen", ale při střetu s britským krytím konvoje byl Admiral Hipper poškozen křižníky Jamaica a Sheffield a jeden torpédoborec byl potopen a svaz se rozpadl a stáhl zpět.

V roce 1943 se Lützow vrátil do Německa a kotvil Gottenhavenu. Na počátku roku 1944 sloužil jako výcviková loď námořních kadetů a v létě doprovázel s torpédovými čluny transporty železné rudy ze Švédska. V červenci 1944 měl Lützow opět se skupinou torpédových člunů podporovat evakuaci německých jednotek z Rigy, ale kvůli nedostatku paliva byl převelen do přístavu v Libau, kde sloužil jako protiletecká baterie. V září 1944 navštívil opět Gottenhaven, kde byly přidány další protiletadlové kanóny a následně byl vyslán spolu s těžkým křižníkem Prinz Eugen, dvěma torpédoborci a dvěma torpédovými čluny jako krytí evakuačních konvojů z Litvy a v prosinci podoporoval německé jednotky u Litevských přístavů Memel a Sworbe.

Od prosince 1944 do března 1945 poskytoval Lützow dělostřeleckou podporu německým vojskům u Memelu, Elbingu a Danzigu. V dubnu 1945 byl křižník odvolán a převelen do Swinemünde ale 16. dubna utržil u vjezdu do přístavu několik zásahů leteckými bombami při náletu letadel RAF a dosedl na mělké dno. Nicméně zadní dělová věž a část protileteckých zbraní byly stále v provozu. To také dokázal 28. dubna, když bombardoval ruské jednotky. Dne 4. května 1945 byl v bezvýchodné situaci potopen vlastní posádkou.

Na jaře roku 1946 byl Lützow sovětskou armádou vyzdvižen a přesunut do Kaliningradu nebo Leningradu a v roce 1947 sloužil jako experimentální plavidlo pro zkoušky zbraní. Zdroje se zde různí - některé uvádějí, že byl potopen v červnu 1947 a jiné, že byl v tomto roce sešrotován.

Technicko-Taktická data: