Ch-25 (AS-10 Karen)
Ch-27PS (AS-12 Kegler)

Zvezda, SSSR

připravil Zdenek Kussior

Ch-23 se velmi složitě ovládala. Po vypuštění z letounu vyžadovala střela stálou kontrolu, takže pilot musel sledovat cíl, střelu s kouřovou stopou a také musel ovládat letoun. Nutnost vykonávat tři úkoly najednou odpoutávala pilotovu pozornost, což bylo během boje velmi nebezpečné. Vzdálenost k cíli byla větší, než na kterou mohl pilot bezpečně rozpoznat cíl a zaměřit na něj raketu, která nakonec často minula cíl.

Brzy po zkonstruování Ch-23 byla k dispozici nová metoda navádění – označení cíle laserem a následné navedení střely na odraz paprsku od cíle. Práce na projektu s novým navedením se ujala konstrukční kancelář Zvezda ve spolupráci se skupinou Suchoj, které společně vyvinuly systém Su-17MKG (původní plány počítaly s letounem Su-7BM, ale jeho slabší autopilot nemohl zaručit únosnou mez vibrací pro zamíření laserem).

Ještě když Ch-23 byla ve stádiu testování, její verze Ch-25 (Izdělije 71) byla vybavována poloaktivní laserovou naváděcí hlavicí 24N1, spolupracující s letadlovým laserovým ozařovačem Prozjektor-1, případně s ozařovačem pozemním. Střela byla vybavována autopilotem SUR-71. Protože Ch-25 už nepotřebovala systém Delta, byla její bojová hlavice přesunuta do zadní části. Laserová stanice Prozjektor byla vyvinuta ve speciální konstrukční kanceláři (SKB) Geofizika. Letové zkoušky na letounu Su-17M, nesoucí stanici Prozjektor, byly provedeny na konci roku 1973, po kterých následovaly vládní testy systému Su-17MKG. Obě rakety Ch-23 i Ch-25 byly také testovány na vrtulnících Ka-25 a Ka-27. Základní Ch-25 vznikla ve dvou verzích: Ch-25L a Ch-25T.

Zkušenosti získané při vývoji rádiopovelové Ch-23 a laserově a televizně řízené Ch-25 byly aplikovány v nové modulární konstrukci střely Ch-25M. Ta se nakonec stala nejpoužívanější sovětskou střelou své kategorie a nahradila všechny dřívější typy. Rakety s označením Ch-25M se vyznačují novými vlastnostmí, jako je použitelnost i v noci za zhoršeného počasí, má lepší odolnost proti rušení, zvýšenou přesnost navádění a charakteristiku „vystřel a zapomeň“. V letech 1975 až 1976 byla zaváděna do výzbroje letounů MiG-27, později se ale stala standardní protizemní zbraní téměř všech ostatních letounů a také některých vrtulníků, např. Ka-50. Ch-25M se sériově vyráběla v několika verzích. Téměř všechny používaly stejný motor, autopilot, bojovou hlavici, energetickou jednotku a základní konstrukci, liší se pouze naváděcí hlavicí.

Ch-25ML

Ch-25MR

Ch-25MP

1. Ch-25L, srovnatelná s americkou AGM-65E, má poloaktivní laserovou naváděcí hlavici 24N1. Je určena  proti širokému rozsahu méně odolných cílů, jako jsou například radarové stanice, velitelská stanoviště nebo raketomety.
2. Ch-25T  se od první verze liší pouze v televizním navedení.
3. Ch-25ML (Izdělije 713) je vylepšená Ch-25L se stejnou laserovou hlavicí.
4. Ch-25MR (Izdělije 714) má naváděcí hlavici v přídi nahrazenu aerodynamickým krytem, k navedení používá v zádi umístěný radiopovelový systém Delta, stejný jako u střely Ch-23M
5. Ch-25MT je vylepšená verze T.
6. Ch-25MTP se navádí na tepelný obraz cíle (podobný princip jako vizuální navedení u T/MT).
7. Ch-25MD pravděpodobně s infračerveným navedením
8. Ch-25MP (Izdělije 711) je protiradarová verze, označuje se také jako Ch-27PS.
9. Ch-25MPU je vylepšená MP

Všechny verze se vypouštějí z lyžového odpalovacího zařízení APU-68. Ch-25 může být nesena letouny Su-17/20/22, Su-24 (4ks), letouny řady Su-27, Su-39, MiG-21-93 (3ks), MiG-27 (oficiální testy způsobilosti použití na MiGu-27 proběhly v letech 1975 – 1977), MiG-29, MiG-31BM (protiradarové verze MP a MPU) a dalšími.

Ch-25MP / Ch-27PS (AS-12 Kegler)

Jedním z nejdůležitějších úkolů taktického letectva je umlčování protivzduěné obrany protivníka, ničením jeho radarů. Žádný div, že v roce 1972, okamžitě po zkonstruování Ch-23 a Ch-25, začala OKB Zvezda pracovat na raketě Ch-27PS (Izdělije 72, Ch-25MP) s prodlouženou přední částí s řiditelnými předkřidélky.a s pasivní radarovou hlavicí. Ta má dvě antény se zorným úhlem 30°, naladěné na frekvence nejrozšířenějších západních prostředků PVO té doby – Hawk a Nike Hercules. Střela je naváděna ve třech fázích. V první fázi letí za pomocí řídícího a stabilizačního systému po logaritmické trajektorii za stálého sledování zdroje vyzařování. Ve druhé fázi sleduje zdroj a řídí přibližovací manévr. Jakmile úhel k cíli dosáhne 27°, přejde do třetí fáze samonavedení. Vhodný úhel mezi 20° a 30° zvyšuje účinek 90 kg bojové hlavice. Střela zasahuje cíl s přesností 3 až 5 m. V souvislosti se zaváděním nových moderních protiradarových raket se začíná projevovat taktický nedostatek – napadaný radar musí během letu střely neustále vyzařovat. Ch-25MP je vybavena modifikovaným motorem, díky kterému sice nedosahuje v počáteční části letu takové rychlosti, oproti tomu se ale výrazně zvětšil dolet. Ch-25MP spolupracuje se systémem Vjůga, který programuje naváděcí hlavici. Ch-25MP byla také modernizována - vznikla verze Ch-25MPU se zvětšeným rozsahem frekvencí a zvýšenou odolností proti rušení.

TTD

Zdroje:

• časopis ATM
• http://www.fas.org/man/dod-101/sys/missile/row/as-10.htm
• http://www.fas.org/man/dod-101/sys/missile/row/as-12.htm
• http://www.index.ne.jp