| NAVIGACE |
|
|
|
|
připravil ing. Radek Valkovič
Projekt 627 začal 25.2.1952, po přepracování projektu byla třída stavěna v Molotovsku (nyní Severodvinsk) od roku 1955, vstupovala do služby v letech 1958-1963. Hlavním konstruktérem byl V.N. Peregrudov. 1.sovětská jaderná ponorka K-3 (Leninskij Komsomol, výrobní číslo 254) se stavěla od 24.9.1955, spuštěna na vodu byla 9.srpna 1957 a vstoupila do služby 1.července 1958, velitelem byl L.G. Osipenko.
Ponorka měla stejně jako všechny další sovětské/ruské jaderné ponorky dvouplášťovou konstrukci, vnější ocelový plášť byl tvarován pro dosažení vysoké podhladinové rychlosti. Vnitřní tlakový ocelový trup mohl dosahovat na tehdejší dobu velkých hloubek, dělil se na 9 úseků: 1. úsek s torpédomety, torpédy a lůžky posádky, ve 2. úseku byla akumulátorovna, prostory posádky a jídelna, 3. úsek bylo řídící centrum, 4. úsek zahrnoval pomocné systémy a diesel-generátor, 5. úsek obsahoval reaktor, v 6. byly turbíny, v 7. elektrotechnické a řídící centrum reaktorů, v 8. bylo pomocné vybavení a v 9. úseku systémy řízení a prostory posádky.
Výzbroj tvořilo 8 torpédometů ráže 533 mm, zpočátku se používala neřízená torpéda typ 53-51 (dosah 4 km při 51 uzlech nebo 8 km při 39 uzlech), jaderná neřízená torpéda typ 53-58 a pasivně naváděná akustická elektrická torpéda: protilodní SAET-50M a protiponorková SET-53M. Původní verze SET-53 z roku 1958 s rychlostí jen 23 uzlů nebyla efektivní, v roce 1964 ji nahradila verze -53M s rychlostí 29 uzlů a dosahem 14 km, což stačilo proti konvenčním i prvním americkým jaderným ponorkám. Později se používaly modernější typy, hlavně typ 53-65 poháněný výkonnou turbínou, pohonná směs byl kerosín-peroxid vodíku a kerosín-kyslík (typ 53-65K), při rychlosti 45 uzlů byl dostřel 18 km, 19 km u verze -65K a u modernizované verze 53-65M dokonce 22 km při 44 uzlech.
Tato torpéda byly typu wake-homing (brázdou naváděné), to znamená, že sledovaly brázdu za lodí, dokud loď nezasáhly, tento systém byl odolný proti rušení, na druhou stranu torpédo nepoznalo, pluje-li brázdou k lodi nebo se od ní vzdaluje, takže pravděpodobnost zásahu byla teoreticky 50%. Pokud byl známý kurz cíle, dalo se nastavit, na kterou stranu má torpédo zatočit, takže pravděpodobnost zásahu byla výrazně vyšší, 300 kg hlavice postačovala na potopení velkého torpédoborce, případně na ochromení větších lodí (zničila šrouby a kormidla). Ponorky nebyly vyzbrojeny modernějšími protiponorkovými zbraněmi.
Celá třída měla 13 členů, 4 sloužily v Pacifické flotě, ostatní v Severní.
Na K-3 došlo k požáru a úniku radiace v červnu 1962, celý reaktorový úsek byl potom vyměněn. 8.září 1967 vypukl na palubě požár hydraulického systému, část posádky, která se snažila uniknout z místa požáru nebo s ohněm bojovala, zabil hasící systém využívající oxid uhličitý CO2. Celé první a druhé oddělení bylo uzavřeno, než se podařilo oheň uhasit, celkem zahynulo 39 členů posádky. Na K-8 došlo 13.10.1962 k úniku radioaktivity, bylo přitom 13 mužů ozářeno, po opravě sloužila do 8.dubna 1970, kdy na palubě vypukl prudký požár současně v 3. a 8. úseku. Automatický systém po vynoření vypnul reaktor, takže ponorka zůstala bez energie, posádka s ohněm bojovala dál. Loď se sověti snažily odvléct do přístavu, ale 11. dubna se při bouři potopila u mysu Finisterre v Biskajském zálivu, zahynulo 52 členů posádky včetně kapitána. Na K-11 došlo k úniku radiace 12.2.1965, reaktor byl poškozen a musel být vyměněn. Poslední nehoda třídy November se stala 30.8. 2003, kdy se vlečená vyřazená K-159 potopila a zahynulo 9 námořníků. Ponorky se mohly ponořit do hloubky 240 m, nepřekročitelná hloubka byla 300 m a destrukční kolem 380 m. Střelecký systém byl převzat z diesel-elektrických ponorek Projekt 641 (třída Foxtrot). Lodě této třídy byly vyřazeny v letech 1989 (většina) až 1992.
Lodě: K-3, K-5, K-8, K-11, K-14, K-21, K-42, K-50 (přeznačena na K-60), K-52, K-115, K-133, K-152 (nebo -159), K-181
Výtlak (na hladině/pod vodou): 3101/4069 tun
Posádka: 104 až 110 (bojová maximální).
Rozměry: Délka x Šířka x Ponor (na hladině) 107,4 x 7,9-8 x 6,4 m
Výzbroj: 8 x 533 mm torpédomety, 20 torpéd typu 53-65K a SET-65, místo torpéd lze
naložit miny.
Vybavení: radar Nakat RLK-101, pasivní sonar MG-10 Feniks-M, aktivní MG-200 Arktika-M,
sonar na hledání min Luč a výstražný přijímač sonaru MG-13M, podvodní
komunikační systémy Svet a Chost, identifikační systém Nichrom.
Pohon: dvě turbíny, dva tlakovodní reaktory VM-A o tepelném výkonu po 70MW, dva
šrouby, 35 000 hp, rychlost (nad/pod hladinou) 15 / 28-30 uzlů. Vytrvalost: 60 dní na
moři.
Vycházela z třídy November, ale pohon tvořily dva reaktory VT-1 chlazené tekutým
kovem (směs olova a vizmutu), tepelný výkon reaktorů byl po 73 MW, dvě turbíny měly
výkon po 17 500 hp. Tento typ reaktoru umožňuje rychlé změny výkonu, ale má
závažné provozní nedostatky, americká ponorka Seawolf se stejným typem pohonu byla
po zkušenostech přestavěna a Američané tento systém už nikdy nepoužili. K-27
vstoupila do služby v roce 1963, 24. května 1968 došlo k poruše reaktoru a úniku
radioaktivních plynů, celá posádka byla ozářena, dvanáct členů těžce, z nich
čtyři zemřeli, podle Bellony bylo 9 mrtvých. Loď byla potom zakotvena u ostrova Kola
po dobu 13 let, po celou dobu druhý reaktor ohříval chladící kov aby nezatuhl. V roce
1981 byly reaktory zastaveny, palivové články vyjmuty a celá aktivní zóna reaktoru
vyplněna speciální směsí. 6.září 1981 byla ponorka potopena v mělkých vodách
Stěpové zátoky ostrova Nová Země.
Podle zpráv se ponorka ve vodě rozpadá a hrozí zamoření celé zátoky.
Výtlak (na hladině/pod vodou): 3420/4380 tun
Posádka: 105.
Rozměry: Délka x Šířka x Ponor 109,8 x 8,3 x 5,9 m
Výzbroj a vybavení stejné jako November - 8 x 533 mm.
Pohon: dva tlakovodní reaktory VM-A o tepelném výkonu po 70MW, dvě turbíny, dvě
vrtule, 35 000 hp, rychlost (nad/pod hladinou) 15/30 uzlů.
Tato třída byla modernější a poněkud tišší než ponorky třídy November, pořád ale byla, stejně jako ostatní sovětské ponorky této doby, velmi hlučná. Američané rozmístnili ve světových oceánech systém SOSUS, který sovětské ponorky bezpečně detekoval na obrovské vzdálenosti a tím výrazně usnadňoval jejich sledování a v případě války zničení.
Trup Viktora I vyrobený z oceli byl rozdělen na 7 úseků: 1. s torpédy a prostorami posádky, ve 2. bylo řídící centrum lodě, ve 3. reaktor, ve 4. turbíny, v 5. pomocné mechanizmy, v 6. prostory posádky a v 7. byl elektromotor a řízení. Byly jako první sovětské ponorky vybaveny dvěma tlakovodními reaktory OK-300 s jádrem VM-4 o tepelném výkonu 75MW, turbíny měly výkon 31 000 hp. Reaktory byly mnohem bezpečnější než předchozí typy.
Na zadních hloubkových kormidlech byly dvě malé dvoulisté vrtule pro manévrování při nízkých rychlostech. Povrch byl chráněn materiálem pro ztížení zachycení sonarem, ponořit se mohly až do hloubky 350 m, nepřekročitelná hloubka byla 400 m a destrukční 520 m. Výzbroj tvořilo 6 torpédometů ráže 533 mm, novinkou ve výzbroji byly protiponorkové střely RPK-2 Vyjuga (SS-N-15 Starfish), raketovým motorem poháněné letounové střely vypouštěné z torpédometů, které k cíli donesly jadernou hlubinnou pumu (90R, dala se použít i proti lodím) nebo samonaváděcí protiponorkové torpédo Typ 40 (82R). Jde o obdobu amerického systému ASROC/SUBROC, Vyjuga měla ale výrazně větší dostřel až 45 km a větší ničivý účinek. Na ponorce K-314 při výměně paliva v přístavu došlo k nehodě a tepelnému výbuchu reaktoru, zahynulo přitom 10 osob, dalších 10 bylo těžce a 39 lehce ozářeno.
Ponorky třídy Viktor I byly stavěny od roku 1965 v loděnicích Admirality v Leningradu (Petrohradu), vstupovaly do služby v letech 1967-1975. Lodě přezbrojené protiponorkovými drátem řízenými torpédy TEST-68 byly označovány jako Projekt 671V, dvě vybavené zkoušeným detekčním systémem Kolos byly značeny 671K. Zdroje se liší, zda bylo postaveno 15 nebo 16 kusů (pokud 16, u 1 neznáme číslo), 13 jich sloužilo v Severní flotě, zbytek v Pacifiku, tato třída byla vyřazena v průběhu 90. let.)
Lodě: K-38, K-53, K-69, K-147, K-306, K-314, K-323, K-367, K-370, K-398, K-438, K-454, K-462, K-469, K-481.
Výtlak: 3500-4300 tun, pod hladinou až 4800 t.
Posádka: 74 až 94.
Rozměry: 94,3 x 10 x 7,5 m.
Výzbroj: 6 x 533 mm torpédomety, 18 torpéd, při použití adaptérů dvou
torpédometů na ráži 406 mm lodě vezly 8 protilodních torpéd, 2 jaderné 15kt
torpéda, 2 raketová protiponorková torpéda Vyjuga (SS-N-15 Starfish) s 15 kt hlavicí
a 10 protiponorkových torpéd ráže 406mm. Místo torpéd se dalo naložit až 36 min.
Vybavení: radar MRK-50 Topol (Snoop Tray), aktivní/pasivní sonarový systém MGK-300
Rubin, sonar hledání min MG-24 Luč. Rušič Žaliv-P, podvodní komunikační systém
MG-29 Chost, výstražný přijímač sonaru MG-14, identifikační systém Nichrom-M.
Pohon: 2 tlakovodní reaktory OK-300 (VM-4), 2 parní turbíny, 31 000 hp, 18/31 uzlů,
jedna pětilistá vrtule, dvě malé dvoulisté vrtule na hloubkových kormidlech.
Vytrvalost 50 dní.
Upravená verze Viktor II byla stavěna od roku 1971, do služby vstupovaly v letech 1972-1978. Nová vložená sekce trupu před věž a další úpravy prodloužily délku o 8 m, ze dvou příďových úseků vznikly tři, takže ponorka má 8 úseků. Nový 2. úsek obsahoval prostory pro ubytování a jídelnu. Novinkou byl systém Paravan s vlečnou anténou s bójí pro spojení, zatímco ponorka je ponořená.
Ve výzbroji se poprvé objevily nové torpédomety ráže 650mm určené jak pro těžká torpéda 65-73, tak i pro protiponorková raketová torpéda RPK-6 Vodopad (SS-N-16 Stallion, zavedeny v roce 1979, ponorková verze je někdy značena RPK-7 Vorobej). Jde o další zdokonalení systému Vyjuga s větším doletem (až 100 km) a větším účinkem v cíli (silnější jaderná hlubinná puma 86R, torpédo 83R). Torpéda ráže 650 mm jsou největší na světě, rozměry a hmotností překonávají i obávané japonské 609mm torpéda z druhé světové války. Zatímco dosud používaná torpéda ráže 533 mm měla délku 7,6 m a hmotnost 1900-2100 kg (drátem řízené elektrické torpéda TEST-68 jen 1500 kg), nová jaderná neřízená torpéda typ 65-73 měla délku 11 m a hmotnost 4000 kg, při rychlosti 50 uzlů měla dostřel neuvěřitelných 50 km, konvenční verze 65-76 Kit (Velryba) měla 450 kg hlavici a byla typu wake-homing - sledování brázdy za lodí, výkony byly stejné. K boji proti ponorkám sloužily torpéda TEST-68 a hlavně TEST-71 zavedené v roce 1971, při rychlosti 40 uzlů měla dostřel 15 km, hloubkový dosah byl až 400 m. Ponorky třídy Viktor II měly zvýšenu hloubku ponoru na 350 m. Všech sedm lodí sloužilo u Severní floty, v 90. letech byly vyřazeny.
Lodě: K-371, K-387, K-476, K-488, K-495, K-513, K-517.
Výtlak: 4245-4500 t, pod hladinou až 5800 t.
Posádka: 80 až 100.
Rozměry 102 x 10 x 7 m.
Výzbroj: 4 x 533mm torpédomety, 2 x 650 mm pro těžká torpéda a protiponorková
raketová torpéda Vodopad (SS-N-16 Stallion), Vyjuga, 18 torpéd nebo 36 min.
Vybavení: radar MRK-50 Topol, sonarový systém MGK-400 Rubikon, sonar MG-24 Luč,
rušič Žaliv-P, výstražný přijímač sonaru MT-70, hlukové rušičky MG-74 Korund,
systém Chost, Paravan, identifikační Nichrom M.
Pohon: Stejný jako Viktor I, 20/30 uzlů, vytrvalost 60 dní.
Historie této třídy začíná kupodivu v USA, kde v roce 1967 řešil příslušník námořnictva s prověřením přísně tajné John A. Walker své finanční problémy tím, že začal prodávat sovětům přísně tajné informace. Do roku 1985, kdy byl odhalen a zatčen, dodal obrovské množství informací, mezi jinými i údaje o systému SOSUS a snadném sledování sovětských ponorek. To vedlo jednak k příkazům k omezení hlučnosti provozovaných ponorek, tedy výraznému snížení rychlosti plaveb a provizorním úpravám, jednak k vývoji nových ponorek vybavených moderními tichými vrtulemi, odhlučněnými systémy a pokrytých materiálem tlumícím hluk.
První třídou takových ponorek byl právě Viktor III, které se stavěly v Leningradské (Petrohradské) Admiralitě, Nižném Novgorodu a Komsomolsku na Amuru od roku 1977, do služby vstupovaly v letech 1978-1992. Lodě byly výrazně upraveny, zvětšila se délka trupu a důkladně byl omezen vydávaný hluk použitím potahu trupu a hlukové izolace všech systémů a pohonů. Další novinkou ve vybavení je vlečný sonar Pithon, jeho kapkovité pouzdro je na horní části směrového kormidla, tato třída se díky němu snadno rozpozná. Vytrvalost se musela znovu zvýšit kvůli snížené cestovní rychlosti, měla by dosahovat 80 dnů.
Výzbroj je opět tvořena 6 torpédomety: 4 ráže 533 mm a 2 ráže 650 mm, novinkou bylo zavedení kavitačních neřízených raketových torpéd Škval VA-111 s rychlostí až 200 uzlů a dosahem kolem 7 km. Kdy byla tato torpéda zavedena není jisté, většina zdrojů se shoduje na konci 80. nebo začátku 90. let. Další novou výkonnou zbraní jsou protizemní jaderné letounové střely CH-55 Granat (AS-15 Kent, SS-N-21), obdoba amerických Tomahawků a ALCM.
Celkem bylo postaveno 26 lodí, 21 typu 671RTM postavených do roku 1985 je vybaveno systémem řízení a palby Vodopad, 5 ponorek typu RTMK postavených v Petrohradské Admiralitě a zaváděných do služby do roku 1992 je vybaveno detekčním systémem Kolos a bojovým počítačovým systémem řízení a palby Viking. Tyto lodě mají zdokonalené odhlučnění (převzaté systémy a materiály z třídy Akula), NATO je nazývá Improved Viktor III. Z 26 Viktorů III jich 16 sloužilo u Severní floty, 10 v Pacifiku, hloubka ponoru vzrostla na 400 m, destrukční hloubka na 600 m.
Postupně jsou vyřazovány, slouží jich už jen několik u Severní a Pacifické floty (většinou verze RTMK), ostatní jsou v rezervě, to znamená, že většinu 90. let bez údržby rezavěly v přístavech a čekaly, až někdo zaplatí jejich sešrotování a demontáž reaktorů. V roce 2006 se Japonsko dohodlo s Ruskem, že zaplatí velkou část nákladů (171 miliónů dolarů) na likvidaci ponorek třídy Viktor (a několika jiných), kotvících ve Vladivostoku, demontáž má probíhat do roku 2010. Zbytek nákladů má samozřejmě hradit Rusko, ale je otázkou, kdy se podaří tolik peněz uvolnit.
Lodě: K-138, K-218, K-242 (50 let Komsomolsku na Amuru), K-244, K-247, K-251, K-254, K-255, K-264, K-292, K-298, K-299, K-305, K-324, K-355, K-358 (Murmanskij Komsomolec), K-360, K-388 (Danijel Moskovskij), K-412, K-414, K-448, K-492, K-502, K-507 (nyní K-138), K-524 (nyní K-414), K-527 (nyní K-448 Tambov).
Výtlak: 4850-5200t, pod hladinou až 7250 t.
Posádka: 85 až 100.
Rozměry 107,2 x 10,8 x 8 m.
Výzbroj: 4 x 533mm torpédomety, 2 x 650 mm pro těžká torpéda, kavitační torpéda
Škval VA-111, neřízená atomová torpéda typ 65-73, protilodní brázdová 65-76,
protiponorkové střely Vodopad (SS-N-16 Stallion) a protizemní střely Granat Ch-55
(AS-15 Kent, SS-N-21), celkem 18 torpéd nebo 36 min.
Vybavení: radar MRK-50 Topol, sonarový systém MGK-400 Rubikon, sonar MG-24 Luč,
boční pasivní sonar Akula, RTM mají systém řízení a palby Vodopad, RTMK mají
počítačový bojový systém řízení a palby Viking. Rušič Bulava, výstražný
přijímač sonaru MT-70, hlukové rušičky MG-74 Korund, systémy Chost, Paravan,
Nichrom-M a satelitní komunikační Cunami B.
Pohon: stejný jako Viktor I a II, dva reaktory OK-300 a dvě turbíny, lodní vrtule je
údajně tandémová osmilistá (dvě čtyřlisté protiběžné?) 20/30 uzlů, vytrvalost
80 dní.
Projekt titanových superrychlých ponorek s velkou hloubkou ponoru vznikl už začátkem 60. let. První prototyp byl postaven v roce 1969, pohon tvořil pouze jeden reaktor s chlazením primárního okruhu tekutým kovem (pravděpodobně směs olovo-vizmut). Výkonná ponorka s rychlostí 43 uzlů (ponorka dosáhla rekordní rychlosti 44,7 uzlu) a ponorem do 600 m (760 m) nebyla pro mizerné technické zpracování přijata do služby a po zkouškách byla sešrotována (v roce 1973 nebo 1974). Projekt byl podstatně přepracován a pod označením Projekt 705 byly ponorky stavěny od roku 1972, v letech 1979-1983 vstoupilo do služby 6 ponorek (plánovalo se 7), čtyři v Petrohradské loděnici Admirality byly poháněny reaktorem BM-40A, zbylé postavily v Severodvinsku (Projekt 705K) a byly poháněny reaktorem OK-550, oba typy reaktoru měly tepelný výkon 155 MW.
Nevýhodou těchto reaktorů je, že na rozdíl od tlakovodních nejde vyměnit palivo (uranové tyče), proto musí být v reaktoru uran na celou dobu životnosti. Pokud teplota chladicího kovu klesne pod 125°C, směs ztuhne a reaktor je definitivně vyřazen z provozu.
Trup je z titanu, je tvořen 6 úseky, jen ve dvou nebo třech je ale posádka, ostatní vybavení je obsluhováno dálkově. Posádku tvořilo ze začátku 31 osob, až na kuchaře samí důstojníci. Všechny sloužily u Severní flotily. Vysoká hlučnost údajně nevadila, protože loď mohla uniknout před jakýmkoliv vypáleným torpédem, to vedlo USA k vývoji nových rychlých torpéd (např. Mk.48 ADCAP s rychlostí nad 50 uzlů a lehkých Mk.50), jaderné hlubinné pumě by ale neunikly, takže hlučnost rozhodně na závadu byla.
Technické potíže s pohonem byly takové, že dvě ponorky byly vyřazeny ze služby pro závadu reaktoru, K-123 už v roce 1982, K-463 v roce 1986. Jedna z ponorek se při zkušební plavbě vysokou rychlostí srazila s velrybou a byla poškozena. Velryba však dopadla podstatně hůře a její kosti údajně zdobily velitelský můstek této ponorky. Údajně až tři (dvě s poškozeným reaktorem) byly postupně vybaveny tlakovodním reaktorem VM-4, ten má podstatně nižší výkon, takže rychlost klesla. Většina speciálně vyrobených systémů pro tyto lodě byla poruchová a údržba a provoz náročné. Jednalo se o poslední sovětské ponorky s vysokou hlučností. Pro potíže a neúměrné finanční náklady byla celá třída vyřazena v letech 1992-1995. K-373 údajně slouží dál jako testovací loď s původním reaktorem.
Lodě: K-377 (prototyp), K-123, K-316, K-373, K-432, K-463, K-493.
Výtlak: 2310/3120 t.
Posádka: 31 až 45.
Rozměry: 81,4 x 9,5 x 7,6 m.
Výzbroj: 6 x 533mm torpédomety s 18 torpédy 53-65K a SET-65, protiponorková raketová
torpéda Vyjuga (SS-N-15) nebo 24 min.
Vybavení: radar MRK-50 Topol a navigační Sož, sonarový systém Okean, sonar MG-24
Luč, systém řízení Akord a palby Leningrad 705. Rušič Buchta, výstražný
přijímač sonaru Jenisej, identifikační systém Chrom-KM, systém podvodní komunikace
MG-21 Rosa a satelitní komunikace Molnija.
Pohon: reaktor s primárním chlazením tekutým kovem typu OK-550 nebo BM-40A o tepelném
výkonu 155 MW, 2 parní turbíny 40-47 000 hp, jedna pětilistá vrtule, rychlost 14 / 43
uzlů.
Ponorky třídy Sierra byly stavěny v loděnici v Nižném Novgorodu (ex Gorkij) v letech 1982 až 1986 a odtud byly vodními kanály taženy do Severodvinsku k dokončení. Tlakový trup je vyroben ze slitin titanu, reaktor je jeden, tlakovodní typu OK-650 s tepelným výkonem 190 MW, dvě turbíny dávají 47-50 000 hp, takže maximální rychlost je kolem 35 uzlů. Trup verze Sierra I je rozdělen na 6 úseků: 1. torpédový s bateriemi, 2. pro posádku, jídelnu a kuchyň, 3. velitelský s počítačovým komplexem a dieselgenerátory, 4. reaktorový, 5. s hlavními rozvody a turbínami a 6. s elektromotory, řídícím vybavením a pumpami. Ponorky se můžou ponořit až do hloubky 700 m, nepřekročitelná hloubka je 800 m, destrukční 900 m.
Výzbroj tvoří 4 torpédomety ráže 650 mm a čtyři ráže 533 mm, obranu proti protiponorkovým vrtulníkům má zajišťovat raketový komplet SA-N-5/8 s raketami Strela (dosah asi 5 km) umístněný na věži, není jasné, jestli se dá použít i při plavbě v periskopové hloubce. Ve věži je také umístněna záchranná komora pro celou posádku, která umožňuje záchranu až z hloubky 1500m. Ponorky jsou vybaveny komplexem sonarů včetně vlečeného, jeho kapkovité pouzdro je opět na vrcholu směrového stabilizátoru. Posádka je u této třídy a všech následujících malá, díky vysoké automatizaci má jen 60 členů, na druhou stranu nízký počet snižuje pružnost posádky pro řešení nepředvídatelných situací. Hlavním důvodem byla snaha zmenšit počet branců na palubě výkonných ponorek, v sovětském/ruském námořnictvu se slouží 3 roky, což je doba sice dlouhá a dostatečná pro výcvik a sžití s ponorkou, ale v okamžiku, kdy je z brance zkušený ponorkář, zbývají jen měsíce do jeho odchodu z námořnictva. Proto mají mnohem větší důležitost na sovětských/ruských ponorkách důstojníci, kteří jsou profesionálové sloužící celý život.
V počtu postavených ponorek třídy Sierra I panují nejasnosti, Bellona tvrdí, že byly postaveny 4 ponorky této třídy, většina zdrojů uvádí jen dvě dodané v letech 1984 a1987. Je možné, že zmatek vznikl postupnou změnou plánů námořnictva při přechodu na verzi Sierra II a následným rušením objednávek. Dne 11. února 1992 se K-239 Tula srazila u ostrova Kildin s ponorkou USS Baton Rouge, naštěstí ani na jedné straně nedošlo ke ztrátám na životech a ponorky se dostaly do svých přístavů. Tula byla potom opravována, kvůli nedostatku peněz se oprava táhla po celá 90. léta. Protože oprava Baton Rouge by byla drahá, kvůli škrtům v rozpočtu byla vyřazena ze služby.
Obě lodě třídy Sierra I jsou oficiálně ve službě, ve skutečnosti kotví v přístavech a provádí se na nich jen minimální údržba, protože nejsou peníze na provoz, budoucnost třídy závisí na peněžních možnostech Ruska. Je možné, že opět vstoupí do služby, jde o moderní, výkonné a velmi tiché ponorky.
Lodě: Barakuda do služby 1984? Kondor do služby 1986?
K-239 Tula (ex Karp) stavba od 5.8.1982, spuštění na vodu 29.7.1983, do služby
21.9.1984.
K-276 Krab (Kostroma?) stavba od dubna 1984, červen1986 spuštění, v červnu 1987 do
služby.
Výtlak: 5200-6800 t, ponořená až 10 000 t .
Posádka: 60.
Rozměry: délka 107m, šířka 11,2m, ponor na hladině 8,5m.
Výzbroj: 4 x 533mm a 4 x 650 mm torpédomety, Vyjuga (SS-N-15), Vodopad, protizemní
Granat/Kent (SS-N-21), torpéda typ 65-76, 65-73, TEST-71M, USET-80, miny. Protiletadlové
rakety SA-N-5/8 (Igla, Strela).
Vybavení: radar Čiblis, navigační systém Medvědica-945, sonary MGK-503 Skat
(aktivní/pasivní), pasivní Akula s plochými anténami na bocích trupu, vlečná
Pelamida a sonar na hledání min MG-70. Systém řízení a palby Vspleck, rušič
Buchta, výstražný přijímač sonaru MT-70, dvě rušicí torpéda MG-74 Korund,
systém podvodní komunikace MGK-80 a satelitní komunikace Molnija M, IFF systém
Nichrom-M.
Pohon: tlakovodní reaktor OK-650 o tepelném výkonu 190 MW, 2 parní turbíny 47 000 hp,
jedna sedmilistá vrtule, rychlost 18 / 35 uzlů, vytrvalost 50 dní.
Ponorky třídy Sierra II byly stavěny opět v loděnici v Nižném Novgorodu (ex Gorkij) v letech 1985 až 1993 a odtud byly vodními kanály taženy do Severodvinsku k dokončení. Titanový tlakový trup je o 5 m delší, celková šířka ponorky také vzrostla, věž je delší o 6 m. Trup verze Sierra II je rozdělen na 7 úseků: 1. torpédový s bateriemi, 2. pro posádku, jídelnu a kuchyň, 3. velitelský se sonarovým centrem , 4. s počítačovým komplexem a dieselgenerátory, 5. reaktorový, 6. s hlavními rozvody a turbínami a 7. s elektromotory, řídícím vybavením a pumpami.
Ponorky se můžou ponořit až do hloubky 700m, nepřekročitelná hloubka je 800m, destrukční 900m. Ve věži jsou nyní umístněny dvě záchranné komory pro posádku, záchrana je opět možná až z hloubky 1500 m. Výhodou dvou komor je, že odpadá dilema s čekáním na zpozdilé námořníky. Takto může první komora opustit loď s většinou posádky a druhá čekat na poslední opozdilce. V letech 1991 a 1993 byly dokončeny dvě ponorky třídy Sierra II, další rozestavěná (údajně vylepšené verze 945B Mars) byla sešrotována spolu s vyrobenými díly na další dvě nebo tři ponorky a celý projekt byl ukončen. Původní megalomanské plány zahrnovali údajně až 26 ponorek třídy Sierra I a II.
Obě postavené lodě jsou ve službě, v poslední době dostává po 15 letech konečně ruské námořnictvo nějaké peníze, takže občas vyplují na moře. Tlaky na vyřazení celé třídy jsou velké kvůli jejich nízkému počtu a velkým nákladům na provoz, takže nic není jisté. Dne 5.března 2003 vypukl na palubě zakotvené ponorky Pskov požár, který poškodil vnější ochranný povlak trupu, poškození ale nebylo vážné. Jde o moderní a vcelku nové ponorky, jejich hlučnost při nízkých rychlostech je plně srovnatelná s třídou Los Angeles, schopnost ponořit se do velké hloubky jim dává významnou výhodu. Vzhledem ke zlepšujícím se finančním možnostem Ruska je možné, že budou sloužit i nadále.
Lodě: K-336 Pskov (ex Okun) 29.7.1989 stavba, 21.1.1994 do služby
K-534 Nižnyj Novgorod (ex Zubatka) stavba 15.2.1986, 14.3.1991 do služby
Výtlak: 7200-8200 t, 10 400 t ponořená.
Posádka: 59-61 (z toho 31 důstojníků).
Rozměry: délka 112,7m, šířka 12,3m, ponor na hladině 9,4m.
Výzbroj: 4 x 533mm a 4 x 650 mm torpédomety, celkem se 40 torpédy VA-111 Škval,
SET-72, TEST-71M, USET-80, 65-76, 65K, rakety Vodopad, Vyjuga, Granat (SS-N-21), až 62
min, PLŘR Strela (Igla).
Vybavení: radar Čiblis, navigační systém Medvědica-945, sonary MGK-503 Skat
(aktivní/pasivní), pasivní Akula s plochými anténami na bocích trupu, vlečný
Pelamida a sonar na hledání min MG-70. Systém řízení a palby Vspleck, rušič
Buchta, výstražný přijímač sonaru MT-70, dvě rušicí torpéda MG-74 Korund,
systém podvodní komunikace MGK-80 a satelitní komunikace Molnija M, identifikační
systém Nichrom-M.
Pohon: reaktor OK-650 o tepelném výkonu 190 MW, 2 parní turbíny 47-50 000 hp, jedna
sedmilistá vrtule, rychlost 18 / 35 uzlů, vytrvalost 50 dní.
,,Slavná” ruská ponorka. Nešlo o novou třídu lodí, ale o zkušební ponorku ověřující nové technologie. Vývoj probíhal už od konce 60.let, výroba začala 22. dubna 1978 v Severodvinsku. Titanový trup pro ponor až do 1000 m je rozdělen na 7 úseků. Věž byla vybavena záchrannou kabinou pro posádku. Spuštěna na vodu 9.května 1983, vstup do služby v roce 1984.
Dne 7.dubna 1989 na ponorce plující v hloubce nejméně 150 m prasklo v 7. úseku vysokotlaké potrubí a vypukl požár, který se nedařilo uhasit, ponorka se vynořila 11 minut po vypuknutí požáru. Bezpečnostní systém vypnul reaktor a ponorka tak přišla o energii, záložní systém vyřadil požár. Boj s ohněm trval mnoho hodin, pak žárem prasknul tlakový trup a ponorka se začala potápět. Většina posádky ponorku opustila těsně předtím, než se v 17:08 potopila.
4 muži zahynuli při požáru, 4 zahynuli v záchranné kabině včetně kapitána Vanina, protože byla částečně zaplněna vodou a toxickými zplodinami požáru. 34 námořníků zemřelo na následky podchlazení v ledové vodě, protože ponorka neměla dost záchranných člunů a sovětské námořnictvo odmítlo požádat o pomoc norské záchranáře. Jen 25 osob se podařilo zachránit, celkem 42 obětí tedy způsobilo jednak zavedení lodi do služby i se zjištěnými závadami, které nikdo v průběhu 5 let služby neodstranil, jednak neschopnost vedení sovětského námořnictva. Vrak leží asi 180 km jihovýchodně od Medvědího ostrova v Norském moři v hloubce 1700 m. Vrak ponorky mnohokrát zkoumala loď Akademik Mstislav Keldyš svými dvěmi miniponorkami Mir 1 a 2. Kvůli rychlému rozpadu ponorky a riziku úniku radioaktivních látek byl mezi červnem 1995 a červencem 1996 trup utěsněn speciálním materiálem, který by měl reaktor ochránit.
Výtlak: 5750 t na hladině, 8500 t ponořená. Posádka 64-68. Rozměry 117,5 x 10,7 x
8 m.
Výzbroj: 6 x 533 a 650 mm (patrně 4+2, torpéda,Vyjuga a Vodopad)
Pohon: 1 tlakovodní reaktor OK-650b-3 o výkonu 190MW, 2 turbíny 43-47 000 hp,
sedmilistá vrtule, 14/30 uzlů Vytrvalost 50 dní.
Při provozu titanových stíhacích ponorek třídy Alfa-Lira se potvrdily obavy z vysokých nákladů na provoz a údržbu titanových trupů. V roce 1976 byl zahájen projekt výkonných ponorek s ocelovým tlakovým trupem, které byly velmi podobné Projektu 945 Sierra (Barakuda). Později se čím dál víc ukazovalo, že sovětský průmysl nebude kapacitně a finančně stačit ve velkém množství vyrábět titanové ponorky třídy Sierra s titanovými trupy, protože prioritu měly nosiče balistických střel Projekt 941 Tajfun (Akula). Proto bylo rozhodnuto v projektu 971 pokračovat a dát mu prioritu.
Dvouplášťový trup je vyroben ze špičkové nízkomagnetické oceli, tlakový trup je rozdělen na 8 úseků. Balastní nádrže a část vybavení je uložena v prostoru mezi vnějším a tlakovým trupem. Celá ponorka je pečlivě odhlučněna, takže šlo o nejtišší ruské jaderné ponorky, úroveň odhlučnění nepříjemně překvapila západní specialisty, 971 překonala tichostí americkou třídu 688 Los Angeles, Improved Akula dokonce při nižších rychlostech překoná i upravené ponorky Improved Los Angeles. Možná jsou vybaveny systémy pro aktivní rušení hluku vysíláním zvukového signálu s opačnou amplitudou, takže původní zvuk zanikne. Reakcí na zavedení ponorek třídy Akula byl americký vývoj třídy SSN-21 Seawolf a SSN-774 Virginia.
Začátkem 90. let do služby vstupovaly upravené ponorky verze 971U Improved Akula, které jsou ještě tišší. Improved Akula má trup klasické Akuly, lodě ale byly upraveny s využitím technologií vyvinutých pro Akulu II, některé zdroje ale verze 971A a 971U nerozlišují a obě je považují za druhou generaci Akula II.
Výzbroj ruských ponorek je stejná jako u třídy Sierra, 4 torpédomety ráže 533 mm, 4 ráže 650 mm a ve věži lehké protiletadlové střely Strela (Igla), elektronické a sonarové vybavení je také totožné. Ponorky se můžou ponořit do hloubky 450 m, nepřekročitelná hloubka (např. pro nouzové případy) je 550 m, destrukční údajně 600-650 m. Posádka je díky vysoké automatizaci malá, jen 62 námořníků. Tyto ponorky jsou stavěny od roku 1982 v Severodvinsku a v Komsomolsku na Amuru, počty dokončených a sloužících lodí nejsou jednoznačné, všeobecná shoda je jen v 7 postavených kusech verze Akula (I), u Improved Akuly (971U) se počet dokončených uvádí od 3 do 5 kusů, přičemž dvě údajně ještě dokončeny nejsou.
Výroba v Komsomolsku na Amuru skončila uzavřením loděnice začátkem 90. let, pokračuje už jen v Severodvinsku. Včetně snad dvou Akul II má sloužit celkem 13 ponorek, další rozestavěné čekají na nemalé peníze potřebné na dokončení. Nejmodernější výbava zahrnuje i vlečený sonar jako součást komplexu výkonných sonarů, celkově jde o nejlepší stíhací ponorky Ruska, které ve službě zůstanou jistě hodně dlouho.
| 971 Akula | Zahájení stavby | Spuštění na vodu | Do služby |
| K-263 Delfin | 1982 | 15.7.1984 | 9.1986 |
| K-284 Puma | 6.10.1982 | 30.12.1984 | 1985 |
| K-480 Bars | 1982 | 5.1988 | 10.1988 |
| K-317 Pantěra | 11.1986 | 5.1990 | 10.1990 |
| K-322 Kašalot | 1986 | 7.1987 | 11.1987 |
| K-331 Narval | 1988 | 6.1990 | 9.1990 |
| K-391 Kit | 1987 | 4.1989 | 7.1989 |
| 971U Improved Akula | |||
| K-461 Volk | 1986 | 6.1991 | 12.1991 |
| K-419 Morž | 1989 | 5.1992 | 8.1992 |
| K-328 Leopard | 10.1988 | 6.10.1992 | 28.2.1993 |
| K-157 Tigr | 1989 | 10.7.1993 | 12.1994 |
| K-267 Drakon | ? | 4.8.1994 | 29.7.1995 |
Výtlak: 5700-7500 t, 9100 t ponořená.
Posádka: 51-62 (z toho 25 důstojníků).
Rozměry: délka 108m, šířka 13,5m, ponor na hladině 9,6m.
Výzbroj: 4 x 533mm a 4 x 650mm torpédomety, celkem se 40 torpédy VA-111 Škval, SET-72,
TEST-71M, USET-80, 65-73, 65-76, rakety Vodopad, Vyjuga, Granat (SS-N-21), až 62 min.
Vybavení: radar Čiblis, navigační systém Medvědica-945, sonary MGK-503-M Skat
(aktivní/pasivní), pasivní Akula s plochými anténami na bocích trupu, vlečný
Pelamida a sonar na hledání min MG-70. Systém řízení a palby Vspleck, rušič
Buchta, výstražný přijímač sonaru MT-70, dvě rušicí torpéda MG-74 Korund,
systém podvodní komunikace MGK-80 a satelitní komunikace Molnija M, IFF systém
Nichrom-M.
Pohon: reaktor OK-650B o tepelném výkonu 190 MW, 2 parní turbíny OK-7 o 43 000 hp,
jedna sedmilistá vrtule, rychlost 20 / 28-35 uzlů, dva turbogenerátory OK-2 dodávají
2000 kW el. Energie. Vytrvalost 80 dní.
V průběhu 80. let dále pokročil vývoj ruských technologií, a tak došlo ke změně i na stavěných lodích třídy Akula. V Severodvinsku začala stavba upravených stíhacích ponorek Akula II s prodlouženým trupem o 3,7m a s úpravami pro další snížení hlučnosti, které už byly aplikovány na lodě Improved Akula (971U). Dvouplášťový trup ze špičkové nízkomagnetické oceli umožňuje dosáhnout hloubky až 600 m, tlakový trup je rozdělen na 8 úseků. Balastní nádrže a část vybavení je uložena v prostoru mezi vnějším a tlakovým trupem. Pravděpodobně jsou vybaveny systémy pro aktivní rušení hluku vysíláním zvukového signálu s opačnou amplitudou, takže původní zvuk zanikne. Nejtišší jsou ponorky při plavbě rychlostí 6-9 uzlů.
Výzbroj doplnily další dva torpédomety ráže 533mm, takže celkem má Akula II 10 torpédometů, 6 ráže 533 a 4 ráže 650mm. Některé zdroje mluví o 6 vnějších 533mm torpédometech jako doplňku k 8 původním, tyto by se nedaly na moři znovu nabít. Zatím to ale není možné potvrdit ani vyvrátit. Používány jsou nejnovější elektrická torpéda USET-80, VA-111 Škval, 65-73 a 65-76. Opět je použit protiletadlový systém SA-N-5/8 s raketami Strela a Igla. Část vybavení je totožné s původní Akulou.
Jedny z nejvýkonnějších ruských ponorek jsou stavěny od roku 1989 v Severodvinsku a v Komsomolsku na Amuru, zatím ve službě 3 ponorky, další rozestavěné čekají na peníze. Reaktor OK-650B používá jádro VM-5 a turbíny GT-3A, dva pomocné diesely s výkonem po 750 hp umožňují dosáhnout rychlosti 3-4 uzly. Vrtule je sedmilistá. Vytrvalost na moři vzrostla až na 100 dní. Posádka je početnější, maximum je 73 osob.
Podle části zdrojů slouží tři ponorky třídy Akula II, je ale možné, že jen Vepr a Gepard. Ruští přestavitelé vlády i námořnictva se ve vyjádřeních liší, někdy jde spíše o zbožná přání a snahu přesvědčit ruskou vládu, aby konečně vynakládala na provoz a stavbu ponorek adekvátní částky. Přes lepší finanční situaci Ruska jsou uvolňované peníze pořád nedostatečné.
Na konci 90. let projevila Indie zájem o pronájem dvou jaderných ponorek, původně se mluvilo o třídě Viktor III. Postupně se zájem Indů soustředil na třídu Akula, uvažovalo se, že Indie zaplatí dokončení dvou rozestavěných, ale nedokončených ponorek. Indové chystají program vlastních jaderných ponorek pod názvem ATV (Advanced Technology Vessel), projekt je ale ve velkém skluzu a Indové s ním potřebovali pomoct. V listopadu 2001 bylo oznámeno, že v září proběhla jednání a že v roce 2002 první ponorka začne sloužit, pronájem měl trvat 3 roky. V únoru 2002 už byl začátek pronájmu oznámen na rok 2004, trvání po dobu 5 let. Dne 20. ledna 2004 Indie podepsala dohodu s Ruskem o prodeji letadlové lodi Admirál Gorškov, o ponorkách ale nepadlo ani slovo. Přesto zájem Indů trval dál, v Rusku vzniklo výcvikové centrum pro výcvik indických důstojníků (Sosnovij Bor západně od Petrohradu), kde začal výcvik indických ponorkářů. Postupně ale Rusko o pronájem ztrácelo zájem. V letech 2005 a 2006 se zprávy o pronájmu objevovaly, v lednu 2007 ale bylo oznámeno, že Indie si ruské jaderné ponorky nepronajme. Výcvik v Rusku patrně Indům stačil, Rusko pomáhá technicky a technologicky dokončit program ATV a je možné, že společné rusko-indické posádky budou sloužit na ruských ponorkách, aby indičtí námořníci získali praktické vědomosti a návyky.
| 971A Akula II | Zahájení stavby | Spuštění na vodu | Do služby |
| Vepr (mylně Viper) | 1992 | 12.1994 | 1995 |
| Gepard | 1991/92 | 1995 | dokončen 8.2001, slavnostně do služby 4.12.2001 |
Něrpa někdy považována za Improved Akula, 12.2000 byla hotova na 82-85%, možná už dokončena. Rys a Kuguár jsou rozestavěné, ale není jasné, v jakém stavu. Na ponorce Něrpa došlo v listopadu 2008 k havárii, více tady.
Výtlak: 8140 t, 12 700 t ponořená.
Posádka: 63 až 73 (31 důstojníků).
Rozměry: délka 111,7m, šířka 13,6m, ponor na hladině 9,7m.
Výzbroj: 6 x 533mm a 4 x 650mm torpédomety, torpéda VA-111 Škval, SET-72, TEST-71M,
USET-80, rakety Vodopad, Vyjuga, až 12 střel Granat (SS-N-21), až 62 min.
Vybavení: radar Čiblis, navigační systém Medvědica-945, sonarový systém MGK-540
zahrnuje sonary: MGK-503-M Skat (aktivní/pasivní), pasivní Akula s plochými anténami
na bocích trupu, vlečný Pelamida a sonar na hledání min MG-70. Systém řízení a
palby Vspleck, rušič Buchta, výstražný přijímač sonaru MT-70, dvě rušicí
torpéda MG-74 Korund, systém podvodní komunikace MGK-80 a satelitní komunikace Molnija
M, IFF systém Nichrom-M.
Pohon: reaktorový systém OK-650B (tlakovodní reaktor má označení VM-5) o tepelném
výkonu 190 MW, 2 parní turbíny GT-3A o 50 000 hp (35 MW), jedna sedmilistá vrtule,
rychlost 20 / 33 uzlů, dva turbogenerátory OK-2 dodávají 2000 kW el. energie.
Vytrvalost 100 dní
V roce 1992 byla zahájena stavba nové třídy ponorek představující další rozvinutí projektu 971 Akula. Hlavním rozdílem oproti třídě Akula bude vyzbrojení ponorky výkonnými protilodními střelami. Předchozí jaderné stíhací ponorky mohly proti lodím kromě torpéd používat pouze jaderné raketové hlubinné pumy systému Vyjuga / Vodopad, což ale proti americkým lodím se systémem Aegis nestačilo.
Proto SSSR stavěl nosiče letounových střel (např. třída Oskar). Do budoucna Rusko plánuje používání pouze dvou typů jaderných ponorek, nosičů balistických střel třídy Borej a univerzálních ponorek třídy Jasen (Severodvinsk), proto tyto ponorky musí mít schopnost útočit na silně bráněné svazy lodí.
Sovětské a ruské protilodní střely jsou nadzvukové a díky tomu tak rozměrné a těžké, že se nedají vypouštět ani z obřích 650mm torpédometů, proto budou u této třídy vypouštěny z vertikálních sil za věží. Původně se mluvilo o 8 silech, později o dvaceti střelách. Nyní se mluví o 8 silech, každé pro trojici protilodních nadzvukových střel SS-N-26 Oniks (P-800 Bolid, 3M-55 Jachont), takže celkem 24 střel. Další výzbroj má tvořit 8 torpédometů, pravděpodobně 4 ráže 533 a 4 ráže 650mm. Zda bude ponorka vyzbrojena protiletadlovými střelami není jasné. Hloubka ponoru se má pohybovat kolem 500 m. Vzhledem k nedostatku peněz se stavba táhne, mezi lety 1995 a 2000 výroba stála. Nyní sice stavba pokračuje, ale přednost mají balistické nosiče třídy Borej s raketami Bulava. Akuly a Oskary budou sloužit ještě dlouho, takže není velký tlak na rychlé dokončení. Kolik ponorek projektu 885 se dokončí a kdy to bude, je otázka, na kterou odpověď dostaneme v následujících letech.
Výtlak: 7700 t, 13 000 t ponořená. Dle Bellony 5800 / 8200 t.
Posádka: původně 50 (24 důstojníků), nyní se uvádí 80-85 (30 důstojníků).
Rozměry: délka 111m, šířka 12m, ponor na hladině 8,4m.
Výzbroj: 4 x 533mm a 4 x 650mm torpédomety (nebo 8 x 650mm), torpéda VA-111 Škval,
TEST-71, USET-80, SET-65, 65-76, 65K, rakety Vodopad, letounové střely Granat (SS-N-21),
24 protilodních střel SS-N-26 Oniks (Jachont), miny.
Vybavení: radar Medvědica-971, sonarový systém Irtyš-Amfora má obsahovat sonar
MGK-500 Shark Gill, pasivní Mouse Roar, vlečný Skat 3, satelitní komunikace Molnija M,
systém elektronického boje a IFF.
Pohon: pravděpodobně reaktorový systém OK-650B (tlakovodní reaktor VM-5) o tepelném
výkonu 200 MW, 2 parní turbíny o nejméně 43 000 hp, jedna vrtule, rychlost 20 / 35
uzlů. Vytrvalost ?.
Válečné lodě 7
Internet:
http://spb.org.ru/bellona/ehome/russia/nfl/nfl2-2.htm
http://www.globalsecurity.org/military/world/russia/627.htm
http://spb.org.ru/bellona/ehome/russia/nfl/627.htm
http://www.russianwarrior.com/STMMain.htm?1969vehicle_November.htm&1
http://www.submarine.id.ru/thumbs/627/index.shtml
http://www.submarine.id.ru/thumbs/671rtm/index.shtml
http://www.navweaps.com/Weapons/index_weapons.htm
http://www.hazegray.org/worldnav/
http://warfare.ru/?linkid=1720&catid=243&type=ssn
http://milit.ru/torpedoes.htm
Copyright © All Rights Reserved