Současné americké vojenské letouny
Tacit Blue
Northrop, USA
Připravil Lukáš Visingr
Jediný kus Tacit Blue v letu
Letoun Tacit Blue ("Tichá
modř") je důkazem toho, že lze navrhnout, vyrobit a provozovat tajný letoun víc
než 15 let (!), aniž by si toho veřejnost všimla. První zprávy se objevily roku 1994
a letoun byl odtajněn 30. dubna 1996, ale projekt začal již roku 1978! Tehdy agentura
DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) požádala Northrop, aby vyvinul
neviditelné průzkumné letadlo, které bude operovat za frontovou linií a detekovat
pozemní jednotky pomocí speciálního radaru. Zjištěné údaje se měly přenášet na
pozemní velitelské stanoviště v reálném čase. Nejednalo se o tedy nic jiného, než
o předzvěst současného E-8 J-STARS.
Konstruktéři Steve Smith a John Cashen (později navrhovali i B-2) měli před sebou velmi obtížný úkol,
dokonce složitější než konstruktéři F-117A. Ten je
totiž vytvořen tak, aby byl "neviditelný" zepředu a zezadu, protože se
přiblíží k cíli, zaútočí a odletí. Naproti tomu Tacit Blue měl kroužit nad
postavením protivníka, a byl tedy vystaven radarovým signálům ze všech směrů.
Nemohl být příliš velký, a přitom musel pojmout velký radar i dostatečné
množství paliva. Jednu dobu se zvažovala i verze s výbavou pro radioelektronický boj
(projekt Excalibur).
Výsledkem tohoto snažení je letoun, který lze jen těžko nazvat pěkným. Jeho
příď se nejvíce podobá lopatě a zkosená křídla i kýlovky mu dávají neohrabaný
vzhled. Čelní skla lemovala příď, což v roce 1994 přimělo jednoho pozorovatele,
aby letoun popsal jako "podobný dopravnímu Boeingu 377 Stratocruiser". Vstup
vzduchu se nacházel na horní části trupu, zatímco trysky dvou motorů vystupovaly
mezi kýlovkami. Tacit Blue používal řadu součástí převzatých z jiných letounů,
mj. podvozek z F-5E Tiger II a vystřelovací
sedadlo z F-15 Eagle. Použité motory původně poháněly
biz-jet Dassault Falcon 20.
Tacit Blue se vyznačoval mimořádnou nestabilitou. Při testech v aerodynamickém tunelu
způsobil jakýkoli náklon přídě převrácení letounu a následný let dozadu.
Ovladatelným se stal až díky digitálnímu řízení fly-by-wire od společnosti
General Electric. Letoun poprvé vzlétl 5. února 1982 a absolvoval celkem 135 letů
(poslední 14. února 1985); pilotovalo jej jen pět lidí. Ukázalo se, že Tacit Blue
má pro skutečné operační nasazení příliš omezené výkony. Poněkud kuriózním
problémem byla na jednomístný letoun příliš široká kabina, protože pilot se musel
neustále někam naklánět. Podařilo se však docílit požadované
"neviditelnosti" a radar od Hughese se osvědčil výborně. Mohlo by se zdát,
že radar sám porušuje principy nezjistitelnosti, ale nezapomeňte, že i B-2 používá
radiolokátor. V obou případech totiž jde o nízkovýkonný radar, jehož signály se
jeví jako šum pozadí. Program Tacit Blue je hodnocen velice pozitivně, zejména proto,
že poskytl neocenitelné zkušenosti a údaje pro technologii "hladkého
stealthu", která se poté uplatnila na B-2.
Technické údaje Tacit Blue
| Motory: |
2x Garrett ATF3-6 (F104) |
| Tah: |
2x 28,8 kN |
| Délka: |
16,7 m |
| Rozpětí: |
14,5 m |
| Vzletová hmotnost: |
13 600 kg |
| Maximální rychlost: |
460 km/h |
| Přistávací rychlost: |
220 km/h |
| Operační dostup: |
9 900 m |
Prameny:
All Rights Released.
Copyright © All Rights Reserved