NAVIGACE

Scharnhorst
připravil Michal Béza

Kategorie: Bitevní loď
Třída: Scharnhorst

video - 1MB (avi)

Bitevní loď Scharnhorst byla první ze třídy dvou plnohodnotných bitevních lodí postavených v meziválečném období. Po poněkud méněcenné třídě Deutschland (z hlediska bojových charakteristik bitevních lodí) a díky uvolnění omezení Versailleské kapitulační smlouvy tak vstoupila do služby německé Kriegsmarine první třída velkých plavidel se standardním výtlakem přes 30 000 tun a jakous-takous plnohodnotnou výzbrojí.

Bitevní lodě této třídy byly nazvány Scharnhorst a Gneisenau na počest dvou křižníků potopených u Falklandů v roce 1914.

Scharnhorst byla stavěna v loděnicích ve Wilhemshavenu, kde byl nejprve 30. června 1934 položen kýl a 15. června 1935 byl po drobných úpravách položen znova. Trup byl spuštěn na vodu 3. září 1936 a loď byla dokončena 7. prosince 1939.

Hlavní výzbroj tvořilo devět děl ráže pouhých 280 mm. Na úkor dělové výzbroje byla ušetřená tonáž věnována ve prospěch pancéřové ochrany. Uvažovalo se o tom, že v budoucnu budou instalována děla ráže 15", ale k tomu nakonec nedošlo. Jednalo se o děla SK/LC28 ráže 11"/54,5 vyrobená v Kruppových závodech a byla umístěna ve standardních trojdělových věžích Dreh C/34 - dvě věže na přídi a jedna na zádi. Hmotnost hlavně přesahovala 53 tun a střílela projektily AP(protipancéř) o hmotnosti 330 kg nebo HE(bombardovací/fragmentační) o hmotnosti 315 kg na vzdálenost až 40,9 km při elevaci 40 stupňů. Hlaveň měla drážkový vývrt s 80. drážkami a průraznost projektilů činila až 205 mm pancéře na vzdálenost 27 km.

Sekundární výzbroj tvořilo 12 děl SKC/28 ráže 150mm (5,9"/55) v následující konfiguraci: osm děl ve čtyřech dvoudělových věžích Dreh LC/34 a čtyři děla v jednodělových věžích MPL C/35. Byla to děla určená jak proti leteckým tak proti hladinovým cílům. Jejich kadence činila 6-8 ran za minutu a střílela protipancéřovými projektily a fragmentačními granáty a bylo možno z nich odpalovat světlice. Úsťová rychlost byla 875 metrů za sekundu. Zásoby munice činila u lodí třídy Scharnhorst průměrně 133-150 kusů na hlaveň.

Protileteckou výzbroj tvořilo 14 kanónů SKC/33 ráže 105mm ve dvojvěžích LC/31 a další kanóny ráže 37mm a 20mm.

Pohon lodi tvořilo 12 bubnových kotlů Wagner, které hnaly páru o teplotě 450°C na tři turbíny Brown-Boveri. Loď hnaná třemi lodními šrouby dosahovala rychlosti 32 uzlů a při této rychlosti byl teoretický akční rádius 2 200 námořních mil. Akční rádius spočítaný pro optimální rychlost a spotřebu strojů činil 9 020 námořních mil při rychlosti 15 uzlů. Maximální zásoba vezeného paliva byla 6 200 tun.

Pancéřování lodi bylo, jak je uvedeno výše, provedeno velmi kvalitně a masivně. Boční pás měl maximální tloušťku 320 mm nahoře a od zhruba jedné třetiny výšky se směrem dolů klínovitě zužoval na tloušťku 170 mm. Horní paluba byla chráněna pancéřem tloušťky 48,3 mm a další paluba měla tloušťku 150 mm. Přední přepážka měla tloušťku 150 mm, pancéř věží a barbet dosahoval tloušťky 350 mm. Původně příkře skosená příď byla později, stejně jako u Gneisenau, nahrazena kliprovou přídí. Boky byly poměrně nízké a tak se i na mírně rozbouřeném moři přes ně přelévala voda a hlavní paluba byla stále mokrá.

Loď nesla tři průzkumné hydroplány vypouštěné ze dvou katapultů. Již v roce 1939 byla loď Scharnhorst vybavena námořním radarem FuMO 22 pracujícím na frekvenci 368 MHz, v průběhu války byl nahrazen typem FuMO 26 nebo 27.

   

V roce 1939 bylo přikročeno k přestavbě lodi Scharnhorst. Modifikace se týkaly hlavního stožáru, který byl posunut více dozadu, a přestavby přídě na příď kliprového typu. Práce nebyly v době propuknutí války ještě dokončeny. Ke konci listopadu 1939 pak loď vyplula na svoji první misi, při které měla za úkol vyčistit vody průlivu mezi Islandem a Faerskými ostrovy od nepřátelských sil. Zde potopila britský ozbrojený parník Rawalpindi. Na počátku roku 1940 se Scharnhorst spolu se svojí sesterskou lodí Gneisenau vydaly k pobřeží Norska aby podpořily německou invazi. Zde se 9. dubna 1940 střetly v dělostřeleckém souboji s britským bitevním křižníkem HMS Renown a později v létě 8. června potopily britskou letadlovku HMS Glorious a dva torpédoborce. V následujících bojích byla Scharnhorst torpédována a několik dní nato zasažena bombami britského letectva. Kvůli vážnějším poškozením pak strávila téměř celý zbytek roku opravami v doku.

Od 22. ledna do 22. března 1941 působily Scharnhorst a Gneisenau v Atlantiku, kde se jim podařilo potopit několik lodí a narušit tak britské zásobovací trasy. Po dobu těchto akcí vyplouvaly lodě ze základny ve francouzském Brestu, kde se staly terčem opakovaných leteckých útoků, které je nakonec vyřadily do konce roku 1941. Na počátku roku 1942 bylo rozhodnuto přesunout většinu palebné síly hladinových plavidel opět do norské oblasti. Britské vody však byly pro německé lodě značně nebezpečné a hrozil jim útok jak z moře tak ze vzduchu. Přesto se Scharnhorst a Gneisenau, spolu s těžkým křižníkem Prinz Eugen, vypravily na odvážný úprk skrz průliv La Manche do Německa. Na této cestě byly sice mírně poškozeny minovými poli, ale překvapení Angličané nebyli schopni dostatečně rychle zareagovat ani námořními ani leteckými silami a lodě jim tak proklouzly.

Počátek roku 1943 znamenal pro Scharnhorst dočasné vyřazení z válečných operací. K opravám dřívějších poškození se přidaly problémy s pohonným systémem a navíc ještě loď uvázla na mělčině. Teprve v dubnu 1943 se přesunula na sever do norských vod a připojila se k bitevní lodi Tirpitz a zbytku severní flotily. Jejich úkolem bylo napadat zásobovací konvoje do Sovětského Svazu (dnešní Rusko). Další akcí bylo bombardování Špicberků 8. září 1943.

Na Vánoce 1943 byla Scharnhorst spolu s několika torpédoborci vyslána, aby potopila konvoj severozápadně od Norska. Naneštěstí pro německé síly byla zpráva zachycena a dekódována Brity, kteří okamžitě vyslali silnou skupinu válečných lodí, aby německé akci zabránila. Než dorazily hlavní síly, zaměstnávaly Scharnhorst britské křižníky Belfast, Norfolk a Sheffield a držely její skupinu daleko od konvoje. Když Němci zjistili, že není možné splnit cíl mise, vydali se zpět na svoji základnu. Scharnhorst však byla oddělena od skupiny britskou bitevní lodí HMS Duke of York a jejími doprovodnými křižníky a torpédoborci. 26. prosince 1943 v bitvě trvající tři hodiny byla nakonec Scharnhorst rozstřílena děly a potopena torpédy. Z posádky 1 968 mužů, kteří se tenkrát nacházeli na její palubě, přežilo v mrazivých arktických vodách jen 36.

Vrak Scharnhorstu byl objeven teprve v roce 2000 norskou oceánologickou expedicí.

Technicko-Taktická Data: