| NAVIGACE |
|
|
|
|
Připravil Radek Valkovič
M-4 Sherman patří mezi nejvýznamnější tanky 20. století. Výroba byla zahájena na jaře 1942 a už v říjnu vybojovaly první velkou bitvu u El Alamejnu. V té době probíhala gigantická velkosériová výroba, která dávala až 2000 tanků měsíčně, takže se rychle staly základním tankem Spojenců na Západní frontě. Velké množství Shermanů bylo od podzimu 1942 dodáno i do Sovětského Svazu. Celkem bylo vyrobeno 49 234 Shermanů a další tisíce podvozků byly využity pro výrobu stíhačů tanků M10 a M36, samohybných houfnic M7 Priest a mnoha dalších typů vozidel.
Shermany pomáhaly porazit Rommela v Africe, vyháněly Němce ze Sicílie a Itálie a velkým úspěchem bylo vylodění v Normandii a osvobozování Západní Evropy. Už první byly vybaveny velkou technickou novinkou, jednoduchým, ale účinným stabilizátorem děla firmy Westinghouse, který umožňoval střílet za jízdy, což žádný jiný tank neuměl. Velkou výhodou Shermanů byla jejich spolehlivost a dostupnost náhradních dílů, s čímž se hlavně Němci nemohli srovnávat.
Tvrzení o zranitelnosti Shermanů jsou pravdivá jen částečně. Přezdívku Ronson lighter - Zapalovač Ronson (spolehlivý a snadno zapálitelný) si vymysleli posádky tanků Cromwell, Tommy cooker (vařič Tommyů) je zase přezdívka Němců pro zvýšení vlastní upadající bojové morálky. Požáry zabíjející posádku většinou nezpůsoboval benzín, při bočním zásahu do motorového prostoru nedocházelo k rychlému prohoření do prostoru posádky a pokud granát nejdřív prolétl tímto prostorem, byla v okamžiku rozlití hořícího benzínu většina posádky už mrtvá úlomky granátu a pancíře nebo výbuchem munice. Nádrže paliva byly umístněné nízko, takže pravděpodobnost jejich zásahu byla malá. Proto také většina států vyráběla benzínem poháněné tanky ještě po válce. Hlavním důvodem zavedení dieselů v Rudé armádě bylo výrazné zvýšení dojezdu tanku (až poloviční spotřeba oproti benzínu), což usnadňovalo logistiku a pro bylo to důležité pro obrovské rozměry Ruska.
Po skončení bojů v Africe byly ztráty Shermanů vyhodnoceny, většinu úmrtí způsobovala vybuchující munice uložená v bočních prostorech pod věží, obvykle tedy zapálený kordit (nitroglycerinový střelný prach) z nábojnic roztržených zásahem, požár často přiživovaly hadry napuštěné olejem a jiné hořlavé předměty uložené nezkušenými posádkami v pracovních prostorech tanku. Problém byl řešen jak okamžitou montáží dodatečného pancéřování na bok tanku pod věž v místě uložení munice a zesílením čelního pancéřování, tak od ledna 1944 výrobou Shermanů se zesíleným pancířem a s municí přemístěnou z boků korby na podlahu věže, navíc s tzv. mokrým uložením munice, kdy náboje byly v pouzdrech naplněných nehořlavou směsí vody, etylen-glykolu a látky proti korozi Ammudamp. Směs účinně bránila zapálení korditu, k označení verze přibylo písmeno W.
Největším neúspěchem Shermanů byla operace Goodwood, kde kombinace protitankových děl ráže 88 mm (Flak a Tigry) a 75 mm (Panthery) způsobila britským obrněným divizím děsivé ztráty. Pravdou ale je, že stejně by dopadl jakýkoliv jiný střední tank. Na vině byla hlavně taktika Britů a neschopnost rychle a pružně reagovat. Pravdivou je kritika velké výšky Shermanu, která usnadňovala zjištění a zaměření tanku, ale M-4 byl stejně vysoký jako Tiger a o trochu nižší než Panther. Sherman byl na druhou stranu velmi kompaktní – krátký a úzký, což bylo výhodou mezi živými ploty a zídkami v Normandii a v úzkých uličkách evropských měst a vesnic. Pancéřování bylo ve srovnání s britskými tanky mnohem efektivnější díky sklonění čelního pancíře korby (různé verze 45°, 47° nebo 56°).
Počáteční výzbroj 75 mm kanónu M2 (délka hlavně 31,5 ráže – L31,5), byla záhy nahrazena lepším M3 (L40), který stačil na PzKpfw. III, IV a StuGy v roce 1942 a 1943, na pozdější varianty a na těžce pancéřované čela a věže Tigrů a Pantherů už ale nestačil. I když se takto vyzbrojené Shermany pro podporu pěchoty nadále vyráběly (tříštivotrhavý granát byl účinný a v Pacifiku nebyly výkonnější protitanková děla zapotřebí), od ledna 1944 většina vyrobených tanků nesla v prostornější věži T23 nový 76 mm kanón M1 (L55), který měl stejnou průraznost jako 85 mm dělo tanku T-34/85. Nejvýkonnější munici HVAP, která jediná prorážela čelní pancíř německých těžkých tanků, však Američané u svých jednotek často nechávali pro výzbroj stíhačů tanků M10, které měly ničení Tigrů a Pantherů na starost. Shermany se 75 mm děly tak na střet musely reagovat ústupem, což se neobešlo beze ztrát, když ale byly Shermany s M1 vyzbrojeny municí HVAP, dokázaly Tigry i Panthery vyřídit. Sovětské T-34/76 nebo Cromwelly na tom byly hůř.
Ničení obvykle nepříliš početných těžkých německých tanků tak na Západě obstarávaly M10 s municí HVAP, M36 s 90 mm děly (obojí na podvozku a korbě Shermanu), dělostřelectvo (105 a 155 mm houfnice a skvělé britské 25tiliberky) a samozřejmě letectvo. Shermany ničily pozice pěchoty, bunkry, děla, prováděly obchvaty a rychlé průlomy do hloubky nepřátelského území. Velkou výhodou v bojích na Západě, kde mosty byly primárním cílem bombardování, byla nízká hmotnost 30-33 t (podle verze), Shermany tak mohly překonávat řeky na provizorních mostech, to s 45 t Pantherem nebo 55 t Tigrem bylo mnohem těžší, o Tigru II nemluvě.
Část Shermanů bylo od jara 1944 vyzbrojena ve věži umístněnou lehkou 105 mm houfnicí M4 (L22,5) pro účinnou podporu pěchoty. Na podzim 1944 se do výzbroje dostaly dále vylepšené Shermany – stávající 420 mm (16,5“) široký pás pojezdového systému VVSS (Vertical Volute Spring Suspension) byl nahrazen novým, 584 mm (23“) širokým pásem a tlumiči systému HVSS (Horizontal Volute Suspension System), což výrazně zvýšilo průchodnost těžkým terénem, tato verze bývá nazývána Easy Eight (podle původního označení verze E8 – např. M4A3E8).
Shermany M4A2 s dieselovými motory GM 6046, což byl zdvojený Detroit Diesel 6-71 o 375 koních při 2100 ot./min (krátkodobě 410 hp při 2900 ot./min), nebyly dodávány americké armádě kvůli obavám z logistických komplikací, ostatní tanky a vozidla byly na benzín. Tanky tak byly dodány námořní pěchotě, kde se dala nafta snadno získat z lodí, Velké Británii a také Sovětskému Svazu, tam šlo 2007 M4A2 se 75 mm dělem (nasazeny od podzimu 1942) a 2095 M4A2(76)W se 76 mm dělem M1 a mokrým uložením munice. Jiné zdroje mluví o 1750 (75 mm) a 1850 tancích (76 mm), je možné, že rozdíl je způsoben nižším počtem skutečně dovezených nebo nasazených tanků. Původní Shermany se 75 mm děly byly pro Rudou armádu významnou pomocí v době, kdy se u T-34/76 projevovaly jeho nevýhody - namáhavé řízení, velitel pracující i jako střelec byl přetížen a nestíhal velet četě nebo rotě, absence radiostanic kromě tanků velitelů. Shermany zaostávaly za T-34/76 v rychlosti, pohyblivosti, větší výšce a průchodnosti, větší tloušťka jejich pancíře ale vyrovnávala lepší tvar T-34. Od roku 1944 dodávané Shermany s M1 byly jen o trochu horší než T-34/85 (srovnatelné pancéřování a nižší průchodnost), velkou výhodou ale bylo mokré uložení munice. Shermany tak byly vítanou posilou, sověti je nazývali Em Ča podle ruského čtení typového označení M4. Mnoho Shermanů se tak do Čech nedostalo jen s Pattonem, ale i s Rudou Armádou.
Když si Britové uvědomili, že Panthery a Tigry způsobují Shermanům a ostatním britským tankům těžké ztráty, zareagovali a postavili vůbec nejlepší Sherman, Firefly (Světluška) vyzbrojený britskou 17tiliberkou OQF, která překonávala všechny spojenecké a většinu německých protitankových děl a umožňovala vyřídit Tigry i Panthery na velké vzdálenosti, což prokázaly například odstřelem německého esa M. Wittmana 8. srpna 1944. Aby bylo možné nést větší množství rozměrné munice, byl odstraněn trupový střelec i s 7,62 mm kulometem, takže posádku tvořili 4 muži, dalším poznávacím znamením je radiostanice přesunutá do schránky za věž – obsluhoval ji nabíječ a s dodatečnou zátěží pomáhala vyrovnat větší váhu 17tiliberky. Vysoká účinnost Firefly v boji vedla k německému rozkazu o jejich přednostní zničení při každém setkání. Světlušky nebyly nijak vzácné, ke dni D jich bylo přestavěno a nasazeno přes 500, ke 31.7.1944 už 699, do 31. května 1945 celkem 2139. Pro Brity znamenalo nasazení Světlušek v Normandii spásu, protože jejich jednotky čelily u Caen většině německých obrněných sil mohutně vyzbrojených Tigry a Panthery. Zpočátku četu tanků tvořila 1 Firefly a 3 Shermany (Cromwelly, Churchilly), později už to bylo dva na dva, nebo byla jedna četa tankové roty vyzbrojena pouze Světluškami. 17tiliberky byly v původní tažené verzi nasazeny už v roce 1943, v roce 1944 jí byly dále přezbrojeny stíhače tanků M10 Achilles a útočná děla Archer. Američané bohužel zaspali a nerozpoznali její význam, takže je nikdy do výzbroje nezařadili (i když v zimě 44/45 jim několik desítek Britové zapůjčili). Verzi Sherman IC Firefly měla ve výzbroji také Československá obrněná brigáda ve Velké Británii, nasazená u Dunkerque. Další verzí byla Firefly VC, přezbrojený Sherman M4A4 s motorem Chrysler A57 Multibank o výkonu 370 koní (425 hp krátkodobě), což byl 30tiválcový pětiřadý benzínový motor vyrobený z dílů běžných automobilových motorů. Přestože vyžadoval delší údržbu, pracoval spolehlivě a Britové je intenzivně používaly. Firefly posádkám Tigrů a Pantherů přinesla jistotu, že ani za silným čelním pancířem nejsou v bezpečí a že každý Sherman s dlouhou hlavní je smrtelná hrozba. Není divu, že Shermany Firefly s pásy HVSS tvořily páteř britských obrněných sil ještě za války v Koreji. Spousta dalších užitkových verzí vznikala v celém průběhu výroby Shermanů, například speciály pro Den D.
Po 2. světové válce se Shermany objevily ve výzbroji většiny západních států, úspěšně bojovaly v Korejské válce, v Indočíně, na obou stranách v Indicko-Pákistánských válkách v letech 1965 a 1971, naposledy bojovaly ještě v 90. létech v Jugoslávské občanské válce (spolu s T-34). Největší slávu a úspěchy ale zažily ve službě státu Izrael.
Prvním tankem ve výzbroji Izraelské armády se stal Sherman, který se podařilo díky úplatkům a sympatizantům ukrást v květnu 1948 Britům stahujícím se z Palestiny. Bohužel poté se zjistilo, že tank nemá dělo, části motoru a podvozku. I když se prohledáváním šrotišť podařilo tank zprovoznit, pořád chybělo dělo a tak byl tank vyzbrojen pouze kulometem. Do výzbroje také vstupovaly další tanky, nejdřív 2 Cromwelly ukradené Britům, několik Renaultů R-35 ukořistěných Syřanům (bojovali jen krátce kvůli nedostatku náhradních dílů), 10 Hotchkissů H-39 propašovaných do Izraele jako zemědělské stroje. Vznikla tak 8. obrněná brigáda (velitel Jicchak Sadeh) s tankovým praporem tvořeným jednou rotou se Shermanem a Cromwelly s posádkami mluvícími anglicky a hebrejsky a druhou rotou vyzbrojenou Hotchkissy s posádkou ruských židů mluvících jen rusky a jidiš. Není divu, že při prvním boji, operaci Danny v červenci 1948 rota Hotchkissů zabloudila, takže veškerý boj museli obstarat 3 tanky první roty a obrněná auta mechanizovaného praporu. Po úspěchu této operace se stav jednotky zlepšoval a přišly další úspěchy, např. zpočátku neúspěšná operace Joav v říjnu 1948, která nakonec skončila pro Izrael úspěchem, když obklíčili Egypťany ve „falúdžské kapse“ a 8. obrněná dobyla 9. listopadu pevnost Iraq Suwedan.
Začátkem prosince následovala operace Assaf a na konci prosince operace Horev, těchto akcí se zúčastnily další Shermany. Při prvním příměří v létě 1948 se totiž podařilo z italských šrotišť dovézt dalších 30-35 Shermanů M4A1, bohužel bez děl, protože původní 105 mm houfnice M4 byly zničené a žádná jiná děla se nepodařilo sehnat. Nakonec se Izraelcům podařilo koupit ve Švýcarsku polní děla Krupp model 1911 ráže 75 mm, které 30 let ležely ve švýcarských strategických skladech i s dostatkem munice. Improvizovaně se tato děla podařilo namontovat na dovezené Shermany a tak mohly zasáhnout do bojů v zimě 1948/49. Hrůzostrašná nepřesnost palby sice každého dělostřelce přiváděla k šílenství, ale při palbě ze stojícího tanku létaly granáty víceméně potřebným směrem, což muselo stačit, a taky obvykle stačilo.
Teprve začátkem 50. let se podařilo z Itálie, Francie a z Filipín dovézt několik desítek 75 mm děly vyzbrojených Shermanů různých verzí a také nějaké houfnice M7 Priest, po dodání 105 mm houfnic M4 jimi byly zpětně vyzbrojeny Shermany s Kruppovými děly. Pohon tvořily motory Continental R-975 C1 a C4 o max. výkonu 400 a 460 hp (294 a 338 kW), podvozek VVSS. Pro další rozšíření Shermanů měla velký význam spolupráce s Francií, což byla jediná země, která po přerušení dodávek zbraní z Československa byla ochotna prodávat zbraně Izraeli, navíc část izraelských důstojníků prošla výcvikem ve francouzské tankové škole v Saumuru.
Když v Egyptě svrhli krále a moci se ujal Násir, začal Egypt masivně podporovat alžírské povstalce, což vedlo ke zhoršení vztahů Francie s Egyptem a zlepšení vztahů s Izraelem. Po znárodnění Suezského průplavu Egyptem a rozhodnutí Francie a Velké Británie o vojenském zásahu pak Izrael jakožto jasný spojenec začal tajně dostávat dodávky zbraní přímo z Francie, což znamenalo jak dodávky dalších Shermanů a Priestů, tak i výkonnějších Shermanů vyzbrojených 76 mm dělem M-1 v prostornější věži T23, část s úzkými pásy VVSS, část s širokými HVSS, při použití pásů VVSS byl tlak na zem 1 kg/cm2, při širokých HVSS 0,7 kg/cm2. Instalací pásů T66 systému HVSS o šířce 584 mm (23“) se zvětšila hmotnost tanku o 1340 kg, těžší pásy T84 s gumovými špalky (přehlídky, proti poškození silnic a dlouhé přesuny) zvedly hmotnost o 2170 kg oproti VVSS. Izraelci tyto tanky označovali M-1 Supersherman, někdy jen M1. Korby byly jak odlévané verze M4A1, snadno rozpoznatelné díky zaobleným bokům, tak svařované.
Munice u M-1 byla uložena ve skříňkách po pěti kusech v prostoru mezi podlahou věže a podlahou korby, rozděleném na poloviny centrální hnací hřídelí, 35 nábojů na levé straně a 30 na pravé, koš věže tak přišel o většinu podlahy. Skřínky celkem obsahovaly 34,5 galonu (130 l) směsi etylen-glykolu a vody, skříňka ve věži pro 6 k boji připravených nábojů obsahovala 2,1 galonu (8 l) směsi, celkem tedy M-1 nesly 71 nábojů. Tříštivotrhavá munice pro M-1 nebyla tak výkonná jako u 75 mm M3, granát obsahoval kvůli většímu zrychlení při výstřelu méně trhaviny – jen 0,4 kg oproti 0,67 kg u M3. Dělo M-1 bylo vybaveno standardním zaměřovačem M71D, elevace od -12° do +25°, rychlost rotace věže 24°/s. Pro M2HB ráže 12,7 mm se vozilo až 600 nábojů, pro dva 7,62 mm kulomety M1919A4 bylo možné naložit až 6250 nábojů. Pro pevný minomet ráže 51 mm uvnitř věže se vezlo 12 dýmových min, koncem 50. let ale byl demontován a všechny tanky dostaly dva páry vrhačů dýmových granátů na boky věže. Posádka byla také vyzbrojena samopaly, pistolemi a ručními granáty.
Pohon tvořil hvězdicový devítiválec Continental R-975 C4 o trvalém výkonu 400 hp (294 kW) a krátkodobém 460 hp (338 kW). Motor byl původně letecký Wright R-975 upravený pro pohon vozidel – lehké hliníkové díly byly nahrazeny robustními litinovými. Zásoba benzínu činila 662 litrů, manuální převodovka měla 5 rychlostí pro pohyb vpřed a zpátečku. Pancéřování čela korby bylo 51 až 108 mm (2-4,25“), díky 47° sklonu přední pancéřové desky tlusté 63,5 mm byla efektivní tloušťka 93 mm, zadek a boky měly tloušťku 38 mm, vršek a spodek 0,5-1“ (12,7-25,4 mm). Věž měla tloušťku pancíře 63,5 mm (2,5“) na předku, bocích a zadku, maska kanónu 89 mm, vršek 25,4 mm. Pancéřování stačilo proti starším protitankovým kanónům, proti T-34/85, 17tiliberkám Archerů a modernějším tankům ale jen při velké vzdálenosti nebo šikmých dopadech.
M-1 - M4A1(76)W
Délka 7,5 m (7,57 m u delší korby M4A3), korba 6,2 m (6,27 m).
Šířka 2,67 m, (3 m HVSS)
Výška 2,97 m
Světlá výška 43 cm
Hmotnost: 32 t (33,3 t HVSS), 33,7 t M4A3(76)W HVSS
Výzbroj: 76,2 mm dělo M1, 71 nábojů, 12,7 mm kulomet M2HB (300-600 nábojů), 2
kulomety 7,62 mm M1919A4 (4750-6250 nábojů).
Motor: hvězdicový Continental R-975 C4 o 400/460 hp (294/338 kW), 662 l paliva.
Rychlost: 34-39 km/hod, dojezd 160-190 km podle terénu.
Posádka: 5
Kromě M-1 Francie dodala i lehké tanky AMX-13 vyzbrojené výkonným 75 mm dělem CN-75-50, které vzniklo z německého 75 mm děla KwK 42 L70 tanku Panther. Toto dělo mělo na 50. léta slušný výkon, proto začali Izraelci spolu s Francouzi řešit možnost jeho zástavby do věže Shermanu. Francouzi montovali na Sherman přímo věž tanku AMX-13 (např. pro Egypt), toto řešení ale Izraelci odmítli – věž měla automatické nabíjení ze dvou zásobníků po 6 nábojích, po jejichž vystřelení musela posádka schránky vyměnit zvenku ručně – to bylo v boji nemožné. Padlo tedy rozhodnutí namontovat kanón přímo do věže Shermanu. Za vzor posloužila instalace 17tiliberky do tanku Firefly a tak byl vývoj rychlý a úspěšný, začal v roce 1954, v roce 1955 se do Izraele dostal první prototyp věže a v roce 1956 začala sériová výroba. Dělo bylo namontováno do původních menších věží pro 75 mm děla, vzadu na věži přibylo olověné závaží pro vyrovnání větší váhy kanónu. Korby patřily verzím M4, M4A1 a M4A4, byly vybavené úzkými pásy VVSS a poháněné motorem Continental R-975. Místo trupového střelce bylo zachováno, vezená zásoba munice pro kanón díky větším nábojům klesla na 62 kusů. Charakteristický je trojúhelníkový profil masky děla a také hranatá úsťová brzda zužující se po obou stranách. Sklopná podpěra kanónu byla přesunuta za věž na kryt motoru, takže při přepravě a delších přesunech byla věž otočena dozadu. Nová verze označená M-50 do služby vstupovala v roce 1956, právě včas, aby jedna rota se 17 tanky mohla bojovat v operaci Kadeš - útoku na Sinaj v říjnu 1956.
Hlavním cílem Izraelců při tomto tažení bylo zastavit egyptské ostřelování
Izraele, omezit útoky Egypťany podporovaných Palestinců (tehdy si říkali
Fedajínové), a také zprovoznit přístav Eilat otevřením blokovaného Akabského
průlivu. Francie a Velká Británie pak postupu Izraelců hodlaly využít jako záminky
pro obsazení Suezského průplavu. Izraelská armáda v té době byla velice slabá,
měla všehovšudy 180 bojeschopných Shermanů (z celkem 205) a o něco menší
množství lehkých AMX-13 (cca 160 bojeschopných). Boje začaly 29. října 1956
výsadkem parašutistů 202. brigády u průsmyku Mitla.
Největší slávu si v bojích získala 7. tanková brigáda Uri Ben Ariho, jejíž 82.
prapor (Abraham „Bren“ Adan) měl rotu Supershermanů M-1 a dvě roty Shermanů M4 se
starými 75mm děly M3, 9. lehký prapor této brigády byl vyzbrojen AMX-13.
Nejmodernější Shermany byly u záložních útvarů - u 27. mechanizované brigády
(Chaim Bar Lev) byl prapor Shermanů s rotou M-50 a dvěma rotami M-1 (a také rota
AMX-13), 37. mechanizovaná brigáda měla prapor Supershermanů M-1. Prapory měly tři
roty po 17 tancích a velitelskou četu (obvykle tedy 56 Shermanů). Samohybné houfnice
M7 Priest podporovaly celé tažení.
Egypt sice dostal větší množství tanků T-34/85 a útočných děl SU-100, výcvik
jejich posádek ale nebyl dostatečný. Boje byly ale pro Izrael velmi těžké,
naštěstí část egyptských tanků zničilo při přesunech letectvo. Shermany se opět
osvědčily, zejména při přímé podpoře vojsk při dobývání komplexu Umm Kataf
(anglicky Um-Katef), Abu Aghajla a Al Aríš.
7. obrněná nejdříve podpořila 4. pěší brigádu v útoku na Kusseimu, potom 10. pěší v útoku na Umm Kataf, bojovala u průsmyků Dajka a část prošla až k průsmyku Mitla. Ztráty byly způsobeny hlavně 17tiliberkami egyptských Archerů v bojích o „Abu-Aghajlský ježek“, Shermany si s nimi ale poradily a došlo i k úspěšné bitvě roty M-1, kterou vedl Moše „Brill“ Bar-Kochba s tanky T-34/85 u přehrady Ruafa (u Abu Aghajly, Roeifa Dam). Plně se projevila další výhoda Shermanů, jejich snadné a rychlé opravy umožňovaly udržovat vysoké stavy tanků. Egypťané měly ve výzbroji také Shermany s věží tanku AMX-13, do bojů se zapojily jen omezeně, jejich přítomnost ale vedla ke střelbě Izraelců do vlastních u Abu Aghajly mezi 82. praporem a 37. brigádou. Tato brigáda také pomáhala 10. pěší brigádě při jejím druhém, opět neúspěšném útoku na Umm Kataf 1.11. 1956, při útoku zahynul velitel 37. brigády, plk. Šmuel Galinka. V noci se Egypťané stáhli a tak ráno 2.11. Umm Kataf padl. 37. brigáda rotou Shermanů podporovala ještě útok 11. pěší brigády na Gazu. 27. mechanizovaná brigáda podporovala 1. pěší brigádu (Golani) v bitvě o Rafah a Al Aríš (El Arish). Vyčerpané izraelské jednotky pak postupovaly přes celou Sinaj díky ústupu Egypťanů, kteří se kvůli porážce u Abu Aghajly a britsko-francouzské invazi začali stahovat k Suezskému průplavu. Přitom za sebou nechali množství nepoškozené bojové techniky. Na nátlak OSN pak tažení skončilo 5.11. po dobytí Šarm El Šejchu, čímž se Izraeli uvolnila námořní cesta do Rudého moře.
Zkušenosti sinajského tažení umožnily reálně zhodnotit bojové vlastnosti použité izraelské techniky. Lehké AMX-13 byly postupně vyřazovány a zůstaly jen u průzkumných jednotek, počty Shermanů ale rychle rostly dovozem ze zemí, které je vyřazovaly ze služby. Problémy byly u těžších M-1 a M-50 s pásy VVSS s průchodností těžkým terénem. Proto docházelo k přestavbám původních Shermanů na modernější verze. Po vyrobení 50 kusů M-50 s pásy VVSS a motorem Continental dál pokračovaly přestavby Shermanů na novou verzi s americkým dieselovým motorem Cummins VT-8-460Bi o výkonu 460 hp (338 kW) a širokými pásy HVSS. Na boky korby byly jako dodatečný pancíř namontovány schránky s vybavením, náhradní kola a díly pásů, ve věži byl odstraněn 51mm minomet dýmových granátů, zůstal 12,7 mm kulomet M2HB a na bocích věže se objevily dvě dvojice vrhačů dýmových granátů. Upravená verze se označovala jako M50 Cummins nebo Mark II, dnes široce používané označení Supersherman se v izraelské armádě používalo jen pro M-1, starší verze se pak označovala jako M-50 Continental nebo Mark I, byly pak přestavěny na verzi Cummins. Tyto rozsáhlé přestavby prováděly dílny přímo v Izraeli a budoval se tím izraelský těžký vojenský průmysl, tady získali Izraelci zkušenosti, které pak uplatnily při přestavbách Centurionů, ukořistěných T-54/55 a při vývoji a stavbě tanků Merkava.
Pancéřování M-50 bylo stejné jako u Shermanů se 75 mm děly, korba předek 51-108
mm, efektivní nejméně 93 mm, strany a zadek 38 mm, spodek 25,4 mm vpředu a 12,7 mm
vzadu, vršek 19 mm. Věž 89 mm maska kanónu, 76 mm předek, 51 mm boky a zadek a 25,4
mm vršek.
Celkem bylo přestavěno 300 Shermanů na verzi M50, v tom je ale zahrnuto 120
samohybných houfnic M50 155 mm, samotných M50 Cummins se 75 mm dělem bylo tedy 180.
Zajímavé je, že modifikované Shermany byly u posádek oblíbenější než nové
těžké Centuriony dovážené od roku 1960 a i v prvních přestřelkách se Syřany ve
válce o vodu si vedly lépe. Teprve po přestavbách v izraelských dílnách a
důkladném výcviku si Centuriony získaly prestiž. M-50 na konci 60. let přešly do
rezervy, sloužily ale až do poloviny 70. let.
M-50
Délka: 7,5-7,6 m, 6,2-6,3 m korba
Šířka: 3 m (2,7 m VVSS)
Výška: 3 m
Hmotnost: 33 t VVSS, 34 t HVSS
Výzbroj: 75 mm dělo CN-75-50 s 62 náboji, 12,7 mm kulomet M2HB (až 600 nábojů), 2
kulomety 7,62 mm M1919A4 (až 6250 nábojů).
Motor: dieselový osmiválec Cummins VT-8-460Bi o výkonu 460 hp (338 kW), Continental
R-975 C4.
Rychlost: 40 km/hod
Dojezd: 250-300 km, (cca 190 km Continental).
Posádka: 5
S dovozem moderních tanků T-54/55, M48 a Centurion do sousedních zemí bylo začátkem 60. let Izraelcům jasné, že Shermany rychle ztrácí na použitelnosti. Původní s děly M4 ráže 75 mm byly přestavovány na M-50, o kterých se předpokládalo, že by měly na protivníka stačit, ale 76 mm děla v M-1 už nestačila. Finanční zdroje Izraele ale byly omezené a nebylo možné nakoupit takové množství Centurionů a Pattonů, aby se jimi přezbrojily všechny tankové jednotky. Navíc byla škoda Shermany vyřadit, byly oblíbené u posádek, levné, spolehlivé a snadno se sháněly. Větší věž T23 přímo vybízela k montáži výkonnějšího děla, jenomže jakého?
V té době byly pro Izrael dostupné jen 3 dostatečně výkonné tankové kanóny, ani jeden z nich ale nebylo možné namontovat do Shermanů, protože měly příliš velký zpětný ráz a také zákluz, rozměrná munice by navíc komplikovala nabíjení. Nezbytným se proto stalo zkrácení nábojnic, díky menšímu množství korditu by klesla úsťová rychlost granátu a zpětný ráz děla. Díky tomuto požadavku se pro Shermany nehodilo ani 90 mm dělo (původní výzbroj M48 Patton), ani 105 mm britské dělo L7 (nejlepší tankový kanón té doby, výzbroj Centurionů, Leopardů, M60 atd.), střílely totiž protitankovou vysokorychlostní munici APDS, pokles rychlosti projektilu by významně snížil průbojnost a celá výměna děl by byla k ničemu. Jedině francouzský 105 mm kanón CN105 F1 vypadal nadějně, byl vyvinut pro tank AMX-30 a střílel kumulativní projektily HEAT, u kterých se průbojnost nezhoršuje menší rychlostí granátu. Původní úsťová rychlost 1000 m/s zkrácením nábojnice klesla na 800 m/s, takže bylo možné dělo odlehčit zkrácením hlavně z 56 ráží na 44, tedy o 1,3 m, pro další snížení zpětného rázu přibyla mohutná úsťová brzda. Novou verzi kanónu označenou CN105 D1 už bylo možné instalovat do větší věže T23 Supershermanů M-1, takže vznikla vůbec nejvýkonnější verze Shermanu označovaná jako M-51. Tyto tanky nevznikaly přestavbou z M-50, takže obě verze sloužily souběžně, dnes používaný název Isherman (Israeli Sherman) se v izraelské armádě pro M-51 nepoužíval.
Munice HEAT má při vysoké rotaci granátu snížený účinek – soustředění kumulativního paprsku je rušeno odstředivou silou, proto např. L7 používal jen APDS a HESH, proto se také v 60. letech začaly zavádět děla s hladkým vývrtem (a kvůli dosažení vyšší rychlosti nábojů APFSDS díky absenci vývrtu). CN105 měl drážkovanou hlaveň, proto měl granát HEAT speciální konstrukci – vnější plášť byl vývrtem roztočen a zajišťoval stabilitu a přesnost, samotný granát uvnitř byl s pláštěm spojen jen pomocí kuličkových ložisek, takže téměř nerotoval (jen zbytkovým momentem přeneseným ložisky). Toto řešení bylo sice komplikované, ale fungovalo, náboj označovaný Obus G obsahoval 780 g hexolitu a měl i v izraelské verzi děla CN105 D1 stejnou průbojnost jako u originálu, 360 až 400 mm homogenního pancíře. Tato průbojnost zajišťovala masivní poškození interiéru tanku i po proražení silného pancíře, pro dostatečný ničivý účinek má být průbojnost o 100 mm větší než je prorážená tloušťka pancíře, T-54/55 měl maximální tloušťku pancíře 200 mm, obávaný T-62 pak 240 mm.
Zkrácená nábojnice umožňovala do relativně prostorného interiéru Shermanu uložit 55 nábojů, přitom měly M-51 zachováno místo střelce kulometu v korbě. Na některých fotkách je vidět, že kulomet v korbě není namontován, takže posádky někdy místo kulometčíka vezly spíše náhradní díly a vodu. Větší rozměry děla omezily elevaci na -9° až +20°, pořád ale byla zejména deprese děla větší než u sovětských tanků, to se hodilo hlavně při bojích v hornatém terénu na Golanech. Díky kratší hlavni mírně klesla přesnost kanónu, průrazný účinek umožňoval ničit všechny typy tanků protivníka. Další výhodou munice HEAT byla možnost palby přes vlastní jednotky, které je třeba se při střelbě podkaliberních APDS vyhnout, protože oddělené vodící části projektilů mohou poškodit techniku a zabít vlastní vojáky.
Ostatní úpravy byly obdobné jako u M-50 – široké pásy podvozku HVSS, dieselový motor Cummins, úpravy interiéru, nové radiostanice. Slabinu všech Shermanů, slabě pancéřované boky, pomáhaly chránit alespoň před municí HEAT skříně pro nářadí, kanystry s vodou, kola a články pásů rozmístněné na bocích korby i na věži. Obdobně k M-50 byly i na M-51 namontovány na věž dvě dvojice vrhačů dýmových granátů, většina nesla i xenonový světlomet, vzadu na věži bylo namontováno protizávaží pro vyrovnání větší váhy děla a na zádi korby byla podpěra děla pro delší cesty. Hmotnost tanku vzrostla na 35,5 metrické tuny, tedy 39 US (short) tons. Celkem vzniklo v průběhu 60. let 180 tanků M-51. Pancéřování zůstalo stejné, úpravy by příliš zvedly hmotnost a stejně by to proti moderním dělům nestačilo. Na svou bojovou premiéru nemusely Shermany M-51 čekat dlouho, protože od poloviny 60. let se situace na Blízkém Východě začala rychle zhoršovat.
M-51
Délka: 8,5 m, (6,2-6,3 m korba)
Šířka: 3 m
Výška: 3 m
Hmotnost: 35,5 t
Výzbroj: 105 mm dělo CN 105 D1 s 55 náboji, 12,7 mm kulomet M2HB, 2 kulomety M1919A4
Motor: dieselový osmiválec Cummins VT-8-460Bi o výkonu 460 hp (338 kW)
Rychlost: 40 km/hod
Dojezd: 250-270 km
Posádka: 5
Další významnou verzí, která se objevila na začátku 60. let, byla samohybná houfnice M-50 155 mm. Zastaralé M7 Priest ráže 105 mm nutně potřebovaly doplnit výkonnější zbraní. Francouzi dodali svou houfnici Obusier Model 50 ráže 155 mm s délkou hlavně 30 ráží, která se svým dostřelem 18 km plně postačovala (americké M109 měly v té době dostřel jen 14,6 km). Jako nosič byl logicky vybrán tank Sherman s podstatně upravenou korbou, odpadl trupový střelec, takže diesel Cummins se přesunul dopředu vedle řidiče, pancéřová, shora otevřená nástavba pro houfnici byla na zádi. Přestavbu opět prováděly izraelské zbrojovky. Výzbroj doplňoval kulomet na pravém předním rohu nástavby, používal se obvykle Browning M2HB ráže 12,7 mm. Pro houfnici bylo na korbě uloženo 47 nábojů. Palba byla možná po zastavení a otevření zadní stěny pro nabíjení (stejně jako u M109). Celkem jich vzniklo 120 kusů, poprvé se veřejnosti představily v roce 1964 ještě ve verzi s úzkými pásy a systémem VVSS.
Tyto houfnice bojovaly v Šestidenní válce na všech frontách a osvědčily se. Výhodou byl robustní podvozek a korba tanku, která účinně chránila před střepinami granátů, otevřený strop nechránil před leteckými útoky, díky izraelské vzdušné převaze to ale nevedlo k velkým ztrátám. Kvůli nárůstu hmotnosti se opět objevily problémy s podvozky VVSS, takže po Šestidenní válce byly všechny houfnice přestavěny na verzi s širokými pásy systému HVSS. V Opotřebovací válce (1968-1970) se prokázalo, že otevřená střecha není nejlepší nápad, vzhledem k převaze Izraele a prodloužení dostřelu na 20 km díky nové munici ale náprava neproběhla, takže tato děla prodělala celou Jom-Kippurskou válku v roce 1973 za nepříznivých podmínek proti masivní převaze sovětských děl s větším dostřelem. Důvodem pro zaostávaní byla jak převaha Izraelského letectva (Chel Ha Avir), které bylo používáno jako „létající dělostřelectvo“, tak vyzbrojení části dělostřeleckých jednotek taženými sovětskými děly M46 ráže 130 mm s dostřelem 27 km (kořist z Šestidenní války) a dovezenými americkými 175 mm samohybnými děly M107 s dostřelem 32 km. Posádky M-50 155 mm díky otevřeným korbám v Jom-Kippurské válce opět utrpěly ztráty, ale přesto bojovaly nepřetržitě a výrazně pomohly k izraelskému vítězství. M-50 155 mm byly postupně nahrazovány modernějšími zbraněmi a vyřazovány na konci 70. let, v rezervě pro případ nejvyšší nouze ale byly uloženy ještě celá 80. léta 20. století.
M50 155 mm
Délka: 6,2-6,3 m
Šířka: 2,67 m VVSS, 3 m HVSS
Výška: 3,5 m
Hmotnost: 36-39 t
Výzbroj: 155 mm houfnice Obusier Model 50 se 47 náboji, 12,7 mm kulomet M2HB
Motor: dieselový osmiválec Cummins VT-8-460Bi o výkonu 460 hp (338 kW)
Rychlost: 35 km/hod
Dojezd: 250-300 km
Posádka: 8
V květnu 1967 se situace na Středním Východě začala prudce zhoršovat. Egypt procházel ekonomickou krizí, popularitu ještě snižovaly neúspěchy ve válce v Jemenu, prezident Násir potřeboval úspěch, toho využil SSSR a předal Egyptu falešnou informaci o soustředění izraelských sil na hranici se Sýrií a chystajících se k invazi. Izraelci ještě v klidu oslavili výročí nezávislosti 15. května, pak ale 17. začal Egypt přesouvat 7 divizí se 100 000 muži a 1000 tanků na Sinaj, současně Násir požádal OSN, aby se okamžitě stáhly mírové jednotky UNEF z egyptsko-izraelské hranice. Předseda OSN U Thant bez námitek nebo jednání Rady Bezpečnosti vojska ve dvou dnech stáhl.
Dne 22. května Násir vyhlásil blokádu Tiranské úžiny pro izraelské lodě, což bylo pro Izrael vyhlášení války. Do Egypta se přesunovaly vojenské kontingenty z Alžírska a Kuvajtu, Sýrie mobilizovala, začaly do ní přijíždět Irácké jednotky a OSN neudělala vůbec nic. Když 30. května převzali Egypťané velení jordánské armády, v Izraeli převážil názor, že si musí pomoci sami, a tak byl schválen plán operace Moked – preventivní útok proti Egyptu. Masivní letecký úder izraelského letectva tak 5. června 1967 zahájil válku, která pro arabské státy skončila katastrofální porážkou.
Izraelská armáda po celou dobu od operace Kadeš postupně zvyšovala svou sílu, do služby vstupovaly moderní tanky Centurion a americké M48 Patton. Téměř polovinu izraelských tanků ale nadále tvořily Shermany, takže jejich podíl je nepochybný. Do bojů zasáhly M-50, M-51 a také Supershermany M-1 sloužící k přímé podpoře útočící pěchoty. Celkem v Šestidenní válce bojovalo 515 Shermanů, nepočítaje v to samohybné houfnice M7 a M-50 155 mm, kterých bylo dohromady něco přes 200, spolu s vyprošťovacími vozidly a odminovači to bylo téměř 800 přestavěných Shermanů. Organizačně byly Shermany jedinými tankovými jednotkami, které používaly čety o 4 tancích, rota měla 14 a prapor se třemi rotami obvykle 45 tanků. Tankové prapory vyzbrojené Centuriony a Pattony se skládaly z „hubených“ rot 10-11 tanků (3 čety po 3 tancích plus tanky velení), tyto prapory tak měly obvykle 33 tanků, další roty tanků byly k praporům přiděleny při mobilizaci ze záloh.
U každé mechanizované brigády byl prapor Shermanů skládající se z roty M-51 a dvou rot M-50. Divize, kterou vedl Israel Tal a která útočila podél severního pobřeží Sinaje na Rafah a Al Aríš, měla kromě 7. obrněné brigády (Centuriony a Pattony, plk. Gonen) a 202. parabrigády Rafula Eitana (Pattony) také 60. obrněnou brigádu s celkem 52 Shermany M-51, průzkumný prapor divize byl vyzbrojen 34 AMX-13. 38. divize vedená Arielem Šaronem útočila na komplex Umm Kataf a Abu Aghajla, skládala se ze 14. obrněné brigády s praporem Centurionů a praporem 28 M-50 a 18 M-51, další dvě roty s 28 M-1 záložního praporu podporovaly 99. pěší brigádu a záložní 31. parabrigádu. Šaronova divize vybojovala nejtěžší bitvu na Sinajské frontě – boj o Abu Aghajlu. Poslední divizí útočící středem mezi Šaronem a Talem byla Joffeho divize s 200. obrněnou brigádou (Centuriony a Shermany) a 520. rezervní obrněnou brigádou, 200. prorazila na Džebel Libní a k průsmyku Mitla. Ještě před vypuknutím války sehrála velkou roli 8. obrněná brigáda plk. Mandlera, která se svými 60 Shermany různých verzí klamným manévrováním stáhla pozornost Egypťanů na jih, efektivně tak vázala celou tankovou divizi s 300 tanky, známou jako skupina Šazlí, mimo hlavní boje na severu u Al Aríše a Abu Aghajly. 8. obrněná 5. a 6.6. několikrát zaútočila přes hranici, aby Egypťany zmátla, když se Egypťané vzpamatovali a vyslali divizi na ohrožený sever, byla vážně poškozena leteckými útoky a začala ustupovat k průsmyku Mitla, kde ji Chel Ha Avir (IAF) a izraelské tanky dorazily. Když se egyptská vojska zhroutila, 8. obrněná se přesunula na severní frontu ke generálu Elazarovi, aby splnila další obtížný úkol – dobýt těžce opevněné Golanské výšiny.
Na jordánské frontě začala válka ostřelováním Izraele jordánskými děly, 10. obrněná brigáda „Harel“ (plk. Uri Ben Ari) s praporem Shermanů M-50 a rotou Centurionů nejdřív pomohla 16. „Jeruzalémské“ brigádě dobýt klíčovou pevnost Latrun, a pak po zapojení 55. paradesantní brigády (plk. Motta Gur) pomáhala dobýt Východní Jeruzalém včetně Chrámové hory. Za bojů ve městě byly nasazeny jen M-50 kvůli omezení škod na budovách díky lehčím 75 mm dělům, na závěr ještě Ben Ariho brigáda dobyla Ramalláh a Jericho. Těžkým protivníkem byla jordánská 60. obrněná brigáda a 27. pěší brigáda Arabské legie. Na severní jordánské frontě pak divize generála Peleda tvořená pěší brigádou (plk. Avnon), 45. tankovou brigádou (plk. Moše „Brill“ Bar-Kochba, Shermany M-51) a 37. tankovou brigádou (plk. Uri Ram), bojovaly v bitvě u Džanínu a Kabátije, postupovaly na Nábulus a svedly tvrdé, ale vítězné boje s jordánskými tanky M47 a M48 40. obrněné brigády v Dotanském údolí. Zbytky jordánských sil potom ustoupily a Izrael obsadil celý Západní břeh Jordánu.
Syřané po několika leteckých a dělostřeleckých přepadech Izraele a následném zničení svého letectva vyčkávali, jak se situace vyvine, bylo už ale pozdě. Izrael se po porážce Egypťanů rozhodl definitivně ukončit ostřelování svého území z Golanských výšin. Postupně dostal gen. David “Dado“ Elazar 3 tankové a 5 pěších brigád, takže po dvoudenní dělostřelecké a letecké přípravě nejdřív 9. června vyslal do útoku divizi generála Lanera, tvořenou 10. obrněnou brigádou Ben Ariho, 80. parabrigádou a 1. pěší brigádou Golani (plk. Jon Efrat), tvrdé boje svedly o Tel Fater. Po zapojení Peledovy divize 37. obrněná dobyla Kfar Nefach a Kunajtru, 45. obrněná (Bar-Kochba) dobyla Massadu a do boje se zapojila i 8. obrněná (plk. Mandler), Shermany M-50, M-51 i podpůrné M-1 byly podpořeny rotami Centurionů. 10.6. ještě zaútočila Gurova 55. parabrigáda a dobyla Taufík. Shermany se na Golanech naposledy střetly se svým tradičním úhlavním nepřítelem, s německými tanky PzKpfw. IV. Blízký východ byl vždycky složitý, tanky PzKpfw. IV Ausf. G vyrobené nacistickým Německem, ukořistěné Sovětským Svazem a zdarma dodané Sýrii začátkem 60. let bojovaly proti izraelským Shermanům, vyrobeným v USA a přestavěnými v Izraeli pro nové americké dieselové motory a výkonná francouzská děla.
Shermany M-50 a M-51 se v bojích osvědčily, když ale Talovy průzkumné AMX-13 se 75 mm děly narazily na T-55, bylo štěstím Izraelců, že se jim podařilo dostat do boku nepřítele a T-55 zahnat, na čelní pancíř totiž 75 mm munice nestačila, což by platilo i pro M-50, které se s T-54/55 nestřetly. Ani po Šestidenní válce ale služba Shermanů neskončila, pro 75 mm dělo byla v Izraeli vyvinuta nová munice APDS s větší průbojností, Shermany M-51 nebylo nutné upravovat vůbec, 105 mm granáty HEAT si dokázaly poradit i se šikmým a zaobleným pancířem.
V Opotřebovací válce 1968-70 bojovalo hlavně letectvo a dělostřelectvo, Shermany byly postupně přeřazovány do výcvikových a rezervních jednotek, protože se dařilo získávat další Centuriony z Velké Británie, M48 z Německa a později i M60 z USA. M-1 byly vyřazeny úplně a v rezervě tak zůstaly jen tanky M-50 a M-51. Izrael doufal ve výměnu území dobytého v Šestidenní válce za mír, k tomu ale nedošlo a situace byla nadále napjatá.
Na základě zkušeností se samohybnými houfnicemi M-50 155 mm vznikal od roku 1968 další typ samohybné houfnice na korbě Shermanu označovaný jako Soltam L-33 Ro´em. Zvýšená uzavřená korba je nového typu, houfnice Soltam M-68 s délkou hlavně 33 ráží a mohutnou úsťovou brzdou je posunuta dopředu, elevace od -3° do +52°, odměr údajně 60°, maximální dostřel byl 21 km. Pozice řidiče je vlevo, velitel sedí za ním, na pravé straně je pozice střelce s kulometem ráže 7,62 mm s 1000 náboji. Uvnitř korby je místo pro 60 nábojů ráže 155 mm, 16 z nich je připraveno k použití. Posádka je údajně osmičlenná, podvozek typu HVSS, motor je standardní osmiválec Cummins o 460 koních. Hmotnost vzrostla na 41,5 - 42,5 t (47 short tons).
Přesný počet přestavěných kusů není znám, odhaduje se zhruba 120 až 200 kusů, zajímavé ale je, že je dostupných jen pár fotek, což tak velkému rozšíření neodpovídá. Tyto houfnice úspěšně bojovaly v Jom-Kippurské válce a naposledy ještě v roce 1982 v Libanonu (operace Mír pro Galileu), v 80. letech byly přesunuty do rezervy, Izrael je v 90. letech nabízel k odprodeji, zájemce se ale nenašel. Izraelci postavili ještě verzi L-39 s houfnicí 155 mm s délkou hlavně 39 ráží, sériově se ale nevyráběla a nenašel se žádný zahraniční zájemce.
Délka: 7,8 m, korba 6,3 m
Šířka: 3 m
Výška: 4 m
Hmotnost: 41,5-42,5 t
Výzbroj: 155 mm houfnice Soltam L-33 (M-68) se 60 náboji, 7,62 mm kulomet s 1000 nábojů
Motor: dieselový osmiválec Cummins VT-8-460Bi o výkonu 460 hp (338 kW)
Rychlost: 35 km/hod
Dojezd: 200-250 km
Posádka: 8?
Když 6. října 1973 vypukla Válka Dne smíření (Yom-Kippur), utrpěl Izraelský obrněný sbor v prvních dnech velké ztráty, takže bylo nutné znovu nasadit všechny dostupné Shermany. Egyptu a Sýrii se podařilo zamaskovat přípravy k válce, a tak se Izrael nestačil na masivní útok plně připravit. Po rychlé mobilizaci záložníků se bojů zúčastnilo celkem 340 Shermanů, výhradně verzí M-50 a M-51. Prapory M-50 byly obvykle posíleny rotou Centurionů, které bojovaly přednostně s moderními a obávanými T-62, zatímco M-50 ničily ostatní cíle – starší tanky, BVP, OT, ženijní techniku, zkrátka vše, na co bylo zbytečné střílet 105 mm granáty. Taktiku manévrování a střelby na co největší vzdálenost, zavedenou už na Supershermanech M-1, Izraelci v prvních bojích 6.-8. října nedodržovaly a to se také projevilo na velkých ztrátách. Po reorganizaci jednotek a přidělení posil včetně Shermanů, dostatečné podpory pěchoty a dělostřelectva byla tato taktika znovu prosazena a pomáhala udržet ztráty Shermanů a jejich posádek na snesitelné úrovni přes zjevné nedostatky v pancéřování. Dokonce i při nočních bojích se posádky Shermanů bez nočního vybavení dokázaly prosadit v bojích na krátké vzdálenosti. Nepříjemným překvapením pro Izraelský obrněný sbor byly velké ztráty posádek Centurionů, byl jen malý rozdíl mezi tím, když T-62 zasáhla Sherman nebo Centurion, to pak ovlivnilo konstrukci izraelského tanku Merkava. Palba Shermanů i ostatních tanků na vzdálenosti kolem 2-3 km vedla sice k velké spotřebě munice (protože i přesně zamířený granát na takovou vzdálenost často mine), ale také k obrovským ztrátám protivníka při minimálních vlastních ztrátách. Také díky této taktice dokázaly Izraelci úspěšně odrazit útok na Golanech a zastavit Egypťany na Sinaji.
Na Golanech zastavili syrský útok izraelské Centuriony za cenu velkých ztrát, 188. obrněná brigáda byla v podstatě zničena, zabito nebo těžce raněno bylo 90% důstojníků, padl velitel brigády Ben Šoham i všichni velitelé rot. Syřané ale ztráceli mnohem víc, jen v úseku 7. brigády, známém jako Údolí slz, ztratili víc než 400 tanků. Shermany se bojů na Golanech zúčastnily už od 7. října, Lanerova a Peledova divize měly kromě jiných i 19. a 20. obrněnou brigádu Shermanů, které se podílely na zastavení syrských posil. Když Izraelci odrazili Syřany, postupně přešli do protiútoku a pomalu postupovali, podporováni Skyhawky a Phantomy Chel Ha Aviru.
Dne 10. října dosáhly izraelské síly původní hranici (purpurová linie), 11. začal postup do Sýrie, dne 12. obsadila 19. brigáda Nasej a narazila na irácký protiútok, ze všech jednotek včetně převelené 20. brigády pak Laner vytvořil kapsu, později nazvanou Lanerova krabice, ve které Iráčany 13. října porazil a při dalším postupu do 18. října postupně rozdrtil. Ostatní jednotky pak ničily syrské i jordánské posily. Postup Izraelců se zastavil až na dostřel od Damašku a po dobytí hory Hermon válka na Severní frontě skončila.
Na Sinaji se Shermany zapojily do bojů až po skončení neúspěšných izraelských protiútoků 7. a 8. října, prapory záložníků doplnily prořídlé stavy. Po několika dnech relativního klidu, kdy obě strany váhaly, začal 14. října masivní útok Egypťanů. Na severu u Kantary bojovalo 50 Shermanů proti 18. pěší divizi a tankové brigádě vyzbrojené T-62, brzy jim ale pomohly Centuriony Adanovi divize. Na jihu pak útok egyptské obrněné brigády na průsmyk Gidi odráželo 30 Shermanů praporu plukovníka Bira, úspěšně střílely z vyvýšených pozic s velkou depresí kanónu. Další roty Shermanů pomáhaly pěchotě u mechanizovaných brigád. 15. října Šaronova divize s Centuriony a Pattony vyrazila k Suezskému kanálu a 16. jej překonala v prostoru mezi 2. a 3. egyptskou armádou.
Egypťané se pokusili odříznout předmostí 17. října, útok 25. tankové brigády u cesty Lexicon ale zastavila Nirova brigáda Centurionů, která zničila 86 z 96 tanků T-62. Od 15. října až do18. probíhaly zuřivé boje Rešefovi brigády u „Čínské farmy“ a až po jejím dobytí bylo možné přesunout dvě tankové divize na západní břeh, veleli jim generálové Adan a Magen, který nahradil gen. Mandlera zabitého 14. října. Přesun tak proběhl až 18. října, divize okamžitě přešly do útoku a rychlým postupem začaly obkličovat celou 3. egyptskou armádu, Šaronova divize mezitím zahájila postup směrem na Káhiru a Ismailíju. Zatímco Centuriony, Pattony a M-60 útočily na Egypt, obě dvě egyptská předmostí na východ od Suezu byla pod tlakem praporů Shermanů, posílených rotami Centurionů. Když už reálně hrozila kapitulace celé obklíčené egyptské 3. armády a kolaps Sýrie a Egypta, SSSR přiměl OSN k jednání. Rada bezpečnosti OSN vyhlásila rezoluci o příměří 22. října. V situaci, kdy se Egypt i Sýrie hroutily a jejich odpor slábl, si ale Izrael nehodlal nechat vnutit příměří ze nevýhodných podmínek. Na několika místech tedy pokračoval v postupu a válka skončila až 25. října 1973, kdy SSSR mobilizoval a hrozil nasazením vlastních vojsk, USA přiměly Izrael příměří dodržet. Bojů na Sinaji se na obou stranách zúčastnilo více než 2000 tanků, na Golanech téměř 2000 tanků, šlo o největší tankové boje od 2. světové války.
Jom-Kippurská válka byla neobyčejně intenzivní a vyčerpávající, nesrovnatelně náročnější než boje v předchozích válkách na Blízkém východě kromě Války za nezávislost (pokud jde o ztráty životů a možnost zničení Izraele). Psychické i fyzické vyčerpání vojáků všeobecně a posádek tanků zvlášť z nepřetržitých bojů a silné dělostřelecké palby je na fotkách i záběrech jasně viditelné, relativně nízké ztráty na životech (vzhledem k intenzitě bojů a množství spotřebované munice) byly způsobeny hlavně mobilitou a pancéřovou ochranou většiny jednotek na obou stranách. 31 let po první vítězné bitvě u El Alamejnu vybojovaly Shermany svou poslední velkou bitvu v klasické tankové válce, těžké boje proti mnohem modernějším tankům skončily vítězstvím Shermanů a jejich posádek. Nejtěžší boje svedly Centuriony, ale podíl Shermanů je významný a nepopiratelný. M-51 díky vysoké průbojnosti kumulativních granátů ničili bez problémů nepřátelské tanky včetně T-62, Izraelci totéž tvrdí i o tancích M-50, munice APDS 75 mm děl mohla prorazit čelní pancíř T-54/55 a hlavně T-62 pouze v bojích na kratší vzdálenost, kde výhodou Shermanů byla větší rychlost palby díky prostornějšímu interiéru a lepšímu přístupu nabíječe ke kanónu. Palba na větší vzdálenost byla účinná při palbě z boku, jinak jen znehybňovala při zásahu do podvozku. To ale nevadilo, protože nepohyblivé tanky jejich posádky opouštěli, na rozdíl od Izraelců, kteří obvykle bojovali, dokud tanky nehořely nebo dokud je vyprošťovací vozidla či jiné tanky neodtáhly do bezpečí. V nočních bojích se negativně projevila absence přístrojů nočního vidění u všech izraelských tanků, přesto si Izraelci dokázali poradit.
Po Jom-Kipurské válce byly Shermany M-50 a M-51 znovu uloženy do rezervy, část byla přestavěna na samohybné houfnice L-33, ve druhé polovině 70. let bylo do Chile prodáno zhruba 90 tanků M-51, následovaných snad 60 tanky M-50, tomu by odpovídalo uváděných 150 Shermanů vyvezených do Chile. Několik desítek Shermanů M-50 předali Izraelci také křesťanským milicím v Libanonu a tím skončilo nasazení tanků Sherman v Izraeli.
Minometná verze Shermanu je vybavena těžkým 160 mm minometem M-66, vyvinutým ve Finsku firmou Tampella (původně Vammas) a licenčně vyráběným v Izraeli. Podvozek je namontován na korbu Shermanu s podvozkem HVSS a dieselem Cummins, speciální, shora otevřená pancéřová nástavba kryje posádku 6-8 osob, náboje a samotnou zbraň. Kvůli těžké munici se 2,85 m dlouhá hlaveň nabíjí přes ústí ve vodorovné poloze, což snižuje kadenci střelby. Při palbě je spuštěná přední deska korby, která vytváří plošinu pro obsluhu a nabíjení. Při hmotnosti miny 38 kg je dostřel až 9,6 km. Do služby tato verze vstoupila v roce 1968, bojový křest prodělala v Opotřebovací válce, intenzivně nasazena byla v Jom-Kipurské válce, naposledy bojovala ještě v Libanonu 1982. Přesný počet postavených kusů není znám, bylo jich patrně méně než 50. Minomety Makmat 160 mm o hmotnosti 36t byly pravděpodobně vyřazeny na konci 80. let 20. století.
V průběhu Šestidenní války ukořistili Izraelci velké množství salvových raketometů a dělostřeleckých raket BM-24. Po jejich vyzkoušení se Izrael rozhodl zařadit zbraň do výzbroje a bezlicenčně vyrábět rakety dál. Jako nosiče svazku dvanácti raket se používaly nákladní auta 6x6, pokusně bylo přestavěno i několik Shermanů – místo věže dostali rám s 36 raketami, podvozek byl HVSS. Raketa BM-24 ráže 240 mm patřila ke starší generaci dělostřeleckých raket, byl to přímý nástupce Kaťuší, měla motor na střelný prach, stabilizována byla rotací, dostřel s 18 kg hlavicí byl 10,7 km, celá raketa vážila 110 kg. Izrael nepoužíval starší verzi s 28 kg výbušniny, protože měla dolet jen 6,5 km. Zbraň byla dostatečně nepřesná, aby při velkém počtu vypálených raket rovnoměrně pokryla velkou plochu. Tato verze Shermanu ale nebyla zařazena do výzbroje, protože nákladní auta byla levnější a efektivnější nosiče. Egypt a Sýrie také zavedly do výzbroje mnohem výkonnější raketomety BM-21 Grad se 122 mm raketami a dostřelem 20 km. Zkušenosti se ale využili při přestavbě na verzi MAR-290.
Na začátku 70. let byla vyvinuta nová dělostřelecká raketa s šípovou stabilizací o ráži 290 mm. Na základě zkušeností s MAR-240 byl jako nosič vybrán Sherman s motorem Cummins, podvozkem HVSS a vznikl systém MAR-290 (Medium Artillery Rocket) vyzbrojený 4 raketami ráže 290 mm, dostřelem 22 km překonával systém BM-21. Rakety byly v rámu, který umožňoval elevaci (náměr), větší změny odměru ale bylo možné dosáhnout jen otáčením celého tanku. Rakety mířily při palbě směrem dozadu, aby měly spalné plyny raket volnou dráhu. Tyto raketomety byly zavedeny do výzbroje a sloužily už v Jom-Kipurské válce, znovu nasazeny byly v Libanonu 1982. Pokročilejší verze raket s výkonnějším motorem a lehčí kontejnerovou hlavicí měla dostřel až 30 km, některé zdroje mluví až o 40 km. Přesný počet postavených raketometů ani rok vyřazení není znám, patrně skončily službu spolu s Makmat 160 mm na konci 80. let.
Speciální protiradarová verze Kilshon se objevila po Jom-Kipurské válce. V té Izraelské letectvo utrpělo velké ztráty kvůli protiletadlovým raketám země-vzduch. Ničení radarů obstarávaly Phantomy s raketami Shrike a Standard ARM, vzhledem k omezenému doletu raket ale musely vlétnout do nebezpečných oblastí, proto Izrael vyvinul Kilshon. Na Sherman M-50 bylo místo věže namontováno odpalovací zařízení pro rakety Shrike, takže rakety proti radarům mohly být odpáleny z oblastí těsně za frontou bez ohrožení letadel, dostřel rakety vybavené urychlovacím raketovým motorem byl 16 km. Ve službě u 153. praporu protivzdušné obrany byly 2 baterie po 5 nosičích, sloužily ze základen Palmachim a Ramat David, vyřazeny byly ještě v 70. letech, kdy je nahradila verze Keres s raketou Standard ARM umístněnou na nákladním 5t autě M809 (6x6).
Nejstarší dělostřeleckou verzí Shermanu byly houfnice Priest ráže 105 mm, několik desítek jich bojovalo už v operaci Kadeš (1956), po jejím skončení byly nakoupeny další, takže v Šestidenní válce jich bojovalo více než 100. M-7 Priest vznikl na podvozku tanku M3 General Lee na začátku roku 1942, postupně byl ale podvozek upravován, aby logisticky odpovídal standardnímu Shermanu. Od roku 1943 byl už přímo používán podvozek tanků Sherman. Hlavní výzbroj Priestů, 105 mm houfnice M1 nebo M2 měla elevaci omezenou na maximálně 35°, teprve v době Korejské války byly houfnice přestavovány, aby elevace dosahovala až 65°, vezená zásoba munice byla 69 kusů, 15 kg granát měl dostřel 11,2 km. Další výzbroj představoval 12,7 mm kulomet, jehož kruhové střeliště dalo houfnici svou podobou s kazatelnou jméno, kulomet měl zásobu 300 nábojů, posádka byla sedmičlenná. Izrael první houfnice M7 Priest nakoupil začátkem 50. let, celkem jich v Izraeli sloužilo asi 120. Dosloužily koncem 60. let, kdy byla většina přestavěna nebo vyřazena.
Za opotřebovací války bylo nutné při dělostřeleckém ostřelování odvážet raněné z bunkrů Bar Levovy linie, klasické sanitky ani obrněné transportéry M-113 neměli dostatečnou odolnost proti střepinám dělostřeleckých granátů, takže bylo přestavěno několik Shermanů na verzi obrněné sanitky – Ambutank. Přestavba byla rychlá, tank přišel o věž, motor byl přesunut dopředu na její místo, takže vzadu vznikl prostor pro raněné a zdravotníky. Ranění pod palbou mohli být vtaženi dovnitř zvětšenými dvířky na spodku tanku, k vyložení sloužily dveře v zadní stěně korby. Ambutank zůstal vyzbrojen kulometem ráže 7,62 mm v korbě, posádku tvořilo 4 až 5 mužů. Několik ambutanků s podvozkem VVSS a motorem Continental sloužilo už v závěru Opotřebovací války. Na základě zkušeností pak vznikla nová verze s podvozkem HVSS a dieselem Cummins přesunutým dopředu vedle řidiče, takže odpadl trupový střelec. Nová prostorná nástavba poskytovala raněným i zdravotníkům mnohem lepší podmínky. Na bocích nástavby se objevily dva dvojité vrhače dýmovnic. Boky korby i příď chránily opět bedny s vybavením a náhradní díly podvozku. Ambutanky HVSS vyrobeny právě včas, aby mohly zachraňovat životy raněných v Jom-Kipurské válce 1973. Osvědčily se a sloužily ještě v Libanonu 1982. Verze VVSS měla hmotnost kolem 24 t, HVSS 27 t (30 short tons), posádku 4-5 mužů, počet kusů není znám.
Dále sloužily ještě korby Shermanů v upravené tažné a opravárenské verzi M32 Trail Blazer, v odminovací verzi (odminovač namontován buď na klasickém M4, nebo tažné M32), několik kusů pozorovací verze Eyal s 27 m vysokou plošinou pro hlídkování kolem Suezského průplavu a nakonec verze Monster s pancéřovými deskami pro nácvik ostré střelby. Byly vyřazeny spolu s ostatními Shermany v 80. letech 20. století.
Shermany M-51 dodané do Chile koncem 70. let představovaly přiměřenou odpověď Peruánským T-55. Když se ale Peru snažilo své T-55 modernizovat montáží dodatečného představného pancíře chránícího věž před kumulativními projektily, byla účinnost M-51 zpochybněna. Chile se proto rozhodlo nakoupit tanky M-50 Cummins, pravděpodobně 60 kusů bylo dodáno do Chile v roce 1983, bylo ale jasné, že průbojnost 75 mm kanónu z 50. let má limity. Kvůli tomu byly za pomoci izraelských firem dodané M-50 rychle přestavěny na novou verzi M-60. Zastaralé dělo CN-75-50 bylo nahrazeno vysokorychlostním kanónem HVMS (Hyper Velocity Medium Support), toto dělo vyvinula v Itálii firma OTO Melara ve spolupráci s izraelskými odborníky, licenčně bylo také v Izraeli vyráběno u firmy IMI. Dělo byly namontováno do původní, malé věže Shermanu, věž má změněnou masku kanónu s dodatečným bočním pancířem. Protipancéřový granát APFSDS-T vystřeluje počáteční rychlostí 1620 m/s. Udávané průbojnosti 120 mm ocelového plátu pod úhlem 60° na vzdálenost 2000 m odpovídá kolmý ekvivalent něco přes 240 mm, určitě tak překonává průbojnost původního CN75-50, pro který se už stejně nevyráběla munice, hlavně ale plně postačovala pro boj proti tankům T-55. Dráha střely byla díky vysoké počáteční rychlosti tak plochá, že nebyly nutné žádné balistické počítače, kadence kanónu je 100 ran za minutu, díky automatickému nabíjení odpadl nabíječ, takže při vynechání kulometčíka byla posádka jen tříčlenná, střelec je přesunut na levou stranu věže. Tanky dostaly i nový motor Detroit Diesel 8V92TA, vyvinutý pro tank Stingray, o výkonu 410 kW (557 hp), namontována byla i nová automatická převodovka XGT-411. Na některých byl namontován 12,7 mm kulomet koaxiálně propojený s kanónem, takže se mohl používat ke střeleckému výcviku. Zatímco Shermany M-51 Chile vyřadilo kolem roku 1989, kdy zařadilo do výzbroje přebytečné Leopardy 1, Shermany M-60 sloužily v Chile ještě o 10 let déle, vyřazeny byly až kolem roku 2000 jako poslední sloužící Shermany světa. Jejich vyřazením tak skončila téměř šedesátiletá služba těchto tanků.
Pokud někdo z vás má knihu Israeli Sherman, autor Thomas Gannon, Darlington Productions 2001, prosím kontaktujte nás
David Eshel – Kočáry pouště
Chaim Herzog – Arabsko-Izraelské války
Ian V. Hogg – Izraelská válečná mašinérie
Internet:
http://www.strijdbewijs.nl/tanks/sherman/eng.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/M4_Sherman
http://www.diecast.cz/military/11-M4-Sherman---spolehlivy,-ale-zranitelny-tahoun-vitezstvi/
http://www.rozhlas.cz/wwii/technika_usa/_zprava/105304
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/223866#223866
http://en.wikipedia.org/wiki/M50_Super_Sherman
http://www.israeli-weapons.com/weapons/vehicles/tanks/sherman/Sherman.html
http://afvdb.50megs.com/usa/m4sherman.html
http://www.freerepublic.com/focus/f-vetscor/1404610/posts
http://www.idf-armor.blogspot.com/2008/12/kadesh-operation-1956-sinai-war.html
http://www.172shermans.com/references.htm
Copyright © All Rights Reserved