Ruské námořní síly

NAVIGACE

Letadlové lodě

Loděnice Jižní Nikolajev, Ukrajina

Lze říci, že od počátku 50. let si americké námořnictvo udržuje téměř absolutní kontrolu nad světovými oceány. Žádná země nemá námořní síly srovnatelné velikosti a technologické úrovně. USA kladly vždy důraz na vybudování flotily letadlových lodí, které spolu se svými doprovodnými plavidly tvoří první linii obrany svobodného světa. Destrukční potenciál těchto plavidel je obrovský; je třeba si uvědomit, že v současné době mají USA víc letadlových lodí než ostatní země světa dohromady!

Jak se můžeme dočíst v odtajněných dokumentech ze sovětských archivů, admirálové Rudého námořnictva otevřeně přiznávali, že v přímé konfrontaci s americkým námořnictvem by neměli prakticky žádnou šanci, a to právě díky letadlovým lodím. Je rovněž dobře známo, že SSSR vynaložil pozoruhodné úsilí, aby vytvořil nějakou účinnou zbraň proti americkým nosičům. Není náhoda, že v Rusku vzniklo nejen nejvíce typů velkých protilodních střel, ale i prostředků k jejich dopravě. Mám na mysli jednak výkonné proudové bombardéry (zejména námořní verze letadel Tu-22 "Blinder" a Tu-22M "Backfire"), jednak tzv. ponorkové křižníky (celkem 11 tříd včetně třídy Oscar II, k níž patřil i nešťastný Kursk), jejichž úkolem bylo napadení operační skupiny letadlové lodi střelami s plochou dráhou letu.

Sověty však trápilo zejména to, že oni sami nemají žádné letadlové lodě. Otázka sovětských, resp. ruských letadlových lodí je dodnes otevřená a většina ruských námořníků rudne vzteky, když se o ní kdokoli zmíní. Jestliže Rusové umějí stavět letadla a tanky, pak konstrukce letadlových nosičů je jim zcela cizí.

Třída Moskva aneb Nedorozumění

V roce 1965 byl založen první sovětský letadlový nosič, plavidlo Moskva, které bylo zařazeno do služby roku 1967. O rok později následoval druhý a poslední kus této třídy, Leningrad. Pro západní analytiky byly překvapením, ačkoli o jejich konstrukci dobře věděli. Zavinili to sami Sověti (těžko říct, zda úmyslně či náhodou) tím, že je klasifikovali jako "vrtulníkové křižníky". Úkolem lodí třídy Moskva byla ochrana sovětských plavidel před americkými stíhacími ponorkami.
Nesly výkonný sonar (v kódu NATO "Mare Tail"), dvojitý vrhač raketových torpéd Vjuga (kód NATO SUW-N-1, resp. FRAS-1), dva vrhače hlubinných náloží RBU-6000 a sadu torpédometů. Obrannou výzbroj tvořila dvě odpalovací zařízení protiletadlových střel Štorm (SA-N-3 "Goblet") s celkem 48 střelami a dva dvojkanóny ráže 57 mm. Z paluby mohlo operovat 18 protiponorkových vrtulníků Ka-25 "Hormone", zkouškami zde prošly i prototypy kolmo startující stíhačky Jak-36 "Freehand". Obě lodě již byly sešrotovány, Leningrad v roce 1992 a Moskva roku 1997.
Délka 196,6 m, šířka 34,1 m, ponor 7,6 m, výtlak 18 588 tun, výkon strojů 73 550 KW, rychlost 31 uzlů, posádka 840 mužů.

Projekt Orel aneb Nová vize

První sovětskou lodí, která se měla vyrovnat americkým letadlovým nosičům s jaderným pohonem, byl projekt Orel, jehož zahájení oznámil roku 1971 ministr obrany Grečko. Orel měl nést na palubě kompletní letecké křídlo (70 letadel), ale také baterie protiletadlových a protilodních střel. Byla zahájena konstrukce námořní stíhačky MiG-19 "Tiger", ale stavba samotného Orla nikdy nezačala. Ministra Greška nahradil ve funkci maršál Ustinov, který nesdílel nadšení svého předchůdce pro velkou letadlovou loď a Orla v roce 1973 zrušil.
Předpokládaný výtlak okolo 80 000 tun.

Třída Kijev aneb Kompromis

Až roku 1972 SSSR zahájil stavbu první skutečné bojové letadlové lodi. Kijev nastoupil do služby v roce 1975, po něm následovaly ve tříletých odstupech Minsk a Novorossijsk. Čtvrté plavidlo třídy, založené roku 1982, se jmenovalo nejprve Charkov, pak Baku, aby se nakonec stalo Admirálem Gorškovem. Jeho stavba však trvala déle, skoro pět let, protože navíc obdrželo třírozměrný radar "Sky Watch", původně určený pro Admirála Kuzněcova.
Lodě třídy Kijev nesou rozsáhlý arzenál: protilodní střely Bazalt (SS-N-12 "Sandbox"), protiletadlové střely středního dosahu Štorm (SA-N-3 "Goblet"), střely krátkého doletu Osa-M nebo Kindžal (SA-N-4 "Gecko" nebo SA-N-9 "Gauntlet"), vrhač protiponorkových torpéd Vjuga (SUW-N-1, resp. FRAS-1), vrhač hlubinných pum RBU-6000, automatické kanóny ráže 76 mm a rychlopalné protiletadlové/protiraketové kanóny ráže 30 mm.
Na palubě se nacházelo 18 vrtulníků (Ka-25 "Hormone" nebo Ka-27 "Helix") a 12 kolmo startujích stíhaček Jak-38 "Forger". Lodě mohly díky záďovým vratům provádět i výsadkové operace.
Kijev, Minsk a Novorossijsk byly v letech 1992-1994 vyřazeny. První a třetí loď třídy byly poté sešrotovány, ale Minsk odkoupila jistá čínská firma, která z ní chce ve městě Guangdong udělat plovoucí muzeum. Admirál Gorškov stále setrvává ve službě u Severní flotily, kde plní funkci ukotvené testovací platformy pro nadzvukové letouny s kolmým startem Jak-141 "Freestyle". V současné době se jedná o jeho odprodání Indii za částku 2 miliard dolarů; Indové ale požadují doplnění Gorškova o katapulty, protože na něm chtějí operovat se stíhačkami MiG-29K "Fulcrum-D".
Délka 274 m, šířka 41 m (přes palubu 48 m), ponor 10 m, výtlak 40 000 až 43 000 tun (jednotlivé lodě se lišily), výkon strojů 132 390 KW, rychlost 32 uzlů, posádka 1 200 až 2 500 mužů.

Třída "Bůhvíco" aneb Skokanský můstek

Západní analytici s napětím očekávali odhalení sovětské nové letadlové lodi v polovině 80. let. Ne proto, že by o ní nic nevěděli, ale proto, že už byli úplně zmatení z jejích jmen. Postupně vystřídala názvy Sovětský svaz, Leonid Brežněv a Kreml. Když SSSR oznámil existenci těchto plavidel, nazývala se Tbilisi a Riga, ale ani to jim dlouho nevydrželo. Koncem 80. let proběhly v těchto dvou městech silné protikomunistické demonstrace, takže lodě obdržely názvy Admirál Kuzněcov a Varjag. Třetí kus, který nebyl ani rozestavěn, měl nést jméno Admirál Guděnko.
V roce 1991 nastoupila do služby první z nich, zatímco stavba druhé byla protahována tak dlouho, až byla nakonec zastavena. Těsně před ukončením stavby ji ještě nabídli k prodeji Číně, a to za cenu šrotu. Překvapená čínská delegace však zjitila, že cena zcela odpovídá kvalitě stavby, a odporoučela se s konstatováním, že stavba nového plavidla v čínských loděnicích patrně vyjde levněji.
Admirál Kuzněcov, který je nyní jedinou bojovu letadlovou lodí ruského námořnictva, je vyzbrojen dvanácti odpalovači řízených střel, a to protilodních Granit (SS-N-19 "Shipwreck") a protiletadlových Kindžal (SA-N-9 "Gauntlet"), dále nese systém blízké obrany CADS-N-1 (dva 30mm rotační kanóny a protiletadlové střely Kaštan [SA-N-11 "Grison"]) a vrhače hlubinných pum RBU-1200. Hlavní částí elektronické výstroje je 3D radar "Sky Watch".
Konkurzu na palubní stíhačku se zúčastnily letouny Su-27K "Flanker-D" a MiG-29K "Fulcrum-D". Zvítězil první z nich; na palubě Kuzněcova je umístěno okolo 13 těchto strojů (z celkového počtu 24 vyrobených) pod jménem Su-33. Dalšími typy letounů jsou cvičné stíhačky Su-33UB, dvoumístné bitevníky Su-25UTG "Frogfoot-B" a v budoucnu možná i stíhací bombardéry Su-32/34. Na lodi však není katapult, letouny startují pomocí charakteristického "skokanského můstku" s úhlem sklonu 12 stupňů.
Délka 304,5 m, šířka okolo 40 m na čáře ponoru (71 m přes palubu), ponor 11 m, výtlak 67 500 tun, výkon strojů asi 110 325 KW, rychlost přes 30 uzlů, posádka 1 200 mužů (z toho 200 důstojníků).

Projekt Uljanovsk aneb Konec nadějí

Po předchozí třídě měl konečně následovat nosič s jaderným pohonem Uljanovsk. Tentokrát už měl rovnou palubu a parní katapulty. Stavba byla zahájena v roce 1988, ale v roce 1991 byla z finančních důvodů (jaké překvapení...) zastavena a torzo lodi bylo o rok později sešrotováno.
Délka asi 320 metrů, výtlak přibližně 75 000 tun.

Ruské námořnictvo je nyní ve zcela dezolátním stavu. Všechny jeho lodě směřují ke stejnému osudu: Nejsou peníze na jejich modernizaci, ani na opravu (a mnohdy ani na samotný provoz), takže plavidla jsou v lepším případě prodána do zahraničí, v horším zchátrají, jsou vyřazena a rozřezána na žiletky. Kapitáni namísto volna pracují jako taxikáři a prodavači, aby nějak nahradili plat, který nedostali mnohdy i několik měsíců.
Hrdé námořnictvo Ruské federace je nyní jen stínem své bývalé slávy. V současnosti by prohrálo námořní bitvu nejspíše i s řadou zemí třetího světa. Jeho naděje na to, že by mohlo alespoň symbolicky konkurovat nyní již totální nadvládě USA na moři, definitivně zhasnuly. A nezdá se, že by se poměry měly v blízké budoucnosti měnit.

Prameny:
Internet: http://www.fas.org
Internet: http://www.armscontrol.ru
časopis ATM
časopis ABC

All Rights Released.