Poválečné americké vojenské letouny
North American F-100 Super Sabre
F-100 Super Sabre byl první stíhač USAF dosahující nadzvukové rychlosti v
přímém letu (první na světě byl
MiG-19). I když byl koncipován
jako letoun pro udržení vzdušné nadvlády, používal se jako stíhací bombardér, a
za války ve Vietnamu podnikl mnoho bojových letů.
Práce na nadzvukové verzi Sabre začaly v únoru 1949. Kombinací dvou projektů
(Advanced
F-86D a Advanced
F-86E)
vznikl typ Sabre 45, kde “45” označuje úhel šípu křídla přičemž maximální
očekávaná rychlost byla 1.3 Mach (1 383 km/hod).
Vzhledem k probíhající válce v Koreji se současně s testováním
prototypů rozeběhla i sériová výroba - 1.listopadu 1951 potvrdila USAF objednávku
dvou prototypů a 110 sériových strojů a 7.prosince 1951 přidělilo USAF letounu
oficiální označení F-100. Byl to první stíhač z takzvané "Série
století". Super Sabre byl první letoun na světě v jehož konstrukci byl ve
větší míře použit titan. Titan je pevný, lehký a tepelně odolný. Nevýhodou je
jeho křehkost a vysoká cena.
Start prvního prototypu se uskutečnil 25.května 1953. Hned při prvním letu
překonal letoun hranici zvuku a 6.července dosáhl YF-100A při střemhlavém letu z
výšky 15 500 m rychlosti 1.44 M.
Po předchozích modelech F-100A a B byl F-100C jako stíhací bombardér první plně
bojeschopnou verzí Super Sabre, a byl první verzí Super Sabre, která sloužila u USAF
v relativně velkém počtu. Nicméně u USAF sloužily F-100C relativně krátce,
protože byly rychle nahrazovány F-100D. Celkem bylo postaveno 476 F-100C. Poslední v
červenci 1956.
F-100D byla pokročilá verze stíhacího bombardéru F-100C . Byla to nejvíce
vyráběná verze Super Sabre, bylo postaveno téměř 1274 exemplářů. F-100D byl
určen výlučně jako stíhací bombardér bez nároku na plnění úkolů zajištění
vzdušné nadvlády. Jeho křídlo bylo narozdíl od předchozích Super Sabre vybaveno
přistávacími klapkami. Měl také 6 závěsníků, ale podvěšená výzbroj byla
uvolňována vystřelením narozdíl od F-100C, kde se uvolňovala působením gravitace.
Měl větší křídlo i SOP. Ze starších F-100 podědil příďový vyhledávací radar
AN/APR-25(v). Byl vybaven autopilotem Minneapolis-Honeywell MB-3, který umožnil pilotovi
soustředit se na navigaci nebo taktiku, zatímco letoun samostatně sledoval cíl. Mohl
odpalovat i jaderné bomby nebo nést různé kombinace konvenčních pum. Později byly
F-100D schopny nést čtveřici řízených střel vzduch-vzduch GAR-8 (později označeny
AIM-9 Sidewinder a byly
vybaveny i podtrupovým závěsníkem pro “speciální náklad”.
První F-100D vzlétl 24.ledna 1956, dodávky USAF začaly v září 1956. Poslední
F-100D sjel z výrobního pásu v srpnu 1959. Výroba v Columbusu skončila v
prosinci 1957.
F-100D byl široce použit ve Vietnamu. Po incidentu v Tonkinském zálivu začaly
F-100D USAF podnikat bojové lety nad Severní Vietnam. Šlo o dva typy bojových letů:
ochrana úderných letounů před severovietnamskými stíhači a bombardování
pozemních cílů. Letoun se ukázal jako poměrně snadno adaptibilní na tropické
podmínky. Koncem 60. a začátkem 70.let byly F-100 z bojů ve Vietnamu stahovány a
nahrazovány výkonnějšími typy jako
F-105 a
F-4.
Poslední F-100D opustily Vietnam v červenci 1971. Poslední F-100D byl vyřazen od ANG
v roce 1979.
Stručná
charakteristika F-100D |
Základní funkce |
stíhač |
Výrobce |
North American Aviation |
Pohon |
proudový motor Pratt & Whitney J57-P-21/21A s příd.
spalováním |
Výkon |
16 000 lb |
71,17 kN |
Rozpětí |
38,75 stop |
11,81 m |
Délka |
50,03 stop |
15,25 m |
Výška |
16,24 stop |
4,95 m |
Max. rychlost |
864 mph (Mach 1,3) |
1 390 km/h |
Poč. stoupavost |
19 029 ft/min |
5 800 m/min |
Dostup |
50 033 stop |
15 250 m |
Běžný dolet |
534 mil |
860 km |
Max. dolet |
1995 mil |
3 210 km |
Max. vzlet. hmotnost |
34 833 lb |
15 800 kg |
Výzbroj |
4x kanón 20mm Pontiac M-39, 6 podkřídelních závěsníků
(celkem 3 190 kg bomb,raket, přídavných nádrží, jaderná puma Mk-28 nebo
Mk-43/57/61; pozdější verze - 4x AIM-9 Sidewinder. |
Podrobnější historie letounu F-100
Jirka Wagner
Copyright © All Rights Reserved