NAVIGACE

North American F-100 Super Sabre

F-100 Super Sabre byl první stíhač USAF dosahující nadzvukové rychlosti v přímém letu (první na světě byl MiG-19). I když byl koncipován jako letoun pro udržení vzdušné nadvlády, používal se jako stíhací bombardér, a za války ve Vietnamu podnikl mnoho bojových letů.
Práce na nadzvukové verzi Sabre začaly v únoru 1949. Kombinací dvou projektů (Advanced F-86D a Advanced F-86E) vznikl typ Sabre 45, kde “45” označuje úhel šípu křídla přičemž maximální očekávaná rychlost byla 1.3 Mach (1 383 km/hod).
Vzhledem k probíhající válce v Koreji se současně s testováním prototypů rozeběhla i sériová výroba - 1.listopadu 1951 potvrdila USAF objednávku dvou prototypů a 110 sériových strojů a 7.prosince 1951 přidělilo USAF letounu oficiální označení F-100. Byl to první stíhač z takzvané "Série století". Super Sabre byl první letoun na světě v jehož konstrukci byl ve větší míře použit titan. Titan je pevný, lehký a tepelně odolný. Nevýhodou je jeho křehkost a vysoká cena.
Start prvního prototypu se uskutečnil 25.května 1953. Hned při prvním letu překonal letoun hranici zvuku a 6.července dosáhl YF-100A při střemhlavém letu z výšky 15 500 m rychlosti 1.44 M.
Po předchozích modelech F-100A a B byl F-100C jako stíhací bombardér první plně bojeschopnou verzí Super Sabre, a byl první verzí Super Sabre, která sloužila u USAF v relativně velkém počtu. Nicméně u USAF sloužily F-100C relativně krátce, protože byly rychle nahrazovány F-100D. Celkem bylo postaveno 476 F-100C. Poslední v červenci 1956.
F-100D byla pokročilá verze stíhacího bombardéru F-100C . Byla to nejvíce vyráběná verze Super Sabre, bylo postaveno téměř 1274 exemplářů. F-100D byl určen výlučně jako stíhací bombardér bez nároku na plnění úkolů zajištění vzdušné nadvlády. Jeho křídlo bylo narozdíl od předchozích Super Sabre vybaveno přistávacími klapkami. Měl také 6 závěsníků, ale podvěšená výzbroj byla uvolňována vystřelením narozdíl od F-100C, kde se uvolňovala působením gravitace. Měl větší křídlo i SOP. Ze starších F-100 podědil příďový vyhledávací radar AN/APR-25(v). Byl vybaven autopilotem Minneapolis-Honeywell MB-3, který umožnil pilotovi soustředit se na navigaci nebo taktiku, zatímco letoun samostatně sledoval cíl. Mohl odpalovat i jaderné bomby nebo nést různé kombinace konvenčních pum. Později byly F-100D schopny nést čtveřici řízených střel vzduch-vzduch GAR-8 (později označeny AIM-9 Sidewinder a byly vybaveny i podtrupovým závěsníkem pro “speciální náklad”.
První F-100D vzlétl 24.ledna 1956, dodávky USAF začaly v září 1956. Poslední F-100D sjel z výrobního pásu v srpnu 1959. Výroba v Columbusu skončila v prosinci 1957.
F-100D byl široce použit ve Vietnamu. Po incidentu v Tonkinském zálivu začaly F-100D USAF podnikat bojové lety nad Severní Vietnam. Šlo o dva typy bojových letů: ochrana úderných letounů před severovietnamskými stíhači a bombardování pozemních cílů. Letoun se ukázal jako poměrně snadno adaptibilní na tropické podmínky. Koncem 60. a začátkem 70.let byly F-100 z bojů ve Vietnamu stahovány a nahrazovány výkonnějšími typy jako F-105 a F-4.
Poslední F-100D opustily Vietnam v červenci 1971. Poslední F-100D byl vyřazen od ANG v roce 1979.

Podrobnější historie letounu F-100

Jirka Wagner