NAVIGACE

Americké těžké křižníky

USS Baltimore (CA-68)
připravil Michal Béza

Kategorie: Těžký křižník
Třída: Baltimore

Třída těžkých křižníků Baltimore byla velmi početnou skupinou plavidel. Původně měla sestávat z 24. jednotek, ale křižníky Cambridge(CA-126), Bridgeport(CA-127), Kansas City(CA-128), Tulsa(CA-129), Norfolk(CA-137) a Scranton(CA-138) byly v různém stádiu stavby zrušeny 12. srpna 1945.

USS Baltimore byla postavena v loděnicích Bethlehem Steel Company v Quincy, stát Massachusetts a byla to již pátá loď, která nesla toto jméno. Kýl byl položen 26. května 1941, trup byl spuštěn na vodu 28. července 1942 a pokřtěn manželkou starosty Baltimore, Howard W. Jacksona. Loď byla dokončena a uvedena do služby 15. dubna 1943.

První studie a tvorba plánů této třídy započaly už v září roku 1939 a navazovaly na zamítnutý projekt křižníku CL-55. Design také částečně vycházel z předchozí třídy Wichita, která však trpěla problémy se stabilitou. Nedalo se očekávat, že by zásadní změna tvaru trupu tyto problémy odstranila a tak byl jenom rozšířen o 2,77 m. Trup byl také prodloužen o 19,8 metrů čímž se vytvořila velká rezerva ve výtlaku, která byla ze značné části věnována na zesílení trupu. Pancéřování bylo provedeno stejným způsobem jako na USS Wichita, s tím rozdílem, že boční pancéřový pás byl protažen více dopředu. Zkušenosti z bojů a především z evropského bojiště ukázaly nebezpečnost nových magnetických min a tak bylo schéma pancéřování pozměňováno a stavba se tak protahovala. Boční pancéřový pás tloušťky 152 mm se směrem dolů zužoval na 101 mm a chránil i strojovny. Směrem k přídi a k zádi se zužoval na 76 mm v horní části a 50,8 mm v dolní. Na USS Pittsburgh a pozdějších jednotkách byl pás protažen od žeber č. 57 až k žebrům č. 52 a chránil tak radiocentrálu.
Hlavní pancéřová paluba měla tloušťku 63,5 mm a přepážky 127 - 152 mm. Velitelská věž měla u prvních šesti jednotek stěny tloušťky 152 mm, ostatní plavidla měla věž s pancéřováním 165 mm.
Celková hmotnost pancéřování dosahovala 1 790 tun, což tvořilo 12,9 procent výtlaku. Standardní výtlak se dostal vysoko přes limit Washingtonských úmluv až na 14 000 tun.

Hlavní výzbroj sestávala z devíti kanónů ráže 203mm/55cal. Mk12, na pozdějších jednotkách Mk15. Tyto kanóny byly uloženy ve trojdělových věžích a měly maximální náměr 41 stupňů, konstrukčně vycházely z předcházejících modelů. Sekundární baterii tvořilo dvanáct univerzálních děl ráže 127mm/38cal. umístěných, podobně jako na lehkých křižnících třídy Cleveland, ve dvojhlavňových věžích.
Protileteckou výzbroj měly původně tvořit čtyři čtyřhlavňové komplety ráže 27,94 mm (1.1"), ale později bylo rozhodnuto instalovat čtyři čtyřhlavňové komplety Bofors ráže 40 mm. Jejich počet byl později zvýšen na 12 baterií. Tuto výzbroj pak doplňovalo přibližně 18 kanónů Oerlikon ráže 20 mm v jednohlavňovém uložení.
Plavidla nebyla vyzbrojena torpédomety.

Hnací systémy byly v porovnání s třídou Wichita výkonnější asi o 20% a dosahovaly maximálního výkonu 120 000 ks (SHP) pro maximální projektovanou rychlost 34 uzlů. Byly převzaty kratší vysokotlaké kotle z třídy Cleveland, ačkoli oproti těmto lehkým křižníkům byl tlak v nich mírně snížen. Čtyři kotle Babcock&Wilcox, byly umístěny každý v oddělené kotelně, přičemž za prvním párem kotlů následovaly přední turbíny a ty byly odděleny přepážkou od druhého páru kotlů a turbín - podle modelu samostatných pohonných jednotek jako např. u třídy Portland. Toto uspořádání vylučovalo zásah dvou kotelen jedním torpédem nebo projektilem. Dalším rozdílem proti Wichitě byl výrazný nárůst výroby elektrické energie, která měla zásobovat loď proudem v případě poškození hnacích systémů a především pokrývat stále se zvyšující nároky radiolokačních systémů.

Loď mohla nést až čtyři hydroplány, přičemž hangár pojal pouze dva stroje. Zbylé dva letouny musely být případně umístěny na dvou katapultech. K vyzdvižení letounů z mořské hladiny sloužily dva, na pozdějších jednotkách pouze jeden jeřáb.

Zdroje se ohledně početních stavů posádky této třídy poměrně dost různí - některé uvádějí 1739 (Válečné lodě 4), jiné 1969 a ten který jsem na stránce použil já 2039 mužů. Jde zřejmě o to o jaký stav posádky se jednalo. V období nejtěžších bojů za WW2 byl asi stav mužů vyšší, také podle toho jak byla doplňována PL výzbroj. V poválečném období byl určitě stav posádky nižší...

USS Baltimore se po svém uvedení do služby na jaře 1943 pod velením kapitána W. C. Calhouna připojila k Pacifické flotě. Zde několik měsíců důkladně trénovala bojové akce a testovala stroje a zařízení. Spolu se sesterskými křižníky USS Boston, USS Canberra a USS Quincy zformovaly desátou křižníkovou divizi. Při vylodění spojeneckých sil na atolu Makin v Gilbertově souostroví v listopadu 1943 působila USS Baltimore v rámci svazu TG52.2 a v následujícím měsíci se v rámci svazu letadlových lodí TG50.1 účastnila útoku na Kwajalein. V lednu 1943 byla zařazena do svazu TF58, konkrétně do eskadry TG58.4 a spolu s ní ostřelovala ostrovy Wotje, Maloelap a Eniwetok v Marshallově souostroví a ve dnech 29. ledna až 6. února 1944 podporovala vylodění na Eniwetok. V únoru pak s TF58 útočila na japonskou námořní základnu Truk, ke konci března se podílela na dobývání ostrovů Palau, Yap a Ulithi a následně podporovala vylodění na Holandské Nové Guineji. Dne 30. dubna pak se skupinou devíti křižníků a torpédoborci ostřelovala souostroví Satawan jižně od Truku. V květnu potom, opět se skupinou TG58.2, útočila na ostrovy Marcus a Wake a v červnu operovala v Mariánském řetězu a Vulcan Islands. Zatímco TG58.1 útočil v polovině června na ostrovy Iwo Jima, Chichijima a Hahajima, USS Baltimore se svojí skupinou podporovala vylodění na Saipanu a zúčastnila se bitvy o Filipínské moře. V červenci a srpnu 1944 USS Baltimore přepravovala na palubě prezidenta Franklina D. Roosevelta, který se na Hawaii setkal s veliteli pacifické oblasti admirálem Chesterem W. Nimitzem a generálem Douglasem McArthurem a následně navštívil Aljašku.
Poté se loď vydala kvůli přezbrojení do USA (pravděpodobně do Mare Island) a na bojiště se nevrátila před listopadem 1944, kdy se připojila ke třetí flotile, skupině TG38.1 u atolu Ulithi. Spolu s tímto uskupením útočila USS Baltimore na ostrovy Luzon a Formosa, jihočínské pobřeží a také Okinavu až do konce ledna 1945. Od 10. února pak ostřelovala Japonské Domovské Ostrovy (konkrétně Honshu), v březnu pak prováděla krytí operací u ostrova Iwo Jima a opět ostřelovala Japonské souostroví až do pozdního léta.
Po kapitulaci Japonska podnikla USS Baltimore několik repatriačních misí a poté zůstala v japonských vodách až do února 1946. Dne 8. června 1946 byla přeřazena do rezervy a kotvila v loděnicích Puget Sound v Bremertonu, stát Washington. Dne 28. listopadu 1951 ale byla opět reaktivována, ačkoli se nezúčastnila korejského konfliktu. Její reaktivace byla jedním z průvodních jevů nastupující Studené války a loď byla převelena do Atlantiku. V letech 1952-54 byla USS Baltimore dislokována se šestou flotilou ve Středozemním moři a v červnu 1953 se účastnila námořní přehlídky, která probíhala ve Spitheadu v Anglii, na počest korunovace britské královny Alžběty II.
Dne 5. ledna 1955 byla USS Baltimore převelena na dálný východ a v Pacifiku působila v období mezi únorem a srpnem spolu se sedmou flotilou. Dne 31. května 1956 byla v Bremertonu opět vyřazena z aktivní služby a zakonzervována čekala do 15. února 1971, kdy byla vyškrtnuta ze seznamu válečných plavidel a v květnu 1972 prodána do šrotu. Sešrotování provedla společnost Zidell Explorations Inc. v Portlandu, ve státě Oregon.

Za službu v průběhu Druhé světové války obdržela USS Baltimore devět bitevních hvězd!

 

Technicko -Taktická Data: