| NAVIGACE |
|
|
|
|
připravil Zdenek Kussior
Přestože bomby speciálního určení jsou součástí téměř každého většího vojenského konfliktu, ve kterém figuruje letectvo, nejsou veřejnosti příliš známé. Jde o volně padající nebo na padáku se snášející letecké bomby, nemající za úkol ničit pěchotu ani majetek.
První sovětské typy se objevily už počátkem 30. let minulého století - nejprve cvičné, poté osvětlující, fotografické a kouřové bomby. Na začátku 40. let byla vyvinuta první sovětská letáková puma. Druhá světová válka prověřila praktické schopnosti většiny tehdejších konstrukcí a urychlila jejich další vývoj. Po válce byly stávající typy postupně doplňovány a úplně nahrazeny novými, konstrukčně vyspělejšími. Poválečnou novinkou byly značkovací (orientačně-signální) bomby. Nejvíce poválečných speciálních bomb bylo použito během vleklé afghánské války v 80. letech, velké množství si také vyžádaly obě čečenské války v 90. letech.
Ani západní mocnosti, jako je Velká Británie nebo Spojené Státy, nebyly a nejsou ve vývoji takovýchto zbraní nijak pozadu. Z poslední doby je z médií dobře známé shazování propagandistických letákových bomb v Afghánistánu nebo zcela nedávno při vojenské operaci Trvalá svoboda v Iráku.
Současné ruské bomby by se podle svého určení daly rozdělit na tři základní skupiny. První skupinu tvoří bomby pro průzkum a navigaci, mezi které patří osvětlující bomby SAB, zábleskové FOTAB a značkovací OSAB a OMAB. Druhou skupinou jsou speciální kouřové a letákové bomby DAB a AgitAB. Poslední, od předcházejících poněkud odlišnou skupinu tvoří cvičné pumy P, UPLAB, IAB a vzdušné cíle M6.
Až na několik vyjímek je uplatněno klasické ruské konstrukční schéma - válcový trup, krátký aerodynamický kryt na přídi a obvykle čtyři lichoběžníkové nadrážové stabilizátory na zádi, vzájemně spojené kruhovým stabilizátorem. U některých typů je na příďovém krytu umístěn balistický prstenec, který zastupuje funkci stabilizátoru při okolozvukových rychlostech.
Osvětlující bomby ozařují povrch země při útocích na pozemní cíle a při vizuálním leteckém průzkumu v noci. Práce na první osvětlující bombě začaly v roce 1930 v konstrukční kanceláři č. 67. O dva roky později byl vývoj dokončen a bomba SAB-5 (Světjaščaja Aviacionnaja Bomba) byla přijata do výzbroje. Vznikaly další typy, jako SAB-3, SAB-15, SAB-25, SAB-50-15 a větší SAB-100-55 a SAB-100-75 se svítivostí přes 2 miliony svíček. Po válce byly dva posledně jmenované používány například průzkumnými letouny Il-28R.
Současné ruské bomby SAB se skládají z jedné nebo z více světlic s padáky. Po odhozu z letounu přednastavená časová roznětka světlice z kontejneru vyhodí, ty potom pomalu klesají a v průběhu 5 - 7 minut osvětlují zem. Bomby SAB, ze kterých jsou sejmuty padáky, mají na zemi zápalné účinky.
SAB byly široce využívány při útocích sovětských letounů na Afghánistán v 80. letech. Často je kupříkladu používaly MiGy-21R při nočním fotografování. Obvykle z výšky 2500 - 3000 metrů je také shazovaly páry vrtulníků Mi-8, které tak umožnily útok skupiny vrtulníků Mi-24 o několik set metrů níže (konkrétně také v roce 1987). V lednu 1989 byly bomby SAB, v tomto případě klamné cíle, shazovány MiGy-23MLD od samých hranic Afghánistánu pro ochranu vládního letounu Tu-154 před střelami Stinger při cestě tehdejšího sovětského ministra zahraničí Edvarda Ševarnadzeho do Kábulu.
V Afghánském konfliktu občas operovaly letouny MiG-27 vyzbrojené dvěmi bombami SAB-100 a dvěmi až čtyři tříštivo-trhavými bombami OFAB. Doba hoření okolo 7 minut bohatě stačila pro vyhledání cíle, zaútočení a k vizuálnímu nebo fotografickému ověření jeho zničení. Několikrát byly MiGy-27 naléhavě přivolávány na osvětlování okolí Kandaháru, kde bylo potřeba dělostřelecky ostřelovat nepřátelské jednotky, které se nacházely nebezpečně blízko sovětským vojskům. Pro tento účel už musely být využity větší, vícesvětlicové bomby SAB-250-200 s dvojnásobnou svítivostí.
V první čečenské válce bylo použito 1039 bomb SAB. Jedním z konkrétních případů je shazování bomb SAB-100 a SAB-250-200 z letounů Su-25 při nočních bojových akcích vrtulníků v prosinci 1994.
Bomby SAB-250-200 se mimo jiné uplatnily i na cvičných střelbách slovenských letounů MiG-29 v září roku 2002. Bomby byly neseny dvoumístnými MiGy-29UB, pod každým křídlem jedna. K odhozu došlo ve výšce 10500 metrů, v 8500 metrech se z bomby oddělilo sedm světlic, které dokonale imitovaly cíle vyzařující teplo. Tyto cíle pak byly sestřelovány jinými letouny MiG-29 pomocí protileteckých střel R-60MK s infračerveným systémem navedení.
Na západě jsou používány lehké světlice LUU-2, LUU-4 a LUU-19 pro infračervené spektrum s hmotnostmi od 9,1 do 14,2 kg, se svítivostí 1,6 - 2 mil. svíček a s dobou hoření od 3 do 7 minut. Rozdíl oproti ruským typům je v celkovém pojetí. Zatímco bomby SAB jsou konstruovány jako odhazovatelné kontejnery s několika světlicemi, americké, nesrovnatelně lehčí, ale také méně výkonnější typy jsou po jednotlivých kusech vyhazovány ze speciálních vypouštěcích zařízení.
Letecké zábleskové bomby FOTAB (Fotografičeskaja AviaBomba) jsou využívány při nočním fotografování k osvětlení zemského povrchu velmi krátkým zábleskem (0,1 – 0,2 sekundy) se svítivostí v řádech stamiliónů až miliard svíček. Bomby jsou plněny směsí hliník-hořčíkového prášku, hořícího jasným oslepujícím plamenem namodralého odstínu.
Úkol vyvinout bombu pro noční fotografický průzkum byl zadán kanceláři NPO-67 aerofotogrametickou službou SSSR v roce 1936. Ještě v témže roce prošla vyvíjená bomba továrními zkouškami a dostala označení FOTAB-35. Na horní části trupu bylo připevněno zbržďovací zařízení, které bombu při pádu udržovalo v téměř vodorovné pozici. Oproti obvyklé svislé pozici při pádu bylo tímto způsobem dosaženo intenzivnějšího osvětlení země. Svítivost se postupným odlaďováním svítivé směsi mezi lety 1936 - 1944 zvýšila z 250 na 700 mil. svíček, označení bylo pozměněno na FOTAB-50-35. Za války nebo těsně po ní vznikly bomby FOTAB-100-60, které byly stejně jako FOTAB-50-35 používány letouny IL-28R.
válečná FOTAB-50-35
Mezi poválečné typy patří FOTAB-100-80, FOTAB-100-140, FOTAB-250T a FOTAB-250-215. 1052 mm dlouhá FOTAB-100-80 má válcový tenkostěnný trup o průměru 280 mm s balistickým prstencem na příďovém krytu, na zádi jsou připevněny čtyři stabilizátory o rozpětí 310 mm spojené kruhovým stabilizátorem. Bomba má hmotnost 80 kg, je plněna 27 kg fotosměsi“. Velmi známé je použití na průzkumných letounech MiG-25R/RB, které mohou nést 4 až 8 kusů a to po dvojicích pod křídly, případně i pod trupem. U letounu MiG-25RBN je jejich maximální počet zvýšen na 10. Bomby FOTAB-100-80 mohou nést také letouny An-8 (4 ks), An-22 (2 ks na levé spodní straně trupu) a další. Speciálně pro MiG-25 jsou zkonstruovány tepluvzdorné FOTAB-100-140 a FOTAB-250T (termostojkaja), snášející aerodynamický ohřev. Existovala ještě verze FOTAB-250-215. Ta 2. dubna 1976 způsobila zřícení bombardéru Tu-22, kterému explodovala v pumovnici, po následném přezkoušení bylo její používání zakázáno.
Fakt, že výbuch bomby FOTAB v malé výšce má na pěchotu stejný psychologický účinek jako výbuch klasické trhavé bomby byl znám už od samého začátku jejich existence. Toho bylo využito například v Afghánistánu v roce 1986, kde byly tímto způsobem dočasně oslepovány a dezorientovány pozemní jednotky protivníka - záblesk měl dostačující oslepující efekt na vzdálenost 30 - 50 metrů.
V Čečensku bylo během konfliktu v roce 1994 až 1996 použito celkem 8 zábleskových bomb FOTAB.
Na západě se bomby pro fotografický průzkum hojně používaly za druhé světové války a v 50. letech. Válečným typem je například M46, po válce se pro účel nočního fotografování používaly menší světlice - např. M112 a M185. V současnosti jsou už nejspíše všechny západní bomby tohoto určení vytlačeny moderními průzkumnými prostředky, jako jsou kamery pro infračervené spektrum, radiolokátory s vysokou rozlišovací schopností a podobně.
Značkovací, nebo také orientačně-signální bomby, slouží k označení určitého místa na zemi nebo na mořské hladině pro ostatní letecké a pozemní prostředky. Používají se pro označení traťových bodů, vyhodnocení cvičných navigačních a bombardovacích úkolů, označení cíle apod. Ruské orientačně-signální bomby OSAB (Oriěntirno-Signalnaja AviaBomba) jsou vybaveny pyrotechnickou signalizačním soustavou. Denní DOSAB vytváří oblak kouře, noční NOSAB hoří jasným plamenem různé barvy. Prokazatelně existují stokilogramové verze DOSAB-100T a NOSAB-100TM, obě odolné proti aerodynamickému ohřevu. Námořní signální bomby obsahují fluorescenční kapalinu, která se při nárazu na vodní hladinu roztéká a vytváří dobře viditelnou skvrnu. Námořní značkovací bomby OMAB-25-12D (denní) o hmotnosti 12 kg a OMAB-25-8N (noční) o hmotnosti 9,2 kg jsou používány od roku 1964. Neseny jsou výhradně námořními průzkumnými a protiponorkovými leteckými prostředky - např. vrtulníky Mi-4, Mi-14PL, Ka-25 (2 ks), Ka-28 (4 ks) nebo letouny An-12PS a Il-38.
V USA se pro označení pozemního cíle používala světlice LUU-1. Ta na zemi hořela po dobu 30 minut různobarevným plamenem. S nástupem citlivých senzorů pro noční vidění bylo její používání omezeno vzhledem k příliš vysoké intenzitě vyzařovaného světla, které by senzorům působilo potíže.
Letecké kouřové bomby slouží k "oslepení" pozic protivníka a krytí postupu vlastních vojsk kouřovou clonou. Ruské kouřové bomby DAB (Dymovaja AviaBomba) jsou plněny bílým fosforem, ten se při kontaktu zapalovače se zemí malou náloží rozmetá do vzdálenosti řádově 10 - 20 metrů. Fosfor na vzduchu hoří po dobu 5 - 10 minut, přičemž produkuje velké množství hustého, bílého, dusivého, nesmrtícího kouře. Přibližně polovina fosforu zůstává uvnitř v trupu a hoří 60 - 90 minut. Tyto údaje platí pro lehké osmdesátikilogramové bomby DAB-100-80F, vyvíjené na přelomu 30. a 40. let minulého století. V současnosti používanou bombou je DAB-500, do výzbroje zařazená v roce 1980. Při vhodném shození několika bomb v přesně stanovených intervalech je možné vytvořit až několik kilometrů dlouhou a přes padesát metrů vysokou stěnu kouře. Pokud to situace vyžaduje, může být ze zadní části odstraněn brzdící padák. Tím se při dopadu potlačí rozmetání fosforu do velké vzdálenosti a bomba má pak zápalné účinky.
Stejně jako většina ostatních speciálních bomb byl i typ DAB využíván v případech, které se vymykají primárnímu určení. Účinnost aerosolových bomb ODAB-500P v Afghánistánu často snižovaly velice nepříznivé povětrnostní podmínky, zejména silný vítr, který oblak výbušné směsi ještě před zapálením rozfoukal na příliš nízkou koncentraci. Problém řešil „koktejl“ bomb ODAB a kouřových bomb, jejichž hustý dým neumožnil aerosolu se rozptýlit. Nejefektivnější se ukázalo použití dvou DAB-500 na šest ODAB-500P.
Propagandistické letákové bomby umožňují nad cílovou oblast dopravit velkého množství letáků pomocí vysoko letících letounů. Letákové bomby jsou součástí téměř každého významnějšího konfliktu - mají za úkol demoralizovat protivníkovu armádu a civilní obyvatelstvo. Jsou to válcové kontejnery, letáky jsou podle dostupných fotografií s největší pravděpodobností smotány do jakýchsi "špalků" a naskládány za sebe na tyč, která prochází středem kontejneru. Kontejner se otevírá po uplynutí zadané doby od uvolnění z letounu. Výška otevření je volena s ohledem na požadovanou hustotu pokrytí.
V současnosti se používají letákové bomby řady AgitAB (Agitacionnaja AviaBomba). Existují ve dvou velikostech - AgitAB-250-85 (délka 1500 mm, průměr 300 mm, hmotnost 85 kg) a AgitAB-500-300 (odhadovaná délka je něco málo přes 2 metry, průměr přibližně 420 mm, bomba je plněna 45 až 75 kilogramy letáků). I když spektrum letounů-nosičů není omezeno, je prokázané použití minimálně na letounech Il-28, MiG-27 a Su-25.
Během první čečenské války (1994-1996) bylo svrženo celkem 19 bomb AgitAB. Pravděpodobně všech 19 bylo typu AgitAB-500-300 a svrhly je letouny Su-25. Zbývající letáky byly shazovány ručně z vrtulníků Mi-8 nebo rozšiřovány pozemními vojsky. K jednomu z posledních, ne-li k zatím poslednímu známému použitím došlo během druhé čečenské války v roce 1999. Poslední říjnový den jich bylo nad městy Groznyj a Gudermes svrženo deset, stejný počet byl nad Čečenskem shozen i 8. prosince, o čtyři dny později byly znovu nad městem Groznyj shozeny nejméně dvě další letákové bomby AgitAB-500-300.
Americkou obdobou jsou dosud používané bomby M129 o hmotnosti 100 kg s kapacitou 60 až 80 tisíc letáků, vyvinuté už za druhé světové války. V současnosti se zavádí těžší bomby LBU-30, využívající kontejner vyřazované submunice CBU-52, -58 a –71
Letákové bomby AgitAB-250-85 a AgitAB-500-300. Druhý nákres je zhotoven podle
jediné fotografie, čili nemusí přesně odpovídat skutečné bombě.
Ukázka uložení letáků v propagandistických bombách
zbytky po bombách AgitAB-500-300
Nejpoužívanějšími cvičnými pumami druhé poloviny 20. století jsou malé, přibližně padesátikilogramové P-50 (Praktičeskaja AviaBomba), existující nejméně ve čtyřech verzích: P-50-75, P-50Š, P-50SZ a P-50T. Dlouhodobá výroba 75 kilogramů vážící P-50-75 skončila v závodě "Dunarit" v roce 1990, používaná byla přinejmenším vrtulníky Mi-8 a Mi-24.
Dnes je nejrozšířenější tepluvzdorná puma P-50T. Pro usnadnění sledování trajektorie jejího pádu je vybavena kouřovou stopovkou. Ta využívá vzduch, který vstupuje otvory v příďovém krytu, prochází těsně pod pláštěm pumy, kde je obarven odhořívajícím generátorem kouře a vystupuje dutou, v zádi otevřenou částí se stabilizátory. P-50T, pravděpodobně stejně jako i ostatní verze, je vybavena pyrotechnickým zařízením, které po dopadu hoří 16 sekund jasným, dobře viditelným plamenem a po dobu 35 sekund produkuje kouř, tak aby se dalo místo dopadu najít a zhodnotit přesnost bombardování jak ve dne tak i v noci. P-50T je bez příďového zapalovače 1044 mm dlouhá, má průměr 203 mm a hmotnost 50 kg. Povolená výška shozu je 200 - 25000 metrů a rychlost 500 - 2500 km/h.
P-50T
Cvičné bomby P-50-75, P-50T a vzdušný cíl M6
Další cvičnou bombou je UPLAB-50 určená k nácviku přesnosti shozu protiponorkových bomb PLAB. Velice zajímavou a snad nejméně známou bombou je IAB-500 (Imitacionnaja AviaBomba), imitující jaderný výbuch při vojenských cvičeních. IAB-500 je vzhledově totožná s taktickou jadernou bombou, nesenou klasickými stíhacími a bombardovacími letouny. Při dopadu bomby na zem se zapálí kapalná hořlavina, jejíž vzplanutí má představovat samotný výbuch a jeho světelné efekty, hřibovitý oblak je vytvořen hořením bílého fosforu. Bomba IAB-500 je prokazatelně zavěsitelná minimálně pod bitevníky Su-25. Existuje i těžší třítunová bomba IAB-3000.
Cvičná bomba IAB-500 určená k imitaci jaderného výbuchu
Západní armády používají cvičné bomby řady BDU jak v reálné velikosti tak i zmenšené. Do některých z nich je možné umístit patronu, která po nárazu na zem vypustí obláček kouře.
Na speciálních vzdušných terčích M6 a M6T nacvičuje protivzdušná obrana a létající personál vyhledání a zničení nepřátelského letounu řízenými střelami. Po odhozu z letounu-nosiče dochází pomocí malého brzdícího padáčku k otevření vrchlíku hlavního padáku o ploše 36 metrů čtverečních. Dynamickou brzdnou silou je z pouzdra vytažen zapálený hořák. Prázdné plechové pouzdro a oddělený brzdný padáček padají volným pádem k zemi, hořák se na devítimetrových šňůrách hlavního padáku snáší rychlostí 5 - 8 m/s. Důležitou součástí celé soustavy je radiolokační koutový odražeč tvořený čtyřbokým jehlanem, vyrobený z kapronové, pokovované tkaniny a vestavěný do šňůr padáku. Na obrazovce palubního radiolokátoru odpovídá cíl M6 svou velikostí střednímu bombardéru. Hořák a padáky jsou uzavřeny v 1065 mm dlouhém válcovém pouzdře o průměru 280 mm se čtyřmi podlouhlými stabilizátory o rozpětí 345 mm v zadní části, celková hmotnost je 98 kg. Puma je plněna odhadem dvaceti až třiceti kilogramy směsi, která hoří svítivostí 2 mil. svíček po dobu minimálně 195 sekund. Doporučená výška shozu je 2500 až 17000 metrů a rychlost 750 až 1200 km/h. Vylepšená varianta M6T má upravený korozivzdorný obal, byly použity kompozitní materiály a uplatněny moderní metody diagnostiky a testování, které umožňují dlouhodobé skladování při zostřených klimatických podmínkách - zejména v tropickém prostředí.
Pumy M6 byly využívány i při cvičných střelbách československých letců nad Baltem. Od začátku 70. let je shazovaly sovětské bombardéry IL-28, později je nahradily české letouny MiG-23 a MiG-21. Svítící bomby M6 bylo údajně možné zahlédnout až na vzdálenost 150 km, palubní radiolokátor MiGu-21 je zachytil na 20 km, přičemž odpal raket R-3S a RS-2US byl proveden ze vzdálenost 5 - 8 km
Český MiG-23UB s podvěšenou M6 při střelbách nad Baltem (zdroj: L+K)
M6
Cvičný vzdušný terč M6 v okamžiku vytažení hlavního padáku (zdroj: L+K)
Bomby speciálního určení v drtivé většině nekladou na vybavení letounu-nosiče žádné nároky a mohou být tedy neseny jakýmkoliv letounem nebo vrtulníkem schopným nést zbraně podobné velikosti a hmotnosti. Všechny válečné i poválečné ruské (sovětské) bomby speciálního určení byly vyvinuty v moskevském podniku Bazalt, dříve značeném NPO-67.
Některé z těchto zbraní byly používány i naším letectvem, pokud můžete poskytnout jakékoliv informace, přidejte to do komentáře
Copyright © All Rights Reserved
