NAVIGACE

Myoko
připravil Michal Béza

Kategorie: Těžký křižník
Třída: Myoko

Po podpisu Washingtonské smlouvy, v únoru 1922, zadala japonská admiralita tamnímu loďařskému průmyslu požadavek na výstavbu čtveřice těžkých křižníků podle dispozic zmíněné smlouvy. Nová třída Myoko konstrukčně vycházela z předchozích typů Aoba a Furutaka, ale lodě měly mít výtlak 10 000 tun, silnější výzbroj a lepší pancéřovou ochranu. První dvojice lodí byla objednána na podzim 1924 a druhá na jaře 1925. Tyto lodě spolu s následnou třídou Takao tvořily základ moderního japonského křižníkového loďstva a v době svého dokončení představovaly nejmohutnější těžké křižníky světa.

Těžký křižník Myoko byl postaven v loděnicích v Yokosuce, jeho kýl byl položen 25. října 1924, trup spuštěn na vodu 16 dubna 1927 a loď vstoupila do služby 31. července 1929

Myoko v roce 1930

Podle původních požadavků admirality měly být lodě vyzbrojeny osmi kanóny ráže 200 mm (7,9"/50 cal) Nendo Shiki 1Go ve čtyřech dvoudělových věžích typu D (tři na přídi a jedna na zádi). Byly to tytéž kanóny jako na křižnících Furutaka, jejich maximální náměr činil 40°, náměr a odměr baterie byl udělován elektro-hydraulickou soustavou. Po diskusích, do kterých se zapojila také tehdejší japonská politická elita, byla hlavní baterie posílena o další dvouhlavňovou věž na zádi a kanónová výzbroj měla úplně nahradit torpédomety. To se však nestalo a torpédomety byly později přece jen instalovány. V letech 1931-34 byly na všech lodích třídy nahrazeny staré kanóny za moderní zbraně ráže 203 mm (8"/50 cal) Nendo Shiki 2Go.

Protiletecké zbraně byly opět stejné jako na třídě Furutaka a baterie sestávala ze čtyř kanónů ráže 120 mm/45 cal. Později byla výzbroj zvětšena na šest děl v jednotlivých lafetách. Lehké protiletecké zbraně prakticky nebyly zastoupeny, pomineme-li dvojici kulometů ráže 7,7 mm. Mezi 20. listopadem 1934 a červnem 1935 prošly všechny čtyři lodě modernizací, při níž byly sejmuty protiletecké zbraně ráže 120 mm a byly nahrazeny čtyřmi dvouhlavňovými komplety s děly ráže 127 mm s pancéřovými štíty a byl instalován nový protiletecký systém řízení palby. V roce 1936 bylo instalováno osm kulometů ráže 13 mm ve dvou čtyřhlavňových kompletech. V letech 1939-41 byly tyto zbraně nahrazeny čtyřmi dvouhlavňovými kanóny ráže 25 mm a doplněny dva dvouhlavňové kulomety ráže 13 mm na můstek. V roce 1943 byly 13 mm kulomety nahrazeny dalšími čtyřmi dvouhlavňovými komplety ráže 25 mm. Na začátku roku 1944 bylo doplněno dalších osm jednotlivých kanónů ráže 25 mm a na podzim téhož roku byla opět mohutně posílena protiletecká výzbroj a to o čtyři trojhlavňové komplety ráže 25 mm a dalších osm jednotlivých kanónů stejné ráže.

Torpédovou výzbroj měly původně tvořit čtyři pevné dvojhlavňové torpédomety, ale později byla změněna na čtyři trojhlavňové torpédomety ráže 609 mm uložené fixně v boku plavidla nad strojovnami. Vezená munice pro tyto zbraně představovala 24 - 36 torpéd. V letech 1934-35 byly pevné torpédomety nahrazeny čtyřhlavňovými komplety ve výklopných lafetách na bocích plavidla se zásobou 16-ti torpéd. V roce 1941 byl instalován další pár čtyřhlavňových odpalovačů a do výzbroje přišla nová torpéda v počtu 24 kusů, avšak na podzim 1944 byly kvůli rozšiřování protiletecké baterie dva zadní komplety zase sejmuty.

Letecký park představovaly dva letouny Nakajima typ E2N1, které byly vypouštěny z katapultu na stlačený vzduch umístěného na pravoboku na zádi. V letech 1934-35 byl hangár s katapultem demontován a byly nainstalovány dva nové katapulty po bocích plavidla. Nově loď nesla až čtyři hydroplány typu E8N1 Nakajima "Dave". V roce 1941 byly katapulty opět nahrazeny za novější typ a letecký park zahrnoval jeden letoun E13A1 "Jake" a dva F1M2 "Pete". V průběhu války se počet a typy letounů měnily podle aktuálních potřeb

.
Myoko po modernizaci zbraňových systémů v roce 1944

Pancéřování tvořilo, podobně jako již na předcházejících třídách, integrální součást konstrukce trupu a tím při úspoře hmotnosti zvyšovalo jeho pevnost. Mělo loď ochránit před nepřímým zásahem 203 mm projektilu. Boční pancéřový pás tloušťky 102 mm se směrem dolů skláněl pod úhlem 12° a kryl jak muniční skladiště, tak prostory kotelen a strojoven, ačkoli v oblasti strojních prostorů byl poněkud nižší. Celková délka pásu činila 123,6 m a výška 3,5 metru uprostřed respektive 2 metry na koncích. Na přídi a zádi uzavíraly pancéřové jádro lodi příčné přepážky tloušťky 102 respektive 76 mm. Na spodní okraj bočního pancéřového pásu dosedaly protitorpédové výdutě tloušťky 31 mm z ocelového sendviče s vysokou odolností v tahu. Výdutě se táhly po bocích trupu v délce 93 metrů a byly přibližně 2,5 metru vysoké. Po modernizaci zbraňových systémů v roce 1935 byly kvůli stabilitě zvětšeny protitorpédové výdutě tím způsobem, že byly rozšířeny směrem vzhůru, takže dosahovaly téměř k hornímu okraji pancéřového pásu.
Horizontální ochrana zahrnovala především pancéřovou palubu tloušťky 32 - 35 mm (nad strojovnami) a kouřovody byly chráněny 70 - 88,5 mm silným pancéřováním. Horní paluby byly také pancéřované a to plechem o síle 12,7 - 25,4 mm, další "extra" pancéřování tloušťky 35 mm obdržely paluby nad muničními sklady. Paluba měla zvlněnou siluetu podobně jako na předcházejících typech. Barbety věží hlavní ráže měly od spodních palub pancéřování tloušťky 76 mm, zatímco dělové věže pouze 25,4 mm silné protistřepinové stěny. Celková hmotnost pancéřování byla spočítána na 2 052 tun což bylo přibližně 16,4 procent celkového výtlaku.

Hnací soustavu tvořilo dvanáct kotlů Kampon, které konstrukčně vycházely z pohonných jednotek na zrušených bitevních křižnících třídy Amagi. Pod kotli se topilo pouze naftou a neměly přehřívače páry. Kotle byly umístěny v devíti samostatných kotelnách, přičemž v prvních třech kotelnách byly kotle po dvou, ve zbývajících samostatně. Kotelny 1 - 3 procházely napříč trupem, zbývající kotelny rozdělovala v ose lodi pancéřová přepážka, která dále procházela mezi dvojicemi oddělených strojoven s turbínami. Přední strojovna otáčela vnějšími lodními šrouby, zadní vnitřními. Soustava dávala výkon 133 000 koňských sil (SHP) a dosah plavidla činil při ekonomické rychlosti 14 uzlů 10 000 námořních mil. Hmotnost pohonných systémů činila 2 260 tun. V roce 1930 byl z důvodu zadýmování velícího můstku zvýšen přední dvoj-komín o téměř dva metry. V roce 1941 byla na rozvodech provedena generální oprava a některé vybavení bylo modernizováno.

Při započetí stavby byl maximální výtlak plavidla projektován na 11 663 tun, ale po změnách v pancéřovém schématu a přidání další výzbroje vzrostl na 13 300 tun.
V roce 1943 byl na všechna plavidla třídy Myoko instalován radar, který byl na podzim 1944 nahrazen modernějším typem. Myoko obdržela radar 21 Go v červenci 1943 a typ 22 Go v srpnu 1944.

Čtyři křižníky třídy Myoko vytvořily Čtvrtou křižníkovou divizi v rámci Druhé flotily japonského císařského námořnictva. Dne 1. prosince 1932 byly všechny lodě staženy do rezervy a jejich místo ve Čtvrté divizi zaujaly křižníky třídy Takao. V květnu 1933 byla Myoko spolu se svými sestrami převedena do Páté divize, ale v tomto roce se zúčastnila pouze manévrů v létě 1933. Na konci roku 1933 byla Myoko přesunuta na základnu v Kure, kde nastoupila rozsáhlou modernizaci. Práce začaly 15. listopadu 1934 a po jejich skončení se připojila opět k Páté divizi. V rámci tohoto uskupení se účastnila Čínsko-japonské války a operovala v čínských vodách. Rozpoutání Druhé světové války v Tichomoří zastihlo Myoko spolu s Pátou divizí u atolu Palau.

Od prosince 1941 do února 1942 podporovala vylodění japonských jednotek na Filipínách a okolních ostrovech pod správou Holandska. Při těchto akcích byla Myoko v průlivu Davao poškozena americkým letounem. Na konci února se křižníky Páté divize podílely na zničení britského těžkého křižníku Exeter, který potopily Haguro a Nachi, zatímco Myoko a Ashigara potopily jeho doprovodné torpédoborce Pope a Encounter.
Po úspěšné anexi Holandských kolonií se lodě vrátily do Japonska kvůli přezbrojení, které trvalo do dubna 1942. V květnu se Myoko spolu se sesterskou lodí Haguro připojily ke svazu letadlových lodí a tvořily jejich krytí v bitvě v Korálovém moři. Na konci měsíce se obě lodě vrátily do Japonska a v polovině července se zapojily do akcí u Aleutského souostroví. Obě lodě se v srpnu 1942 přesunuly ke Guadalcanalu, kde se snažily podporovat opětovné převzetí kontroly nad tímto strategickým ostrovem. Ke konci roku se pak kvůli přezbrojení vrátily do Japonska. Na začátku roku 1943 se obě lodě přesunuly na základnu Truk odkud se mezi květnem a červnem zapojovaly do akcí u Aleut.
V srpnu 1943 se Myoko a Haguro vrátily do oblasti Šalamounova souostroví a v noční bitvě v zálivu Empress Augusta u Bougainville z 1. na 2. listopadu obě utržily drobná poškození nepřátelskou palbou. Po opravách se obě lodě přesunuly do jiho-západního Pacifiku a 12. července 1944 na základně v Singapuru vystřídaly sesterské lodě Ashigara a Nachi. Všechny čtyři lodě se v říjnu 1944 účastnily bitvy o Leyte a Myoko zde byla u ostrova Mindoro zasažena leteckým torpédem (24.10.). To způsobilo poměrně rozsáhlé škody, loď musela být stažena z akce a v Singapuru podstoupila částečné opravy. Při přesunu do Japonska byla loď zjištěna americkou ponorkou USS Bergall a 12. prosince 1944 torpédována, následkem čehož byl úplně zničen pohonný systém. Myoko byla odtažena zpět do Singapuru, kam dorazila 25. prosince. Ve zdejším přístavu zůstala zakotvena jako protiletecká baterie a v tomto stavu setrvala do kapitulace v září 1945. Nakonec byla potopena britskými silami dne 8. července 1946 v Malackém průlivu.

Technicko-Taktická Data: