| NAVIGACE |
|
|
|
|
Lockheed Martin, USA
Připravil Lukáš Visingr
A/F-117X nad americkou flotilou
Když byl v roce 1991 zastaven vývoj problémového A-12 Avenger II, vycítili odpovědní lidé ve firmě Lockheed šanci. V letech 1992-1993 opakovaně nabízeli námořní verzi "neviditelného" útočného letounu F-117A Nighthawk.
Původní název projektu byl F-117N, ale když se blížilo zrušení programu A/F-X, označení bylo změněno na "sympatičtější" A/F-117X Seahawk.
O námořní verzi F-117 se v kuloárech hovořilo již v 80. letech. Tehdy se počítalo s tím, že F-117N dostane jen přistávací hák, zesílenou konstrukci a námořní podvozek, případně ještě větší pumovnici. Když se však inženýři začali návrhem zabývat seriózně, pak zjistili, že takto upravená F-117 by z letadlové lodi nedokázala odstartovat, natožpak na ní přistát (ačkoli TV seriál JAG, 4. série, 10. epizoda, nás přesvědčuje o opaku). Bylo třeba provést mnohem rozsáhlejší úpravy, takže vlastně vznikl úplně nový letoun.
Již na první pohled jsou patrné dvě výrazné odlišnosti, a sice vodorovné ocasní plochy a snížený šíp křídla na jeho vnější části. Hodnota tohoto úhlu je 42°, zatímco vnitřní část si ponechala původní šíp z F-117A, tj. 67,5°. Při podrobnějším zkoumání ilustrací pak můžete vyjmenovat další rozdíly: zaoblený kryt kabiny (převzatý z F-22), nové trysky motorů (nutné pro přídavné spalování), podlouhlý břišní kýl, dvojitá pumovnice a nový podvozek (převzatý z F-14). Podle vyjádření pracovníků Lockheedu žádná z úprav nezvýšila radarovou "viditelnost" stroje.
Z kreseb ovšem nepoznáte, jak se změnily výkony letounu. Maximální vzletová hmotnost vzrostla z 23 820 na 29 840 kg a akční rádius se zvýšil na 1 260 km (oproti 1 000km u F-117A). Objem pumovnice se zvětšil více než třikrát a úplně se změnila její konstrukce. Byla rozdělena na dva prostory, z nichž každý měl jeden závěsník uvnitř a druhý na dvířkách. To umožňovalo nést až čtyři pumy po 907 kg, a to jak "laserové" GBU-27, tak GPS-bomby GBU-31 JDAM.
Když byl návrh později přizpůsoben i pro vzdušný boj, mohla být na každém ze závěsů nesena dvojice střel vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder nebo AIM-120 AMRAAM. Maximální hmotnost výzbroje činila 5 450 kg (2,4krát více než u F-117A). Kromě těchto čtyř vnitřních závěsniků však bylo možno dodatečně instalovat ještě dva závěsy pod křídlo, každý pro 1 814 kg nákladu. Počítalo se hlavně s palivovými nádržemi, čtyřmi pumami po 907 kg nebo řízenými střelami AGM-137 TSSAM (tento projekt byl později zastaven). Pro zajištění neviditelnosti měl být náklad pod křídly pokryt materiálem pohlcujícím radarové záření.
Hlavní změnou v oblasti avioniky bylo přidání nízkovýkonného radaru s velice vysokým rozlišením. Letoun byl rovněž vybaven integrovaným infračerveným vyhledávacím a zaměřovacím čidlem (FLIR - forward looking infrared) a systémem automatického přistání na letadlové lodi (ACLS). Informace ze senzorů se promítaly na barevné LCD obrazovce s úhlopříčkou 28,7 cm.
Letoun byl poháněn dvojicí motorů General Electric F414 (tytéž jako u F/A-18E/F Super Hornet). Původně se nepočítalo s přídavným spalováním, ale později bylo rozhodnuto v jeho prospěch, což dalo letounu rychlost blízkou hranici Mach 2 (F-117A běžně létá rychlostí M=0,97, ale zvukovou bariéru překračuje jen zřídka).
Počátkem roku 1992 nabízel Lockheed verzi bez přídavného spalování, jejíž úkoly se shodovaly s F-117A, tedy letoun pro průnik na nepřátelské území a údery na silně bráněné cíle, případně likvidaci protivzdušné obrany (Wild Weasel). Námořnictvo však tento návrh kategoricky zamítlo s tím, že nemá zájem o pomalý jednoúčelový letoun. Druhý pokus Lockheedu na konci roku 1993 už se setkal s daleko větším zájmem, zejména proto, že ve vzduchu viselo zrušení projektu A/F-X. Nový A/F-117X měl být univerzálním nadzvukovým letounem, schopným účinně zasahovat pozemní i vzdušné cíle. Námořnictvu byly nabídnuty dvě možnosti dodávky, a to 50 kusů (8,46 miliardy $) nebo 100 kusů (12,25 miliardy $). Představitelé Lockheedu ujišťovali admirály, že mohou první kus dodat do pěti let, takže operační nasazení bude možné již roku 1999.
Paralelně s F-117N (resp. A/F-117X) běžely i dvě studie pro US Air Force, a to F-117A+ a F-117B. "Plus" představoval program mírné modernizace stávajících letounů typu F-117A (celkem 18 nových prvků pro snížení zachytitelnosti a zvýšení bojové efektivity). F-117B pak byl vlastně A/F-117X zpětně upravený pro potřeby letectva. Od námořní verze převzal křídla, horizontální ocasní plochy, avioniku, kabinu, pumovnici a další vylepšení, avšak ponechal si původní podvozek z F-117A a pochopitelně neměl přistávací hák. V porovnání s F-117A se zvýšil dolet (až 1 850 km) a maximální vzletová hmotnost (z 23 820 na 33 200 kg). Maximální nosnost zbraní v pumovnici byla o něco menší jako u A/F-117X (činila 4 536 kg), zatímco nosnost vnějších závěsů se nezměnila (3 628 kg).
Finální návrh Lockheedu z prosince 1993 pak v podstatě představoval analogii zastaveného projektu A/F-X, tj. nahrazení útočných letadel námořnictva i letectva. Vzhledem k tomu, že A/F-117X a F-117B měly společných 80 až 85 % součástí, bylo možné vyrábět je zároveň, a tak výrazně ušetřit. Obě složky ozbrojených sil však tento slibný nápad zamítly prostě proto, že na jeho realizaci nebyly finance.
F-117C
Lockheed se ještě jednou pokusil uspět s F-117, tentokrát za mořem. Ministerstvo
obrany Velké Británie totiž vydalo směrnici Staff Target (Air) 425, podle níž měl
být vybrán hloubkový úderný letoun jako náhrada za Tornado GR 1. Lockheed
nabídl variantu F-117C (kresba vlevo). Poháněla jej dvojice motorů Eurojet
EJ200 (původně určené pro Eurofighter),
jejichž vstupy vzduchu byly "pilovité" (jako u B-2). Dále se vyznačoval
překrytem kabiny z F-22 a avionikou
od GEC-Marconi. V rámci mezinárodní spolupráce měly být některé části draku
vyrobeny britskou firmou British Aerospace.
Zmíněná směrnice RAF však zůstala nenaplněna, protože Britové dali nakonec
přednost modernizaci Tornad na verzi GR 4.
Aby byl výčet zvažovaných verzí letounů F-117 kompletní, zmíním
se ještě o RF-117A, což byl návrh taktické průzkumné verze z roku 1991. V
návrhu figurovaly dvě možné varianty. V té první šlo o rychlou modifikaci
stávajících F-117A pro průzkumnou činnost. Z pumovnice by byly vymontovány
závěsníky a celý prostor by vyplnilo elektrooptické zařízení "dívající
se" do boků. Namontování (případně zpětné vymontování) tohoto senzoru
údajně nemělo trvat více než dvě hodiny. Lockheed nabídl celkem 24 kusů
senzorových palet za 213 miliónů dolarů.
Druhá možnost už zahrnovala výrobou nových F-117 coby kombinovaných
bojově-průzkumných strojů. Do draku letounu by bylo umístěno velkokapacitní
infračervené sledovací zařízení, malá televizní kamera a datalink pro přenos
informací v reálném čase. Dále by bylo možno do pumovnice zavěsit kameru ATARS a
malý radar se syntetickou aperturou. Lockheed navrhl, že ještě v roce 1992 může
vyrobit 24 kusů za 520 miliónů dolarů. Americký Senát však nakonec tuto položku
škrtl.
Současná situace se jeví tak, že F-117A budou průběžně modernizovány na standard přibližně odpovídající F-117A+. Vcelku otevřeně se již hovoří o kompletně nové avionice (snad i včetně malého radiolokátoru), novém kokpitu, přídavném spalování a zvětšení prostorů pro zbraně. První upgradované F-117A bychom se mohli dočkat již roku 2004.
All Rights Released.
Copyright © All Rights Reserved